Science fiction

Chtěli byste se stát hrdiny románů a filmů? Vydat se po stopách hraběte Drákuly, zažít mrazivou hrůzu z přítomnosti strašlivého ne-mrtvého a vzrušení z pronásledování zlovolného nepřítele? Po boku velkého detektiva Sherlocka Holmese řešit případ záhadné vraždy? Nocí se prohání Frankensteinovo Monstrum, vlkodlaci puštění z řetězu a cestami projíždějí elfí rytíři ze Země kouzel… a vy se můžete stát součástí těchto příběhů a přitom zažít příjemné a zábavné odpoledne! Jak? Přijďte si zahrát v neděl...

Niet pochýb o tom, že pokračovanie Wolverinovho príbehu patrí medzi najočakávanejšie filmy sezóny. Po dlhom čakaní a množstva úžasných obrázkov, tu mám konečne aj plnohodnotný trailer. Takže enjoy it!

Nový trailer má aj Pittova World War Z, ktorej premiéra je tiež už na spadnutie. Ja osobne mám na to vlastný názor, predsa len Pitt mi príde ako príliš sladký cukríček do apokolypsy, ale snáď nás konečne presvedčí.

Herný štýl MOBA si získava čoraz väčšiu popularitu, čoho dôkazom je vznik niekoľko hier z rôznych svetov. Tým najnovším je Infinite Crisis, ktorý nás prevedie komiksovým univerzom DC.

 

A další soutěž už je za námi! Otázka byla opět lehká a nízkokalorická jako strava supermodelky a nikomu, kdo se rozhodl odpovědět, nečinila ani nejmenší potíž.

Správná odpověď je samozřejmě ANO - autor pochází z Prahy, tedy ze stejného města, kde se odehrává popisovaná apokalypsa.

Co zbývá? Jméno výherce, samozřejmě:

HANA ČÁLKOVÁ z Trutnova

V blízké budoucnosti promění jaderná exploze Prahu v hromadu sutin. Poslední, kdo přežijí, jsou mladá žena a její nevlastní otec. Žena trpí klaustrofobií provázenou halucinacemi, otec je egoista neschopný běžného lidského kontaktu. V průběhu jejich společného pobytu v prostoru 80 m² vyplouvá na povrch jejich minulost, včetně ženina zneužívání jejím otcem v dětství. Nešťastnou náhodou se poškodí ovládání dveří. Oběma zbývá jen tolik času, než doběhne generátor; pak je čeká smrt udušením. U ženy se stále častěji objevují záchvaty. Po jejich odeznění není schopná odlišit skutečnost od přízraků, které její představivost vyvolává při sebemenším pohybu za dveřmi krytu. Otec se uzavírá do vlastního světa, jako by se ho jejich bezvýchodná situace netýkala. Žena k němu pociťuje stále větší odpor. Příběh doplňují retrospektivní pasáže, v nichž se oba hrdinové vracejí k událostem, které je neodvratně dovedly ke společnému pohřbení zaživa.

Dobrých knih není nikdy dost a těch českých zvláště. Nakladatelství Akcent, potažmo přímo sám autor knihy nám jeden ryze český výtisk i s českým tématem uvnitř věnoval. Soutěžíme o knihu Díra od českého autora Daniela Petra. Chte-li si přečíst, jak to všechno dopadlo, stačí když nám odpovíte na následující otázku a budete mít příslovečné štěstí při losování.

• Pochází autor knihy Daniel Petr ze stejného města, ve kterém se příběh odehrává?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do půlnoci  29. března 2013, do předmětu uveďte Díra a hlavně napište svoje jméno a adresu.

 

Legenda? Mýtus? Aprílový vtip? Ani jedno, tvrdí rozhodně Tomáš Němec. Náš rozhovor je nejen o mistru řeznickém, ale i práci na jeho knihách a plánech bruntálského literáta. Některé otázky Frantovi Kotletovi položili i fanoušci na facebookových stránkách Fantasy Planet a Františka Kotlety.

Zakončení akční upírány mistra řeznického Františka Kotlety vychází jen necelý rok po druhém dílu. Není to až takový nářez, jak by se mohlo zdát, ale s kvalitním tataráčkem by srovnání snesl. Nedočkavci se zaradují, trávožrouti obligátně ohrnou nos a labužníci asi budou prudit, že je tu málo cibule, případně česneku či jiného koření a že topinka není dost topinkovatá.

Před Claire leží několik výzev. Musí obstát ve škole, která upřednostňuje krásu před chytrostí, a potýkat se s vraždícími spolužačkami na koleji. Navíc zjistila, že univerzitnímu městu Morganville vládnou živí mrtví. * Na druhou stranu má nového přítele, jehož otec je lovec upírů. Když však místní studentské bratrstvo uspořádá Ples mrtvých dívek, rozpoutá se peklo na zemi.

Upíři, vlkodlaci, démoni a další nadpřirozené bytosti jsou mezi námi. Skrývají se, ale neustále mezi sebou bojují. Lykajský král Lachlain hledal svou vyvolenou velmi dlouho, snil o ní a doufal, že se shledají co nejdříve. Bohužel padl do zajetí a jediné, co ho může zachránit, je neznámá žena, která patří k jinému druhu.

„... a často ve snění vyskočím, představujíc si, že slyším u dveří salonu lehký Carmillin krok.“

(Konec poslední věty knihy V temném zrcadle)

Ačkoliv jsem byl pečlivě vzdělán v medicíně a chirurgii, nevykonával jsem nikdy praxi v žádném z těch oborů. Přes to mě jejich studium stále ještě velmi zajímá. Počestného povolání jsem se totiž nevzdal ani z lenosti ani z rozmaru. Příčinou bylo velmi nepatrné škrábnutí, které jsem si způsobil pitevním nožem.

Ta maličkost mě stála dva prsty, které nutno ihned amputovat, ale ještě trapnější újmu, neboť od té doby jsem se necítil nikdy zcela zdráv a sotva jsem kdy dovedl vydržet celých dvanáct měsíců na místě. Za bloudění světem jsem se však seznámil s dr. Martinem Hesseliem, který se světem toulal jako já, byl lékařem jako já a miloval svůj obor jako já.

Těmi slovy začíná mistrná sbírka Josepha Sheridana Le Fanu V temném zrcadle (1872, česky 1925, 2011). Sestává z pěti dnes klasických okultních případů Zelený čaj, Démon, Soudce Harbottle, Pokoj v hostinci „Dragon volant“ a Carmilla. Všechny jsou členěny na pojmenované kapitoly. A obzvlášť ta poslední upíří novela s lesbickým podtextem je pověstná.

V dr. Hesseliovi jsem našel učitele, pokračuje na stránce jedna vypravěč a vydavatel. Jeho vědění bylo ohromné a podstatu každého případu uměl pochopit intuicí.

Jak jste vytušili, ty povídky patří vedle próz Poeových k předním inspiračním zdrojům sira Arthura Conana Doyla a nemohl na ně nemyslet, když spřádal osudy a přátelství jiného lékaře, dr. Johna H. Watsona a jeho kamaráda Sherlocka Holmese!

Vypravěč a vydavatel pozůstalosti (v jedné osobě) nás v předmluvě k Zelenému čaji zpraví ovšem taky o velice podstatném věkovém rozdílu mezi ním a Hesseliem, který činil 53 let. Po takřka dvacet roků zastával vydavatel funkci jeho lékařského sekretáře a pečoval o sbírku listin. Tu dostal za úkol uspořádat, opatřit ji rejstříkem a dát do vazby.

O některých případech však přítel Hesselius pojednával zvláštním způsobem, dočítáme se. A totiž dvěma rozličnými způsoby. Zprvu popsal to, co viděl a slyšel, jako by to udělal vzdělaný laik, ale když tím vyprávěcím slohem vylíčil celou siluetu chorého, vrátil se a přikročil k analýze, k diagnóze a k ilustraci případu.

Jako pak Sherlock, dodejme. I úvodní Zelený čaj našel přitom Hesseliův sekretář mezi „asi dvěma sty třiceti“ záznamy případů. K podivným, hrůzným událostem došlo 64 let před okamžikem, ve kterém nás o nich informuje, a záznamy o záhadě Zeleného čaje dal Hesselius dohromady za cesty po Anglii. Ona historie prý přitom zůstává uložena hlavně v řadě jeho dopisů profesorovi chemie Van Loovi z Leydenu, jenž byl jeho přítelem a „rád četl historická, metafyzická a lékařská pojednání.

Kdysi dokonce napsal divadelní hru,“ a právě proto je vypravování o čaji psáno tak, aby dovedlo zaujmout i neučeného čtenáře, a má jako lékařský záznam poněkud menší cenu, zdůrazňuje „vydavatel“ a chcete-li, sám Sheridan Le Fanu.

Roku 1819 Van Loo zemřel. Dopisy byly vráceny Hesseliovi. Některé v angličtině, jiné psané francouzsky a hlavní část německá. Jen jsem překládal, tvrdí vypravěč a vydavatel, a jen málo prý vynechal. Co? Nevíme.

Ale jeden takový dopis do Leydenu povídku uzavírá a dr. Hesselius se zde kasá, že „viděl a léčil“ již sedmapadesát podobných případů přeludů... A v kolika jsem neměl úspěchu? Ani v jediném, holedbá se - a také tedy tím připomene (budoucího) Sherlocka.

Tenhle Hesselius? Zkrátka mistr nad mistry, řeknete si. Ale jak je, kryndapána, tedy možné, že případ Zeleného čaje končí tragicky? A že se pronásledovaný Jennings podřeže vlastní břitvou?

I to víme. Hesselius ho „ani nezačal léčit“. Ale měl začít. Jennings si totiž nedopatřením otevřel vlastní „vnitřní oko“ a... Nemám pochybností, že bych Jenningse v osmnácti měsících dokonale nevyléčil, je si doktor až podezřele jist. Nanejvýš by se to mohlo protáhnout na dvě léta.

O co že šlo? Sledujeme stupňující se Jenningsův pocit, že je pronásledován stínovou opicí. Ta naň začne mluvit, ponouká ke špatnostem..., ale my už přistupme k povídce druhé.

Démona podle vydavatelových údajů sepsal prý „poněkud strnule a rozvláčně“ ctihodný irský duchovní Thomas Herbert a Hesselius „dle svého zvyku“ jen přiložil pár archů dopisního papíru s poznámkami k případu – a konstatoval ihned, že je zpráva z lékařského hlediska nedokonalá.

Své příběhy dělil na případy všelikých vizionářů s nemocnými nervy, případy lidí „nepochybně“ soužených nadpřirozenými silami a do třetice i na případy „zvláštních souher okolností“. V Démonovi se setkal s nemocí, již srovnává se ztrátou pokožky, po kterém jsou náhle vnějším vlivům vystaveny ty vnitřní plochy lidské bytosti, které příroda jinak opatřila zábalem pro přílišnou jejich citlivost.

A pokud jde o mozek a nervy? Cerebrální oběh pravidelně prochází vibrující poruchou, kterou jsem, myslím, dostatečně probádal a prokázal ve své rukopisné studii A 17, usadí nás Hesselius. A ta se liší, jak jsem tam dokázal, velmi podstatně od poruchy způsobené překrvením, jejíž příznaky jsou rozebrány v A 19.

Démon se odehrává roku 1794 v Dublinu i Londýně a má podobu vůči hrdinovi nepřátelského skřeta a jakési zmenšeniny námořníka, jehož pronásledovaný kdysi zabil. Za to pyká a ve finále i hrůzyplně hyne po střetnutí s jakousi sovou, co vletí do jeho pokoje. Vše lze, jistě, vysvětlit i přirozeně, duševní chorobou, jak upozornila třeba Marie Švestková (pořadatelka antologie Stráž u mrtvého (1969), kde dotyčná povídka rovněž vyšla), nicméně mně osobně to moc věrohodné nepřijde. Ale čtěte sami a přistoupím zatím k branám třetí povídky, již dr. Hesselius původně stroze nazval Zpráva Harmanova.

Případ byl vylíčen už před Sheridanem dvakrát a tu prvou verzi dala Hesseliovi jistá paní Trimmerová v červnu 1805. Až druhou mu mnohem později poskytl Anthony Harman. Hesseliovi se lépe zamlouvala hned ta první, „velmi zevrubná, podrobná a pečlivě napsaná“ a obsahující i dopisy jistého dr. Hedstona, ale ji vydavatel bohužel nenašel. Jako by se propadla. Zjistil sice, že ji Hesselius půjčil jistému dr. Heynovi, ale ten ji – podle Hesseliovy poznámky – také vrátil. Kam se tedy poděla, nezvíme. A kam šel zlý soudce z tohoto příběhu?

K oprátce. Nakonec je totiž nalezen oběšený na schodech a jak se zdá, popravu vykonal „záhrobní soud posledního odvolání“.

Podle dalšího z případů v knize V temném zrcadle napsala kdysi Bohumila Zelenková televizní hru Hostinec u létavého draka (1971). Pod titulem Spánek smrti byla povídka v Irsku i zfilmována (1981) – a tentokrát jde o čistou detektivku.

Odehrává se roku 1815 ve Francii a z titulního pokoje (v hotelu u Versailles) jako by se tajuplně vypařovali hosté. Až Richard Beckett objeví tajný vchod do zahrady a prchne tudy posléze i s jistou hraběnkou do Švýcarska. Tomu však předcházejí hrozné hrůzy, poněvadž zločinný muž oné dámy olupoval hosty poté, co je otrávil či jen přiotrávil, načež oloupené ukládal za nocí do rakví.

Kniha V temné zrcadle však nevrcholí předčasnými pohřby ani záhadou uzamčeného pokoje. Vrcholí Carmillou.

V jejím úvodu nám vydavatel sdělí, že by rád navázal na Hesseliovu korespondenci s „bystrou a opatrnou“ informátorkou, ale ke svému politování jsem shledal, že zatím zemřela.

Oč kráčí v tomto slavném hororu?

Na hrdinčin rodinný zámek ve Štýrsku přibude dívka, kterou hrdinka spatřila jako dítě u postele. Sen? Kdo ví, ale dorazivší Carmilla si pamatuje totéž!

Její skutečné jméno zní přitom hraběnka Mircalla Karnsteinová – a jde o upírku z nedaleké zříceniny, kde má hrob. Zjevuje se i jako černá kočka a už zapříčinila smrt dcery jistého generála. Počne vysávat i vypravěčku celé novely, ale generál a tajemný baron Vordenburg zasáhnou.

Carmilla byla snad už patnáctkrát zfilmována a možná nejzdařilejší je americká verze z roku 1999, nicméně tytéž motivy najdete už v Dreyerově filmu Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (1931) a v letech 1970-1971 příběh inspiroval i hororovou trilogii studia Hammer Upíří milenky, Upíří chtíč a Ďábelská dvojčata.

Další film Draculova dcera (1972) je známý i pod titulem Nevěsta postříkaná krví a jde o Carmillu přenesenou do současnosti.

Nu, a právě Carmilla přiměla Stokera, aby první verzi Draculy (zvanou Nemrtvý) zasadil do Štýrska. Pro Transylvánii se rozhodl až později, po studiu historie Rumunska.

Jako existoval Vlad Napichovač, existovala i předloha dívky Carmilly, upozorňuje v doslovu knihy V temném zrcadle Alfréd Višný. Jmenovala se Charlotta a po matce pocházela z hornoštýrské dynastie, ale po otci Tudoru Hartleym to byla Angličanka.

I její přítelkyně existovala a jmenovala se Hildegarda Speisendorfová. Právě o ní a Charlottě taky mluví vědecká studie Gunthera Etlingera Případ nemrtvé komtesy ze Štýrska (1859), která vyšla ve Štýrském Hradci jen rok po smrti manželky Sheridana Le Fanu, kdy se uzavřel sám do sebe a svého domu a hodně četl i psal.

Etlingerova studie k případu připojila i odborný komentář, nicméně sám Etlinger tu už komentuje poznámky jiného muže, a to dr. Ch. F. Demelia.

Sheridana Le Fanu to všechno silně zaujalo a roku 1870 snad jen proto navštívil rakousko-uherský region Kammern a tamní alpském údolí Liesingtal, aby napsal Carmillu na základě těchto dojmů i pramenů, od kterých se odchyluje jen ve finále.

Dějové schéma je ovšem navíc i převzato z Coleridgeovy poémy Christabel (1816)! Oč ale šlo tedy ve skutečnosti?

V Dolním Rakousku, jižně od středověkého hradu Karlstein, leží ves Speisendorf. To jméno asociuje příjmení generála vystupujícího v Carmille: Spielsdorf. Inu, i on v reálu existoval, byl generálem pěchoty ve výslužbě a přesně se jmenoval Herbert Speisendorf.

Žil v devatenáctém století a stal se posledním mužským potomkem svého rodu. Obýval Blankenburg, a to s osiřelou vnučkou Hildegardou (a nikoli tedy neteří jako v povídce). On i ona se znali s panem Tudorem Hartleym a jeho krásnou dcerou Charlottou (v Carmille označeni jako Angličan a Laura) - a oni oba pobývali čas od času v klášteře Grunfels.

A Charlotta jej později zdědila (za druhé světové války bohužel vyhořel). Ale vraťme se. Po smrti své ženy se Tudor i s dcerou zdržoval ponejvíce na zámku Heidenreichstein, právě jehož vzezřením se Le Fanu inspiroval, nicméně z dvou dost vzdálených objektů, kde Charlotta střídavě žila, vytvořil irský snílek sídlo jediné.

Pokračujme. Nedaleké město Vorndernburg asociuje zas Maxmiliána Vornderberga (1724-asi 1772), považovaného Carmillou mylně za „moravského šlechtice“. Jím nikdy nebyl, ale Carmilliným, nebo tedy Mircalliným milencem ano. Bylo jí tehdy osmnáct, ale už rok nato (1751) náhle zemřela.

Maxmilián dlel zrovna na Moravě a zprávě neuměl uvěřit. Skočil tedy na koně a vrátil se. Ale lékař a rodina se zdráhali vyjevit celou pravdu.

Intenzivní představa Mircallina neodolatelného, něžného půvabu, vrozené smyslnosti a přejemnělého výrazu, který zrcadlil ještě dětskou radost ze života, Maxmiliána neopouštěla, píše Višný. Vydal se zoufale na cesty, ale znovu se vrátil. Do zřícenin Kammersteinu v údolí Liesingtal. Právě do těch zřícenin totiž Mircalla od dětství ráda chodila, a pak i s ním. A právě na její přání tu znovu zařídili pár komnat. Jak ráda Mircalla zaživa sedávala v jednom výklenku u okna, a tak i Maxmilián tu sedával a psal deník. Dvacet let tak snil a v knihovně na Blankenburgu hledal s povolením Speisendorfových oblíbené Mircalliny knihy, z nichž mu mnohokrát citovala. Hlavně Dantův Nový život a Boccaciovu tvorbu. Až objevil i posudek lékařské komise.

Komtesa z Kammersteinu utrpěla v devatenácti letech kolaps, jako by někdo náhle odčerpal z jejího těla všechnu energii, dočetl se. A co víc? Hans-Dieter Fornbachr, člen oné komise, vyjádřil ve svém posudku přesvědčení, že tělo „pudově“ nepodlehne rozkladu a že astrální alter ego začne absorbovat fluidum živých organismů, aby schránka zůstala vegetativně připravena k potenciální obnově života.

Maxmilián tomu uvěřil – a pod vlivem té zprávy, ze které cituje ve svém deníku, začal studovat psychický vampyrismus.

9. září 1772 se v noci vydal do kaple v Kammern, otevřel sarkofág a hle. Komtesa, jejíž rod byl tehdy tři roky vymřelý, tu prý ležela neporušená a s ruměncem v tvářích. Voněla snad dokonce jako kdysi. Vzal ji za zápěstí...

A dál? Jakýkoli zákrok proti „upírce“ v deníku zavrhl a z náznaků vyplývá, že chtěl tělo přemístit. Kam? Snad na pustý Kammerstein?

„Ochráním ji!“ končí deník 26. září 1772. Krátce nato, 2. října Maxmilián záhadně zmizí.

15. 10. po něm policie zahájila pátrání na přímý příkaz císařovny Marie Terezie. Zprvu ve Štýrsku, pak v celé monarchii. Bez výsledku. Trvalo deset měsíců.

V tom devátém z těch měsíců se zhroutila část severní zdi kaple - a pohřbila náhrobky.

Co zůstalo? Sugestivní portrét mrtvé (v životní velikosti) v budoáru v Grunfelsu. A právě z toho obrazu jako by komtesa Mircalla vstupovala do snů Charlotty a Hildegardy (v povídce Laury a Berty), jimž se zdávalo nejen o jejích „lehkých krocích“. Vzpomínaly na ony údajné noční vize ještě po mnoha letech.

Hartley a Speisendorf však dívky dlouho nebrali vážně. Pak se postupně a každý zvlášť skryli do skříně v ložnici a traduje se, že si toho dívky nevšimly. Mircalla nepřišla, ale sledované taky vždy ráno tvrdily, že se nedostavily ani sny. A vrátily se, ale až když ustalo hlídání.

Ani když Tudor odstranil portrét z budoáru, strašení nepřestalo. Upírka se zjevovala děvčatům několikrát měsíčně, jak tvrdily, a Herbert Speisendorf zatím pátral po jejích osudech na Blankenburgu. V nepoužívaném pokoji tak odhalil Maxmiliánovy milostné dopisy z let 1750-1751. Koncem listopadu 1847 navštívil i kapli v Kammern, ale neuměl identifikovat odhrabaný náhrobek. Po sesuvu byly nápisy poškozeny.

To bylo zlé, ale Maxmiliánův prasynovec (který byl do roku 1848 členem říšského sněmu) mu poskytl poznámky dr. Demelia, a tedy toho lékaře, který četl roku 1753 lékařský posudek a jehož zaujal pitoreskní (ne na svou dobu!) příspěvek H.-D. Fornbachera.

Nezaujal ho ovšem náhodou. Christian Friedrich Demelius byl zaujatý, protože už roku 1731 vydal v Lipsku studii o vampyrismu. A generál Speisendorf?

Roku 1850 bohužel zesnul, aniž co vypátral. Ale...

Ale dva roky nato nechal Maxmiliánův prasynovec pod jeho vlivem nahlédnout hermetika a metafyzika Etlingera do deníku svého prastrýce a patrně mu poskytl i Demeliovy poznámky. Co je ale hlavní? Etlinger vedl dlouhé rozhovory přímo s Charlottou Hartleyovou a s Hildegardou Speisendorfovou a sepsal na tom podkladě vědeckou práci, která věří v astrální alter ego.

A podezřelým zůstává nakonec jediné. „Posedlé“ nikdy nepátraly po kryptě a ani ne po těle.

Letopisy panství hovoří o „katakombách a kryptách“ pod hradem, ale ani to nic nezměnilo na skutečnosti, že Mircalla i Maxmilián tenkrát zmizeli. Kam? Snad opravdu na lesy obklíčený Kammernstein (pustý od 16. století)?

Le Fanu sídlo Karnsteinů rozhodně popsal věrně právě podle pustého hradu Kammerstein z 12. století, odkud Carmillini předci přesídlili teprve roku 1541 na Blankenburg, kde se kromě komtesy narodili i tři její bratři. Ale vraťme se k vlastní knize V temném zrcadle.

Kdo byl tedy doktor Hesselius?

Skutečně předloha Sherlocka Holmese. Jedna z jeho inspirací?

Inu, určitě. A dle Sheridana Le Fanu sepsal třeba i pojednání Základní mozkové funkce anebo úvahu Vnitřní vnímání a jeho podmínky. Je to obdoba pozdější Sherlockovy bibliografie.

Ale Hesselius má na svědomí i „vynikající studii“ o starověkých a středověkých jedech Mortis (či Martos) Imago, která je protkána citáty ze středověkých veršovaných děl a rytířských románů a snad už egyptských textů! A Le Fanu (1814-1873)?

Narodil se v Dublinu a rodiče byli Francouzi, ale v žilách mu kolovala i krev slavného rodu Sheridanů, proslulých spisovatelů. Vystudoval na Trinity College práva a stal se předním členem tamní Historické společnosti. Byl prý skvělý řečník a napsal ve své době populární balady. Věnoval se žurnalistice i politice. 1839 koupil tři dublinské politické listy a stvořil jediný Evening Mail. Řídil ho, ale když roku 1858 zemřela jeho žena Zuzana Bennetová, stáhl se do ústraní skoro jako podivín, vyhýbal se i přátelům a patrně četl a psal. Ale už v letech 1861-1869 se stal redaktorem časopisu dublinské university, kam už dříve přispíval.

V jeho díle (čtrnáct románů a několik sbírek povídek) vynikají kromě sbírky V temném zrcadle ještě dva romány: Dům u hřbitova a Strýc Silas (dosud čtyřikrát zfilmovaný), ale jak se zdá (a jak upozornil i překladatel František Bommer), sám Sheridan Le Fanu na duchy a strašidla moc nevěřil a hleděl na ně spíš jako na vděčnou látku, která vyjádří jeho ponurou náladu. Pověrčivosti se vysmíval.

Roku 1970 a 1991 (podruhé jako svazek edice KOD č. 194) česky vyšlo, upozorňuji, i zkrácené převyprávění knihy V temném zrcadle od Páralova přítele Josefa Voláka.

Pod titulem Zelený děs.

V temném zrcadle /In a Glass Darkly/
Le Fanu, Joseph Sheridan
Nakladatel: Volvox Globator
Překlad: František Bommer
Obálka: Filip Kraus, Luboš Drtina
Redakce: -
Rok vydání: 2011
Počet stran: 432
Rozměr: 115 x 200
Provedení­: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 299 Kč

Nejznámější sbírka klasika hororového žánru obsahuje pět příběhů, které spojuje postava vypravěče, německého okultisty doktora Hesselia, který příběhy předkládá jako zápisky o svých pátráních. Nejznámějším z příběhů je Carmilla, který definoval základní atributy upírského hororu ještě před Stokerovým Draculou. Příběh krásné upírky a jejího mírně lesbického vztahu s její obětí se stal i předlohou pro několik filmových hororů.
Kniha vychází v češtině poprvé od roku 1925 v nezkráceném vydání v původním překladu Františka Bommera. Sbírku doplňuje esej Alfréda Višného odkrývající prameny, ze kterých Le Fanu čerpal, a dokládající, že komtesa, jež se stala předobrazem Carmilly, skutečně kdysi ve Štýrsku žila a její příběh má s Le Fanuovou povídkou mnoho společného.

Povídky:

• Zelený čaj (Green Tea)
• Démon (The Familiar)
• Soudce Harbottle (Mr. Justice Harbottle)
• Pokoj v Hostinci „Dragon Volant" (The Room in the Dragon Volant)
• Carmilla (Carmilla)

Jmenuji se Dreden, Harry Dresden, a jsem jediný profesionální čaroděj v Chicagu. A tím je myšlen OPRAVDOVÝ čaroděj, ne nějaký šarlatán nebo pseudovykladač budoucnosti, ale nefalšovaný praktik magických umění. A kromě toho také soukromý detektiv, k vašim službám!

Owen Zastava Pitt se v prvním dílu stal úspěšným lovcem monster, bohužel přitom díky specifickému přispění vládních agentů šlápl na kuří oko mocné entitě v jiné realitě. A tenhle tříkilometrový hlavonožec nehodlá pohanu nechat jen tak. Po Owenovi na jeho příkaz vystartovala nebezpečná nekromantská sekta, federálové mu přidělili ochranku a navrch ho ještě pronásledují problémy s příbuzenstvem. Tchýně a uzený jsou podle starého pořekadla nejlepší studený, ale pokud tchýně okolo sebe sráží jinovat...

Zinzi s sebou všude vláčí lenochoda, je závislá na vymýšlení podvodných e-mailů a umí nacházet ztracené věci. Ale když jednu starou paní stihne náhlá smrt a policie jí zabaví šek s její poslední výplatou, nezbývá jí nic jiného, než vzít práci toho typu, který ji rozčiluje ze všech nejvíc – případ pohřešované osoby. Zakázka od samotářského hudebního producenta Odiho Hurona, který Zinzi pověří pátráním po mladičké popové hvězdě, by ji správně měla vysvobodit z prohnilé chudinské čtvrti jménem Zoo City, kde zločinecká spodina a jejich zvířecí společníci žijí ve stínu pekelného protiproudu. Místo toho ji však uvrhne ještě hlouběji do chřtánu velkoměsta zmítaného zločinem a magií, v němž bude muset čelit temným tajemstvím předešlých životů – včetně svého vlastního.

Dobrodružství na planetě Raginis pokračuje...

PŘEDCHOZÍ DÍL ZDE.

(Alan)

Jak rychle nám utíká čas, který jsme měli věnovat zkoumání. Vybrali jsme nejdůležitější věci, které musíme vzít s sebou, protože sem ke kluzáku už se nebudeme vracet. Bereme si černou skříňku, pár měřicích přístrojů a vzorků a samozřejmě navigaci. Navigace se tu opírá pouze o naši raketu na orbitě, takže pracuje dost pomalu. Trvá nejméně půl hodiny, než se orbitální stanice posune na své dráze o tolik, že se může vypočítat naše poloha s přijatelnou přesností. A když je stanice pod obzorem, tak si na navigaci leda tak pustíme Tetris.

Přeplavili jsme se s člunem k ledovému poli, které je poměrně souvislé, ale přesto jsou mezi krami tu a tam kanály. Člun budeme muset vláčet s sebou pro případ, že bychom narazili na širší mezeru.

Chůze po ledu je dost obtížná, protože je nutné přelézat valy ker až dva metry vysoké. Dost času se taky ztratí hledáním nejlepších průchodů mezi nakupenými krami a obcházením puklin.

Zanedlouho jsme zjistili, že bude nejlepší poslat Lydii napřed, ať prohledává cestu a vyšlapává stopu. Já a Blahoš jsme „zadní voj“ a neseme náklad. Blahoš má poškozený skafandr a občas musí zastavovat a spravovat adhezní páskou.

Je to celkem nervující. Atmosférický tlak je tu o trochu menší, než jaký udržujeme ve skafandrech, a díky tomu se mu nehrnou do skafandru zdejší nedýchatelné plyny, případně mikroorganismy, jsou-li tu jaké. Na druhou stranu, s každým dalším rozlepením pásky ztrácí Blahoš kyslík. Zatím mi neřekl, kolik adhezní pásky mu zbývá, ale vypadá znepokojeně.

Obloha je zatažená, viditelnost nízká. Začal fičet vítr. Nálada pod psa. „Postupuje k vám bouře,“ hlásí Uwe z orbity. Ten si hezky sedí v teple. Ani v hlavním přistávacím modulu se nemají špatně. Přistáli bez nehody na pobřeží a čekají na nás. Elias s námi mluvil komunikátorem.

Konečně dobrá zpráva. Lydie už vidí hlavní modul. Rozsvítili maják, abychom je lépe našli. Je to potřeba, vzduchem víří sněhové vločky. „Lydie, pojď k nám,“ říká Elias. Už se nemůže dočkat, až nás bude mít na palubě. „Alane, vy už musíte být taky blízko?“

„My postupujeme pomaleji,“ hlásím. „Blahoš má poruchu skafandru.“

„Je to vážné?“ ptá se Elias.

„Za chvíli už nebudu moct dál,“ vrčí Blahoš.

„Abychom vám šli naproti,“ nadhazuje Elias.

Blahoš přemáhá rozčilení, snaží se mluvit klidně. „Já nechci vidět budoucnost černě, ale ta zatracená lepicí páska už mi dochází. Ano, snad bude nejlepší, když mi půjdete naproti. Přineste adhezní pásku a kyslíkovou bombu. Alane, ty jdi, už to není daleko.“

Nerad bych tady Blahoše nechával. Vlastně nemůžu udělat, co mi navrhuje.

„Zamítá se,“ řeší situaci Elias z pozice velitele výpravy. „Skupina se nebude dále dělit.“

Blahoš neříká nic a vydává se na další cestu. Přelézáme jednu ledovou horu za druhou. Za chvíli opět spravuje skafandr posledním zbytkem pásky. „Tak, já jsem u konce,“ říká. „Teď se musí snažit velitel.“

Oznamujeme situaci na hlavní modul. Lydie už je blízko modulu. Elias a Igor vyrážejí k nám. Metelice žene proudy sněhových vloček. Nacházíme si místo relativně skryté před větrem a čekáme.

Přemýšlím, jak nás najdou. V takové vánici nemůžou udržet směr, který jim udává navigace. Musí se držet stopy, kterou šla Lydie. Kdyby ztratili stopu, bude to zlé. Nevím, jak dlouho skafandr vydrží regulovat teplotu, a Blahoše se nechci ptát.

Zoufale se snažím vybavovat si vzorce uhlovodíků, když mi Blahoš dává znamení, že chce se mnou mluvit přes kabel. Pomáhám mu připojit kabel k mému skafandru a vypínám společnou bezdrátovou komunikaci.

„Alane, nemá žádnou cenu, abys tady byl se mnou,“ říká Blahoš. „Až prochladneme, je konec. Musíš jít k hlavnímu modulu.“

Zdá se mi, že už nejsem schopen se ani pohnout. „Nech mě,“ odbývám ho, „nikam nejdu.“

„Já se na tebe nemůžu dívat.“

„Tak se na mě nedívej.“

„Možná, že to svoje děvče už ani neuvidíš,“ uvažuje Blahoš.

On už snad mluví z cesty. Nebo si všiml, že jsem zamilovaný do Imogen? Měl bych mu nějak opatrně odpovědět. „Jaké moje děvče?“

„No, Lydie. Ještě že došla v pořádku na hlavní modul. To by mě strašně mrzelo, kdyby se jí něco stalo.“

Ani mě nenapadlo starat se o Lydii. Ta už je v bezpečí a od té chvíle mě nezajímá. Mám na ni vztek, že už je v teple... a mám na ni vztek, protože mě dnes nechala topit se ve vodě a běžela pryč pro Blahoše. Vlastně to není její vina, zazmatkovala... a měl bys jí odpustit, ty hlupáku, když už jsou tvoje dny sečteny, říkám si.

Nemám náladu na další soukromou konverzaci s Blahošem, odpojuji kabel a zapínám bezdrátovou komunikaci. Elias s Igorem se hádají, protože ztratili stopu.

     

(Elias)

Hledí mám neustále plné sněhu, není vidět na krok. Nedaleko od břehu jsme narazili na dlouhou trhlinu, souběžnou s břehem, kde jsem se probořil po pás do vody. Igor mě vytáhl ven.

Proti nám šla Lydie, počkali jsme, až puklinu přejde, abychom jí případně pomohli. Oddechl jsem si, když mi zanedlouho hlásila, že už je v hlavním modulu.

Eliasi, máš za nás odpovědnost, řekla mi Imogen. Měl jsem chuť ji přetrhnout. Když Blahoš s Alanem hlásili, že nemůžou postupovat, začali jsme se s Igorem sbírat, že jim půjdeme na pomoc. Ale Imogen spustila výčitky, že ji necháváme samotnou. „Co když se něco stane? Igor by tady měl zůstat.“ Nedovedl jsem si představit, co by se jí mohlo uvnitř modulu stát. Návod ke klimatizaci má v počítači a víc nepotřebuje.

„A co když se nevrátíte,“ odvážila se říct. „My s Lydií tady nemůžeme zůstat samotné. Igor by neměl nikam chodit.“

„Jednou jsem řekl, že Igor jde se mnou,“ povídám.

To ji rozpálilo. Začala naléhat na Igora, ať s ní zůstane, a když ten jenom vrčel, naštvala se a řekla mi: „Eliasi, máš za nás odpovědnost. Jestli se mně a Lydii něco stane, bude to tvoje vina.“

Zatínal jsem zuby. Šel bych do té vánice sám a klidně bych tam zůstal, ale musel jsem pomoct Blahošovi a Alanovi a bylo pravděpodobné, že sám to nezvládnu.

„Igore, nikam nechoď,“ snažila se ho zadržet.

Igor zařval: „Nech mě, ty náno hloupá! Copak nevidíš, jak jsou ty vědátoři neschopný! Seď tady a čekej!“

Odešli jsme mlčky. Imogen překvapením sedla do křesla a mlčela.

Teď jdeme vánicí, sotva vidíme stopu, přelézáme z jedné kry na druhou. Igor bručí něco o vědátorech a zkumavkářích a mně se v duchu neustále opakuje Imogenin hlas: Eliasi, máš za nás odpovědnost. Nejhorší je, že má pravdu.

(Alan)

Když Elias s Igorem ztratili stopu, rozhodli jsme se vypálit světlici. Její světlo zahořelo nad námi růžovou barvou a práskla rána.

„Vy si z nás děláte srandu!“ zařval Elias. Byli pár metrů od nás, za krou, která nás kryla před větrem.

Aspoň že tak. Za chvilku byli u nás, vyměnili Blahošovi bombu s kyslíkem a dali jsme se na nekonečnou zpáteční cestu.

Myslel jsem, že každou příští minutu padnu. Pak se mi šlo o něco líp. Poblíž břehu byla dlouhá trhlina, pokrytá tenkým ledem. Igor se přes ni pustil a přešel, i když led mu praskal pod nohama. „Kluci, tohle nevypadá dobře,“ mínil Blahoš.

„Myslíš, že je to moc nebezpečné?“ ptal se Elias. „Zatím jsme tady vždycky nějak přešli, ale mohli bychom přinést z modulu žebřík.“

Blahoš chvíli uvažoval. Bylo zřejmé, že nikomu se nechce trávit další čas venku a provádět akci „žebřík“. „Risknem to,“ řekl a vyrazil přes trhlinu. Led strašně praskal a jednou se i prolomil, ale Blahoš se dostal na druhou stranu.

My s Eliasem jsme riskovali jenom další vykoupání, takže už jsme dlouho neváhali. Na druhé straně trhliny jsme si oddychli. Nebezpečí bylo za námi. „Copak nám ty ženské uvařily?“ uvažoval Igor.

Strašně už jsem si přál být v hlavním modulu a ten krátký zbývající úsek mi připadal, jako by se pořád prodlužoval. A na konci byl nejhorší úkol, vylézt schůdky ke dveřím. Ruce jsem měl zmrzlé, že jsem nebyl schopen se držet zábradlí. Elias mě vystrkal nahoru.

Pár minut v přechodové komoře a mohli jsme dovnitř a sundat ty hrozné skafandry.

„Děvčata,“ zajásal Elias, „já jsem se na vás tak těšil!“ Políbil Lydii a Imogen.

„Já chci taky hubičku!“ zařval Igor. Políbil decentně Lydii a pak se k němu přivinula Imogen.

Bože, teď kdybych uměl říct něco vtipného, možná bych taky mohl políbit Imogen. Možná taky ne. Igor jí zabere dost času.

Lydie se na mě dívala. Moje děvče. Ten Blahoš má nápady. Jako kdybych letěl do vesmíru, abych balil astronautky.

„Jaké to bylo?“ zeptala se.

„Hlavně že už jsme tady,“ řekl jsem.

Lydie... asi bys o mě taky nestála. Dívek je hodně, ale láska se mi vyhýbá obloukem. A když ne, tak strašně bolí.

(Elias)

Další procházky po ledu jsem zakázal. Máme dost práce tady na pevnině. My tři vědci podnikáme výpravy za vzorky a mezitím se je snažíme aspoň předběžně prozkoumat v laboratoři. Imogen nás obchází s kamerou a pořizuje záběry pro budoucí film. Vytýká mi, když dělám do kamery žertovné obličeje. Velitel se musí tvářit důležitě, aby i diváci měli dojem, že výprava je důležitá.

Blahoš a Igor pracují na stavbě teleportačního portálu. Vybrat místo pro portál jsem měl já coby geolog. Vypadá to jako náročný úkol, ale jde o několik jednoduchých zásad. Se seismickou stabilitou si hlavu lámat nemusíme. Sopky jsme neobjevili. Co se kontinentálního driftu týče, jestli tu vůbec nějaký je, tak jediný světadíl hned tak do jiného nevrazí. Takže nejdůležitější pravidlo: nestavět na písku, najít si pořádnou skálu.

A pak je tu ještě moře. Rozum říká, že musíme co nejhlouběji do vnitrozemí, nejlépe překročit hory. Na povrchu planety, tvořeném z devadesáti procent oceánem, se dají očekávat bouře nesrovnatelně silnější než na Zemi. Jenomže, jiný rozum bude řvát, že veškerá doprava tu bude po vodě a kdo se má tahat s nákladem do vnitrozemí. Nakonec z celé geologické disputace zbude jen sofistikovaná poučka: „dejte to na první vyvýšeninu, dveřmi od moře, ať nám tam nenacáká.“

Igor s Blahošem zapustili na vybraném místě piloty, aby budova teleportu byla pevně ukotvena. Stavba pokračuje poměrně rychle. Kdo může, jde jim pomáhat.

Vyndávám zrovna s Igorem komponenty ze skladového prostoru hlavního modulu. Je to nepříjemná práce, protože sklad má nízký strop a nesmíte se omylem narovnat, abyste se nebouchli do helmy. Snažím se vytáhnout jakýsi dlouhý díl z pod ostatních, zatímco Igor se zasekl venku.

„Eliasi, nemůže nám příliv zaplavit raketu?“

„Igore,“ povídám tomu trumpetovi téměř otcovsky, „příliv a odliv způsobuje měsíc. Raginis nemá měsíc. Kde není měsíc, není příliv a ani odliv. Tedy: na Raginisu není příliv a ani odliv.“

Záměrně jsem zamlčel vliv centrální hvězdy, naši zeměpisnou polohu a tvar pobřeží. Zbytečně bych rozptýlil Igorovu pozornost fakty, které jsou zde podružné. Příliv tu samozřejmě bude, ale dá se ukázat, že zanedbatelný. Měření má na starosti Uwe, z globálu naměří vše přesněji.

„Tak proč už jsou zatopené kameny, které ještě před chvílí stály na suchu?“

Teď jsem se teda praštil do helmy. Tomu říkám profesionální výprask. Já měl být ten první, kdo si toho všimne. Teď jsem mohl důležitě poskakovat po kamenech a měřit, až by se ze mne kouřilo.                   

„To sem žene vítr,“ vymýšlím z oleje přijatelnou teorii. „Asi se sem žene bouře,“ dodávám, abych se ztrapnil docela.

„Bouře nehrozí, na desítky kilometrů není známka po ničem. To už bych hlásil.“ Čert aby vzal tuhle globální komunikaci. To si něco říkáte soukromě s Igorem a nejen, že vás slyší všichni, co šlapou po tomhle kusu žuly, ale už vám skáčou do řeči i z orbitální stanice.

„Vypadá to,“ pokračoval Uwe, „ jako by se zvedala voda na celé severní polokouli. Nemohu provést přesná měření, sám mám teď problémy s vlastní lokalizací. Jsem vychýlený z kurzu.“

„Hodně? Možná je to jen nějaká gravitační anomálie. Podpovrchové ložisko kovové rudy,“ snažil jsem se zachránit svou pověst geologa.

„To bych zaznamenal už při předchozích obletech. Výchylka zatím není velká, budu sledovat, jak ji počítač sleduje. Vy se starejte o ten příliv, co tam nemáte,“ neodpustil si malou jedovatost na závěr.

Konečně jsem se vysoukal ze skladu. Opravdu, voda výrazně stoupla. Led se trhal a skřípal.

„Stav ohrožení,“ vzpomněl jsem si konečně na svou funkci velitele. „Všichni návrat do modulu.“

Bylo důležité udržet se pohromadě. Ať za tou vzedmutou hladinou stojí cokoli, hlavně teď nikoho neztratit. Zjišťovat, co se děje a jak moc je to nebezpečné, můžeme potom. Imogen je už vevnitř, Lydie sbírala vzorky na pobřeží nedaleko. Také si všimla stoupající vody a už přichází. Z pahorku s portálem sbíhá Blahoš s Alanem.

Zatřese se zem, Blahoš ztrácí rovnováhu a padá. Alan zvládá otřes lépe, ale Blahoš se mu připlétá pod nohy a už se oba kutálí.

„Jste v pořádku? Okamžitě zkontrolujte skafandry!“

„Tak to je ta seismická stabilita?“ sarkasticky se zajímá Blahoš.

„Lydie zpátky! Okamžitý přesun do modulu. Igore, podej mi ty díly,“ dodávám, když vidím, že jsou oba kluci v pořádku. Ve spěchu naházíme pár vyndaných komponentů zpátky do skladu. Nemůžeme si dovolit o ně přijít.

Další otřes se mnou smýkl stranou. Další a další. Ani nevím, jak jsme se všichni dostali do modulu.

„Veliteli, žádám o povolení aktivovat hlavní motory, korekčními motory se nemohu udržet na orbitě.“

„Povolení uděleno. Co se děje? My tu máme docela regulerní zemětřesení!“

„Nebudeš tomu věřit, já ho cítím až sem. Ale hlavně se vychyluji z kurzu. Když to nechám být, vstoupím do atmosféry.“

Popřál jsem Uwemu hodně štěstí, což bylo maximum, co jsem pro něj mohl udělat. Sami jsme se mohli nanejvýš modlit, aby vlny nespláchly modul do oceánu. Ještě by nevadilo, kdyby se zaplavily vzpěry. Kdyby byl modul pod vodou celý, vlnobití by ho mohlo odnést. Snad voda tolik nestoupne?

„Měli bychom měřit, jak voda stoupá,“ napadlo Alana.

„Jak to budeme měřit?“ ptám se. „Mám vystrčit tyč z okna?“

„Budeme fotit, jak voda zaplavuje břeh.“ navrhuje Lydie. „Foťák zaznamená i čas.“

To je nápad. Výšku hladiny zjistíme dodatečně potom, až voda opadne. Jestli opadne.

Lydie si vzala foťák a pořizovala snímky. Vodní hladina začala naštěstí klesat, ještě než dostoupila k modulu. Pomalu se vracela zpět.

„Já už zemětřesení zažil,“ chlubil se Igor. „Ale to vypadalo jinak. To se opravdu třásla zem. Tady to se mnou spíš mávalo. Jako by se zem nakláněla.“

„Já jsem taky v pořádku. Děkuju za optání,“ připomněl se Uwe. „Opět na stabilní dráze. Snad.“

Dokončení zde...

Soutěž Hledá se autor bestselleru objevila nové talenty. Autoři originálněpropojili pohádku s realitou...

PRAHA, 29. března 2013 – Třetí ročník veřejné literární soutěže Hledá se autor bestselleru odhalil svých pět vítězů. Absolutní prvenství získala Pohádka o námořníkovi od dvaačtyřicetiletého Emanuela Svobody. Další čtyři oceněné pozice obsadila díla Lída a tři vajíčka, Tam, kde to všechno končí, Pohádky a Třicet přání. Společnou elektronickou publikaci všech pěti „moderních pohádek pro dospělé“ vydá Nakladatelství Fragment v první půli května. Výtěžek z prodeje bude věnován na konto Centra Paraple.

„Ukázalo se, že téma moderní pohádky pro dospělé je pro mnoho píšících autorů záludné a těžko uchopitelné, naši finalisté však prokázali velkou fantazii a notnou dávku originality, kterou jsme přesně hledali. Všechny vítězné pohádky jsou velmi kvalitní a určitě stojí za přečtení,“ uvedl Pavel Nýč, spolumajitel Nakladatelství Fragment, které soutěž organizovalo.

O vysoké úrovni všech patnácti finálovýchpohádek svědčí také jejich velká vyrovnanost před odbornou porotou. V průměrném žebříčku kulturních redaktorů Kateřiny Farné z Práva, Kláry Kubíčkové z MF Dnes, Petra Fischera z Hospodářských novin a Stanislava Šulce z E15 dělilo druhou a sedmou pozici pouhých tři a půl bodu. Přesto mají začínající autoři s pomocí nakladatelství co zlepšovat.

„Většina autorů se na prvních stranách pokusila o jednu z nejtěžších věcí v literatuře, tedy napsat erotickou scénu. Zřejmě ve snaze upoutat si tak dobrovolně zkomplikovali situaci. Dalším nešvarem byla snaha popsat doslovně úplně všechno včetně detailů nepodstatných pro děj, používání velkého množství nadbytečných plevelných slov, přívlastků a cizích výrazů. Často převažovala snaha se předvést a být za každou cenu až fantasmagoricky originální, než vyprávět příběh,“finálovépříspěvky Klára Kubíčková z MF Dnes. „Naopak pozitivně mě překvapila schopnost většiny autorů dobře rytmizovat přímou řeč, což také není snadné, někteří byli opravdu vtipní a setkala jsem se i s několika obrazy, které mi dlouho zůstanou v hlavě.“

Z celkového počtu 223 soutěžních prací vybralo Nakladatelství Fragment nejprve 15 nejlepších a jejich části uveřejnilo na webu www.hledaseautor.cz. Konečné rozhodnutí, které příběhy patří do společné e-knihy, vzešlo z mínění odborné poroty a hlasování veřejnosti. Druhého kola se zúčastnilo přes 2 400 hlasujících.

V nejbližších dnech čeká úspěšné autory řada procesů, které důvěrně zná každý spisovatel: podpis smlouvy s nakladatelstvím, zredigování textu, jeho jazyková úprava a finální sazba. E-kniha Hledá se autor bestselleru 2013 vyjde v Nakladatelství Fragment nejpozději 17. května. O den později se vítězové soutěže představí při autorském čtení na veletrhu Svět knihy.

Pořadí pěti pohádek, které v květnu vyjdou ve společné e-knize Hledá se autor bestselleru 2013:

1. Pohádka o námořníkovi (Emanuel Svoboda, 42 let)
2. Lída a tři vajíčka (Šárka Kadlubcová, 34 let)
3. Tam, kde to všechno končí (Kateřina Němcová, 17 let)
4. Pohádky (Dana Kristlová, 24 let)
5. Třicet přání (Tomáš Řezníček, 52 let)

Hodnocení Pohádky o námořníkovi, kterou mezi vítězné texty zařadili tři ze čtyř porotců:

Kateřina Farná, Právo

„Jeden z nejlepších příběhů, který jsem letos v této soutěži četla. Dobrodružná povídka poutá pozornost nejen tématem, ale i způsobem vyprávění a až mystickým nádechem. O pohádku se autor jen mírně otřel, nakonec však uhnul k psychologicky laděnému příběhu.“

Klára Kubíčková, MF Dnes

„Úderný dialog, v němž je dobře nadávkovaná gradace, výborně načasovaný první náznak rozuzlení, povídka má rytmus a působí naprosto profesionálně.“

Stanislav Šulc, E15

„Velmi netradiční a skvělý nápad, který je využit na sto procent. Silný příběh, skoro určitě lze konfrontaci světa psychicky nemocných a ,zdravých'lidí považovat za prostor, v němž se odehrávají moderní pohádky. Autor pak umí vystavět opravdu působivý dialog.“

Další hodnocení odborné poroty na www.hledaseautor.cz.

Clara nesplnila své poslání – místo tajuplného anděla Christiana zachránila z plamenů milovaného Tuckera, a tím se tak trochu vzepřela Bohu. Její matka, poloviční anděl, je skoupá na slovo a Clara má pocit, že ji Bůh musí nějak potrestat. Proto, když začne mít vizi o tom, že zemře někdo, koho miluje, má strach. Nejen z toho, že někdo jí blízký zemře, ale hlavně z toho, že jeho smrt zavinila ona.

Jistě jste si nemohli nepovšimnout neustále narůstající závislosti člověka na elektronice a technologiích. Chytré mobilní telefony dnes obsahují funkce nejen malé kanceláře, internet disponuje většinou lidského vědění. Je jen otázkou času (pakliže k tomu již nedošlo), kdy světlo světa spatří stroj schopný sebevzdělávání. A právě takový byl počátek Robokalypsy.

Ďábel a Hollywood nikdy nespí. Díky druhému jmenovanému se tak na síti každý den objevují nové a nové informace, zprávy a drby o tom, co, kdo, kdy, kde, s kým a za kolik… natočí. My toto kvantum zpráv přefiltrujeme a ty nejzajímavější vám budeme každý týden přinášet v této nové rubrice.

Třpytiví upíři dospěli ke konci největším možným šméčkem na diváky, ale studnice příběhů Stephenie Meyer ještě zdaleka není vyčerpaná. Režisér solidní Gattacy, Simone a Vyměřeného času, Andrew Niccol se pokusil vyždímat alespoň slzu kvality ze pseudo sci-fi o komunistických mimozemšťanech, kterým se ustavičně posunují kontaktní čočky, takže švidrají bokem hůř jak Alastor Moody, a přináší film tak nechtěně vtipný, že by snad rozchechtal i Kirsten Stewart.

Hustá mlha zahalila studenou londýnskou uličku, ztracenou v klikatých zákoutích East Endu. Gentleman s rukou na klice se tázavě podíval na pohledného elfa v cylindru, který kývl. Natáhl revolver, jeho společník tasil šavli a rozrazili dveře pokryté kouzelnými symboly. Vnořili se do páry, která se zevnitř vyvalila, a objevili se na druhé straně v tovární hale osvětlené jen výhněmi a petrolejovými lampami. V přítmí tu lomozily velké stroje ježící se zubatými koly, převody a písty.  Jejich rachot a úpění kovu o kov zaplňovaly prostor strašlivým hlukem, který znesnadňoval orientaci a jitřil smysly.

Na druhém konci haly se k dvojici otočilo několik postav v pláštích, jejichž tváře ukrývaly bílé masky. V jejich rukách se objevily dýky a těžká páčidla. Oba odvážlivci zamířili neohroženě vpřed a místnost ozářily výstřely z revolveru, když gentleman zahájil palbu…

Chtěli byste se stát hrdiny románů a filmů? Vydat se po stopách hraběte Drákuly, zažít mrazivou hrůzu z přítomnosti strašlivého ne-mrtvého a vzrušení z pronásledování zlovolného nepřítele? Po boku velkého detektiva Sherlocka Holmese řešit případ záhadné vraždy? Nocí se prohání Frankensteinovo Monstrum, vlkodlaci puštění z řetězu a cestami projíždějí elfí rytíři ze Země kouzel… a vy se můžete stát součástí těchto příběhů a přitom zažít příjemné a zábavné odpoledne!

Jak? Přijďte si zahrát v neděli 14. dubna 2013 od 13:00 v pražském herním klubu Mephit na Smíchově Příběhy Impéria - českou příběhovou hru, která se odehrává v devatenáctém století, kde kouzla proudí viktoriánskou Anglií. Není potřeba hru znát, rádi vám vše na místě ukážeme a vysvětlíme. Hraní je zdarma. Herní klub Mephit se nachází na adrese Arbesovo náměstí 14, jednu zastávku tramvají od Anděla. Web: www.mephit.cz . Hraní Příběhů Impéria má omezenou kapacitu. Na akci se přihlásíte a další informace získáte emailem na mephit@mephit.cz.

• Co: Příběhy Impéria – herní odpoledne
• Kdy: 14. 4. 2013, od 13:00 (předpokládaný konec okolo 20:00)
• Kde: Herní klub Mephit, Arbesovo náměstí 14, Praha 5
• Vstupné: zdarma, nutná rezervace místa kvůli omezené kapacitě
• Web: www.mephit.cz
• Kontakt: mephit@mephit.cz

Lži Lockeho Lamory – Scott Lynch 

Co si budeme nalhávat, v téhle zatraceně dlouhé zimě je každý z nás myšlenkami někde jinde. A nejčastěji asi někde u moře. Přesně do tohohle prostředí se hodí, coby knižní společník, románová prvotina Scotta Lyche – Lži Lockeho Lamory.

Příběh, který v sobě geniálním způsobem mixuje zlodějskou fantasy, gangsterku a poetiku fiktivního městského státu Camorr, připomínající už na první pohled Benátky z dob renesance.

Vraždy na molu – Ken Bruen

Moje drahá kolegyně Slíva vám tu před týdnem doporučila drsnou školu ze severu. No já na ní navážu, jen se přesunu do neméně chladného Irska. Právě to je domovem bývalého gardisty Jacka Taylora.

Jeho prvním případem je najít ztracenou holku a vraha labutí a můžete si být jisti, že to bude fakt zábava. Pro milovníky detektivek a lidi, kterým nevadí, že hlavní hrdina většinu děje přemýšlí o životě, čte a střídavě pije whisky a Guiness, je tohle čtení jako dělané.

Hustej nářez – František Kotleta 

Kniha, která kdysi odstartovala jednu mánii, určitě stojí za připomenutí. Už jen kvůli faktu, že její nejmladší sourozenec už pár dní láme rekordy v prodejnosti.

O co vlastně jde? Takže – Země je napadena mimozemšťany, lidi zotročeni a jedinými možnými zachránci se stává banda upírů. Zní to šíleně, je to šílené. Ale čte se to dobře a kdo má rád dobrou akci, hlášky a nevadí mu trocha sexu, ten bude chrochtat blahem.

Miroslav Žamboch (*1972) patří mezi nejoblíbenější a nejpopulárnější autory fantastiky u nás, ale i na Slovensku. Na svém kontě má desítky příběhů, v nichž se nebojí překračovat žánrové hranice. Z jeho bohaté bibliografie jmenujme akční sci-fi (Drsný spasitel), thriller s motivy upírů (Líheň) či fantasy kombinující meč a magii (Na ostřích čepelí). I po spoustě let se těší mezi čtenáři největší oblibě jeho tajuplný hrdina Koniáš a hned za ním drsný bijec Bakly.

Hrdinou jeho nové knihy Ve službách klanu je Herbert Ducatti, který je z nepřízně osudu donucen pracovat ve službách klanu čarodějů v dole a těžit magické kameny. Velice rychle se ale vypracuje a stane se důležitou figurkou na šachovnici mocných.

Miroslav Žamboch na pozadí krutých bojů mezi klany rozehrává příběh plný dobrodružství, lásky a akce, který vás strhne hned od první stránky. 

Anotace:

Herbert Ducatti je horník. Hluboko v podzemí těží pro klan čarodějů aktivní drahokamy. V Severních horách je ložisek surových krystalů spousta, ale není snadné je těžit – koncentrovaná magie v průběhu pár hodin vypálí mozek každého obyčejného člověka. A pokud se prokope dostatečně hluboko, stačí k tomu sekundy. Přežít v Hlubině mohou jen čarodějové. Ale to stále není to nejhorší…

Aktivní drahokamy chtějí všechny klany. A o to, co chtějí všichni, se obvykle bojuje. Herbert Ducatti toužil jen přežít…

Alespoň zpočátku.

Vydá Triton, Brožovaně, obálka Jan Doležálek, 312 stran, 329 Kč