Science fiction

SOUTĚŽ: Tim Lebbon, Vetřelec - Probuzení: VYHODNOCENÍ

Sarden.cz - 17. Březen 2015 - 0:00
Tagy: SoutěžSoutěžeT. LebbonVetřelecBAronet

Jistě netrpělivě čekáte... na Vetřelce!

Odpověď byla opět pro všechny fandy tohoto fenoménu na bíledni. Ripleyovou nehrál nikdo jiný než Sigourney Weaver. A ten bonusový dotaz na který jste mohli odpovědět z čiré radosti a zapálenosti pro věc. Mezi její další velmi známé žánrové (máme tím na mysli samozřejmě náš žánr:-) role patří rozhodně ty ve filmech Avatar, Krotitelé duchů, Galaxy quest, Paul, namluvila v anglické (USA) verzi hlas lodi v seriálu Futurama a momentálně si jí můžete užít v kině v novém scifíčku Chappie - to všechno jsou vaše odpovědi:-)

No a kdo vyhrál?

  • Tomáš BAYER z Petřvaldu u Karviné

Gratulujeme!

A můžete vyhlížet další soutěž, která se chystá už na zítřek.

 

Píše se rok 2159 – třicet sedm let poté, co statečná důstojnice nákladní lodi Nostromo svedla svůj vítězný boj s vetřelcem. Ellen Ripleyová stále v hibernačním spánku pluje hlubokým vesmírem…

Při těžbě vzácného minerálu, patnáctkrát tvrdšího než diamant, se v důlním komplexu planety LV178 objeví záhadní tvorové. Zlo, dlouho spočívající kdesi v hlubinách, se probouzí a vydává se za svou kořistí. Chris Hooper, hlavní inženýr těžební lodi Marion, a jeho posádka jsou odsouzeni ke zkáze. Zbývá jim jen poslední naděje – jejich nouzový signál zachytí záchranný modul Ellen Ripleyové…

Román Tima Lebbona je první částí trilogie, dějově úzce provázané s kultovní filmovou sci-fi ságou o vetřelcích.

Tolik anotace... důležitá je ta poslední věta, ze které je patrno, že se nejedná o přepis filmů, ale o nové příběhy z Vetřelcova vesmíru.

Ačkoliv je  velšan Tim Lebbon poměrně plodný a různými cenami ověnčený autor, v českém překladu najdete až dosud z jeho tvorby pouze několik povídek. Vetřelec -Probuzení je první jeho kniha, která vychází česky. Pokud ji chcete vyhrát, stačí odpovědět na následující otázku, která však nesměřuje přímo k autorovi, nebo ke knize samotné. Odvedeme vaši pozornost trochu stranou zcela jednoduchým dotazem, který bude umět zodpovědět každý, koho aspoň trochu bere sci-fi. Nejslavnější je samozřejmě Vetřelcova filmová podoba a my se ptáme:

  • Která herečka ztvárnila roli Ellen Ripleyové ve všech filmech o Vetřelcích?

A i když má na kontě hodně dlouhou řadu rolí, Ripleyovou si vybaví každý takřka okamžitě, jakmile padne její jméno. Jako bonus nám můžete napsat, jestli se vám se jménem této herečky vybavuje ještě nějaký další sci-fi trhák...

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do úterní půlnoci 10. 3. 2015. Do předmětu napište Vetřelec a nezapomeňte uvést svoje jméno a korespondenční adresu.

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Máme pro vás jméno vítěze!

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Gantz 5: Hra pokračuje

Fantasya.cz, nové knihy - 16. Březen 2015 - 23:00
Gantz je jedno, jak prožijí své další životy. Protože ty předchozí současným hráčům již skončily. Pátý díl je opět plný emzáků, ze kterých nabíhá husí kůže. Nacpaný hi-tech zbrojí a zbraněmi a – docela překvapivě – i křehkými vztahy. Jejich kombinace však funguje.
Kategorie: Science fiction

Padouch může být i nekrofil - Obcování se smrtí

Sarden.cz - 16. Březen 2015 - 10:14
Tagy: J. BullingtonLiteraturaRecenzeGorgona

V dnešní době letí upíři a vlkodlaci. Jejich rozšklebené tváře (poslední dobou stále častěji spíše spanilé) vídáme na stříbrném plátně i v počítačových hrách a pomrkávají na nás z přebalů knížek. Nebylo tomu tak ale vždy. Kupříkladu přelom středověku a raného novověku byl plný kostlivců, jejichž tance symbolizující marnost lidského bytí nacházíme v řadě dobových rytin a obrazů. Velkým popularizátorem těchto motivů byl jeden švýcarský malíř. Ten, který namaloval slavné podobenství o smrti, o kterém v Dějinách umění bylo napsáno, že je „obscénní“. Dvojici dívky v rozpuku života a stařeny v pokročilém stadiu rozkladu. Na obraze se líbají a jedná se o jednu a tutéž bytost. Možná. Dělí je pouze čas, hlína a červi. Příběh, který malbě předcházel, je však mnohem hlubší. Jesse Bullington jej před námi otvírá list po listu. Jeho hlavním aktérem ale není Niklaus Manuel Deutsch z Bernu, onen malíř a skutečná historická osobnost, ale mouřenínka Awa.

Manuel je žoldák, někdy hrdina, často zbabělec, vždycky umělec a občas také snílek, který se podezřele rád staví do role mučedníka. Nelze se divit, že při této vražedné kombinaci dostává od světa jeden kopanec za druhým. Jestliže ale Manul nemá život jednoduchý, co teprve „černá huba“ Awa. Není to tak dávno, co byli Maurové vyhnáni z Granady. Ani háv jeptišky jí ve válkami zpustošené Evropě nepomůže zakrýt pravou identitu. Jsme svědky, jak se proti své vůli stává nekromantkou, vidíme její dospívání, které je přinejmenším rozpačité a nakonec zjistíme, jestli své noční můry dokáže zúročit.

Ačkoliv autor nastudoval řadu odborných děl, jejichž dlouhý seznam pedanticky uvádí v závěru, Obcování se smrtí není jen historickým spektáklem. Je to „gotický“ román napsaný moderním způsobem. Čili je plný bizarních situací a scén, hovorových výrazů a vulgarismů, perverzností a čtenářských šoků. Rozhodně nedoporučuji knihu slabším náturám a už vůbec ji nečtěte ve vlaku, autobuse nebo kdekoliv jinde, kde se vyskytují gramotní lidé. Naopak vhodným místem je opuštěný hřbitov, případně četba u domácího krbu  (ale radši text neukazujte drahé polovičce). Název s obálkou opravdu nebyly vybrány náhodně. Největší kapky dostane čtenář hned na prvních stránkách. Po prologu, kdy se rozjíždí základní dějová osa, následuje nečekaná řežba, která je obratem vysvětlena a následně jsme seznámeni s chodem velmi skromné domácnosti jednoho starého nekromanta. Postupem času zjistíme, že ona domácnost není až tak skromná a naše seznámení s ní zase naopak tak detailní, až nám to skoro není milé. Jako by chtěl americký autor testovat nejen ubohou Awu, ale také nervy a žaludek ubohého čtenáře. Má-li být účelem knih šokovat, této se to povedlo několikanásobně.

Příběh je jednoduchý a funguje, pouze by prospělo trošku seškrtat Awino putování, nekromancie má svá pravidla a postavy jsou lidské (někdy až příliš lidské). Chybují stejně jako jejich dobové protějšky z masa a kostí a to s takovou měrou, že jedinou opravdu mazanou postavou je ta nejodpornější – mistr nekromant. Tak už to bývá, že padouch nemůže být hloupý.  

Nakladatelství Gorgona se ve své zahraniční řadě snaží překvapit něčím novým. Zatímco s krvavým Souhvězdím kata jim to nevyšlo (kniha, jakkoliv odlišná od toho, co bylo zatím napsáno, prošla víceméně bez povšimnutí) a ani Půlměsíční trůn, orientální fantasy z pera muslimského autora, české čtenáře ze židle nezvedla, s Obcováním se smrtí sáhli na jistotu. Nutno pochválit i práci překladatelky, kniha se čte opravdu sama.  

Pokud vás stejně jako Niklause Manuela Deutsche z Bernu fascinují tance kostlivců a myslíte, že máte dost silný žaludek, tuhle věc nesmíte ve své knihovně postrádat.      

Obcování se smrtí

Autor: Jesse Bullington

Překlad: Lucie Mikolajková

Nakladatelství: Gorgona

Rozměry: 12,5 cm x19,7 cm

Vazba: Brožovaná

Počet stran: 520

Cena: 389 Kč

Rok vydání: 2014

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

V dnešní době letí upíři a vlkodlaci. Jejich rozšklebené tváře (poslední dobou stále častěji spíše spanilé) vídáme na stříbrném plátně i v počítačových hrách a pomrkávají na nás z přebalů knížek. Nebylo tomu tak ale vždy. Kupříkladu přelom středověku a raného novověku byl plný kostlivců, jejichž tance symbolizující marnost lidského bytí nacházíme v řadě dobových rytin a obrazů. Velkým popularizátorem těchto motivů byl jeden švýcarský malíř. 

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Scifi News: Obi Wan vs. Darth Vader!

ScifiZin, fantastický magazín - 16. Březen 2015 - 5:00

Všetci vieme, ako to medzi týmito dvoma chlapíkmi dopadlo, avšak málokto vie, čo nasledovalo potom. O to sa s nami rád podelil užívateľ Dorkly, ktorý priniesol na svetlo sveta dlho utajované informácie.

 

Dobré scifi horory sa netočia iba v Hollywoode, ale aj nezávislá scéna má čo ponúknuť. Tak ako aj v prípade Immersion, ktorý nás zavedie do virtuálnej reality, ktorá dokáže čokoľvek. A to aj v skutočnom svete.

 

Project Bluestreak sa postaral o celkom veľký rozruch na tohtoročnom PAX East. Mix scifi a japonskej kultúry sa nevidí každý deň, a ak k tomu pridáte meno Cliff Bleszinski (Gears of War), tak treba zbystriť pozornosť.

 

Kategorie: Science fiction

Soutěž o autorem podepsané CD s audioknihou Hustej nářez!

FantasyPlanet.cz - 15. Březen 2015 - 23:00
Je tady soutěž o šílenou jízdu plnou krve, utrhaných končetin a mrtvých těl všeho druhu. Prostě Hustej nářez. Navíc podepsaný samotným autorem, Františkem Kotletou!
Kategorie: Science fiction

Assassin´s Creed - Jednota

Fantasya.cz, nové knihy - 15. Březen 2015 - 23:00
Rok 1789: V nádherné Paříži nadchází úsvit Velké francouzské revoluce. Lidé se bouří proti útlaku aristokracie a dlážděnými ulicemi teče krev. Ale revoluční spravedlnost má vysokou cenu… V době, kdy je rozkol mezi bohatými a chudými největší a národ rve sám sebe na kusy, se dva mladí lidé pouštějí do boje, aby pomstili, co ztratili. Arno a Élise jsou brzy vtaženi do stovky let trvající války mezi asasíny a templáři – do světa, v němž jim hrozí větší nebezpečí, než si vůbec uměli představit.
Kategorie: Science fiction

Mrazivý dech starých časů: Hon na démony ve středověké Praze

FantasyPlanet.cz - 15. Březen 2015 - 23:00
Že ani ve zdech strahovského kláštera není bezpečno, brzy zjistí dva mladíci, kteří tam chtěli roku páně 1233 přečkat zimu. Aby se zbavili podezření ze spáchání vraždy opata, začnou sami pátrat po tajemných démonech bez tváře. Kostýmní středověká krimi z pera Stanislava Brabce může začít.
Kategorie: Science fiction

Anno Dracula. Podívejte, Van Helsingova hlava!

FantasyPlanet.cz - 15. Březen 2015 - 19:00
Vítejte ve světě, kde holandský učenec nesejmul transylvánského knížete noci a stěžejní postavu krvesajných dějin. Ve světě, kde si hrabě Dracula skutečně dokázal podmanit Londýn – tím, že si nabrnknul ovdovělou královnu Viktorii, udělal ji upírkou a skrze svou správcovskou moc chce diktovat nejen Ostrovům, ale celému starému kontinentu.
Kategorie: Science fiction

Napálený druid je mrtev. Ať žije druid indiánský!

Fantasya.cz, nové knihy - 14. Březen 2015 - 23:00
Tak trochu pubertálně laděný humor urban fantasy série Kroniky železného druida už zaujal nejednoho českého čtenáře fantasy. Po delší odmlce se na pulty českých knihkupectví dostává i čtvrtý díl jeho dobrodružství a je to jízda stejně dobrá jako předtím, ne-li lepší.
Kategorie: Science fiction

Preview: S Kladivem na čaroděje si tentokrát dáte Pekelnou šlehu. Přijďte na křest!

Sarden.cz - 14. Březen 2015 - 12:34
Tagy: Kladivo na čarodějeMartin D. AntonínFantastická EpochaLiteraturaEpocha

Literární série Kladivo na čaroděje si vybudovala velmi silnou čtenářskou základnu, která netrpělivě čeká na každý nový díl. S radostí oznamujeme, že vydání již osmého dobrodružství svérázné čtveřice detektivů, které byste si k řešení případu nepozvali, je za rohem. Na co se můžete těšit tentokrát?

Když se dáma vašeho srdce ocitne v nesnázích, uděláte pro její záchranu cokoliv. Riskujete život, sjezdíte světa kraj, spřáhnete se s ďáblem – a když zoufalství dostoupí vrcholu, přeleze přes něj a ještě si pořádně povyskočí, najmete si tým Felixe Jonáše. Je to banda magorů, to jistě – ale kdo jiný vám uvěří a pustí se do hledání dívky nakažené experimentálním 
magickým retrovirem? Jistě ji najdou. Možná i zachrání. A když budete mít štěstí, vaše milovaná vám tu záchranu jednou odpustí.Naděje přece umírá poslední... a kdyby něco, Walter ji odborně oživí.

Autorem Pekelné šlehy je Martin D. Antonín, kterého můžete znát například ze stránek skvělého humoristického románu o trpaslících Křivé ostří či krapet šílené série Daemonica, z níž vyšly zatím dva díly. Humor a nadsázka se ostatně jako nit táhne téměř celým autorovým dílem, do něhož kromě zmíněného patří ztřeštěná kniha o goblinech Zelená a řada povídek publikovaných v časopise Pevnost či v rozličných antologiích (Legendy: Draci, Prokleté knihovny, Krvavá čest, Temné časy a další). Kvalitu autorových děl ostatně dokládá i to, že si ho editor Ondřej Jireš vybral pro druhý díl své velkolepé antologie Legendy české fantasy, která nabízí příběhy z těch nejlepších světů domácích žánrových spisovatelů. Mimochodem, v Legendách české fantasy 2 se můžete těšit i na Kladivo na čaroděje zbrusu nový příběh napsal Jiří Pavlovský.

Ale zpět ke Kladivu. Zeptali jsme se autora, čím ho série oslovila, že se rozhodl do ní zapojit, a jak hledal inspiraci pro svůj díl.

„Poprvé jsem se s Kladivem setkal na Fénixconu, kde Jiří Pavlovský četl ukázku z chystané Magie pro každého, a okamžitě mi bylo jasné, že tohle je moje krevní skupina. Pět prvních dílů jsem vysloveně zhltal a už tehdy jsem si plánoval, jak bych s tímhle úžasně šíleným týmem naložil, kdybych mohl psát vlastní epizodu. Když mi to pak Jiří nabídl, skočil jsem po tom... i když jsem tušil, že to asi časově nezvládnu. Doufám, že mi to dlouhé zdržení čtenáři odpustí. A co se týče hledání inspirace, žádné nebylo. Tenhle tým stačí vrhnout do jakékoliv situace, pevně se něčeho přidržet a pak už jen sledovat, co zas provedou...“

Nový díl pak zakladatel celého projektu Jiří Pavlovský okomentoval takto: Musím uznat, že je to zatraceně zábavných 180 stran. Název nekecá, je to vážně pekelná šleha. Se scénami, které vstoupí do historie písemnictví… nebo alespoň do historie Kladiva na čaroděje. Máte se na co těšit!

Ano, Darion, jak zní autorova přezdívka (odtud D. ve jméně) krapet přesáhl požadovaný rozsah, ale myslíme, že to nikomu rozhodně vadit nebude. Čeká na vás zhruba 200 stran perfektní zábavy!

Slyšíte o Kladivu poprvé? Série je sice číslovaná, ale hlavní dějová linka neprochází všemi díly a rozvíjí se jen pomalu, spíše váš čekají jednotlivé epizody, které si skvěle užijete i samostatně.

----

Pojďte oslavit zrod Pekelné šlehy na křest a autogramiádu, kterou pořádá Knihkupectví Fantasya (Šafaříkova 370/11, Praha) v pátek 10. dubna 2015 od 18.00! Kromě Dariona budou přítomni i další autoři série, popovídat si budete moci i s výtvarníkem Lubomírem Kupčíkem a grafikem Lukášem Tumou. Knihu pokřtí spisovatel a legenda české fantastiky Jiří W. Procházka. Připraveno je samozřejmě drobné občerstvení a speciální slevy 20%-30% nejen na Kladivo, ale i na veškeré zboží! Od sedmi začne afterpárty v blízké restauraci Zvonařka. Křty a autogramiády Knihkupectví Fantasya jsou proslulé výbornou atmosférou a řadou setkání se známými tvářemi fantastiky, buďte u toho!

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Literární série Kladivo na čaroděje si vybudovala velmi silnou čtenářskou základnu, která netrpělivě čeká na každý nový díl. S radostí oznamujeme, že vydání již osmého dobrodružství svérázné čtveřice detektivů, které byste si k řešení případu nepozvali, je za rohem. Na co se můžete těšit tentokrát?

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Tufova dobrodružství vás přesvědčí, že G. R. R. ...

Fantasya.cz, nové knihy - 13. Březen 2015 - 23:00
V dávných dobách nebyl George R. R. Martin znám jako „ten chlápek, co napsal Hry vo trůny“. Přeskakoval si volně mezi žánry, psal, na co měl zrovna chuť a inspiraci, a mnohem větší renomé si vydobyl jako povídkář a navrch na poli science fiction. A právě v těch dobách vznikly texty o zvláštní kosmické lodi řízené ještě zvláštnějším pilotem.
Kategorie: Science fiction

Rozloučení se sirem Terrym Pratchettem

FantasyPlanet.cz - 13. Březen 2015 - 16:00
Datum 12. března 2015 se navždy ponese mezi fanoušky Úžasné Zeměplochy punc smutku jako den, kdy se svět dozvěděl, že si Smrť přišel i pro svého tvůrce.
Kategorie: Science fiction

Ocelové srdce Brandona Sandersona

FantasyPlanet.cz - 13. Březen 2015 - 9:00
Americký spisovatel Brandon Sanderson se dostal do povědomí českých čtenářů především sérií Mistborn a Archivem bouřné záře, jehož druhý díl se – doufejme – v brzké době objeví též v českém překladu. Své čekání si však mohou čtenáři zkrátit jeho novou knihou Ocelové srdce, prvním dílem série Zúčtovatelé.
Kategorie: Science fiction

LIDÉ: Zemřel Tomáš Vild

Sarden.cz - 13. Březen 2015 - 7:47
Tagy: LidéSarden

Zemřel jeden z lidí, kteří byli u počátků Sardenu - mimo jiné je autorem našeho krásného nadčasového loga! 

 Tomáše Vilda jsem znal pouze skrze internet a telefon, protože jsem s ním spolupracoval i na původním logu Walker a Volf - audio vydavatelství​, ale i tak o něm z těch několika hovorů mohu říct to nejlepší. Čišela z něj touha předat vědomosti mladší konkurenci, dosáhnout toho, aby výsledek za něco stál.  Když se onehdá objevil na Sardenu názor, že by se logo mělo změnit, přispěchal z hlubin kyberprostoru, aby mi ho pomohl ubránit a při tom jen tak mimoděk podrobil konstruktivní kritice i můj, nový Sarden. Zkrátka bylo vidět, že ho i po mnoha letech a změnách jeho webové dítko zajímá.   R.I.P. Tomáši. Petr Šimčík Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Zemřel jeden z lidí, kteří byli u počátků Sardenu - mimo jiné je autorem našeho krásného nadčasového loga! 

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Pratchettova trilogie Johnny: Když je fantazie až příliš reálná, může se stát ...

Fantasya.cz, nové knihy - 12. Březen 2015 - 23:00
Ne každý na to má, být ve svých dvanácti letech hrdinou zachraňujícím ty nejneobvyklejší oběti z bezvýchodných situací. Jednomu klukovi to však jde takřka samo. Možná to bude tím, že o něco takového ani trochu nestojí. Ovšem pohodlí obyčejnosti zůstává Johnnymu zapovězeno.
Kategorie: Science fiction

LIDÉ: Zemřel Sir Terry Pratchett

Sarden.cz - 12. Březen 2015 - 19:50
Tagy: T. PratchettZeměplochaLiteraturaLidé

Ve svých 66 letech dnes zemřel velký spisovatel a tvůrce magického světa Zeměplochy, Sir Terry Pratchett. Zemřel doma, obklopen svou rodinou. Jeho přínos literatuře a zejměna pak fantastice byl nezměrný. Čest jeho památce.

Zdroj fotografie: The Guardian

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Obyvatelé Zeměplochy osiřeli

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Battle owl vyráží na svou první plavbu

FantasyPlanet.cz - 12. Březen 2015 - 9:00
Zatímco světové vodstvo opět brázdí Jarl Ragnar, na hladinu Labe spouští svůj drakkar Ruby zvaný Battle owl, aby vyrazil na svou první plavbu za slávou a bohatstvím.
Kategorie: Science fiction

UKÁZKA: Ben H. Winters, Poslední policajt

Sarden.cz - 12. Březen 2015 - 0:36
Tagy: TritonSci-fiB. H. WintersUkázkyLiteraturaUkázka

Anotace:

Jaký má smysl řešit vraždy, když beztak všichni za půl roku zemřeme? Před touto otázkou stojí detektiv Henry Palace od okamžiku, kdy se v dohledu Země objevil asteroid, známý jako Maia. Není vyhnutí, nezůstala žádná naděje. Zbylo jen šest měsíců do dopadu.

Poslední policajt předkládá fascinující obraz pre-apokalyptických Spojených států: zatímco kostely a synagogy jsou přeplněné, ekonomika se hroutí a úroda hnije na polích. Po celém světě opouštějí lidé svou práci – Henry ne. Vyšetřuje smrt ve městě, kde jsou sebevraždy na denním pořádku, jenže tahle vypadá podezřele a Henry je jediný policajt odhodlaný zjistit pravdu.

Na jakých základech spočívá naše civilizace? Jakou hodnotu má život? Co byste dělali, co byste doopravdy dělali, kdyby byly vaše dny sečteny?


Ukázka z knihy:

Část první
Město oběšenců

Úterý 20. března

1.

Zírám na toho pojišťováka a on zírá na mě, dvě zastřené

šedé oči za staromódními želvovinovými brýlemi, a já mám takový ten hrozivý pocit plný předtuch, že to je snad, kruci, ono, a jen nevím, jestli jsem na to připravený, vážně nevím.

Přimhouřím oči, uklidním se, poposednu si, abych na něj líp viděl, a prohlédnu si ho ještě jednou – brýle na očích, nevýrazná brada, počínající pleš, černý pásek těsně obtočený kolem krku a utažený pod bradou.

Je to ono. Opravdu je? Nevím.

Zhluboka se nadechnu, přinutím se soustředit, vytěsňuju všechno kromě mrtvoly, odstřihávám se od špinavé podlahy a ubíjejícího muzakového rock-and-rollu, který se valí z laciných reproduktorů ve stropě.

Ten smrad mě ničí. Pronikavý a těžce nepříjemný odér připomínající koňskou stáj, kde se rozlil olej z friťáku. Na tomhle světě je pořád spousta prací, které se dělají pořádně a důsledně, ale noční úklid záchodků v nonstop fast-foodu mezi ně fakt nepatří. Typický příklad: pojišťovák se zhroutil mezi záchodovou mísu a mdle zelenou stěnu kabiny a tam zůstal svalený několik hodin, než sem náhodou vstoupil strážník Michelson, který si potřeboval odskočit, a našel ho.

Michelson to samozřejmě nahlásil jako paragraf 1054, a tak to taky vypadá. Jedna věc, kterou jsem se za posledních pár měsíců naučil – jedna věc, kterou jsme se naučili všichni – je, že sebevražda oběšením jen vzácně dopadne houpáním na lampě nebo na trámu jako ve filmech. Pokud to ten člověk myslí vážně – a v dnešní době to myslí vážně každý – tak se sebevrah přiváže na kliku u dveří nebo na věšák nebo – jako to zjevně udělal tenhle pojišťovák – k nějaké vodorovné tyči, jako je třeba tohle držadlo v kabině pro handicapované. A pak se jen předkloní, aby si vlastní váhou utáhl šňůru a zaškrtil si dýchací cesty.

Nakláním se, natáčím a hrbím se ve snaze najít takovou polohu, abych se vedle pojišťováka pohodlně vešel, aniž bych přitom spadl nebo nechal po celém místě činu svoje otisky prstů. Za ty tři a půl měsíce, co jsem detektivem, jsem měl takových už devět a pořád jsem si ještě nedokázal zvyknout na to, co smrt zadušením udělá s lidským obličejem: oči vypoulené hrůzou a protkané tenkou červenou krvavou pavučinkou; jazyk vyplazený a svěšený na stranu; rty odulé a na okrajích nafialovělé.

Zavřu oči, promnu si je klouby na rukou a znovu se podívám, snažím se získat dojem, jak asi pojišťovák vypadal zaživa. Hezký nebyl, to se pozná hned. Obličej je těstovitý a všechny rozměry jsou maličko mimo: příliš malá brada, příliš velký nos, oči za silnými brýlemi vypadají skoro jako korálky.

Na pohled to vypadá, že se pojišťovák uškrtil dlouhým černým páskem. Jeden konec přivázal na držadlo a na druhém konci si uvázal oprátku s uzlem, který se mu teď surově zaryl zespodu do ohryzku.

„Ahoj, brachu. Tak kdopak je ten váš kámoš?“

„Peter Anthony Zell,“ odpovídám tiše a přes rameno se ohlédnu nahoru na Dotsetha, který otevřel dveře kabiny a teď nade mnou stojí v apartním kostkovaném šátku a s hrnkem horkého mcdonaldovského kafe a šklebí se na mě.

„Běloch. Třicet osm let. Pracoval v pojišťovnictví.“

„Nechte mě hádat,“ žádá Dotseth. „Sežral ho žralok. Ach ne, počkejte: sebevražda. Je to sebevražda?“

„Vypadá to tak.“

„Jsem otřesen! Otřesen!“ Denny Dotseth je náměstek generálního prokurátora, ostřílený harcovník se stříbrnými vlasy a širokým, srdečným obličejem. „Ach bože, to mě moc mrzí, Hanku. Nechcete kafe?“

„Ne, díky, pane.“

Podám Dotsethovi hlášení o tom, co jsem zjistil z černé koženkové náprsní tašky, kterou měla oběť v zadní kapse.

Zell byl zaměstnán u společnosti Merrimack Life and Fire, která má kanceláře ve Water West Building u Eagle Square.

Malá sbírka útržků z lístků do kina, všechny z posledních tří měsíců, vypovídá o zálibě v adolescentních dobrodružstvích: znovu uváděný Pán prstenů; dva díly sci-fi seriálu Distant Pale Glimmers; DC-versus-Marvel v IMAX v Hooksettu. Ani stopy po rodině; ostatně v náprsní tašce nejsou vůbec žádné fotograře. Osmdesát pět dolarů v pěti a desetidolarovkách. A řidičák s adresou tady ve městě: Matthew Street Extension 14, South Concord.

„No jasně. Tam to znám. Prima řadovky, támhletím směrem. Rolly Lewis tam má taky jednu.“

„A je pomlácený.“

„Rolly?“

„Mrtvý. Podívejte se.“ Obrátím se zpátky ke znetvořenému obličeji pojišťováka a ukážu na shluk nažloutlých modřin na horní části pravé tváře. „Někdo mu jednu vrazil, ale pořádně.“

„No jo. To je jasné.“

Dotseth si zívne a usrkne si kafe. Newhampshireské právní předpisy dříve vyžadovaly, aby byl při každém nálezu mrtvoly přivolán někdo z úřadu generálního prokurátora, aby se na tom pro případ, že by se z toho vyklubalo podezření z vraždy, podílela prokuratura úplně od začátku. V půli ledna státní zákonodárný sbor tento požadavek vzhledem k současným neobvyklým okolnostem zrušil jako neúměrně zatěžující, protože Dotseth a jeho kolegové se vláčeli po celém státě sem a tam, jen aby pak čuměli jako vrány na místě vraždy, které žádným místem vraždy nebylo. Teď je na zvážení vyšetřujícího policisty, jestli zavolá k paragrafu 1054 nějakého NGP. Já se obvykle nerozpakuju a svého si zavolám.

„A co je jinak nového, mladíku?“ ptá se Dotseth. „Pořád hrajete raketbálek?“

„Já raketbal nehraji, pane,“ odpovídám. Poslouchám jen na půl ucha, oči pořád upírám na mrtvého.

„Ne? Tak koho jsem to myslel?“

Poklepávám si prstem o bradu. Zell byl malý, necelých 168 centimetrů na výšku; podsaditý, v pase zakulacený.

Do háje, pořád mi to vrtá hlavou, protože na tom těle, na té mrtvole, na této domnělé sebevraždě je něco nepatřičného, a já se snažím přijít na to, co to je.

„Žádný telefon,“ mumlám.

„Cože?“

„Náprsní tašku má tady, i klíče, ale nikde žádný mobil.“

Dotseth pokrčí rameny. „O co, že ho vyhodil. Beth zrovna vyhodila ten svůj. Spojení začíná být tak pofidérní, že usoudila, že teď už se bez toho krámu klidně obejde.“

Kývám, mumlám: „Jistě, jistě,“ ale neodvracím zrak od Zella.

„A taky žádný dopis.“

„Co?“

„Není tu žádný dopis na rozloučenou.“

„Aha, no jo.“ Znovu pokrčí rameny. „Ten pravděpodobně najde nějaký kamarád. Nebo třeba šéf.“ Usměje se a dopije kafe. „Pravda, všichni tihle lidičkové po sobě nechávají vysvětlující dopisy. Nicméně se dá říct, že v tomto případě nějaké vysvětlení není nezbytně nutné, že?“

„Ano, pane,“ říkám a rukou si přejedu knír. „Jistěže.“

Minulý týden se v Káthmándú sešlo tisíc poutníků z celé jihovýchodní Asie a vstoupilo do obrovské pohřební hranice obklopené kruhem mnichů, kteří jim k tomu monotónně prozpěvovali a pak napochodovali do plamenů sami. U starých národů ve střední Evropě kvete obchod s naučnými DVD: Jak si zatížit kapsy kameny, Jak si podomácku namíchat barbiturátový koktejl. Na americkém Středozápadě – v Kansas City, St. Louis, Des Moines – jsou trendem střelné zbraně; z valné většiny se používá k prostřelení hlavy brokovnice.

A newhampshireský Concord se z nějakého důvodu stal městem oběšenců. Zhroucené mrtvoly se objevují na záchodech, v garážích, v rozestavěných základech. Jeden majitel nábytkářství se o to minulý týden v pátek pokusil v hollywoodském stylu – oběsil se na pásku od županu na přečnívajícím okapu, ale okapní roura se zlomila a on se živý zřítil dolů na dvůr a zlámal si všechny čtyři končetiny.

„V každém případě je to tragédie,“ uzavírá to dobromyslně Dotseth. „Každá jedna sebevražda je tragédie.“

Letmo mrkne na hodinky, rád by už vypadl. Ale já tam pořád dřepím, pořád pátravě přejíždím očima tělo mrtvého pojišťováka. Na svůj poslední den na zemi si Peter Zell vybral zmačkaný hnědý oblek a světle modrou oblekovou košili na knoflíčky. Ponožky spolu neladí, obě jsou hnědé, ale jedna je tmavá, druhá světlejší, u obou elasticita povolila a sjíždějí mu z lýtek. Pásek kolem krku, který doktorka Fentonová nazve ligaturou, je nádherná záležitost: lesklá černá kůže, na zlaté přezce jsou vyražená písmena B&R.

„Detektive? Hej?“ ozve se Dotseth a já k němu vyjeveně vzhlédnu. „Ještě něco byste mi chtěl sdělit?“

„Ne, pane. Děkuji vám.“

„V pohodě. Bylo mi potěšením jako vždy, mladíku.“

„Moment, počkejte.“

„Ano?“

Vstanu, narovnám se a obrátím se k němu. „Takže – chci někoho zavraždit.“

Pauza. Dotseth pobaveně čeká, ztělesněná trpělivost.

„Jasně.“

„A žiju v čase a místě, kde lidé páchají sebevraždy každou chvilku. Všude. Napravo nalevo. Je to město oběšenců.“

„Fajn.“

„Nepostupoval bych tak, že svou oběť zabiju a pak to narafičím, aby to vypadalo jako sebevražda?“

„Možná.“

„Možná ano, že?“

„Jo. Možná. Ale zrovna tohleto?“ bodne Dotseth rozverně palcem směrem ke zhroucené mrtvole. „To je sebevražda.“

Spiklenecky na mě mrkne, rozrazí dveře od pánské toalety a nechá mě s Peterem Zellem o samotě.

***

„Takže jak, Čahoune? Čekáme, až si pro něj přijedou havrani, nebo tu pinnnnatu odřízneme sami?“

Zpražím policistu Michelsona přísným, nesouhlasným pohledem. Nesnáším takovou tu frajerskou, rádoby drsňáckou morbiditu jako „havrani“, „pinnnnata“ a podobné výrazy, a Ritchie Michelson ví, že to nesnáším, a právě proto mě teď takhle prudí. Čeká u dveří na pánskou toaletu a teoreticky střeží místo činu, přičemž ovšem vyjídá ze žlutého celofánového obalu McMuffin s vajíčkem a na košili od uniformy mu kape světlá mastnota.

„No tak, Michelsone. Je tu mrtvý člověk.“

„Promiň, Čahoune.“

Ani z té přezdívky nejsem odvázaný a i to Ritchie ví.

„Do hodiny by tu měl být někdo od doktorky Fentonové,“ sdělím mu a Michelson přikývne a říhne si do pěsti.

„Takže ty to chceš předat Fentonové, jo?“ Zmačká obal od snídaňového sendviče a mrští s ním do koše. „Myslel jsem, že už sebevraždy nedělá.“

„To je na uvážení detektiva,“ odpovídám, „a já si myslím, že v tomto případě je pitva odůvodněná.“

„Fakt, jo?“

„Jo.“

Ve skutečnosti ho to nezajímá. Zato Trish McConnellová, drobná, energická policistka, které trčí zpod pochůzkářské čepice černý koňský ohon, se mezitím rovnou začala věnovat své práci. Zahnala k nápojovému pultu na protější straně restaurace chumel teenagerů a už shromažďuje výpovědi. Blok má vyndaný, pero se jenjen míhá – předvídá a rovnou plní pokyny svého nadřízeného vyšetřovatele. Policistku McConnellovou mám rád.

„Ale víš ty co?“ říká Michelson, který mluví, jen aby řeč nestála nebo spíš jen aby mě štval. „Na ředitelství říkají, že si tady máme hodně rychle sbalit fidlátka.“

„To vím.“

„Hlavní je veřejný klid a pořádek a tak.“

„Ano.“

„Plus majitel co nevidět vypění, že má zavřené toalety.“

Sleduju Michelsonův pohled k pultu a brunátnému majiteli McDonalda – upírá na nás neohrožený pohled, jemuž dodává ostře žlutá košile a vesta v barvě kečupu nádech komičnosti. Každá minuta policejní přítomnosti znamená minutu ztráty zisku a je jasné, že kdyby se ten chlápek odhodlal riskovat vazbu podle hlavy XVI, už by byl u mě a šermoval by mi prstem před obličejem. Vedle ředitele stojí mladý výrostek, ostříhaný jen zepředu – na zádech se mu zpod firemní kšiltovky, obrácené štítkem dozadu, derou dlouhé vlasy – a drze se ušklebuje tu na svého rozladěného šéfa, tu na dvojici policistů; ještě se nerozhodl, kdo si víc zaslouží jeho pohrdání.

„Ten bude v pohodě,“ říkám Michelsonovi. „Být to loni, bylo by místo zločinu uzavřené na šest až dvanáct hodin, a to celé, nejen pánské záchodky.“

Michelson pokrčí rameny. „Nová doba.“

Zachmuřím se a obrátím se k majiteli zády; jen ať se kapku podusí. Vždyť to ani není pravý McDonald. Žádné pravé McDonaldy už neexistují. Společnost to zabalila loni v srpnu; devadesát čtyři procent ceny se vypařilo během třítýdenní paniky na trhu a nakonec po ní zůstaly jen statisíce prázdných pestrobarevných prosklených sálů. Z mnoha z nich, jako třeba z toho na concordské Main Street, v kterém teď stojíme, se posléze staly pirátské restaurace, vlastněné a provozované místními podnikavci, jako je právě támhleten můj nový kámoš, kteří čile podnikají v zavedeném jídelníčku, aniž by museli potit licenční poplatky.

Ani žádný pravý 7-Elevens už není, a ani žádný pravý Dunkin‘ Donuts. Pořád sice ještě existují pravé Panery, jenže ta dvojice, která celý řetězec vlastní, prošla výraznou duchovní obrodou a posléze obsadila většinu provozoven svými souvěrci, takže pokud člověk nechce slyšet evangelium, nemá cenu tam chodit.

Mávnu na McConnellovou, ať přijde k nám, sdělím jí i Michelsonovi, že to budeme vyšetřovat jako podezřelé úmrtí, a snažím se ignorovat Ritchieho sarkasticky povytažené obočí. Zato McConnellová vážně přikývne a pleskne blokem, aby si nahodila čistý list. Oběma policistům přítomným na místě činu pak udělím příslušné rozkazy: McConnellová dokončí sbírání výpovědí a pak půjde najít a informovat rodinu oběti. Michelson zůstane tady u dveří a bude střežit místo činu, dokud si pro mrtvého nepřijede někdo od Fentonové.

„Máte to mít,“ říká McConnellová a pleskne blokem, aby se zavřel.

„Sakra práce,“ uleví si Michelson.

„No tak, Ritchie,“ brzdím ho. „Je tu mrtvý člověk.“

„Jo, Čahoune,“ odsekne. „To už jsi říkal.“

Zasalutuju kolegům, kývnu jim na rozloučenou a jdu, ale ledva sáhnu po klice postranních dveří, jimiž se vychází na parkoviště McDonalda, na místě strnu, protože k nim zrovna míří nervózní žena v červené zimní čepici, ale bez svrchníku, ba ani deštník proti vytrvalému hustému sněžení nemá, a v tenkých střevíčkách jí to v břečce na parkovišti klouže – jako by sem právě odněkud vyběhla. Vzápětí mě uvidí, zjistí, že se na ni dívám, a já přesně postřehnu okamžik, kdy pozná, že jsem policista, ustaraně svraští obočí, obrátí se na podpatku a spěchá pryč.

***

Opatrně manévruju ve svém služebním Chevroletu Impala od McDonalda po State Street na sever; na silnici leží čtvrt coulu namrzlé břečky. Postranní ulice lemují zaparkovaná auta, opuštěná auta, na jejichž čelních sklech se hromadí sněhové návěje. Míjím Capitol Center for the Arts, hezkou červenou cihlovou budovu se širokými okny, a cestou letmo mrknu na natřískanou kavárnu, kterou si někdo otevřel na protější straně ulice. Před Collierem se vine fronta zákazníků, železářství muselo dostat nové zboží. Žárovky. Lopaty. Hřebíky. Na žebříku stojí nějaký středoškolák, černým fixem škrtá na kartónu, který slouží jako reklamní tabule, staré ceny a vpisuje nové.

Osmačtyřicet hodin, říkám si v duchu pořád dokola.

Většina případů vraždy, které se vyřeší, se vyřeší do osmačtyřiceti hodin od spáchání zločinu.

Moje auto je na vozovce jediné, takže se po mně chodci otáčejí a sledují mě. O zabedněné dveře hypoteční a realitní firmy White Peak se opírá nějaký žebrák. Před vestibulem k bankomatu okouní skupinka teenagerů, podávají si dokola jointa, kluk s řídkou bradkou malátně vydechuje kouř do chladného vzduchu.

Na skleněném okně čehosi, co bývalo patrovou kancelářskou budovou na rohu State a Blake, je načmárané graffiti, šestistopá písmena, která sdělují LŽI LŽI SAMÉ LŽI.

Mrzí mě, že Ritchiemu Michelsonovi přidělávám práci.

Život pochůzkářů byl pěkně drsný už předtím, než mě povýšili, a jsem si jistý, že za posledních čtrnáct týdnů se jim nijak neulehčilo. Ano, policajti mají stálé zaměstnání a jejich plat patří zrovna teď k těm nejlepším v zemi. A ano, concordské měsíční kriminální statistiky ve většině kategorií nijak divoce nestouply ve srovnání s tím, co se dělo ve stejnou dobu loňského roku, jistě, až na výrazné výjimky, protože podle výnosu BSPD je nyní ve Spojených státech amerických výroba, prodej nebo nákup jakýchkoli střelných zbraní protiprávní, a tak přísný zákon se všeobecně těžko prosazuje, a ve státě jako New Hampshire ještě hůř.

Jenže v ostražitých očích lidí na ulici člověk pořád cítí latentní sklony k násilí a na pochůzkáři ve službě – stejně jako na pěšákovi ve válce – si latentní sklony k násilí vybírají svou pomalou, ubíjející daň. Takže být Ritchie Michelsonem, jsem nutně kapku utahaný, kapku vyhořelý a kapku náchylný k příležitostným jízlivým poznámkám.

Semafory na Warren Street fungují, ale přestože jsem policista a přestože na křižovatce žádná jiná auta nejsou, zastavím, a zatímco čekám na zelenou, bubnuju prsty o volant, dívám se čelním oknem ven a myslím na tu ženu, která tak spěchala, že neměla ani kabát.

*

„Všichni to slyšeli?“ huláká detektiv McGully, velký, hřmotný chlap, dlaně si spojil do kornoutu jako megafon.

„Máme datum.“

„Jak to myslíš, že máme datum?“ opáčí detektiv Andreas, povytáhne se na židli a zmateně, s otevřenými ústy se zadívá na McGullyho. „My už to datum přece známe. Všichni už to proklaté datum znají.“

Datum, které všichni znají, je třetího října, šest měsíců a jedenáct dní ode dneška, kdy se kus hmoty o průměru 6,5 kilometrů, složený z uhlíku a křemičitanů, srazí se Zemí.

„Ne datum, kdy sem ta pitomá gigantická hrouda dopadne,“ povykuje McGully a mává výtiskem Concordského monitoru. „Datum, kdy nám naše chytré mozky řeknou, kam dopadne.“

„Jo, to jsem viděl,“ přikývne detektiv Culverson, uvelebený u svého stolu s vlastními novinami; on čte New York Times. „Myslím, že devátého dubna.“

Já mám stůl v protějším rohu, u plechového koše na odpadky a mrňavé ledničky. Před sebou jsem si otevřel svůj poznámkový sešit a znovu si procházím, co jsem vypozoroval na místě činu. Je to vlastně obyčejný modrý sešit toho druhu, který si studenti brávají na zkoušku. Můj táta byl profesorem, a když zemřel, našli jsme v podkroví asi pětadvacet beden takových tenkých sešitů, modrých jako drozdí vejce. Pořád je ještě používám.

„Devátého dubna? To vypadá tak brzy.“ Andreas se zase svalí na židli a sám pro sebe si znovu přízračně zamumlá: „Tak brzy.“

Culverson potřese hlavou a povzdechne si, McGully se vítězoslavně zachechtá. Tak tohle jsou trosky bývalého Útvaru pro vyšetřování kriminální činnosti Concordské policie, Oddělení kriminality dospělých: čtyři chlapi v kanceláři. Mezi loňským srpnem a dneškem zažilo Oddělení kriminality dospělých tři předčasné odchody do důchodu, jedno náhlé a nevysvětlené zmizení plus detektiva Gordona, který si během zatýkání za domácí násilí zlomil ruku, šel na nemocenskou a už se nevrátil. Tento odliv byl začátkem prosince částečně vyrovnán povýšením jednoho pochůzkáře. Mne. Detektiva Palace.

A to ještě můžeme mluvit o kádrovém štěstí. Kriminalita mladistvých se smrskla na dva policisty, Petersona a Guerreru. Průmyslovou kriminalitu zrušili úplně, s platností k prvnímu listopadu.

McGully otevírá dnešní Monitor a začíná číst nahlas. Přemýšlím o Zellově případu, probírám se poznámkami. Žádné známky sporu nebo rvačky. // Mobil? // Škrtidlo: pásek, zlatá přezka.

Černý pásek z kvalitní italské kůže, s ozdobnou značkou B&R.

„Rozhodujícím datem je podle astronomů z Harvard-Smithsonianova centra pro astrofyziku na Cambridgi v Massachusetts devátý duben,“ čte McGully z Monitoru. „Tamní experti společně s řadou dalších astronomů, astrofyziků a obětavých amatérů sledují vytrvalý postup Maie, obrovského asteroidu formálně známého jako 2011GV1…“

„Ježíši,“ zasténá žalostně, vztekle Andreas, vyskočí a žene se k McGullyovu stolu. Je to malý chlápek, roztěkaný, už čtyřicátník, ale hlavu má plnou tuhých černých kudrlin, jako cherubín. „My víme, co to je. Zůstal snad na téhle planetě někdo, kdo to všechno ještě neví?“

„Klid, kámo,“ konejší ho McGully.

„Já mám prostě po krk toho, jak nám to všechno cpou pořád dokola. Jak to pořád rozmazávají a vtloukají nám to do hlavy.“

„Tak už se prostě novinové články píšou,“ ozve se Culverson.

„No, tak já už toho mám plné zuby.“

„Ale je to tak.“ Culverson se usměje. Je to na Útvaru pro vyšetřování kriminální činnosti jediný afroamerický policista. Je to vlastně jediný afroamerický policista z celých concordských bezpečnostních složek a občas se o něm dobromyslně mluví jako o „jediném černochovi v Concordu“, i když to přísně vzato není pravda.

„Dobrá, dobrá, tak já budu přeskakovat,“ slibuje McGully a konejšivě poplácá chudáka Andrease po rameni. „Vědci měli… tady to přeskočím, to přeskočím… drobné neshody, které se už převážně vyřešily, co se týče… přeskakuju, přeskakuju, přeskakuju. Tady: Onoho dubna, kdy zůstane do srážky jen pět a půl měsíce, budou zmapovány body deklinace a rektascenze potřebné k určení místa na zemském povrchu, kam Maia dopadne, s přesností do patnácti mil.“

McGully se na konci maličko zajíkne, jeho hromový baryton ztratí na síle a McGully tiše a dlouze hvízdne.

„Patnáct mil.“

Do nastalého ticha se ozývá jen drobné cvakání radiátoru. Andreas stojí u McGullyho stolu, shora zírá na noviny, dlaně vedle boků se sevřely v pěst. Culverson ve svém pohodlném koutě bere propisku a začíná na kus papíru kreslit dlouhé čáry. Já zavřu modrý sešit, zakloním hlavu a upřu zrak kamsi k lasturovité lampě uprostřed stropu.

„No, tak to je jádro pudla, dámy a páni,“ prohlásí McGully. Hromový baryton se mu vrátil, okázale zamává novinami a poskládá je. „Pak jsou tu reakce a tak.“

„Reakce?“ zakvílí Andreas a vztekle máchne rukama směrem k novinám. „Jaké reakce?“

„Ale však víš, kanadský premiér říká: ‚No, doufejme, že to dopadne v Číně,‘“ odpovídá s chechotem McGully. „Čínský prezident říká: ‚Hele, Kanado, bez urážky a tak, ale my máme jiný názor.‘ Však to znáš. Bla bla bla.“

Andreas znechuceně zamručí. Všechno to svým způsobem sleduju, ale ve skutečnosti, s očima upřenýma na lampu, přemýšlím. Nějaký chlápek jde uprostřed noci do McDonalda a oběsí se na záchodě v kabině pro postižené. Nějaký chlápek jde do McDonalda, je hluboká noc…

Culverson obřadně zvedá svůj papír a ukazuje něco, co má být zřejmě velký graf s osami X a Y.

„Oficiální asteroidový sázkový bank Concordské policie,“ oznamuje se smrtelně vážným výrazem. „Neváhejte a přistupte.“

Mám detektiva Culversona rád. Líbí se mi, že se pořád obléká jako opravdový detektiv. Dnes má třídílný oblek, lesklou vázanku a v kapsičce ladící kapesníček. Spousta lidí v tomto směru dočista zpohodlněla. Například Andreas nosí v současné době tričko s dlouhým rukávem a pohodlné džíny a McGully teplákovou soupravu Washington Redskins.

„Když už musíme zemřít,“ uzavírá to Culverson, „tak alespoň předtím vybereme od našich bratří a sester z pochůzkářské sekce pár doláčů.“

„Jasně, ale,“ Andreas se neklidně rozhlédne kolem sebe, „jak to asi máme předpovídat?“

„Předpovídat?“ McGully plácne Andrease složeným Monitorem. „Jak je asi máme vybírat, vole?“

„Já do toho jdu první,“ prohlásí Culverson. „Sázím rovnou stovku na Atlantik.“



Info o knize:
Nakladatelství: Triton
Originální název: The Last Policemam
Překlad: Miroslava Polová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 160
Datum vydání: 19. 3. 2015
Cena: 229 Kč

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Jaký má smysl řešit vraždy, když beztak všichni za půl roku zemřeme? Před touto otázkou stojí detektiv Henry Palace od okamžiku, kdy se v dohledu Země objevil asteroid, známý jako Maia. Není vyhnutí, nezůstala žádná naděje. Zbylo jen šest měsíců do dopadu.

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Jakých 100 přání musí splnit hlavní hrdinka Erici Bertelegniové?

Fantasya.cz, nové knihy - 11. Březen 2015 - 23:00
Zní to krásně, když si představíte, že máte 100 přání místo klasických tří a můžete si přát, co chcete. Ale stejně jako všechny dobré nabídky, i tahle má háček. Celých devětadevadesát přání musíte splnit někomu jinému a jen to poslední bude vaše. Jak se s touto výzvou popere Aurora, hlavní hrdinka knihy, a jaké bude její přání?
Kategorie: Science fiction

Chcete podpořit český horor? Máte jedinečnou možnost

FantasyPlanet.cz - 11. Březen 2015 - 18:00
Mají profesionální techniku, zkušený štáb i hotový scénář. Chybí poslední důležitá položka – Hejkal. Materiál k výrobě profesionální celotělové masky, jakou by chtěli Hejkalovi dopřát, je velmi drahý. Právě proto hledají na HITHITu pomoc u lidí, kteří by také chtěli vidět, jak Hejkal ožije a předvede, kdo je tady nejděsivější evropské strašidlo.
Kategorie: Science fiction
TOPlist