Science fiction

Závěrečný díl napínavé Trilogie o černém mágovi autorky Trudi Canavan – hlavní hrdinka Sonea zjistí, že není magie jako magie, a bude muset učinit životní rozhodnutí.

J.M. Straczynski je autor, který se proslavil i u našich čtenřů mimo jiné i novátorským pojetím Spider-Mana či grafickým románem Krajina půlnočních stínů. Minulý týden vyšlo první číslo jeho nejnovějšího komiksu Ten Grand.

Dobyt a obsazen. Aby to však bylo možné, museli tvůrci scénáře vytvořit i předpoklady, které na svých stránkách nejlépe zformuloval František Fuka (tj. co vše by muselo být ostrahou Domu náhodou zanedbáno), a pokud bych tu chtěl Fukův článek nadbytečně shrnout, pak by stačilo napsat, že tento kritik označuje první část filmu za zajímavou, ale zbytek za nudu. Má pravdu?

Pokusím se - radši - dát dohromady vlastní minirecenzi sám, než abych rovnou odpovídal, a začnu základním „obchodním“ problémem. Tento film nemá hvězdu.

Tedy opravuji, jedna charismatická herecká hvězda tam přece je, a to pan Morgan Freeman, ze kterého tu dočasně udělali náhradního prezidenta Spojených států, nicméně to nestačí. Nestačí to - a záhy pochopíme jedno. A co? Myslím, že to, že v tomhle případě producent usoudil, že už samo téma jest natolik neotřelé a efektní, že do sedadel vtáhne dostatečný počet platících lidí... i bez filmových hvězd. Podle mě se však producent zmýlil. Aspoň v jedné z dalších hlavních rolí (tedy když nepočítám náhradního prezidenta) se měla vyskytovat ještě jedna skutečná hvězda typu Harrisona Forda. Ale není po ní potuchy.

Dobrá. Prozkoumejme teď po Fukovi i jiných znovu to zbývající, a tedy příběh a ony efekty.

Uděláme-li to, zjistíme, že je většina filmu (skutečně) krajně nepravděpodobná a že hrdinské činy jediného bodyguarda v druhé části zůstaly zcela za hranicí hodnou jakéhokoli uvěření. A blíží se, řekl bych, trapasu.

Prvnímu z vícera. Navíc... Ono (nepochybné) klišé s prezidentovou ženou, ono klišé, které celkem „bere“ Fuka, ono klišé s kráskou, z jejíž smrti se onen chrabrý bodyguard má novou akcí po letech jaksi vykoupit a očistit, je klišé přílišné. Provařené. Alias je to trapas dvě. Co za to tedy vůbec stojí, abyste zaplatili sto šedesát korun?

Samozřejmě celý úvod filmu, a to si nejen myslím, to vím. Slušné (byť ne spielbergovsky skvostné) natočení útoku na Bílý dům ze vzduchu i zničení tamního monolitu (který se chvíli sesouvá sám do sebe ve stylu Dvojčat), to je tedy skutečně je NĚCO psaného velkými písmeny, co zde ještě nikdy k vidění nebylo a asi už taky znovu nebude.

Je to (a nyní zavzpomínám na hodně vzdálenou minulost) asi jako ústřední scéna z filmu Studený jako kámen, ale dvacetkrát znásobená.

Nářez. I včetně té děravěné americké vlajky anebo porůznu odletujících „civilů“. A tento nářez „se vidět musí“. Jenže producenti? Pochopili právě to, že se „to vidět musí“, a tak zbytek filmu už zůstal jen úděsným blouděním Domem, ve kterém se zabíjí a zabíjí, ale nudně, a ve kterém jediný hrdina zmůže vše.

Inu, zabil všechny, inu zabili i film. Ale muselo to být natočeno, to taky chápu, a nebude to zapomenuto. Ani však to, že snímek opakovaně akcentuje brutalitu (jak tu ze strany teroristů, tak tu ze strany hodného hrdiny), a tím si přidává body nejlacinějším možným způsobem (jako i nový Lesní duch).

Chci nicméně zdůraznit jedno. Podobné „obrazy“ na plátně lze bez debat označit i za jakousi psychoterapii společnosti a je hodně pravdy na tom, že se možná méně pravděpodobně přihodí, co už jednou bylo takhle uměle ztvárněno. Že se to ve skutečnosti už spíše nestane.

Anebo ano?

Nevím. Ale film rozhodně není návodný. Naopak se mi zdál Korejce - i jakékoli teroristy - spíš varující. Na jistém levelu zaň tedy můžeme Hollywoodu i poděkovat a lze ten film dokonce zařadit do příhradky "katastrofické" a i do tzv. spekulativní fantastiky, ale... Ale to je taky vše.

Pád Bílého domu
Olympus Has Fallen
Pád Bieleho domu

Akční / Thriller
USA, 2013, 119 min

Režie:Antoine Fuqua
Scénář:Creighton Rothenberger, Katrin Benedikt
Hudba:Trevor Morris
Hrají:Gerard Butler, Morgan Freeman, Finley Jacobsen, Radha Mitchell, Aaron Eckhart, Dylan McDermott, Ashley Judd, Cole Hauser, Melissa Leo, Tory Kittles, Angela Bassett, Robert Forster, Rick Yune, Phil Austin, Philippe Radelet, Shane Land, David Joseph Martinez, Arden Cho

Celá akce začala úderem páté hodiny ve čtvrtek 2. května. A to v poněkud obráceném pořadí, než bývá obvyklé. Protože většina sci-fistů, ostatně stejně jako většina normativních Čechů, doráží na podobné akce s minimálně čtvrthodinovým zpožděním, začalo se tentokráte autogramiádou. Námořník František doráží vždy včas, a tak se mohl hned na začátek setkání do svého šestisetstránkového špalíku vlastnoručně podpisovat. Nálada byla přátelská, umocněná tím, že díky nakladatelství Poutník se nejdříve plulo na peřejích piva. Přítomní si pěkně popovídali, s panem spisovatelem, i mezi sebou.

Díky obmyslnosti pořadatelů s posunutím vlastního křtu až na šestou hodinu, přišla Františka Vrbenská v půl šesté vlastně včas na to, aby mohla být použita jako nejlepší křtitelnice. Křest byl proveden šampusem, jak již bylo řečeno. Jen drobnými kapkami, aby nebyl porušen obal, na němž se sametově černým oceánem prokousává šedivá loď, z níž se ke žlutooranžovému nápisu prokousává na oranžovožlutém chvostu plamene právě odpálená raketa… Knižní pachole držel v ruce za nakladatelství Poutník Vláďa Kejval, krátké slovo pronesl otec Franta. Blýskaly blesky fotoaparátů, až se navzájem překrývaly. Šampaňské pak dorazilo i do šampusek, také se objevily chlebíčky pro ty, kteří se předtím nezahltili brambůrky a drobným pečivem.

V půl sedmé se knihkupectví Krakatit zavírá, mohli jsme sice být na místě déle, Darion by nás vypustil i po závěrečné, ale dvě a půl hodiny je na takovou narozeninovou party akorát. Navíc pan spisovatel pospíchal ještě do hospůdly U Kruhu, za roh do Palacké, takže jsme ho většinově následovali i tam. Naštěstí si Darion včas vzpomněl a přinesl schůdky a fixku, aby se oslavenec mohl slavnostně podepsat na strop klubu.

Při této příležitosti si povzdechněme, že klub nejspíš končí. Padl návrh, aby byl strop, pokrytý podpisy našich českých literárních a výtvarných velikánů, prohlášen za národní kulturní památku, protože jinak mu nejspíš hrozí přemalování. Uvidíme, jestli očekávané zavření klubu přežijí dračice a čertice na stěnách klubu…

Tak, podpis ve svém výtisku Thora už mám, knížku mám dočtenou po stránku 450, takže se brzy dočkáte i recenze. Teď jen předběžně: Čte se to skvěle! Ale s ohledem na obsah by se knížce možná po křtu mohlo dostat i slavnosti aqiqah, případně obřízky, protože spolu s křesťany i evropskými nekřesťany s vikingskými kořeny bojují proti společnému žlutorudému nebezpečí i muslimové a židé.

Ale počkejte si na recenzi. Anebo si tu knížku rovnou kupte, pokud máte rádi sci-fi, military, námořnické příběhy, road-movie, political fiction a poezii (a to jsem ještě nedočetl:).

Fotky ze křtu naleznete v autorově fotogalerii.

Nakladatelství Mytago chystá novou knihu z prostředí Asterionu, která ponese název Marellion – po stejnojmenném dávném knížecím městě Arvedanů, dnes tajemstvím a hrůzou opředeném Městě mrtvých. Právě do Marellionu zavítají hrdinové čtveřice příběhů, které pro vás chystají Hanina Veselá, Jan Č. Galeta, Zbyněk Kučera Holub a Radovan Kolbaba. 
Zatímco obálku knihy kreslí Tomáš Kučerovský, rozhodli jsme se, že pro vnitřní ilustrace dáme prostor vám – tedy příznivcům Asterionu, začínajícím ilustrátorům, zkrátka komukoliv, kdo by chtěl ztvárnit některého z asterionských knižních hrdinů.
Níže naleznete náměty na obrázky, které pro vás vybrali autoři jednotlivých příběhů. Své černobílé kresby můžete zasílat na mailovou info@mytago.cz do konce června tohoto roku. Nejlepší z nich zařadíme jako doprovodné ilustrace do připravované knihy a na jejich tvůrce čeká autorský výtisk.

Stíny nad Tarosem, Jan Č. Galeta

místo:

Podzemní katakomby. Rozlehlá kruhová místnost, osvětlená velkým lustrem se svíčkami

osoby:

Danuta-  dlouhé blond vlasy (trochu vlnité), úzká tvář, trochu špičatá brada. Vysoká, štíhlá, s výraznými ženskými křivkami. Oblečená v tmavě modré šaty s výstřihem, dlouhými rukávy a splývavou sukní, vyšívané bílými rostlinnými ornamenty. ALE – sukni těch šatů má rozervanou na cáry, celá pravá a přední část sukně je pryč a zbytek je potrhaný. Nohy jí tak kryje jen bílá spodnička po kolena. Na chodidlech má nějaké balerínky bez podpatku.
Marin - vlasy hnědé, asi na pět prstů dlouhé, ne zrovna upravené (takže rozčepýřené :-)). Tvář oválná, velké oči, výrazné líce a rty. Je menší než Danuta cca  o 10-15 cm, postavu má normální, chlapskou, na sobě kalhoty, košili a krátký nezdobený obyčejný kabátec, u pasu pochvu na lovecký tesák.

děj:

Akční soubojová scéna. Marin s tesákem v ruce bojuje se dvěma zombiemi (oba muži, odění v bílém pohřebním rubáši, jeden zombík má rozseknutou hlavu, druhému docela čerstvě chybí levá paže (z pahýlu trčí kost), zombíci bojují jen holýma rukama). Danuta stojí maličko stranou, v levačce vrhací nůž, kterým míří na jednoho zombíka (možná varianta – nůž už hodila, zombíkovi se zabodl do oka a on právě padá k zemi).

Drikův druid, Hanina Veselá 

Plavenská psionička Magnólie má vizáž prsaté, pihaté zrzky, nosívá splývavá roucha a právě má audienci u drakočlověka Drika Oranžového. Drik v lidské podobě vypadá jako mladý bůh s poněkud krutým úsměvem a jeho atributem je zlaté žezlo s krvavou krůpějí. Pohrává si s ním, kdykoliv je jen trochu netrpělivý, což bývá poměrně často. V pozadí této scény se může nacházet temný druid Gargan, u nějž právě probíhá skřetí proměna. Stejně jako ostatním skřetům, i jemu trčí po stranách ze rtů zahnuté kly. Uprostřed holé lebky se mu táhne dlouhý pruh černých vlasů, který nosívá svázaný do copu. Kdysi to byl krásný muž, ale to už dávno není pravda a proměna ve skřetí stvůru si neúprosně vybírá svou daň…  

Město s černou duší, Radovan Kolbaba

Dvojice draků v pobořeném městě porostlém vegetací, jako módní doplněk v okolí klidně i nějací ti nemrtví, ozbrojení jako vojáci armády. Jeden z draků se snaží vzlétnout - hlavou míří vzhůru a mává křídly, ale druhý drak je zakousnutý do jeho ocasu a nedovolí mu to. Ten vzlétající může být trochu tmavší (je zelený), zatímco ten dole světlejší (bílý). Důležití jsou především ti dva draci, jestli k nim bude i "omáčka" (město a nemrtváči) už není tak důležité.

Volání Marellionu, Zbyněk Kučera Holub

Dvojice albirejských hrobníků seděla na zápraží svého přízemního domku. Slunce se sklánělo k západu a pomalu mizelo za hřbitovní zídkou. Parný letní den střídala chladná noc…

Za nízkým hrobnickým domkem se rozkládá zahrada se starým vzrostlým dubem. U stěny domku stojí lavička a na ní sedí Uřvaný Chlíst s Raglim, dva ze svérázných albirejských hrobníků.  Uřvaný chlíst je hubený čahoun s hřívou dlouhých vlasů, které mu zakrývají tvář, Ragli malý mužík v záplatovaném kabátě, s pleškou, chomáči vlasů na skráních, krysím obličejem a řídkými naježenými vousky namísto kníru.

Hrobníci svorně popíjí z jedné lahve kořalky a mezi nimi, jednomu z nich na klíně, příp. pod lavičkou se vyskytuje hrobnický mazlíček Kostička – velký tygrovaný stříbrosrstý kocour

Místo hrobníků může na lavičce sedět kat Zir – je to mladík s andělskou tváří, plavé vlasy nosí stažené do culíku, obléká se do kožené vesty a na rameni má tetování kočky. Popravčí meč nosí na zádech, hlavice zbraně je tvarována do podoby kočky s vyceněnými zuby.

Nechť si ilustrátor zvolí kompozici obrázku sám – jedinou autorovou podmínkou je hrobnický kocour :-).

Co se vlastně chce po posledním dílu trilogie? Nemusí být už nutně větší, protože to splnila dvojka. Nemusí budovat charaktery, protože to udělaly oba předchozí díly. Nemusí ani rozvádět nové myšlenky a principy – stačí, když smysluplně sklene části předchozí… Tak na všechny tyhle blbosti zapomeňte. Vezměte svoje očekávání, vynásobte ho deseti, na okraj rovnice si připište Shanea Blacka neboli mistra hlášky a taky chlapa, jemuž vděčíme za definování žánru akčních buddy filmů, a posypte to celé...

Jonathan Strahan patří mezi ty nejlepší světové špičky v sestavování výběrových antologií sci-fi a fantasy. Jeho ročenková řada má v zahraničí značný úspěch, který se v českém prostředí pokusilo druhým rokem zopakovat i nakladatelství Laser-books. Všech třicet povídek má nesporné kvality – jen záleží na tom, jaký čtenář mohutnou antologii otevře.

Některé knihy odložíte po přečtení a k jiným se vrátíte, namátkou je otevíráte a čtete si v nich, když pro vás hvězdné konstelace nebudou příznivé. Tohle je jedna z nich.

Je zaujímavé, ako sa človek dozvie o komiksoch, ktoré by ho mohli zaujať, aj keď o ne predtým neprejavil záujem. Väčšinou za to môže náhoda, prípadne nejaký optimistický článok, či recenzia alebo obyčajné cameo hlavných postáv ignorovanej série v komikse, ktorý aktívne čítate. To sa stalo mne pri čítaní sedemnásteho dielu série Avenging Spider-Man. V ňom sa Peter Parker, s mysľou Otta Octaviusa, stretol s členmi tímu FF, a keď som videl tých ľudí, bol som behom okamihu zaujatý. Tí, ktorí ma poznajú, vedia, že zo súčasných titulov Marvel Comics sledujem iba komiksy, v ktorých vystupujú samotári, alebo odpadlíci (Spider-Man, Deadpool, Hawkeye, Winter Soldier, Wolverine, Punisher) a na nejaké tímovky a eventy zvysoka kašlem. Ale rozhodol som sa, že v prípade FF urobím výnimku.

FF je skratka pre Future Foundation (Základ budúcnosti) a prvýkrát sa tento názov objavil v komikse Fantastic Four číslo 579. S nápadom prišiel v roku 2010 Jonathan Hickman a idea bola nasledujúca: Reed Richards založil Future Foundation, aby pomáhala svetu a pretvárala brilantné mladé mysle bez ohľadu na rasu, pohlavie alebo druh, na vodcov zajtrajška. No nedávno zistil, že radiácia, ktorá urobila z neho a ostatných členov Fantastic Four superhrdinov, ohrozuje ich zdravie. Je načase, aby Fantastic Four vyrazili za riešením do vesmíru. Ale čo s FF? Čo s budúcnosťou? Tou sa zaoberá druhá séria FF, ale najprv si niečo povieme o jej členoch, pretože tí si zaslúžia pár slov.

Najznámejším členom FF je Alex Power, člen tímu zvaného Power Pack (niečo ako Powerpuff Girls, len sú štyria), ktorý okrem vysokého intelektu dokáže aj lietať, absorbovať energiu, kontrolovať gravitáciu, levitovať, ovládať vodu a pár ďalších vecí. Artie Maddicks je mutant, ktorý síce nedokáže hovoriť, ale vie svoje myšlienky zobrazovať pomocou holografických projekcií. Okrem toho ovláda psioniku a telepatiu. Druhým mutantom v FF je bývalý Morlock menom Leech, ktorého jedinou schopnosťou je to, že dokáže obrať mutantov o schopnosti. Bentley Whittman prezývaný Bentley 23 je jediný úspešný, detský klon zlosyna menom Wizard. Jeho najväčším kladom je vysoká inteligencia, záporom sú príliš veľké zločinecké ambície. Toto jablko nepadlo ďaleko od stromu.

Medzi najneobvyklejších členov FF patrí definitívne štvorica Moloidov (obyvatelia podzemného sveta) Mik, Korr, Tong a Turg. Títo štyria boli zachránení Thingom potom, ako boli vyhnaní zo svojho rodiska, pretože boli príliš inteligentní. Najhoršie je na tom Turg, ktorý je v podstate iba hlavou v lietajúcom akvárku. Ďalšími zvláštnymi členmi FF sú Vil a Wu, rybí súrodenci, ktorí sú dedičmi trónu Starej Atlantídy. A na záver tu máme Onome, mladú a brilantnú Wakanďanku. No FF nezostalo tak celkom bez dospelého dozoru. O deti sa stará polepšená (kedysi bol poskokom mnohých zlosynov) syntetická forma života zvaná Dragon Man (dokáže to, čo bežný drak, a oveľa, oveľa viac). Hlavné postavy sú predstavené, môžeme sa pozrieť na to, čo sa deje v druhej sérii FF, a kto sa nám postará o zábavu.

Začalo sa to návštevami. Reed Richards navštívil Scotta Langa, tiež známeho ako Ant-Man. Reed mu oznámil, že on a jeho rodina opúšťajú Zem a nám známy vesmír a čas. Pre ľudí na Zemi budú preč iba štyri minúty, ale iba pre istotu, potrebujú náhradníkov, ktorí dohliadnu na FF. Len pre istotu. Sue Stormová-Richardsová navštívila Attilan, doslova mesto v oblakoch, ktoré je domovom Inhumans (viac nadľudia než bežní nadľudia). Osoba, za ktorou išla, nebol nik iný než kráľovná Inhumans, Medusalith Amaquelin, pre priateľov Medusa. Tá nemá práve šťastný život. Jej manžel, Black Bolt, toho veľa nenahovorí (ani nemôže, inak by zničil polovicu Zeme) a syn sa tiež veľmi nevydaril. Pauza od kraľovania by jej prospela.

No každý superhrdinský tím potrebuje nejakého búchača, svalovca, ktorý sa nebude báť rozbiť pár húb, ak bude treba. A kto by bol lepší na nájdenie niekoho takého než Ben Grimm alias The Thing? Našťastie pre neho, nemusí hľadať príliš ďaleko. Pred rokmi, keď Thing odišiel z Fantastic Four, ho v tíme nahradila Jennifer Waltersová alias She-Hulk. Prečo by ho nemohla na chvíľu nahradiť aj tentoraz? Johnny Storm, alias Human Torch, samozrejme na nejaké hľadanie náhrady za seba zabudol. Keď si na to v poslednej chvíli spomenul, mal po ruke svoju priateľku Darlu Deeringovú, a tá nevedala ponuku na krátke zastupovanie odmietnuť. Tak sa začali najdlhšie štyri minúty životov nových členov FF.

Sériu FF a s ňou súvisiacu sériu Fantastic Four dostal na starosť Matt Fraction. Ten Matt Fraction, ktorý si ma získal svojim aaronovsky realistickým písaním príbehov hrdinu menom Hawkeye. Ten istý štýl písania použil Fraction aj pri FF a je radosť sledovať, ako sa nadľudskí jedinci správajú neskutočne ľudsky. Každý má totiž svoje chyby a Fraction tento fakt využíva naplno. Val a Franklin Richardsoví (ktorý majú v FF iba cameo) sú superinteligentné deti, ale ešte stále sú to deti, ktoré robia detské veci. Wizardov klon Bentley je niekde medzi roztomilým Hitlerom a Zodom. Štvorica Moloidov až fanaticky uctieva Bena Grimma a neustále to každému pripomínajú. V podstate je pre nich Boh. Fraction sa krásne vyhral aj s charakterizáciou hlavných „dospelákov“, ktorí majú na deti dozerať.

Scott Lang nechce mať s FF nič spoločné. Sčasti preto, lebo nedávno prišla o život jeho dcéra, a sčasti preto, lebo si myslel, že Reed Richards chce, aby bol novým členom Fantastic Four. Darla Deeringová, priateľka Johnnyho Storma, je jediná nevýnimočná osoba dohliadajúca na FF. Ale je členkou elitného tímu, takže sa musí zapájať aj do boja so zlosynmi. S riešením prišiel Dragon Man a poviem iba toľko, že Darla si zaslúžene vyslúžila prezývku Miss Thing. Medusa má ako správna kráľovná maniere a očakávania kráľovského majestátu a nie je zvyknutá na to, že jej nikto neprinesie raňajky, ani na to, že sa jej deti neklaňajú. Asi najkvalifikovanejšia a najbezproblémovejšia je She-Hulk. Na druhú stranu, hrozí jej, že si ju obľúbia Moloidi, a to nie je nikdy dobré.

Fraction spolupracuje na FF, aj Fantastic Four, s dvomi špičkovými kresličmi. Scenáre k Fantastic Four hádže na papier Mark Bagley (u nás poznáte jeho tvorbu vďaka sérii Ultimate Spider-Man) a scenáre k FF zase Mike Allred. Ak viete, o koho ide, máte u mňa bod, pretože toho viete viac než priemerný komiksofil. Tí z vás, ktorí nevedia, o kom je reč: Mike Allred je kreslič a scenárista, v ktorého hlave sa zrodil narušený hrdina zvaný Madman. Bohužiaľ bude pre niektorých jeho kresba tým najväčším záporom série FF. Niektorí ľudia totiž nemajú radi Allredovu detinskú, niekedy až plastickú kresbu. Pri FF jednoducho platí pravidlo, „Nesúď knihu podľa obalu“. Ak sa prekonáte a akceptujete neobvyklú kresbu, garantujem vám, že sa budete baviť. Scenáristicky je totiž druhá séria FF zatiaľ veľmi, veľmi čitateľná a zábavná.

Párkrát som spomenul Fractionom písanú sériu Fantastic Four, ktorá tak trochu súvisí s FF. Možno niektorí z vás rozmýšľajú nad tým, či stojí za prečítanie. Mojou odpoveďou je: áno, definitívne stojí za prečítanie. Síce má s FF spoločné minimum (párkrát sa objavia odkazy na udalosti v sérii), ale stojí za to. Záver: či už sa rozhodnete iba pre FF alebo aj Fantastic Four, budete maximálne spokojní. Matt Fraction jednoducho vie, čo robí, a vie, ako vás vtiahnuť do príbehu. Na pochopenie FF a Fantastic Four nepotrebujete mať prečítané predchádzajúce série. FF je definitívne jedna z najlepších tohtoročných sérií vydavateľstva Marvel Comics.

Stránky z komiksu nájdete TU.

Organizátori medzinárodného festivalu Istrocon a vydavateľstvo Martin Králik – Rogerbooks vyhlasujú literárnu súťaž Poviedka Istroconu 2013. Rovnako ako minulý rok, autori majú možnosť zapojiť sa do súťaže vo voľnej kategórii (píšte o všetkom, čo vám napadne, ale poviedka musí obsahovať prvok fantastického ozvláštnenia), a v dvoch tematických:

1.) vesmírna loď,

2.) ihla.

     Témy nie sú žánrovo obmedzené. Poviedky o vesmírnych lodiach alebo o ihlách teda môžu spadať podľa vášho výberu do oblasti sci-fi, fantasy alebo hororu. Témy budú hodnotené každá osobitne. Ak sa v niektorej poviedke vyskytne výrazný motív ihiel i vesmírnych lodí, zaradí sa do tej kategórie, ktorú autor označil vo formulári. Ak autor prihlási do tematickej kategórie poviedku, v ktorej príslušná téma nezohráva významnú úlohu v deji, porota ju preradí do voľnej kategórie.

Vesmírne lode ocenia najmä priaznivci tvrdej sci-fi a space-opery. No ani autori fantasy by sa nemali zľaknúť hviezdnych diaľok. Ak vesmírnym cestovateľom okorenia život trochou mágie, porotcovia si ich poviedky iste dobre zapamätajú.

Ihly pôsobia oveľa všestrannejšie. Ich uchom prechádzajú ťavy, na hrotoch zasa tancujú zástupy anjelov. Ľudia tieto nástroje už od úsvitu civilizácie nechávajú rozprávať rozmanité príbehy, či už ich používa krajčír, grafik, opravár gramofónov, zdravotná sestra, chirurg alebo alternatívny liečiteľ – prípadne kúzelník, ktorý má v druhej ruke handrovú bábiku. Ihly sa nájdu aj medzi rybami, rastlinami a geologickými útvarmi. Ihly bodajú do mäsa i do oblohy, no dokážu aj spojiť veci rozdelené. Často sú mocnejšie ako meče. Budú výzvou pre vaše perá?

Oficiálnosti:

Súťaž je anonymná. Zúčastniť sa môže každý, kto sa zaregistruje na stránke Istroconu a zašle minimálne jeden príspevok spĺňajúci podmienky účasti:

• poviedka v slovenčine alebo v češtine, doteraz nepublikovaná;
• do vyhlásenia výsledkov nesmie byť text poslaný do inej súťaže;
• rozsah maximálne 15 normostrán (27 000 znakov vrátane medzier);
• počet súťažných príspevkov od jedného autora je neobmedzený;
• uzávierka je 1. 8. 2013 (rozhoduje dátum poštovej pečiatky);
• o osude príspevkov doručených po uzávierke sa administrátor dohodne s autorom;
• organizátori si vyhradzujú právo uverejniť súťažné príspevky v zborníku Poviedky Istroconu a v elektronických publikáciách vydavateľstva Martin Králik – Rogerbooks.

Pokyny:

• vyplňte registračný formulár podľa inštrukcií na stránke www.istrocon.sk;
• poviedku zašlite vytlačenú v štyroch kópiách na adresu:

OZ AnimeCrew

Mánesovo námestie 6

Bratislava

a obálku označte heslom Poviedka Istroconu 2013;

• zároveň zašlite elektronickú verziu poviedky vo formáte .rtf (alebo .odt či .doc) na adresu poviedky@istrocon.sk.

Dobré rady:

Súťaž je anonymná. Na vytlačené exempláre sa nepodpisujte, vaše meno a kontaktnú adresu uvediete v registračnom formulári. Pre istotu uveďte vaše meno aj v e-maili s elektronickou verziou poviedky.

Nezabudnite vo formulári uviesť kategóriu, v ktorej chcete súťažiť (voľná / téma vesmírna loď / téma ihla)

Poviedky vytlačte čitateľným fontom (preferujeme CG Times) s minimálnou veľkosťou písma 12 pt.

Nenechávajte si poslanie príspevkov na poslednú chvíľu.

Veľa chuti do písania želá porota (Miloš Ferko, Martin Králik, Dáška Mehešová, Bohumil „Hromovlad“ Stožický a Zuska Stožická). (pr)

Enderova hra sa pomaly blíži do kín a divákov láka stále novými informáciami o filme. Najnovšie pridali ruku k dielu aj predstavitelia hlavných postáv Asa Butterfield a Harrison Ford, ktorí pozývajú fanúšikov do kín v krátkom príhovore a prvom “traileri”.

Komiks Erica Powella Goon je originální, sakumprásk autorský, počin. Najdou se v něm mafiáni jako z oka vystřižení dobám, kdy v Americe panovala prohibice. Tentokrát však nemají na starosti ani tolik šnaps jako spíš zombie a jinou havěť.

Africe se říká černý kontinent. Bez ohledu na barvu pleti většiny původních obyvatel či příšeří skryté v jejích hustých pralesích ta temnota spočívá v něčem jiném. V pověrách, které vedou lidi k tomu věřit, že sex s pannou může vyléčit AIDS. V nesmyslných kmenových válkách o nic. V krvavých diamantech, za které si může kdejaký diktátor koupit respekt západu. Ve slumech, jež jako rakovinové nádory vybujely kolem čerstvých metropolí.

A kdo jiný by to měl vědět lépe než Zinzi Decemberová z jihoafrického Johannesburgu? Ze společnosti „slušných lidí“ ji vyhání prokletí v podobě lenochoda, od nějž se nemůže oddělit a jenž navždy bude připomínat její hrdelní provinění. A dar magie, který s sebou lidská krev na rukou nese. Když se Zinzi vrátila z lochu a odvykačka ji zdánlivě vytáhla z nejhoršího, zbyly před ní dvě možnosti – buďto využít talent k nacházení ztracených věcí nebo se vydat na šikmou plochu... Afrika nepřeje jednoduchým volbám a na stránkách Zoo City se ukáže, že obě cesty se víc než často spolu kříží.

On by úplně klidně stačil samotný příběh – zamotaný jako detektivka, napínavý jako dobře natočený thriller a navrch ještě proložený příjemně postmoderními prvky v podobě zápisku z IMDb popisujícího imaginární dokument, publicistického článku o hudebním průmyslu, rozhovoru s vězni nebo vyjádření psychologů k tématu zvěronoštví. Autorka zkušeně dávkuje informace, občas nadhodí poznámku tu a jinou zase onde a s opratěmi příběhu pevně v rukou veze publikum na nezapomenutelnou jízdu jihem Afriky.

K úspěchu by bylo bývalo stačilo i samo pojetí magie, která ve světě Lauren Beukesové rozhodně není silou sloužící vyvoleným. Naopak s sebou nese stigma a nutnost zvládnout soužití se zvířetem (a co je lenochod ve srovnání s pětimetrovým krokodýlem nebo kobrou indickou), což ani v ghettu přezdívaném trefně Zoo City není jednoduché.

Čímž jsme se dostali k třetímu pilíři, na němž stojí úspěch románu – prostředí. Pokud už se vám přejedla Amerika, Evropa vám nikdy exotická nepřišla a Asie už máte plné (čínské) kecky, protože se tam odehrává každý druhý kybepunkový román, možná oceníte divokou krásu soudobého černého kontinentu. Ponořte se do hlubin vylíčených v detailech nemilosrdných jako fotografie z finále World Press Photo a vydejte se na reportážní cestu, abyste spatřili JAR v nepřikrášleném světle. Obchod s lidmi, střelba v ulicích, ilegální imigrantství, čáry a obětiny... To všechno líčí Beukesová ironickým, cynickým a novinářsky pozorným pohledem dívky s lenochodem.

Každý z výše zmíněných prvků by sám o sobě postačil k napsání zajímavého románu. Autorka navrch přihodí hrdinku, jež je všechno jen ne psychologicky plochá. A nikoliv náhodou pracovala ve svém „minulém“ životě Zinzi Decemberová coby redaktorka, což je rovněž dlouholetá profese Beukesové a jde to mezi řádky příjemně poznat.

Pokud hledáte inteligentní a zábavné čtivo, od kterého vás odtrhnou jedině s pomocí rozbrušovačky nebo kouzel, pokud byste rádi poznali něco originálního a vychutnali si dokonale živoucí cizokrajné kulisy, pokud oceníte drsnější příběh, kde kavalérie na poslední chvíli rozhodně nepřijede a kde nemáte starost O desetileté děti se šroubovákem, ale naopak starost Z desetiletých dětí s šroubovákem, pokud máte odvahu... Tak račte dál, Zoo City své brány nikdy nezavírá.

Zoo City /Zoo City/
Lauren Beukesová
Nakladatel: Laser-books
Překlad: Daniela Orlando
Obálka: John Picacio
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 336
Rozměr: 120 x 185
Provedení: paperback
Cena: 289 Kč

Definice

Jako všechno má i žánr fantasy řádku definic. Buď jsou přehnaně volné, nebo až moc speciální. Přehnaná volnost? Taková definice plyne už z toho, že fantasy znamená anglicky veškerou fantastickou literaturu.

A speciální definice?

Často nemístně touží ztotožnit fantasy se subžánrem meč a magie. Nebylo by to však málo?

Bylo. A rozumnější přístup je určitě ten, který do žánru nepočítá tzv. magický realismus a fantastické příběhy z naší současnosti. Tak či tak, ve fantasy by se pokaždé mělo projevit nejméně jedno: magie.

Jistý problém s ní, pravda, ale taky máme – a nastává s Clarkovým postřehem, že jakákoli vyspělá technologie je nerozeznatelná právě od magie.

Tak co s tím?

Situace až prekérní, řekl bych. Magií se totiž posléze může stát třeba i obyčejný mobil přesunutý časem - dejme tomu - do roku 1970. A pokud ne mobil, pak určitě holografie. Ne snad?

Uchopím teď (příklad) tento soubor písmenek a – hle - přesunu jej z vlastního počítače do počítače v Sardenu. Ale nejsem tu sám. Vedle mě sedí i Maku, divoch to z Bornea. Inu, a neoznačí snad Maku taký přesun za magii? A vy?

Chápete snad „technicky“ a „ve svý hlavě“ princip onoho přesunu?

Či ne?

A proč - vlastně - nemluvíme i my-civilizovaní - o magii jako ten Maku?

A kde psáno, že také magická kouzla nemůžou mít„vědeckou“ podstatu?

Nu, a dle jedné z definic fantasy (se kterou nesouhlasím) se tento žánr pokouší zúrodnit pustinu. Prosím vás!? A byli jste někdy zamilovaní? Do Joriky? Do divocha Maku? Do jakékoli jiné bytosti? A jevil se vám snad v tom stavu svět jako pustina?

Mně tedy ne! A tak asi lépe uděláme, když se od pokusů o definici přehoupneme k vlastním dějinám fantasy žánru.

Dějiny

Co myslíte, je fantasy už řecká báj o Minotaurovi? A co báj o Herkulových činech? A co báj o pouti Argonautů za zlatým rounem? A ta o Odysseovi?

Jak ji - údajně - zbásnil slepý Homér? Jsou fantasy i římské, egyptské, babylónské, mezopotámské, perské, arabské, indické, čínské, japonské, černošské, indiánské, staroirské, starogermánské, staroskandinávské, staroislandské a hlavně biblické báje?

Já osobně se třeba domnívám, že ano, ale taky já přitom vnímám onen podstatný rozdíl, a to ten, že dotyčným mýtům tenkrát věřili. Asi jako v bohy. A teprve časem začali ty mýty brát jako pohádky.

I tady však číhá jeden rozdíl. Už okolo roku nula totiž vnímatelé bájí chápali, že mnohé mýty nemají pravdivé... dokonce ani to jádro, zatímco u pohádky o drakovi, dejme tomu, se nejspíš v její reálnost nevěřilo nikdy. Ale k ději!

Ve škole bývá jako prazáklad všeho (nejen fantasy) zmiňován EPOS O GILGAMEŠOVI. Ten vznikl asi před 3500 roky v Babylónu a titulním hrdinou byl král, který znal divého muže (nikoli jetiho) Enkida. A s ním pak likvidoval různé nestvůry, i když likvidovat je bok po boku s Jorikou by jistě bylo zábavnější. Ale nebyla tam. Tedy Gilgameš. Je právě tohle první fantasy? Chcete-li...

Zajímavé na dějinách jsou jinak i různé podobnosti a návaznosti. Tak např. Odyssea - a to všechno, co se jí podobá v arabských Sindibádových dobrodružstvích, která ovšem, a na to bychom neměli zapomínat, pocházejí až ze středověku.

Co víc? Všimněme si třebas i linie vedoucí odsud k našemu Bruncvíkovi (vytěženému skvěle v díle Vlada Ríši) anebo motivu Jantarové hory a motivu meče srážejícího masově hlavy. A teď - a až po vší té krvi... se, prosím, vraťme do starověku.

Tehdy, přesněji řečeno roku 19 před Kristem, vznikla v Římě - a díky jistému Vergiliovi - i obdoba Odyssey. AENEIDA. Přeskočíme však do osmého století a do Anglie a chutě zakopneme o píseň. Má 3182 veršů a je to BEOWULF (bíwulf).

Vznikla kdy? Okolo roku 725, prý, a vlastně má dánský kořen. BEE-WOLF, včelí vlk značí přitom vlastně medvěda...

V příběhu vystupuje ale jiná obluda: Grendel. Titulní hrdina a pozdější král sice tohoto Grendela skolí, jenže Grendel má na dně jezera ještě matku. Boewulf tedy zabije i tu. Pak, po mnoha letech, se ještě střetne s (klasickým) ohnivým drakem, ale při jeho udolání již umírá. Báseň končí.

A končí i vědomím neodvratné zkázy pro lid zbavený takto krále a vystavený švédskému vpádu. Běda běd! A jediný existující rukopis BEOWULFA přitom dnes můžete ukrást v Britském muzeu. Je ovšem pod tímto jménem známý až od roku 1805 a tiskem vyšel teprve roku 1815. A do té chvíle?

Jednalo se jen o bezejmenný rukopis. Vraťme se ale ještě jednou do hlubin desátéhostoletí, kdy se hrdinou fantasy stal i starověký panovník Alexandr v Románu o Alexandrovi (952) od Lva Neapolského, a putujme teprve poté do století čtrnáctého, ve kterém se do žánru fantasy vmísila i Božská komedie. Klíčovým fantasy hrdinou však není ona, nýbrž Artuš.

Artuš

Tedy on, a s ním i jeho velšský učitel Merlin, královna Guinevra a rytíři kulatého stolu.

Taktéž zrádce Moldred. A Artuš sám?

Prvně byl, a to latinsky, zmíněn v Dějinách britských králů (1136) a už tady mají reference o něm charakter zábavné fantastiky. Autor dotyčné pseudohistorické knihy Geoffrey z Monmouthu byl přitom kýmsi takovým, jako u nás kdysi Hájek z Libočan, i když také „čerpal ze staré velšské knihy“. Co líčí?

Odehrává se to už v pátém století, nicméně kulatý stůl se poprvé vynořil až z Románu o Brutovi Roberta Wace a teprve v Lancelotovi - z konce dvanáctého století - se objevuje motiv hledání svatého grálu. A teprve v díle Josef z Aramathie, Merlin a Perceval se vynořuje i motiv meče vbodnutého do kamene.

A dál?

Následovalo bezpočet artušovských verzí a okolo roku 1470 napsal Thomas Malory francouzsky Artušovu smrt. Teprve její překlad do angličtiny je dodnes nejznámější anglickou knihou na téma.

A nová vlna popularity mýtu?

Přišla v devatenáctém století - a význam tu má lord Bulwer Lytton, který roku 1848 napsal epos Král Artuš. Taky Mark Twain ovšem, pravda, přispěl příběhem Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše (1889) - a také nepominutelný William Morris psal o Artušovi. K němu se ale ještě dostaneme. Nejdřív o...

V letech 1938-77 vyšlo pět skvělých románů Terence Hanbury Whita (1906-1977) Meč v kameni, Královna vzduchu a temnoty (původně Lesní čarodějka, tentodíl ságy pojednává o strašlivé královně Morgause), Nedokonalý rytíř (kniha o tom, jak Lancelot svedl Guinevru), Svíčka ve větru a Merlynova kniha. Poslední díl přitom White odmítal za svého života uveřejnit s pocitem, že jej sepsal až moc vyumělkovaně, ale... Ale především moc pacifisticky.

Možná. Přesto však nás jeho fantazie zaujme, a to nejen ve chvílích, kdy líčí Artušovy příhody v podobě mravence. White všestranně obohatil starý mýtus i mnoha dalšími fantasy motivy a sledujeme tedy třeba i Merlina měnícího Artuše v rybu. Ale právě všechny tyto magické chvíle prazvláštně kontrastují s ryzím realismem, na jehož půdě nás autor seznamuje třeba i se sokolnictvím či hlavně se středověkým válečnictvím. Série geniálních Whitových románů začíná již učednickými léty Merlinovými a jest psána zcela moderním jazykem. White je navíc král všech vypravěčů (překonává snad i Haggarda) a tyto romány zůstávají dějově neobyčejně vynalézavé. A ani humor nechybí – a často se točí okolo Merlynovy zapomnětlivost. Jak to?

Tento bájný kouzelník se tak soustřeďuje na předvídání budoucnosti, až zapomíná minulost. A už jen krátká ukázka, která vás ovšem možná rozčaruje: Z Lancelota se stal nejlepší rytíř, jakého král Artuš měl, píše White. Něco na způsob kriketisty Bradmana – borec s nejvyšším bodovým ziskem.

Tyto jeho u nás neznámé romány se staly bestsellery a inspirovaly broadwayský muzikál Camelot. A kritik Lin Carter označil dokonce dotyčnou pentalogii za nejlepší fantasy všech dob. Už roku 1946 vydal týž pan White i příběh, v kterém jistá holčička v Anglii vypátrá kolonii Gulliverových Liliputánů. Ale vraťme se ještě k Artušovi.

Vraťme, a vypíchněme aspoň román Mlhy Avalonu (1982) od Marion Zimmer Bradleyové.

Skutečný zrod fantasy

Skutečnou fantasy lze identifikovat až počínaje 16. stoletím. Právě od jeho počátku totiž vznikají rytířské romány nového typu, které náhle odvážně nezastírají, že jsou fikcí, a navazující často právě na příběhy o Artušovi. První takovou „novou“ rytířskou epopejí (i když jde o přepracování materiálu už ze 14. století) se staly Čtyři knihy o chrabrém rytíři Amadisi Galském, což byl jakýsi první superman velšského původu, jehož příhody se odehrály okolo roku nula. „Amadis“ se dočkal asi dvaceti pokračování (čtyř od původního autora), ale vznikly i napodobeniny a variace, a to snad ve všech evropských jazycích kromě češtiny.

A nyní to celé převyprávím, jak je mým zvykem. Inu... Hrdinu položí v kolébce na mořské vlny a plove. Je zachráněn. Vyroste. Soupeří pak s obry, s čarodějem, s monstrem... a jeho hrdinné činy se stupňují.

Zajímavé přitom je, že sám hrdina se nevyvíjí. Tak či onak jde o prototyp moderního již fantasy románu - a narazíte tu dokonce na pasáž z Čech, ve kterých ovšem vládne král Tafinor.

Roland

Koncem 16. století vymyslil Angličan Edmund Spenser Královnu víl, což je taky asi fantasy, ale už před ní se psalo o dalším z hrdinů, o Rolandovi. Byl členem družiny Karla Velikého a nejznámější verzi Zuřivý Roland dal světu Ariosto roku 1532. Má 40 000 veršů, a poněvadž se hrdina spřežením dostane až na Měsíc, to fantasy dílo rádi připomínají i scifisté. A zmiňovaný již kritik Lin Carter?

Rolanda pokládal za tak neuvěřitelně blízkého dnešní fantasy, že ho nechal roku 1973 převyprávět a vydat jako paperback.

Tím prvním ryzím autorem fantasy v dnešním slova smyslu však byl až zmiňovaný William Morris. V 19. století navázal na staré rytířské romány knížkami Les za světem (1894) a Studna na konci světa (1896), ve druhé z nichž se putovalo ke studni s živou vodou.

Morris navrhoval i textil, tapety a nábytek, ale pouze jako literát inspiroval další. Eddisona, lorda Dunsanyho, Tolkiena, C. S. Lewise... A sepsal i kuriózní sci-fi z budoucnosti Novinky z Utopie (1890).

Dalším dvěma držitelům fantasy pochodní Georgi MacDonaldovi a panu Anstey Guthriem jsem věnoval samostatné texty, a tak je tu vynechám, ale jinak je samozřejmě vypustit nelze. Fantasy bez nich by neexistovala. Ve své době proslulou humornou fantazii Hausbót na řece Styx (1896) napsal ovšem také anglický básník a povídkář John Kendrick Bangs, známý jinak i třeba následující básničkou (v překladu Ivana Wernishe):

Skřítek

Jednou jsem spatřil skřítka
stál na zahradě v kytkách
a vyklouzlo mi z úst,
že by měl povyrůst.
Odpověděl mi na to
a čelo svraštil v zlobě:
Já si připadám dokonalý,
jako ty sobě.

Abychom úplně neignorovali ženy, je nezapomenutelnou i Edith Nesbitová (1858-1924), která napsala Knihu o dracích (1899) a Pět dětí a To (1902), což je klasická série povídek o příšerce s očima na stopkách, co na děcka jukala z písčiny a plnila jim přání. Ale splnění se vždycky zjeví jako kontraproduktivní.

Roku 1906 monstrum To znovu vystoupilo i v Příběhu o (egyptském) amuletu,umožňujícím cesty do pravěku, Babylónu, Egypta i dávné Atlantidy, a právě tato kniha inspirovala C. S. Lewise, když psal román Čarodějův synovec (jeden z dílů Narnie). Nesbitová vysnila i další monstrum jménem Mouldiwarp a jeho jméno odvodila z lidového pojmenování krtka. Ve svých příbězích přitom nemoralizuje a mnozí ji dokonce vnímali jako přehnaně blahosklonnou k dětem. Napsala i další zajímavou fantasy Fénix a koberec (1904).

Haggard

Tolik tedy k ženám, ale zásadní roli na poli rané fantasy měl Henry Rider Haggard, opravdu mimořádně inspirativní autor se silnou, zvláštní a možno říci groteskní představivostí.

Jeho význam je obrovský, byť pozapomenutý, a dovedl k mistrnosti typy románu o ztracené enklávě, rase, civilizaci či říši.

Vlastně je vynalezli už Verne a lord Bulwer-Lytton, ano, ale... Ale teprve Henry Haggard byl TÍM PRAVÝM vypravěčem, který zajistil, že „nelze zapomenout“.

I díky němu nemá fantasy žánr hranic.

I díky němu pojednává o světech na náhorních plošinách (a viz i Doylova sci-fi Ztracený svět) a o světech v džunglích i uprostřed pouští.

O světech v polárních oblastech, ale i pod mořem a zemí. A pravzor?

Pravzorem skoro všeho toho jsou Haggardovy Doly krále Šalamouna (1885), jeho Ona (1886) a román Allain Quatermain (1887). Pokud však psal Haggard roku 1885 o tajemné enklávě, už roku 1895 mohlo jít o světu důvěrně známé území, a to byl zase malý nedostatek onoho vynalezeného jím principu. Co však na tom?

Vyprávět uměl. Skvěle líčí bojové scény. A z hlediska fantasy pro něj zůstává typický i motiv stěhování duší a... A motiv prokleté lásky, putující staletími. Haggard se také stal prvním autorem tzv. pulpové fiction, když jeho romány vycházely - počínaje rokem 1905 - na pokračování v časopisech, a právě on a Rudyard Kipling měli zásadní vliv na E. R. Burroughse a R. E. Howarda.

Ani to ale není vším. Položil totiž základ pro subžánr MEČ A MAGIE - knihou ERIK JASNOOKÝ (1891) – a sice zde jen upravil islandskou ságu, to je taky pravdou, ale upravil ji dobře.

A slavný román Ona (1886)?

Jenom Haggard sám k němu připojil hned tři pokračování - a titulní hrdinkou udělal bílou, byť africkou královnu Ayeshu, koupající se v Plameni života.

Onu vizi jako by mu cosi promítlo už do sna, než ji zaznamenal, takovou má fantasy sílu, a na první pohled by se sice mohlo zdát, že k sobě nemají žádné dva literární proudy tak daleko jako ty, jejichž kombinací vznikla dnešní fantasy, a totiž (1) vědecky pojatá britská fantastika a (2) americká pulp fiction, nicméně...

Nicméně právě geniální bard Rider Haggard stojí za tím - i za tím proudem.

A pozdější Pán prstenů?

Je více i méně podvědomým kopírováním dvou nejklasičtějších haggardovek, a totiž Dolů krále Šalamouna a Allana Quattermaina.

A fantasy jako taková?

Je i žánrem touhy srdce - a díky Haggardovi taky touhy po nalezení čehosi, co už dnes ztrácíme.

Jako by totiž svět přestával být čarovný.

A zeměkoule?

Už je přesmoc procestovaná. A zmapovaná. A bez kouzla...

Jenže totéž Haggard vnímal roku 1894.

„Náš malý... a prochozený svět," napsal již tenkrát - a své příběhy pak vnímal jako svou poslední baštu proti moderní době...

Pokračování příště

Nic není takové, jak se zdá. V ulici Morgue se odehrála dvojnásobná vražda a policie zatkla bankovního úředníka. Naštěstí se do vyšetřování případu vložil fenomenální August Depain, takže se možná najde i vrah. Když se objeví mrtvola pana Shalhertyho, jeho šlechetný přítel Charles Goodfallow se snaží přijít na to, kdo jej zavraždil. Nebo ne?

Je to černé a klepe to na dveře, co to je? Naše růžová budoucnost. Dystopie patřila a patří mezi oblíbené žánry. Dává čtenáři naplno pocítit hrůzu možného vývoje civilizace. Mondschein patří mezi díla, po jejichž přečtení bude slunce svítit o odstín slaběji.

Loki se vrací! Tentokrát s poslední misí. Luciferovi se podařilo spustit Apokalypsu. Legie Pána ani Satanova armáda už neexistují, stejně jako civilizace na Zemi. Žezlo teď třímají Hlad, Válka a Mor a jedinými šťastnými obyvateli zeměkoule jsou zombie. Převezme moc nad dušemi vládce pekla? Do cesty za vítězstvím se mu postaví banda prolhaných zoufalců, podivínů, ztroskotanců a hejsků, ale i fanatických obdivovatelů Stephena Kinga a možná i pár militantních feministek. A samozřejmě sám Lhář. Zveme vás na Broadway! Dnešní program: poslední bitva o lidstvo! Pouze jediné představení!

Ćwiek si ako relatívne neskúsený autor  vybral pre ďalší krok v klamárskej sérii román. Diskusiu, či je román alebo poviedka autorsky náročnejší žáner, nechajme bokom, avšak nemôžeme poprieť, že sa od seba výrazne líšia a obe si vyžadujú iné tvorivé postupy. Pri poviedke je zvyčajne efektívna jednota miesta, času a deja, na druhej strane dej románu si väčšinou žiada väčší rozsah, viac postáv, viac dejových línií... A možno tu je kameň úrazu, pretože štvrtý diel Lháře pôsobí preplnene a veľa prvkov je zbytočných.

V minulej recenzii som si posťažoval na to, že sa dej nikam výrazne neposúva, pri čítaní druhej polovici románu som sa len v tomto názore utvrdil. Dej knihy pripomína roadmovie – postavy sú rozhodené po celom svete, my sledujeme ich rôznorodé patálie, aby sme sa nakoniec prepracovali k tomu, že ich autor dostane na jedno miesto, aby mohli spoločne čeliť hlavnému nepriateľovi, Luciferovi. Čo by vôbec nevadilo, ak by ich jednotlivé línie dopĺňali hlavný príbeh a mali naň vplyv. Bohužiaľ, niektoré zvraty v deji existujú asi len pre dosiahnutie románového rozsahu, príkladom je Bakchov útek z basy, Loki pripomínajúci nadržaného králika, parížska skupinka v obraze či vzkriesenie istej naštvanej bohyne.

Autorove poviedky boli aj vďaka svojmu kratšiemu rozsahu dynamické, nečudo, že som druhý diel prečítal za jeden deň. V prípade štvorky som si však po necelej tretine uvedomil, že autor moju pozornosť stráca. Rýchle striedanie scén, ktorého sa autor nevzdal, by mohlo pomôcť dynamike, avšak väčšinou mi chýbala výraznejšia pointa či háčik, ktorým by ma Ćwiek prinútil otáčať stránky rýchlosťou nadopovanej veveričky. A aj keď Ćwiek nezamýšľal urobiť z Lháře akčnú sériu, občas by nejaká tá výraznejšia bitka nezaškodila, minimálne kvôli udržiavaniu pútavosti a napätia.

Apokalypsa v Ćwiekovom podaní určite nepôsobí epicky, ale autor vo väčšej miere využíva humor. Tu si však tiež posťažujem. Preč je jemné podpichovanie cirkvi, neraz výborné prepojenia nespojiteľných postáv či odkazy na príbehy mytológie, pri ktorých si sčítaný čitateľ stimuluje ego odhalením rôznych narážok. Namiesto toho tu máme tony filmových odkazov a scén plných sexu. Humor od inteligentnej úrovne smeruje ku krčmovej a dej sa neistými krokmi potáca ku koncu, ktorý má slušný potenciál, ale akoby patril k atmosférou inej knihe.

Záver Lokiho série je stále zábavný, ale dosť odlišným spôsobom a o nejakú tú triedu nižšie. Čitatelia, ktorým veľmi nevadí presun smerom k paródii, by mohli byť s touto knihou spokojnejší než ja. Autor možno za to vzhľadom k svojej neskúsenosti nemôže, sklamaniu sa však neviem ubrániť.

Jakub Ćwiek - Lhář 4

Nakladateľ: Triton
Preklad: Robert Pilch
Obálka: Piotr Cieśliński
Redakcia: Dana Veselá
Rok vydania: 2013
Počet strán: 336
Rozmer: 125 x 200
Prevedenie: paperback
Cena: 329 Kč

Dnes se seznámíme se speciálním bojovým prostředkem – kluzákovým nosičem pum. Začátkem 30. let se v SSSR zabývali konstrukcí celé řady bojových prostředků. Jedním z nich byla i dálkově řízená bojová technika. Testovalo se leccos – rádiem řízené tanky, torpédovky a letadla. Nešlo ale o modely – vše byly skutečné stroje, upravené pro řízení rádiem. Skupina inženýra S. F. Valka se od roku 1934 zabývala projektem PT (planiruščuja torpeda – kluzákové torpédo) pro námořní letectvo. Výsledkem jejich s...

Milí čtenáři, zasoutěžte si s námi o nejnovější román Chiny Miévilla Kolejmoří (ukázka), který před pár dny vydalo nakladatelství Laser-books. Stačí správně zodpovědět pár otázek a odpovědi nám doručit do soboty 11. 5. včetně na mail redakce@fantasyplanet.cz. Do předmětu napište FP soutěž. Otázky: 1. Jaké je pravé jméno výtvarníka, který pro české vydání této knihy namaloval obálku? 2. V které edici Laser-books Kolejmoří vychází? 3. V jakém roce kniha vyšla v zahraničí?

Prvotina americké autorky Kiersten Whiteové přináší svět paranormálů v úplně novém světle. Hlavní hrdinka Evie se pod hlavičkou Mezinárodní agentury pro zadržování paranormálů vydává zjistit, proč dochází k nevysvětlitelným úmrtím těchto bytostí. Odpověď je ale mnohem nebezpečnější než Evie tuší. Osud lidského i nadpřirozeného světa je na vážkách a zůstává jen otázkou času, kdy se vše zkazí.

Lucinda Hare přichází se svou malou hrdinkou, která má zvláštní dar mluvit s draky. Co se ale stane, když se o této schopnosti dozví nepřítel v jejich řadách?