Science fiction

Vegašské císařství, mocnářství tak dobře známé všem fanouškům Miroslava Žambocha, v době své největší slávy a rozmachu plně závisí na moci čarodějných klanů a služeb, které poskytují. Všechna kouzla však nelze provozovat pouhou vůlí, některá je třeba učinit trvalými pomocí velmi specifického typu drahokamů, jež i v surovém stavu zničí mozek nenadaného horníka během několika hodin. V temných hlubinách země tak muži se stopami nadání příliš malými pro dráhu čaroděje, ale přesto postačujícími k př...

První sérii cen předal s grácií sobě vlastní sám Richard Klíčník, dalších několik sličná zástupkyně významného sponzora z IT branže. Když se pořad přehoupl přes polovinu, předal významnější ceny Martin Gilar. Tento známý emigrant, spisovatel, vědecký pracovník a přispěvatel do Interkomu se zároveň zařadil mezi sponzory ceremonie.

• Reportáž Jardy Houdka zde.
• Výsledky zde.

Asi jsem nebyl sám, koho překvapilo, že tentokrát nemoderuje Richard Klíčník. Richard byl přítomen, ale měl na starosti nejen fotografování, ale také předávání a přebírání cen. Navrch zodpovědně moderovat by už nemohl.

Moderování bylo svěřeno dvojici Chiory a Dizzy (Tomáš Skoupý a Tomáš Randus) známé dosud spíše z menších conů, např. Opatconu. Dva komedianti jsou víc než jeden a ceremoniál zpestřili vzájemným špičkováním. Předávání docela odsýpalo, přičemž Zdeněk Rampas oba borce z první řady režíroval (frenetické signalizování povelů jako zpomalte, zrychlete, máte dost času, vymyslete teď nějakou improvizaci, host má zpoždění, ukončete to rychle, Stephen Clarke už je tady).

První sérii cen předal s grácií sobě vlastní sám Richard Klíčník, dalších několik sličná zástupkyně významného sponzora z IT branže. Když se pořad přehoupl přes polovinu, předal významnější ceny Martin Gilar. Tento známý emigrant, spisovatel, vědecký pracovník a přispěvatel do Interkomu se zároveň zařadil mezi sponzory ceremonie.

Moderátoři nebyli na zábavu sami - mnozí ocenění si neodpustili ani dost pichlavé a ironické žerty. Od Leonarda Medka, vítěze ceny za nejlepší povídku, nějakou sžíravou poznámku asi čekal každý. Nikdo nebyl překvapen, když utrousil sarkasmus na adresu své konkurence. Vtipem ale sršel i jindy mlčenlivý Tomáš Němec, který si pro cenu za nejlepší časopis přišel i se svou spolušéfredaktorkou Alžbětou Lexovou. Na malém pódiu byl docela mumraj.

Největší taškařici obecenstvu ale připravil sám Zdeněk Rampas. Stephenu Clarkovi, který měl předat hlavní cenu, (prý omylem) podstrčil obálku s loňským vítězem. Když zahraniční host snaživě přeslabikoval česko-italskou kombinaci jména autora a titulu, vyskočil režisér na pódium a vyhlásil cenu sám. Zástupkyně nakladatelství Albatros se zhostila role překladatelky a překvapenému britskému spisovateli situaci vysvětlovala.

Moderátoři pak jako součást omluvy vyhlásili soutěž o své honoráře, kterých se výherci z publika nadšeně ujali.

Vítězové i poražení se pak sešli v blízké restauraci, nosící jméno slavného spisovatele O´Briena, a slavili, nebo sbírali inspiraci pro další tvůrčí rok. Ale to už je jiný příběh.

Do soutěže o román Noční směna se zapojilo 60 čtenářů. Vylosována byla Nela Mauricová z Liberce. Správné odpovědi: série Edie Spencerová má zatím v zahraničí dva díly, třetí má vyjít letos v červnu a bude se jmenovat Shapeshifted, v námi publikované ukázce pak vystupuje šest osob.

Kdo by to byl řekl, že XB-1 už má třicítku na krku. Právě květnové číslo nese pořadové číslo 30. To ale neznamená, že by časopisu docházel dech, právě naopak. Opět představuje nového autora a své místo si zde našli i staří známí. Rozhodně se jedná o nadupané číslo, které by si neměl nikdo nechat ujít.

Jeden z nejčinorodějších autorů současnosti se vrátil ke své starší, přesto však stále čtenářsky oblíbené sérii. V Mistbornu: Poselství práva se však rozhodl vydat jiným směrem než v původní trilogii.

John Geary stojí po úspěšném návratu na alianční území před řadou nových problémů. Sice je zapotřebí svést konečnou bitvu se Syndiky a zjistit, co jsou zač neznámí cizinci, používající lidskou rasu jako figurky na své šachovnici, ale nejprve musí zvítězit v úplně jiné bitvě – s aliančními politiky. Za vším se vynořuje nepříjemně vtíravá otázka – jaký bude život po válce? Po sto letech v hibernaci?

Nejlepší původní čes. nebo slov. kniha

• Juraj Červenák: Zlato Arkony (Brokilon)
• Edita Dufková: Zpráva z Hádu (Laser-books)
• Ondřej Jireš (ed.): Krvavá čest (Triton)
• Jiří Pavlovský: Magie pro každého (Epocha)
• Vladimír Šlechta: Keltská brána (Brokilon)

Nejlepší časopis

• Interkom
• Pevnost
• XB-1

Nejlepší fantasy a horor

• Steven Erikson: Chromý bůh (Talpress)
• Kevin Hearne: Prohnaný (Laser-books)
• Guy Gavriel Kay: Pod nebesy (Argo)
• John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými (Argo)
• George R. R Martin.: Tanec s draky (Talpress)

Nejlepší nakladatelství

• Argo
• Brokilon
• Laser-books
• Straky na vrbě
• Triton

Nadějný nováček / počin roku / zvláštní cena

• Jan Czechaczek za bakalářskou práci Vznik fandomu a „realistická fikce“ Jana Hlavičky a Ivana Kmínka
• Lubomír Kupčík za grafické zpracování knihy Amélie a tma
• Michal Jedinák za překlad trilogie Hry o život
• Nakladatelství Epocha za původní českou knižní řadu Kladivo na čaroděje
• Petr Kotrle za překlad knihy Anatém

Nejlepší povídka

• Martin D. Antonín: Saladinova lampa (Krvavá čest)
• Juraj Červenák: Chřestýš Callahan a brána duchů (Pevnost)
• Vilma Kadlečková: Starýma očima, za tisíc let (Krvavá čest)
• Leonard Medek: Příběh zloděje (Mrtvý v parovodu)
• Pavel Renčín: Hněv boží (Krvavá čest)

Nejlepší povídková kniha

• Martin Fajkus (ed.): Temné časy (Fantom Print)
• Ondřej Jireš (ed.): Krvavá čest (Triton)
• Stephen Jones (ed.): Kniha hrůzy (Laser-books)
• Howard Phillips Lovecraft: Volání Cthulhu 2 (Albatros Media - Plus)
• Jonathan Strahan (ed.): Nejlepší science fiction a fantasy 2011 (Laser-books)

Nejlepší překlad

• Michael Bronec (Pán světla)
• Jan Kantůrek (Šňupec)
• Petr Kotrle (Anatém)
• Richard Podaný (Pod nebesy)
• Milan Žáček (Ambasadov)

Nejlepší SF

• China Miéville: Ambasadov (Laser-books)
• Hannu Rajaniemi: Kvantový zloděj (Laser-books)
• Alastair Reynolds: Transport ledu (Triton)
• Neal Stephenson: Anatém (Talpress)
• Connie Willisová: …o psu nemluvě (Triton)

Nejlepší dílo (domácího) výtvarníka

• Jan Doležálek (Krvavá čest)
• Michal Ivan (Zlato Arkony)
• Tomáš Kučerovský (Pán světla)
• Lubomír Kupčík (Amélie a tma)
• Jana Šouflová (Mrtvý v parovodu)

Cena za dlouholetou práci pro SF

• Tomáš Němec
• Josef Pecinovský
• Richard Podaný

Kniha roku

• Anatém (Neal Stepheson)

Dnes se na pražském výstavišti v rámci veletrhu Svět knihy udělovaly Ceny Akademie sci-fi, fantasy a hororu za rok 2012. Přinášíme vám kompletní výsledky.

Tearský Kámen, pevnost z pověstí, byla dobyta a Callandor, Meč, jenž není mečem, byl získán. Ale pro Randa al'Thora, jenž se stal Drakem Znovuzrozeným, je to teprve začátek. Jeho přátelé i nepřátelé kují pikle a vznešený Drak studuje zapsaná proroctví a snaží se ovládnout jedinou sílu, která mu patří. Dozví se však jen to, že musí dojít k válce – válce proti Zaprodancům a všem, kteří stojí proti Draku Znovuzrozenému. A zdi věznice, v níž je držen Temný, pomalu povolují. Rand al'Thor ví, komu se musí v konečné bitvě postavit…

Hororovou sci-fi povídku Moucha (1957) napsal - trochu i ve stylu Jekylla a Hyda a anglicky - francouzský novinář a záhadolog George Langelaan (1908–1972). Prakticky současně byla zfilmována, ale komunisti k nám tento „nechutný“ horor nepustili a pustili se do něj krátkými ústrky v tisku a v časopisech, abychom tu pochopili, nakolik zůstává západní kultura vrcholem dekadence.

Minimálně jeden takový pobouřený referát jsem jako kluk objevil (tuším) uvnitř starého vojenského Zápisníku. Od té chvíle jsem o Mouše snil. A bál se. Děsil. Tam dávno, mezi dětmi jsme si o ní vyprávěli, než zaznělo hřmění letní bouřky, a doteď si matně vzpomínám, jaký na mě příběh mouchočlověka udělal dojem. Rapidní. Šokoval. Kdosi starší mi to určitě musel vyprávět, už přesně nevím. Kde však ten vypravěč mohl dekadentní Mouchu vidět?

Netuším.

Scénář toho filmu napsal vynikající literát James Clavell (1924-1994) a velmi, velmi se odklonil od předlohy. Langellan se zajímal o záhadná zmizení (cituje ho i Ludvík Souček) a jako jako jeden z prvních detailně psal o Filadelfském experimentu. To byly jeho parkety. Tady je scenárista vytrhal z podlahy a JEHO příběh začíná tím, že chlapec uloví mouchu. A ta je (fakticky) jeho tatínkem. Tedy... Viz za chvíli.

Uloží úlovek do krabičky, ale bohužel... Matka mu přikáže, aby mouchu pustil. Na svobodu. Ta však znamená i cosi x-krát odpornějšího než smrt.

Až mrazí, jak je tento film věrohodný, a velmi se věrohodností podobá pozapomenuté próze Davida Garnetta Dáma v lišku. Ó, jak věrohodné je i závěrečné policajtovo „rozhodnutí“, že to „přece jen“ byla sebevražda, a na jiném místě zase muž zákona vydechne: „Jsem jen policista, ne žádný fanoušek science fiction...“

Ani hlavní hvězdou tu ostatně není. Tou je herec Vincent Price. Jako vědec.

„Není nic, čím bych mohl prokázat…“ mumlá si nezapomenutelně. „Nic. Jen ta moucha!“ A pak smaže tabuli - plnou výpočtů - a píše na ni: „CHCI mouchu.“

A píše: „MILUJU TĚ!“ Musí psát. Nemůže totiž už mluvit. Ne že by oněměl. Má jen novou hlavu. Obří. Muší. Zatímco jeho skutečná hlava se zmenšila a...

Také z dalších Clavellových nápadů běhá dodnes mráz po zádech. „Na který film mě vezmeš, strýčku?“ ptá se sirotek úplně na konci filmu Vincenta Price, ale jen okamžik předtím došlo přitom k nejstrašlivějšímu z odhalení. Moucha s otcovou, už hrůzyplně bílou hlavou, se totiž chytila do pavučiny. A strýček?

„Hledání pravdy je ta nejdůležitější práce na celém světě, synovče. Ale taky nejnebezpečnější.“ I to je odpověď na dotěrně dětskou otázku, proč tatínek zemřel.

Ústřední scény z laboratoře jsou, a to je také zajímavé, esenciálně propojeny hned se čtyřmi jinými klasickými příběhy.

• 1. S Neviditelným (motiv hadru přes hlavu, který je obdobou Griffinova fáče).
• 2. S Fantomem Opery (motiv odpornosti hlavy).
• 3. S Jekyllem a Hydem (motiv šoku při pohledu na vlastní ruku, která se v záběru vynořuje poprvé ve chvíli, kdy matka informuje o mouše: „Řekla jsem synovi, ať ji pustí.“)
• 4. S Frankensteinem.

Clavell je Clavell, ale jeden okamžik příběhu stejně nechal diskutabilní, protože...

Skutečně by manželka postiženého takto oddaně poslouchala? Skutečně by mlčela a oddaně mu nosila vyžadované mléko. Skutečně by jako v pohádce nikdy by z jeho hlavy nestrhla hadr? Nevím, nevím. Jorika by ho strhla. Hm. Ale je fakt, že ten hadr posléze stejně spadne. Hádejte kdy? I to je načasované. A hádejte, co následuje. Ne, neuhádli jste.

Následuje záběr mušíma očima. A jak že spatří postižený zoufalec (s novou muší hlavou) svou ženu? Správně. Mnohokrát.

Mouchy přece mají složené oči. A když je celá hrůznost odhalena, začne nešťastník jako blázen ničit vybavení své laboratoře. Nebo jako mistr Hyde?

Rozhodně využívá požární sekyrku. Chvíli tu vlastně sledujeme klasický němý film. A vědec? Pálí výpočty, které ho přivedly až na sám okraj pekla, anebo vlastně přímo do něj.

Ne, už nikdy nechci vědu - a počítat! jako by mlčky řval a maně si možná vybavíme jednu z předchozích scén, kdy s jeho ženou navštívili baletní představení a on začal i v lóži rouhavě s výpočty, a když mu manželka zabránila, aby pokračoval, přimkl se k ní.

Tím ale přestal vidět na jeviště divák za nimi, i zvedl se - a přesedl si. Jeho tvář se tím propadla do stínu – a především v této fázi se odkazuje k Fantomovi Opery. My se však od těchto romantických asociací vraťme na začátek.

„Ona a můj bratr,“ říká strýc Vincent Price. „věřili v posvátnost života a neublížili by ničemu. Ani mouše.“ Jaká ironie. Protože na konci (ten oblouk!) je třeba zmrzačenou mouchu s lidskou hlavou nějak rozmáčknout. Anžto pavouk... by znamenal cosi daleko horšího. Pro ni.

Tedy pro poločlovíčka.

Bohužel jsem viděl tuto „starou“ Mouchu poprvé až příliš stár - a dojem z ní se nevyrovnal dojmu, který bych získal v dětství, kdy jsem byl extrémně vnímavý a lépe chápal podstatu hrůzy. Lituji toho! A Mouchu jsem poprvé viděl až Cronenbergově variaci. Není zlá, ale... O něčem jiném (http://www.youtube.com/watch?v=kj7KRcV8r3M).

V původním filmu nejde přece vůbec o postupnou proměnu. K proměně dochází jako u Kafky. Naráz. Ale je taky pravda, uznávám, že něco přesto mizí do neznáma postupně. A co?

Mysl. Hrdinovo vnímání¨. Zvolna se mění, a to třeba po návratu z opery. Anebo na zahradě, když se někdejší člověk začíná v přírodě proti své vůli přibližovat zvířeti, asi jako kdyby se měnil pod vlivem měsíce ve Vlkodlaka. I toho je film jistou obdobou.

Působivým prvkem původní Mouchy bylo také to, že obsahovala retrospektivu, kdy hrdinka spočívá na lůžku a rozhodne se policistovi vyprávět: „Začalo to v zimě…“ Pak...

Krajně hrůzná je i scéna s kočkou. Rozhodně tedy překoná i stratosférickou kočičí smrt z Poeova Hanse Pfaala. Zvíře se totiž nepodařilo přenést prostorem a zmizelo. A teď badatel slyší žalostné: „Mňau!“ A zase: „Mňau!“ Odkud to jen zní?

Právě že odnikud! Z mimosféry. Z vnějšího prostoru. Proboha, stala se snad i kočka napůl mouchou?

Pokud vás to, vážení čtenáři, zajímá, sežeňte si tohoto domácího mazlíčka, který vás nyní bude sledovat mnohokrát, ale musíte si jej sehnat s celým tímto hororem. A pak díváním dožeňte, co jste kvůli Davidu Cronenbergovi a Geeně Davisové zameškali.

Stejně jako každý rok vyhlásila Akademie science fiction, fantasy a hororu na pražském veletrhu Svět knihy svůj výběr nejlepších žánrových knih, které se na českém knihkupeckém trhu objevily v loňském roce. Vítěze najdete po rozkliknutí této zprávy.

Vše, co milovali, jim sebral Nový řád. Včetně knih, které zakázali, protože prý nosí chaos, strach a zlo. Běda tomu, kdo by se je opovážil ukrývat nebo číst. Jediný, který je jediný totiž potrestá každého provinilce. Nebude už čas litovat prohřešků, jež byly spáchány.

Tearský Kámen, pevnost z pověstí, byla dobyta a Callandor, Meč, jenž není mečem, byl získán. Ale pro Randa al'Thora, jenž se stal Drakem Znovuzrozeným, je to teprve začátek. Jeho přátelé i nepřátelé kují pikle a vznešený Drak studuje zapsaná proroctví a snaží se ovládnout jedinou sílu, která mu patří. Dozví se však jen to, že musí dojít k válce – válce proti Zaprodancům a všem, kteří stojí proti Draku Znovuzrozenému. A zdi věznice, v níž je držen Temný, pomalu povolují. Rand al'Thor ví, komu se...

Měsíčník Pevnost, který se věnuje science fiction a fantasy knihám, filmům a hrám, přežil vlastní zánik. Jeho vydávání převzala původní redakce. A nyní každé nové číslo propaguje s pomocí sociálních sítí a virálního videa.

Časopis Pevnost je na trhu už jedenáct let. Až do konce roku 2012 jej vydávala společnost K4K Publishing, do jejíhož portfolia patří ještě časopisy Meduňka a Jezdectví.

"Oficiálním důvodem zániku časopisu byla jeho nerentabilita. Dosavadní redakci přišlo líto zahodit víc než deset let práce, a proto jsme se rozhodli převzít vydávání časopisu sami. Jsme totiž přesvědčení, že má dost velkou čtenářskou základnu na to, aby bylo jeho vydávání ziskové," uvedl Tomáš Němec, jeden ze šéfredaktorů časopisu.

Vydavatelem obnoveného časopisu se stala jeho bývalá marketingová ředitelka Kristina Nowakowska. Redakci postavenou na externích redaktorech, kteří se rekrutují z profesionálních novinářů, publicistů a známých spisovatelů fantastiky, jako jsou Petra Neomillnerová, Pavel Renčín, Petr Janeček či záhadolog Otomar Dvořák, vedou společně Tomáš Němec a Alžběta Lexová.

"Protože za sebou nemáme silného vydavatele, hledáme alternativní a bezplatné způsoby propagace, jako jsou sociální sítě, žánrové weby a také virální video. To první jsme pojali jako informaci o tom, že jsme zpátky ve hře. Každý měsíc by novou Pevnost měla propagovat videa se známými spisovateli, herci a fanoušky fantastiky a samozřejmě našeho časopisu," vysvětluje Alžběta Lexová.

 

Druhé, v němž aktuální číslo propaguje sám guru české městské fantasy, přibylo tento týden.

 

 

 

Časopis Pevnost má 84 stran a stojí 59 korun. Vychází také ve verzi s knižní přílohou z žánru sci-fi či fantasy.

Nikdykde - Neil Gaiman 

Když se řekne městská fantasy, většinu čtenářů jistě napadne Gaimanovo Nikdykde. Příběh o Richardu Mayhewovi, který při pomoci neznámé dívce přijde o identitu v našem světě. Vydejte se s ním na Pohyblivý trh a seznamte se s markýzem de Carabasem, slečnou Dvířkou a její osobní strážkyní Hunter. S nimi poznejte hlubiny Podlondýna. Pokud nemáte čas číst knihu, můžete sáhnout po stejnojmenném komiksu, který je celkem povedený.

Labyrint - Pavel Renčín

Z Londýna se vraťme zpět do Prahy. Respektive do pražského podzemí. Víte, co všechno se skrývá v kanálech a chodbách pod naší metropolí? S Ritou, Zdenalem a dalšími můžete projít velký kus chodeb a ještě si užít představivosti Pavla Renčína. Navíc je tato kniha unikátním projektem, který vznikal po kapitolách na internetu, a tak do vývoje příběhu mohli mluvit i čtenáři. Výběr z jejich příspěvků naleznete na konci knihy.

Chladná hra - Tomáš Němec 

S třetí knihou zůstaneme v Praze. Nebo spíše Praagu. Děj se odehrává po jaderné válce, díky které je na celé planetě doba ledová. John F. Kovář je vyslán, aby našel agenta Maxmiliana Scharfa. Dostává se do Praagu, ve kterém se věci, které my normálně používáme, těží jako vzácné artefakty z dob minulých a volně zde pobíhají mastodonti ne nepodobní pravěkým mamutům. Při pátrání po Maxovi John zjišťuje, že ne všichni jsou tím, čím se zdají být a nakonec bude muset bojovat o to, aby se z tohoto světa dostal živý.

 

Veletrh Svět knihy se uskuteční už tento víkend na pražském Výstavišti. Mimo jiné na něm proběhne i vyhlášení Cen Akademie sci-fi, fantasy a hororu! [22582;center]

Poslední přeživší ze severského pantheonu, král podvodu a kovář lží Loki, kope již nějaký čas za Boží tým. Krvavá válka o smrtelné duše pokračuje a na scéně se objevují další bohové. Někteří, aby Lháři pomáhali, jiní, aby se jej pokusili zabít. Dokonce i archandělé mají svá slabá místa a démoni kvůli bodům využijí kohokoli. I dívku, kterou v srdci nosí anděl a jejíž lásku možná získá božský Lhář.

Green Lantern je jeden z klasických hrdinů DC universa. Když se ho chopil Geoff Johns, rozhodl se jeho mýtus pozměnit a vynesl ho na výsluní. Pokračování jeho série vychází v druhé knize i v češtině s názvem Pomsta Green Lanternů.

Začalo to jednoduše. Nakresli kruh… dej doprostřed suchý list… posyp špetkou soli… zarecituj pár latinských slov… přidej kapku krve…

Anotace:

Začalo to jednoduše.

Nakresli kruh… dej doprostřed suchý list… posyp špetkou soli… zarecituj pár latinských slov… přidej kapku krve…

To poslední zas tak jednoduché není, ale Sille Kennicotové to tak nějak připadá správné. Přitom v jejím životě nejde správně nic od chvíle, co příšerným způsobem zemřeli její rodiče. Udělala by všechno, aby odhalila pravdu o své rodině – dokonce zkusí i pár kouzel ze záhadné knihy, kterou jí někdo poslal, a prolije trošku krve.

Kniha však není jediná novinka v Sillině životě. Do sousedního domu se přistěhoval nový kluk, Nick Pardee, a asi ji přistihl při čarování. Neví jistě, co všechno viděl, a bojí se to zjistit. Ale když se blíž poznají, ukáže se, že Nick se nesetkal s magií krve poprvé. Sillu a Nicka svede dohromady kombinace osudu a chemie, vzájemnou přitažlivost nemůžou popřít. A nemůžou ani přehlédnout cosi temného, co číhá poblíž a chce se zmocnit knihy a moci v ní ukryté.

Fascinující prvotina Tessy Grattonové vám zrychlí tep a zaměstná mysl, neodložíte ji až do poslední kapky krve.

O autorce:

Tessa Grattonová se narodila v japonské Okinawě, kde její otec sloužil v americkém námořnictvu. Během dětství a dospívání se rodina často stěhovala, Tessa postupně žila v Japonsku, Kalifornii, Kansasu a Anglii. V roce 2003 získala na Kansaské univerzitě titul z genderových studií. Magisterské studium však nedokončila a dnes žije se svou partnerkou, kočkami a zmutovaným psem v  Kansasu. Ke světu, který vytvořila v Magii krve, se vrátila v románu Blood Keeper,jehož české vydání připravujeme. Tessu můžete navštívit na stránkách www.tessagratton.com. 

Ukázka:

Rád bych řekl, že jsem přišel na hřbitov hledat svou minulost, ze sentimentu nebo nostalgie. Ale přišel jsem tam, abych byl co nejdál od svojí psychopatické nevlastní matky.

Večeřeli jsme, ona, táta a já, seděli jsme u dlouhého stolu v načančané jídelně. Popotahoval jsem za bílý ubrus a uvažoval, jestli kdybych na něj vylil pár kapek vína, Lilith by se protočily panenky a začala by pozpátku chrlit verše z Bible.

„Těšíš se v pondělí do školy, Nicku?“ zeptal se táta a zvedl ke rtům sklenici s vínem. Věří v zasvěcení do alkoholu postupným a kontrolovaným způsobem, jako bych se s ním neskamarádil už ve čtrnácti na klučičích záchodech ve škole.

„Asi stejně, jako bych se těšil, že se sklouznu po svahu ze žiletek.“

„Tak zlé to nebude.“ Lilith zuby stáhla z vidličky kousek steaku. Její verze provokativního šklebu.

„Jasně. Nová škola v absolutním zapadákově, když začínám čtvrťák. Určitě to bude senzační.“

Našpulila botoxové rtíky. „Ale no tak, Nicku, sotva ti dá víc práce všechny si znepřátelit a stát se outsiderem tady než v Chicagu.“

Schválně jsem postavil sklenici na stůl moc zprudka, takže na ubrus vyšplíchlo víno.

„Nicku!“ Táta se zamračil. Pořád měl na sobě kravatu, i když se vrátil domů už před kolika hodinami.

„Tati, neslyšel jsi snad, co –“

„Je ti skoro osmnáct, synku, musíš přestat –“

„Jí je třicet dva! Jestli se tu někdo má chovat jako dospělý, tak ona.“ Vyskočil jsem od stolu. „Ale takhle to dopadá, když si vezmeš někoho o třináct let mladšího, než jsi sám.“

„Smíš odejít,“ řekl klidně. Vždycky je klidný.

„Bezva.“ Vzal jsem si výhonek chřestu a zasalutoval jím Lilith. Tohle kolo vyhrála na celé čáře. Vyhrála každé, protože měla tátu omotaného kolem prstu.

Když jsem vyšel do haly, ještě jsem zaslechl, jak Lilith říká: „Tím se netrap, miláčku. Od toho je bělidlo.“

Se skřípěním zubů jsem to vzal kolem skříně, popadl mikinu s kapucí a třískl předními dveřmi. Kdybych byl doma, rozběhl bych se o ulici dál k Treyovi a šli bychom do kavárny nebo k Mikeymu postřílet na jeho Xboxu pár emzáků. Jenže já byl sám před missourským venkovským barákem a široko daleko nebylo nic než rozpadlý starý hřbitov. Schroustal jsem chřest, vydal se po štěrkové příjezdové cestě a zapnul si mikinu.

Slunce už zapadlo za les kolem domu, takže byla docela tma. Nebe nade mnou ale pořád bylo světlé. Poblikávalo na něm jen pár hvězd. Strčil jsem ruce do kapes mikiny a zamířil ke stromům. Viděl jsem hřbitov z okna svojí ložnice a napadlo mě, že tam aspoň můžu zajít a porozhlédnout se po dědově hrobu.

Děda v létě umřel a odkázal všechno mně. Přitom jsme se potkali jen jednou, když mi bylo sedm, pamatuju si z toho akorát, že jsem byl celou tu dobu nemocný a on kvůli něčemu křičel na mámu. Ale stáří asi s člověkem pěkně zacvičí a kromě mámy, která ani s jedním z nás nemluvila, jsem byl jeho jediný žijící příbuzný.

Jo, je to takový hezký rodinný příběh.

Jenomže pak se táta s Lilith vrhli na to, co zřejmě bývalo hezkým venkovským domem, strhali ze zdí všechny staromódní tapety a místo nich tam vnesli černobílou bezduchost ve stylu art deco. Kéž by byl stejně bezbarvý i jejich sexuální život.

Lilith pár dní nedělala nic jiného, než že vzdychala nad krajinou. „Dokonalá atmosféra pro spisovatele!“ „Ach, miláčku, zbožňuju to tady! Koukni na tu vyhlídku!“ a „Už nikdy neutratím tři tisíce dolarů za značkový kabát!“ No dobře, to poslední neřekla, ale klidně mohla.

Nejhorší bylo, že táta se rozhodl na čtyři dny v týdnu odlétat do Chicaga, aby byl k dispozici svým náročným klientům. Takže kromě toho, že jsem se ocitl v buranově, kde se všichni nejradši scházejí ve zmrzlinovém baru, tu ještě ke všemu mám zůstávat sám s Lilith.

Aspoň že tu mám žít jen pár měsíců, než odmaturuju. A aspoň jsem prošvihl jen měsíc školy, takže k té maturitě budu moct vůbec jít.

Produsal jsem lesem. Ani normálně nerozeznám dub od jilmu, ale po setmění byla mezi stromy tma jak v pytli a kmeny se kolem mě tyčily jak veverčí zábavní centrum. A taky broučí a žabí. Bzučelo a vrzalo to kolem mě, že bych se snad ani neslyšel, kdybych promluvil. Zem pokrývala vrstva starého spadaného listí, a jak se mi do něj bořily nohy, cítil jsem báječné věci jako hnilobu a trouchnivinu. Párkrát jsem málem zakopl, ale vždycky se mi podařilo máchnout rukama a chytit se nějakého stromu. Prodírat se listím a křovím byla zábava, jako když jsem jako dítě skákal do hromad shrabaného listí za domem. Máma nechala listy tančit, vznášely se mi nad hlavou a pak mě bombardovaly. Říkávala, že jsou to broučí letadýlka a –

Tak to ne. Kvůli tomuhle jsem nechtěl do Yaleylah. Všechno mi tu připomínalo mámu a to, o čem jsem správně neměl přemýšlet. V domě. Zastavil jsem se před každými dveřmi a dumal, za kterými z nich byla její ložnice. V kuchyni. Uvažoval jsem, jestli se tu skvělou omáčku na špagety naučila sama nebo jestli jí pomohla její máma. Taky hledívala ke hřbitovu, jako já včera před spaním? Nebo ji duchové vůbec nezajímali? Právě tohle se nikdy nedozvím, protože ona je někde v Arizoně a předstírá, že neexistuju.

Vynořil jsem se z lesa úplně nečekaně. Ani jsem si nevšiml, že trochu líp vidím na cestu. Mezi mnou a rozdrolenou hřbitovní zdí se táhla silnice – vlastně teda jen dvě vyježděné koleje zarostlé plevelem. Přešel jsem k vyviklaným kamenům a bez námahy přelezl na druhou stranu. Mezi popraškem hvězd se na mě cenil tenký srpek měsíce. Obloha byla nafialovělá a čistá. A hřbitov se táhl nejmíň čtvrt míle do dálky, končil vysokým živým plotem, který ho odděloval od domu našich nejbližších sousedů.

Připadalo mi neslušné kopat na hřbitově do listí, tak jsem zpomalil a kráčel opatrně. Většina náhrobků byla ze zčernalé žuly nebo mramoru, nápisy opršelé a ve tmě špatně čitelné. Podařilo se mi rozluštit pár jmen a dat, která sahala až někam do roku osmnáct set a něco. Neodolal jsem a vytáhl ruce z kapes, sem tam jsem nějaký kámen pohladil nebo přes něj jen přejel prsty. Náhrobky byly studené a drsné, a taky špinavé. Na pár hrobech se držely vadnoucí kytky. Hřbitov neměl žádný zjevný řád – když už jsem myslel, že jsem narazil na souvislou řadu, najednou se zakroutila do podivného oválu nebo nádvoříčka. Ne že bych se mohl ztratit, pořád jsem na jedné straně viděl černou masu lesa kolem našeho domu a stromy u sousedů. Zajímalo mě, kdo tam bydlí a jestli jim patří i pole na jižní straně, nebo jestli jsou jiného farmáře.

Vládlo ticho, když nepočítám bzukot hmyzu v lese a občasný výbuch vraního krákorání. Viděl jsem, jak jich vzlétá celé hejno, hlasitě se dohadovaly a klovaly po sobě, a zjistil jsem, že se cítím víc v pohodě. Aspoň mezi mrtvými jsem našel trochu klidu. Určitě byli už všichni dočista zpráchnivělí. Kromě dědečka. Rozhlížel jsem se po nějakém světlejším, novém hrobu.

Přemýšlel jsem, jestli bych ho měl rád, kdybych za ním někdy přijel na návštěvu. Mohl jsem to udělat. Asi jsem měl. Jenže já ho vůbec neznal a táta na máminu rodinu nikdy nepřiváděl řeč, takže jsem zkrátka žil svůj život a tohle mě ani nenapadlo. Teď už nemělo smysl se tím trápit.

Asi tři metry přede mnou se pohnula socha. Strnul jsem na místě, pak jsem zapadl za půldruhého metru vysoký obelisk ve stylu Washingtonova památníku. Vykoukl jsem zpoza něj a uvědomil si, že ta socha má na sobě džíny a tričko a ve vlasech má klipsy, které se v měsíčním světle fialově třpytí. Choval jsem se jako vůl.

Ta holka seděla na zemi, opírala se zády o nový náhrobek. Vedle ní ležela otevřená knížka a u kolene se jí třepotala modrá igelitka. Byla hodně hubená se střapatými krátkými vlasy, které teatrálně trčely všemi směry. Fakt se mi to líbilo. Jako že bych je mohl prohrábnout prsty a ona by nezačala frfňat, že ji rozcuchám (jako jisté holky, které bych mohl jmenovat), protože by to nebylo poznat. Už jsem ji chtěl pozdravit, když vzala kapesní nůž a přiložila si ho k palci.

Krucinál, co to dělá?

Zaváhala, stiskla rty a řízla se. Ne.

Po prstu jí stékala krev a já si vzpomněl na mámu, všechny prsty oblepené náplastmi.

Pamatoval jsem si, jak se máma píchla do prstu a rozetřela krev po zrcadle, aby mi v něm ukázala oživlé obrázky, nebo jak ji nakapala na plastovou figurku dinosaura a šeptla slovo, po kterém stegosaurus zamával trnitým ocasem. Nechtěl jsem na to myslet, nechtěl jsem vědět, že to nebylo jen naše společné šílenství.

Holka se předklonila a zašeptala něco listu, který ležel před ní. Zachvěl se, rozvinul se a zezelenal.

Kurvadrát.

Vzhlédla. Já civěl s otevřenou pusou. Nemohl jsem to vidět, sakra. Není to možné. Ne tady. Ne znova.

Když jsem pusu sklapl, rychle vyskočila a nůž schovala za zády.

Obešel jsem náhrobek, odtrhl pohled od listu a podíval se jí do tváře. „Sorry,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. „Jenom jsem se tady procházel a viděl…“ Zase jsem koukl na list.

„Viděl co?“ šeptla, jako by jí něco uvízlo v krku.

„Nic… nic. Jen tebe.“

Pořád se tvářila ostražitě. „Neznám tě.“

„Jsem Nicholas Pardee.“ Obvykle se takhle nepředstavuju, ale připadalo mi, že na hřbitově jí musím říct celé svoje jméno. Jako by na tom záleželo. „Zrovna jsem se přistěhoval do toho starého domu u hřbitova.“ Podařilo se mi potlačit bolestný výraz. Totální klišé. Čau, přistěhoval jsem se do strašidelného domu starouše Harleigha a rád se courám po hřbitovech. Obvykle s sebou mám velikého psa jménem Scooby.

„Aha.“ Podívala se směrem k našemu domu. „Jo, slyšela jsem o tom. Já jsem Silla Kennicotová. Bydlíme támhle.“ Ukázala za sebe na nedaleký dům, pak si zjevně vzpomněla, že má v ruce nůž, a znovu ji rychle schovala za záda.

Dlouze jsem se nadechl. Fajn, takže je moje sousedka. Stejně stará. Kočka. Zřejmě pošahaná. Nebo jsem pošahaný já. Protože tohle prostě nemůže být pravda. Já, sexy holka a něco, co vypadalo jako… ne. Ne. Všechno mě svědilo, jako by mi po celé délce zad narostly dikobrazí bodliny. Chtěl jsem říct něco jízlivého, abych měl lepší pocit, abych našel ztracenou půdu pod nohama, ale místo toho ze mě vypadla úplná ubohost. „Silla – tohle jméno jsem ještě nikdy neslyšel. Je hezký.“

Odvrátila se, tvář nehybnou jako ze skla. Když promluvila, hlas měla tak tenký, že se mohl roztříštit na tisíc střepů. „To je zkráceně Drusilla. Táta učil na střední latinu.“

„Aha, latinu, hm.“ Učil. Minulý čas.

„Znamená to něco jako silná.“ Řekla to, jako kdyby v tom byla nějaká ironie.

Koukali jsme na sebe. Nemohl jsem se zaboha rozhodnout, jestli ji mám popadnout a začít na ni řvát, že vím moc dobře, co dělala, a že toho musí nechat, než se někomu něco stane… nebo předstírat, že jsme oba normální a krev je nám úplně ukradená. Třeba je jen blbá a řeže se, nebo to byla nehoda. Skoro nic o ní nevím. Možná to s mojí mámou nemá co dělat. Možná jsem ve skutečnosti nic neviděl. Nedovolil jsem si podívat se ještě jednou na ten list.

„Už jsi dodělal střední?“ zeptala se.

Překvapila mě, a tak jsem odpověděl trochu moc hlasitě. „Ne, ne. Zítra nastupuju do školy.“ Předvedl jsem nejlepší kyselý úsměv z repertoáru. „Celej vedle.“

„Určitě už jsi čtvrťák, ne?“

„Jo.“

„Tak to asi nebudeme spolu chodit na žádné předměty. Já jsem ve třeťáku.“

„Nejde mi děják.“

„Já jsem v programu pro pokročilé.“ Znovu se usmála, a protože v tom byl skutečný humor, přimhouřila oči. Už nevypadaly tak přízračně a vytřeštěně.

Zasmál jsem se. „A sakra.“

Silla přikývla a sklopila pohled. Zatímco jsme mluvili, rozmazala nohou spirálu vyrytou v hlíně. Zbyla z ní jen spleť čar, kousky suché trávy a listí. Ani stopa po něčem divném. Ulevilo se mi a to mi dodalo odvahu. „Ruka v pohodě?“

„No, hm.“ Ukázala ruce a nenápadně strčila zavřený nůž do kapsy džín. Na všech prstech měla prsteny. Roztáhla je a zkoumavě se zadívala na palec. Byl špinavý od krve.

„Peroxid,“ vyhrkl jsem. Ten používala máma. Ten smrad se mi hnusil.

„Cože?“

„Měla by sis to tím, no, vyčistit.“

„Nic to není. Jen škrábnutí,“ zamumlala.

Obklopilo nás ticho, jen ty vrány v dálce pořád vřískaly.

Silla otevřela pusu, zarazila se, pak tiše vzdychla. „Měla bych jít domů a ošetřit si to.“

Přál bych si, aby mě napadlo ještě něco, co bych mohl říct. Ale zasekl jsem se na tom, jestli chci zapomenout, co jsem možná viděl, nebo jestli se chci dožadovat vysvětlení. Věděl jsem jenom to, že nechci, aby odešla. „Smím tě doprovodit?“

„To je dobrý. Mám to kousek.“

„Jasně.“ Shýbl jsem se pro tu její knížku. Vypadala obyčejně a hodně staře, neměla žádný titul. „Rodinná památka?“ zavtipkoval jsem.

Silla ztuhla, na okamžik rozevřela rty, jako by se bála, ale potom se zasmála. „Jo, přesně.“ Pokrčila rameny, jako by právě řekla něco hrozně legračního, a knížku si vzala. „Dík. Tak zatím, Nicholasi.“

Zvedl jsem ruku na pozdrav. Vyrazila pryč, skoro bez hluku. Ale i když už zmizela v šeru, pořád jsem slyšel svoje jméno, dlouhé a tak nějak exotické, když ho říkal její tichý hlas. 

Magie krve /Blood Magic/
Gratton, Tessa
Nakladatel: Euromedia Group - Knižní klub
Překlad: Jana Kunová
Obálka: Sara Haas
Redakce: Martina Bekešová, David Dvořák
Rok vydání: 2013
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 299 Kč