Science fiction

Jestli jsi geek, tahle kniha tě pohltí. Ready, Player One?

Fantasya.cz, nové knihy - 13. Červenec 2016 - 22:00
Bible všech geeků, nerdgasm. Asi tak by se dala stručně popsat kniha Ready Player One, která u nás vychází už podruhé. Poprvé sice poněkud zapadla, tentokrát by však – i díky připravovanému filmu pod taktovkou Stevena Spielberga – mohla konečně zazářit.
Kategorie: Science fiction

Jeden den z Festivalu Fantazie

FantasyPlanet.cz - 13. Červenec 2016 - 7:00

7:31 – Sedím ve vlaku z Pardubic a odjíždím směrem na Chotěboř. Pracovní povinnosti nedaly jinak, na letošní Festival Fantazie tak mám jediný den.

9:30 – Vítá mě známý kopec dolů, přesun přes louku a už v dálce vidím zaparkovaná auta a první účastníky festivalu.

9:50 –  Festival Fantazie se probouzí do předposledního dne. Nejprve se na prostranství před kulturním domem vyvalí asi 40 lidí, kteří však záhy popadnou kufry a zase zmizí na vlak a autobus. Poté se ze všech stran k recepci schází fanové, aby si vyzvedli aktuální program. Před budovou je vidět klasická scéna – jednotlivci i skupinky s nosem zabořeným v papíru studují aktuální nabídku. Mnozí se rovnou chápou tužky a kroužkují jednotlivé pořady.
„Počkej, tady se nám to kryje,“ oznamuje Martin z Prahy.
„Tak škrtneme Power armory a exoskelety ve videohrách,“ nemilosrdně rozhoduje jeho souputník.
Také si otevírám denní menu. Kluci mají pravdu, kryje se mi toho taky moc. Počítačové hry, komiksy, válečné miniatury, Movecon plný tance, bojového umění i masáží zad.
Zlatý hřeb dneška pořadatelé připravili na patnáctou hodinu, kdy v kinosále začne beseda s Christopherem Judgem, kterého si všichni pamatují coby Teal´ca ze seriálu Hvězdná brána. Vstupné na tyto dvě hodinky stojí 700,- Kč a je prakticky vyprodáno.
Tužka se vznáší nad programem. Kam se vrtnout? Hlavně nezapomenout na ty přednášky, kde sám přednáším. Když tu náhle: „Nazdar,“ zdraví mě postava v plynové masce.
„Ahoj, ani bych tě nepoznal,“ maskuji fakt, že nemám páru, kdo to je.
„Ve dvanáct hrajeme skřetí vybiku, přidáš se?“ No jasně! Program na FFku je vždy spíš orientační.

10:45 – Na FFku lze zaslechnout mnohé. U jednoho stolu pod košatými stromy se řeší pořadí filmů v sérii Hunger Games, vedle se debatuje, jak zapíchnout člověka mečem, a o kousek dál: „Včera jsme řešili, jestli má větší koule, než já kozy.“

10:47 – Nestihnu ani dokouřit a už s Robertem Waschkou z Domu rytířských ctností probíráme londýnské umění sebeobrany zvané bartitsu, které proslavil v povídkách o Sherlocku Holmesovi Arthur Conan Doyle. „Je to vlastně prabába Krav Magy,“ poznamenává Robert s tím, ze bartitsu je směs různých hmatů a chvatů, které dokázaly zneškodnit soupeře a pocházely z rozmanitých bojových stylů. „Když Barton-Wright propagoval svůj Bartitsu Club, zvolil výborný marketingový trik. Bartitsu označil za jemné umění sebeobrany pocházející z Japonska, protože v té době Japonsko v Anglii na přelomu 19. a 20. století prostě frčelo,“ dodává Robert Waschka.

13:15 – Přednáška o staré angličtině se potýká s technickými problémy, software stávkuje. Spolu s dalšími uprchlíky zakládáme squat con u takzvaného FFopelníku venku před budovou. Náplň je prostá: sedíme, klábosíme, občas se někdo další zastaví na kus řeči a tu a tam okolo proběhne pohledná cosplayerka, tak je na co koukat.
I když už soutěž o nejlepší kostým už dávno skončila, v davu občas nějaký ten převlek přeci jen vykoukne. Třeba právě teď, kdy se z ničeho nic vyloupne pětička postav základních emocí, které se objevily v geniálním snímku V hlavě. I ten Smutek leží na zemi a naříká! Inu, cosplay si žádá oběti.

15:00 – Šmejdím před kinem a říkám si, jak by to bylo fajn, vidět naživo Christophera Judge, kterýž má právě začínat besedu. Najednou u kina zastaví fabie. Z ní vyleze nejprve doprovod a pak seriálový Jaffa osobně. Nikam nespěchá, v klidu si zapálí a žertuje s organizátory, kteří mu dělají průvodce. Okolo stojícími fany to zašumí.
„To je Teal’c!“ Vydechne v nejrůznějších podobách na dvacet hrdel. Kolem slavného herce se okamžitě začne stahovat decentní, hodně stydlivý kruh účastníků festivalu. Kdo může, vytahuje cigáro a zapaluje si, aby působil alespoň trochu přirozeně. Většina skrytě fotí. Věčně vysmátého herce kryje čepice s kšiltem hluboko do očí. Rauchpauza končí, herec i se suitou mizí a kruh se rozprchává. Hodinky ukazují 15:16.

16:30 – Přednáška o německých uniformách stojí za to. Na první pohled si člověk řekne: „Taková blbost,“ ale přednášející jsou takoví nadšenci, že dokážou diváky do tématu vtáhnout. Najednou je hledáni rozdílu v blůze Wehrmachtu z roku 1936 a 1941 zábava. Původní mundůr měl zelený límec a pozdější šedý. Také kapsy měly pozdější verze jiné, méně zdobené, jak se šetřilo na látce. Přednášející navíc do místnosti napochodovali v kompletních uniformách a kulometem v ruce.
Právě repliky německých zbraní zajímají většinu diváků, tak se hnedle nechávají s nimi fotit. A jelikož jsme na FFku, taky se tu vyskytují různé kostýmy. Není proto překvapením, že se s MG 42 nechává zvěčnit i jakýsi král léta se svou družkou.

19:15 – Není lepší podvečerní odpočinek po rušném dni než klidné Soirée se Shakespearovými sonety. Přednášející tu recituje vynikající britskou angličtinou osm Shakespearových básní. Každá je jiná, každá má „váhu“. Na plátno se promítá text v originále i v geniálním překladu Martina Hilského. Spolu se pak zamýšlíme nad tím, co chtěl básník říci.
Aby sonety dávaly smysl, překladatel občas musel udělat onen pověstný krok stranou a obsah malinko pozměnit. Díky textům vedle sebe jsou rozdíly patrné, nicméně je úžasné vidět, že to funguje v obou verzích a genialita obou autorů z nich přímo teče.
Přiznám se ale, že jsem o sonetech slyšel naposledy na střední škole, takže se přede mnou otevírá zhola nový svět literatury. Většina přítomných má pochopitelně načteno, takže jako správný literární barbar sedím tiše v koutku a slibuji si, že brzo zaběhnu do knihovny.

22:00 – Dopřednáším, dovečeřím a rád bych zašel na poslední přednášku. Místo toho se ocitám v deskoherně, kde jsou nejen stánky největších českých vydavatelství deskových her, ale především krabice na půjčení k volnému hraní, dostatek velkých stolů a hlavně desítky lidí ochotných hrát a hrát a hrát. Je tu narváno. Támhle se hraje Zima mrtvých, o kousek dál osadníci osidlují Katan. Já se ocitám u partie Ovcí, které bojují o pastviny. Jednoduché, zábavné. Bečíme na sebe dobrou hodinu a půl, než dojdou další hráči a lovíme se navzájem ve hře Lovci noci. Hrdinkou večera je promiskuitní kuše, která během jediné party změnila šestkrát majitele a obešla většinu hráčů u stolu.

24:00 – Stále hrajeme deskovky.

2:00 – Dohráváme další klenot na poli deskových her, a to Takenoko, kde coby zahradníci rozšiřujeme zahradu a pěstujeme bambus, aby nám ho mohla sežrat panda. Ledva sečteme body, už nás vyhánějí, že tu prý zavírají.

2:10 – Nacházím útočiště kulturním domě, kde s diskotékou za zády potkávám své oblíbené noční souputníky a začíná náš klasický conovský tah.

3:00 – Končí diskotéka, každý se žene na poslední pivo s vědomím toho, že i bar v kulturním domě brzo zavře. Emigrujeme proto zavčasu do baru Velký Voči. A tady to žije ve velkém. Poslední noc na festivalu má zvláštní příchuť. Kdo vydržel a má sílu, paří ve velkém. Náš hovor nad pivem tu a tam přeruší bujará píseň, ke které se nelze nepřidat. A dokonce přichází Ludvík!!
Abych vysvětlil. Pět let nazpět jsem také (překvapivě) seděl u Vočí. Bylo po půlnoci a k našemu stolu přisedl / spadl na židli nějaký fan. Jméno dosud neznám. Nicméně byl lidově řečeno na šrot. V ruce třímal prázdnou láhev whisky a co chvíli nám ji nabídl. Na nic víc se nezmohl. V tomto katatonickém stavu u nás vydržet sedět čtyři hodiny. V duchu cimrmanovské hry Hospoda na mýtince jsme mu proto začali říkat Ludvík a bezvadně jsme si s ním pokecali. Pak nám jej odtáhla nějaká ženština, která nám vynadala do blbců, že jsme chudáka…. jméno jsem opět přeslechl…. opili do němoty.

4:30 – Je rok 2016 a sedím u Vočí (asi magnet). Najednou se k nám připotácí fan. Totálně na šrot, mluvit mu moc nejde a v ruce má zpola vypitý kelímek s pivem. „Ludvíku!“ Vítáme ho hlasitým pokřikem, neboť se za posledních pět let vždy nějaký takovýhle společensky unavený chlapík našel a letos nám už scházel.

4:45 – Velký Voči v pět zavírají. Dopíjíme a jdeme ven. Většina z nás s písní Tichá noc na rtech. Odcházím na vlak. Na nádraží si říkám, jestlipak někdo z účastníků Festivalu fantazie využije prvního ranního spoje. A dočkám se, neboť na lavičku dosednou další čtyři zpití Ludvíci!

5:20 – Přijíždí vlak. Nasedám. Únava se hlásí o slovo, opřu si hlavu o okénko…

5:47 – Najednou jsem v Hlinsku. České dráhy vynalezly hyperprostor! Pohodlně se opřu…

6:37 – Stavíme v Chrudimi. Tohle cestování skokem mě baví. Cesta kvapem ubíhá.

7:00 – A jsem v Pardubicích. Mám za sebou doslova blitzcon – pětadvacetihodinovou jízdu na Festivalu Fantazie, kde jsem nestihl vůbec nic a přesto se ani minutu nenudil.

Kategorie: Science fiction

Fantastická novela vycházející z čínské kultury, to je Neslyšno

Fantasya.cz, nové knihy - 12. Červenec 2016 - 22:00
Mladá umělkyně Fej žije se svou sestrou v horské vesničce, která je úplně odříznutá od světa. Obživu obyvatel zajišťuje lano, přes které jim lidé z království Pej-Kuo posílají jídlo výměnou za vytěžené drahé kovy. Někdy v minulosti přišli obyvatelé vesničky o sluch, komunikují tedy pouze znakovou řečí a žijí ve světě ponořeném do ticha. V poslední době ovšem začali pomalu přicházet i o zrak a život v černotě je noční můrou všech obyvatel, kteří bez zraku nebudou moct těžit a přijdou tedy o jediný zdroj jídla. Jednoho dne se ovšem Fej jako jediné náhle navrátí sluch. Je jediná, kdo může vesnici zachránit, a tak se vydává na největší dobrodružství svého života…
Kategorie: Science fiction

Muzikál Raye Bradburyho bude mít premiéru v Praze

FantasyPlanet.cz - 12. Červenec 2016 - 9:00

Stylizovaný muzikál na pomezí hudebního, tanečního a fyzického divadla je pestrou mozaikou motivů a postav z tvorby velikána sci-fi žánru Raye Bradburyho (451 stupňů Fahrenheita, Marťanská kronika…), poskládanou ve zcela nový poutavý příběh o putování Stínové show Mr. Marionetta, což je divadelní společnost lidí na útěku, kteří jsou podle Universal Security Agency považováni za teroristy a jsou stíháni z pohledu dnešní doby za zcela absurdní skutky. Zároveň před svými diváky rozehrají malý vánoční příběh o manželském páru Wycherlyových, kteří po čtyřiceti letech soužití hledají novou chuť do života.

Charaktery z Bradburyho knih prožívají v tomto díle novou kapitolu svých silných příběhů, které je dovedly k „dezerci“ ze systému. Doplňují tak původní, již přes 50 let starý Příběh Wycherlyových, který Ray Bradbury napsal spolu se skladatelem Rayem Hendersonem pro slavný herecký a manželský pár Charlese Laughtona a Elsu Lanchester. Po smrti režiséra Jamese Whalea však celý projekt na dlouhá léta zamrzl. Sám Bradbury nicméně dál toužil po tom, aby muzikál spatřil světlo světa. V roce 2009 se celý projekt (přesněji texty a libreto, hudba Raye Hendersona byla v té době dávno ztracena) dostal do rukou Steva Josephsona, který postupně dodal původní jednoaktovce širší rámec Bradburyho světa a spolu se skladatelem Johnem Hokem vytvořil dílo, které by se dalo nazvat esencí vizí a příběhů Raye Bradburyho s ohromujícími pestrobarevnými obrazy a chytlavou hudbou všech žánrů.

Kromě nadčasových témat, jako je vyrovnávání se se stárnutím, realitou a vlastní minulostí, rozvíjí muzikál Bradburyho dystopickou vizi budoucnosti, v níž se snaha o absolutní politickou korektnost proměnila v technokratickou diktaturu. Zavádí nás do roku 2116, kdy je ilegální odpojit se od sítě, vyprávět pohádky nebo se jen tak procházet, kdy je zakázána veškerá fantazie. Umělci se proto v tomto světě pohybují daleko za hranicí zákona, přesto považují svou joyful anarchy za natolik zásadní, že tráví celý svůj život na útěku.

Pražské uvedení ve zcela nové inscenaci bude zároveň světovou premiérou nové přepracované finální podoby díla.

Hrají:
Mr. Marionette – Tomáš Vaněk
Prof. Faber – Peter Pecha
Clarisse McClellan – Míša Horká, Elin Špidlová
Cpt. Wilder – Tomáš Novotný
Bride-bot – Olga Lounová, Lucia Jagerčíková

Hudba: John Hoke
Libreto: Ray Bradbury, Steve Josephson
Režie a choreografie: Steve Josephson
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Pěvecké nastudování: Caryn Stringerová
Asistentka choreografie a co-choreograf: Lucie Holánková
Asistentka režie: Zuzana Holbeinová
Dramaturgie: Ondřej Doubrava
Produkce: Anna Matuszková, Olga Dovnar

Plán představení:
18.08.2016 (19:00 – premiéra)
19.08.2016 (19:00)
20.08.2016 (19:00)
21.08.2016 (18:00)
25.08.2016 (19:00)
26.08.2016 (19:00)
27.08.2016 (19:00)
28.08.2016 (18:00)
1.09.2016 (19:00)
2.09.2016 (19:00)
3.09.2016 (19:00)
4.09.2016 (18:00)

 

Kategorie: Science fiction

RECENZE: Tim Lebbon, Predátor: Vpád

Sarden.cz - 11. Červenec 2016 - 23:18
Tagy: PredátorLiteraturaRecenzeBAronetT. Lebbon

Nakladatelství Baronet pro fanoušky kultovního Vetřelce připravilo další výlet do tohohle světa, tentokrát v podobě trilogie Bouře ve vesmíru, kde přichází na řadu predátoři. Autor trilogie Tim Lebbon má bohaté zkušenosti s literární tvorbou vycházející z filmového sci-fi a hororu a i z tohoto tématu se snaží vydolovat maximum. První díl nazvaný Predátor: Vpád láká na invazi predátorů. 

Děj knihy se odehrává v roce 2692 na různých místech lidmi osidlovaného vesmíru. Běžnou součástí života na okraji lidské výspy se staly drobné střety s Yautji – predátory. Eliminovat jejich výpady se snaží elitní jednotky lidské armády, tzv. exkurzionisté, kteří mají dokonalé vybavení v podobě excelentních bojových kombinéz a extrémně smrtících zbraní. Bojové kombinézy umí využívat maskovací techniky predátorů, jsou odolné vůči vetřelčí „krvi“ a v případě zranění dávkují vojáka správnými léky. Asi nepřekvapí, že s takovouto výzbrojí dosahují exkurzionisté v případě střetu s predátory vyrovnané bilance. Co by za ně Arnie a spol. dali. Poslední dobou se však začínají množit sabotáže na stanicích i přelety vesmírných lodí predátorů. Zvýšená aktivita nevznikla sama od sebe, ale je způsobena ještě větší bojovou agresivitou xenomorfů – vetřelců. Jejich přílety budou znamenat ještě větší ohrožení.

Kniha se čte svižně, ale skákání z místa na místo nepůsobí úplně příjemně, takže je nutné přečíst knihu na jeden zátah, dokud je děj stále v živé paměti.  Na konci čtenář zjistí, že vše má své opodstatnění, a dějové linky zapadnou do provázaného celku. Je znát, že se jedná o první díl, takový sympatický rozjezd, kterému však chybí dějový vrchol, na nějž se mohou čtenáři těšit v dalších dílech.

Predátor: Vpád zaujme všechny fanoušky lovce z vesmíru a nabídne vyloženě akční děj v atmosféře strachu, ale také nové informace, které rozšíří jeho povědomí o této postavě. Lidští hrdinové jednají logicky, profesionálně, čtenář k nim nemusí hledat nějaký bližší vztah, protože na stránkách knihy se s některými z nich musí rozloučit. K četbě není nutné mít zhlédnuté filmy s predátorskou tematikou, pokud se však takoví čtenáři najdou, určitě si tuto neznalost budou chtít doplnit. Příznivci vetřelců také nepřijdou zcela zkrátka, protože dle názvů dalších dílů se tito dostanou ještě více do popředí.

           

Predátor: Vpád (série Bouře ve vesmíru 1)

Autor: Lebbon, Tim

Nakladatelství: Baronet

Rok vydání: 2016

Počet stran: 336

Rozměr: 120 x 195 mm

Provedení: Vázaná

Cena: 329,- Kč

 

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Nakladatelství Baronet pro fanoušky kultovního Vetřelce připravilo další výlet do tohohle světa, tentokrát v podobě trilogie Bouře ve vesmíru, kde přichází na řadu predátoři. Autor trilogie Tim Lebbon má bohaté zkušenosti s literární tvorbou vycházející z filmového sci-fi a hororu a i z tohoto tématu se snaží vydolovat maximum. První díl nazvaný Predátor: Vpád láká na invazi predátorů. 

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Trilogie Havraní kruhy začíná velmi slibně

Fantasya.cz, nové knihy - 11. Červenec 2016 - 22:00
Někteří si možná při pohledu na název této knihy otráveně povzdechnou, neboť budou pokládat severskou mytologii za vyčpělou. Nicméně Siri Pettersenová ji dokázala uchopit za trochu jiný konec a dělá dědictví své norské vlasti čest.
Kategorie: Science fiction

Výsledky: Skákací soutěž o hru Kvak!

FantasyPlanet.cz - 11. Červenec 2016 - 11:44

Tentokrát jsme chtěli znát odpověď na dvě soutěžní otázky:

1. Jak se jmenovala hra od DISKU, kde námořníci na herním plánu představujícím moře skákali z kartičky na kartičku?
2. Co pro figurku námořníka znamenalo vstoupení na pole s mořskou pannou?

Správná odpověď:

1. Lovci pokladů
2. Mořská panna přináší svému objeviteli jeden z objevených pokladů, který není střežen nebo nesen. Její pomoc lze využít ihned nebo v pozdějších tazích.

Ze správných odpovědí jsme náhodně vylosovali jedinou. Výherkyní se stává Miroslava Šimková.

Vítězce gratulujeme a všem ostatním děkujeme za účast. Doufáme, že s námi zkusítě štěstí i příště!

Kategorie: Science fiction

Chytit je všechny… a zvednout kvůli tomu zadek z gauče

FantasyPlanet.cz - 11. Červenec 2016 - 8:00

Přitom Pokemon GO v rámci her využívajících rozšířenou realitu (čili propojení skutečného světa s tím interaktivním) není první – studio Niantic již před několika lety vydalo hru Ingress. Jenomže Pokémon byl jednou celosvětový fenomén – a ta samá generace, která o víkendu v sedm ráno hltala story nejhoršího trenéra všech dob Ashe Ketchuma teďka vlastní chytré telefony a pořád není moc stará na to, aby si hrála. A pak jsou tu ty mladší generace, které si hrajou prostě z principu.

Hra vypadá zhruba tak, že se zapnutou appkou (verzi pro Android, stěžejní mobilní OS u nás, na Google Play nenajdete, ale tady jo) chodíte po světě, GO snímá váš pohyb skrzevá GPS, takže vidíte, jak se pohybujete po reálné mapě, a přitom lovíte pokemony, navštěvujete arény k bojování a sbíráte pokéstopy, které vám přihodí nějaký ten bonus, nejčastěji třeba prázdný pokéball. A když máte ve founu gyroskop, můžete samotné pokélapání dělat se zapnutým foťákem na pozadí poké-overlaye, takže to vypadá, jako by příšerka byla přímo v našem světě…

A to je vlastně všechno. V čem je to tedy tak super?

Já chtěl bych být ten nejlepší…

Předně, sbírat pokémony rychleji než vaši podobně nemocní přátelé je podobně povznášející, jako pít rychleji než oni pivo. Ale to je, alespoň podle mě, ten menší důvod.

Tím hlavním je, že ta hra vás přímo nutí chodit ven, procházet se a… a teď nekecám… objevovat.

V GO si můžete do inkubátoru dávat vajíčka, z nichž se vyklube pokémon – poté, co ujdete se zapnutou hrou předem definovaný počet kilometrů. Třeba pět. Přičemž ty servery snímají váš pohyb tak nějak podivně, takže je to spíš deset. Divocí, k odchytu vhodní pokemoni vám zároveň rozhodně nepadají do klína sami. Musíte šlapat a doufat, že na nějakého narazíte, nebo je stopovat, mapa vám totiž sama ukazuje, jaké druhy jsou v okolí. A není to náhodné, vodní pokémony najdete spíše u vody, duchy (Ghostly, třeba) nejčastěji v noci…

A nakonec již zmiňované pokéstopy, rozmístěné po světě nejčastěji v místech, která jsou nějakým způsobem zajímavá – nejčastěji památky (byť v těch největších jsou fiktivní arény), domy se zajímavým štítem, působivá grafitti, významná místa – mnohdy lokality, kterých jste si obyčejnou chůzí nevšimli, žádné jen tak náhodné rozmístění. Čili hra vám ukazuje svět. A druhé čili – pokemoni jsou vlastně takové kešky, jen nefyzické.

A na to tedy bacha, aby vám ho neukázala třeba na přechodu pro chodce v době, kdy nesvítí zeleně. Ostatně, Pokemon GO už se v Americe (vždycky musí být první) stal příčinou dopravní nehody. Chlapík jel autem, narazil na Pikačua a… no… chlapi se neumí soustředit na více věcí najednou, víme? Policistovi u nehody, při které se naštěstí nic nestalo, prý řekl něco jako: „No, když je máte chytit všechny, občas prostě musíte zariskovat…“

K tomu se sluší dodat, že procházení je pro tělo jeden z nejpřirozenějších pohybů. Takže je zdravé. Určitě zdravější, než sedět u nějaké hry x hodin na gauči, což je činnost, která si moc dobře rozumí třeba s hemoroidy. Takže pokud Pokemon GO dostane děti ven, jedině dobře.

Pár tipů pro hráče:

– stopičky u pokemonů v okolí vám ukazují, jak je vybraná příšerka daleko – co stopa, to cca 100 metrů

– máte víc stejných pokemonů? Pošlete je profesorovi (otevřete kartu pokemona, swipněte dolů a udělejte „Transfer“), dostanete za to i candy, sloužící k evoluci daného druhu – doporučujeme odesílat ty pokemony, kteří mají menší combat power

– za točivý hod pokébalu (tak, že pokébal prstem na displeji roztočíte, dokud z něj nelítaj jiskřičky) můžete mít EXPy navíc

– abyste z pokéstopů dostali dárečky, musíte fotku daného místa roztočit

Kategorie: Science fiction

KOMIKS: Zámek a klíč: Komiksový román Joe Hilla se uzavírá

Sarden.cz - 10. Červenec 2016 - 23:14
Tagy: J. HillG. RodriguezNa přáníKomiksComics CentrumHororFantasyZámek a klíč

Trvalo to pět let a stálo to nejedny nervy komiksového fanouška, ale dočkali jsme se. Uzavřela se komiksová série Zámek a klíč Joe Hilla a Gabriela Rodrigueze. Ovšem s pocitem velkého vítězství přichází také pocit smutku. Asi nebudu jediný fanoušek téhle série, kterému se rodina Zámkových zapsala do čtenářského srdíčka. Ostatně postavy byly jedním z důvodů, proč si čtenáři Zámek a klíč oblíbili. Takže ano, přátelé, Zámek a klíč je díky edici Na přání kompletní, můžeme se z toho radovat. Ale zároveň smutnit, protože nás čeká část štreky, na jejímž konci nám Zámkovi zavřou láskyplně dveře před nosem a řeknou: Sbohem. Tedy, za předpokladu, že se Hill neinspiruje u svého táty a nedopřeje nám nášup.

Předpokládám, že už máte dávno přečtený čtvrtý díl, nazvaný Klíče království. Pokud ne, doporučuji vám teď hned tuhle recenzi zavřít. Na následujících řádcích totiž propálím důležitý zvrat, k němuž došlo právě na konci Klíčů od království.

Můžeme?

Tak fajn.

Všichni si určitě pamatujete, čím skončily Klíče království. Správně, naši hrdinové konečně odhalili, že celou dobu stáli proti Zackovi, který na konci zemřel. Bohužel zlá síla, která v něm spočívala, nikoliv. Naopak, začala využívat tělo nejmladšího ze Zámkovic famílie – Bódi, a nepřestala bažit po klíči Omega, který otevírá černé dveře. Zároveň Tyler a Kinsey použijí klíč Časoměnný, s jehož pomocí se dostanou do dvou důležitých etap. Tou první je válka za nezávislost, tou druhou pak doba, kdy jejich otec končil studium na škole v Lovecraftu. Díky tomu se konečně dozvíte, za jakým účelem vznikly klíče. Konečně taky zjistíte, co je zač ona zlá bytost, která naší trojce znepříjemňuje život a proč tolik Zámkovi nenávidí. Především si ale do života odnesete jedno ponaučení: vaši rodiče se můžou tvářit jako sebevětší správňáci, ale kdysi dělali podobné hlouposti jako vy.

Právě u Časohrátek a Alfy a omegy se ukazuje, že Zámek a klíč je strukturovaný jako román v komiksu, protože během čtení pátého a šestého dílu, vám bude dávat hodně věcí z předchozích dílů konečně smysl. Jednotlivé kostičky se tak spojí v jeden celek a pochopíte některé scény, které Hill s Rodriguezem v minulosti nakousli. Časohrátky představuji jakési pomyslné vyvrcholení událostí z prvních čtyř dílů, konečně společně s partou hlavního tria zjistíte, o co v téhle sérii ve skutečnosti jde. Před hrdiny najednou leží rozhodnutí: buď se poučí z minulosti a postaví se výzvě anebo budou klíče dál používat především k vlastnímu prospěchu.

Závěr, tedy Alfu a omegu, jsme nemuseli vyhlížet dlouho. V Comics Centru nejspíš nechtěli riskovat, že by jim naštvaní fanoušci vymlátili okna kameny obalenými fotkou Joe Hilla, a tak šestý a definitivní díl o rodině Zámků vydali společně s tím pátým. A udělali dobře, protože čekání by bylo pomalu tak úmorné, jako čekat na novou knihu Jiřího Kulhánka. Co vlastně čekat od dílu, v němž se uzavírá rodinná sága s prvky fantasy a hororu? Samozřejmě velkolepou bitvu, to je jasné. Ostatně jiná možnost ani nepřipadala v úvahu, zvlášť když tvůrci odkryli karty v předchozím díle a ukázali, o co tu vlastně celou dobu jde. Ano, Alfa a omega má bitvu. Sice to není bitva o kolosálnosti Pána prstenů, ale je dobrá a mě osobně se přitom vybavila Whedonova Buffy: Přemožitelka upírů. Ale to je nejspíš tím, že Hillův zloduch se rozhodne zlikvidovat účastníky maturitního mejdanu. Těžko říct, jestli má Hill něco proti maturantům, rozhodně se ale drží hororového mustru. Příklad: ne všechny postavy se dočkají šťastného konce. Každopádně Hill předvedl, že dokáže dobře pracovat s postavami a každý byť nepatrný detail nebo hračka, kterou v průběhu svého příběhu ukázal, se najednou ukazuje jako důležitá. Příkladem za všechny je Koruna stínů. Hrdinové na vlastní kůži zjistí, že jakmile ji nemají, tak jsou v háji.

Samozřejmě, že ne všem pointa a odhalení klíčového tajemství série sedne. Najdou se určitě tací, kteří jej budou považovat za levné a možná vycucané z palce. Osobně se domnívám, že Hillovi šlo o několik věcí: Zaprvé - ukázat, že člověk by se měl poučit z chyb jiných lidí a neopakovat je. Zadruhé – zdůraznit, že velká moc sebou přináší velkou zodpovědnost. Koneckonců Peter Parker by mohl vyprávět. Zatřetí – vyprávět dobrý příběh. Myslím, že tohle se Hillovi povedlo na výbornou. A navíc stvořil jednu z nejlepších komiksových sérií s tak dojemným závěrem, že dostane do kolen i ty největší tvrďáky.

Takže pokud máte rádi fantasy, horor a dobré příběhy, čtěte Zámek a klíč. Stojí za to.

Zámek a klíč na Sardenu 

Recenze: Vítejte v Lovecraftu 
Recenze: Hlavohrátky 
Recenze: Koruna stínů 
Recenze: Klíče království 

Joe Hill - Gabriel Rodriguez
Zámek a klíč: Časohrátky/Alfa a omega 

Nakladatel: Comics Centrum 
Překlad: Jan Kantůrek
Počet stran: 160/192
Rok vydání: 2016
Cena: 499 Kč/499 Kč

 Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Trvalo to pět let a stálo to nejedny nervy komiksového fanouška, ale dočkali jsme se. Uzavřela se komiksová série Zámek a klíč Joe Hilla a Gabriela Rodrigueze. Ovšem s pocitem velkého vítězství přichází také pocit smutku.

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Areston: Nejnebezpečnější zločinci suplují role vesmírných cestovatelů

Fantasya.cz, nové knihy - 10. Červenec 2016 - 22:00
Jednou za osm let se k Zemi přiblíží tajemný objekt neznámého původu – Areston – připomínající uměle vytvořenou planetku s krásně vyvedeným prstencem. Po katastrofální vědecké výpravě, která měla za úkol odhalit všechna tajemství tohoto zvláštního objektu, se stal Areston oficiálně vězeňskou kolonií. Opustit ho lze pouze v okamžiku přiblížení se k Zemi, a proto jsou pozemšťané odsuzováni na osmileté cykly.
Kategorie: Science fiction

6 + 1 způsob, jak vypadá „kolektivní“ psaní

FantasyPlanet.cz - 10. Červenec 2016 - 8:00
  1. POHÁDKOVÁ spolupráce rodinných tandemů

Jeníček a Mařenka, Popelka nebo Sněhurka, to jsou jen některé z ikonických postav, jejichž příběhy se promítají i do soudobé fantastiky. Známe je díky bratřím Grimmům, u kterých si jen málokdo vzpomene, že mají i křestní jména. Čtenáři je vnímají jako jediného „svébytného“ autora, a přitom si práci dělili opravdu ukázkově – mladší Wilhelm upravoval, co slyšel od lidových vypravěčů, staršího Jacoba zase příběhy zajímaly po jazykové stránce. Otázka zní, kdo by zaplnil díru v popkultuře 20. století, kdyby se v tom 19. tihle bratři třeba rozkmotřili.

 

  1. Známé jméno jako TALISMAN

To je tak, když se méně populární autor sveze se slavnějším kolegou. Zatímco v anglofonním světě má jméno Peter Straub svůj zvuk, český čtenář slyší hlavně na Stephena Kinga, takže se v reakcích na jejich společnou dvoudílnou sérii objevuje hlavně mrmlání, co to ten King zase spáchal. Výtky, které mluví o zdlouhavosti a přílišné popisnosti obou cca šestisetstránkových románů, připomínají kritické hlasy proti Kingově Temné věži (a určitou vazbu mezi oběma opusy tu opravdu najdete). A že existuje i nějaký Straub, to nakonec nikoho moc nezajímá. Anebo v tom lepším případě si zvídavý čtenář vygoogluje, jestli taky něco napsal single.

 

  1. DOBRÁ ZNAMENÍ, že to dva solitéři zvládnou i dohromady

Co může být lepšího než román napsaný mistrem svého řemesla? Román, kde se potkají hned dvě legendy najednou! V případě téhle knihy jde o opravdu osobité Angličany – temného kočkomila Neila Gaimana, jehož dětské příběhy děsí i dospělé, a loni zesnulého Terryho Pratchetta, který naopak i ze smrti dokázal udělat hodného dědečka. Spolupráce probíhala na dálku (ve své době telefon + diskety poštou) a nezadřela se snad proto, že se autorské duo vykašlalo na demokracii. Poslední slovo bylo uděleno Pratchettovi, a tak nejenže na obálce přeskočil abecedně prvního kolegu, ale i parodický způsob vyprávění nese spíš pratchettovský rukopis. Takoví Američtí bohové cinknutí Zeměplochou – a každopádně dobré znamení, že i dvě originální osobnosti zvládnou potlačit své ego a vyplodit fajn knížku.

 

  1. YEATS JE MRTEV! – propíchnutý štafetovým kolíkem

Dobře, teď trochu podvádíme. Tenhle irský román je ze všeho nejvíc detektivkou, takže mezi okolní fantastikou trochu vyčnívá. Na druhou stranu však představuje geniální ukázku toho, jak může vypadat autorská spolupráce, když se velké ego potlačit nepodaří a spisovatelé se utrhnou z řetězu. Tady jich navíc potkáte hned 15, od beletristů a dramatiků přes novináře až po ty, kdo se živí spíš herectvím (třeba Gina Moxleyová, která si zahrála i malou roli „staré vězeňkyně“ ve druhé sérii Hry o trůny).

Kniha vznikla jako charitativní projekt na podporu Amnesty International a byla psaná štafetovým způsobem – každý si střihl jednu kapitolu. Jenže to, co začíná jako klasická detektivka, se brzo zvrhlo v absurdní grotesku o nezvyklém zločineckém kartelu, o nalezení neznámého rukopisu Jamese Joyce a taky o receptu na pleťovou masku. Příběh je navíc plný literárních odkazů, podivného sexu, alkoholu a nemilosrdného vraždění „cizích“ postav (tedy těch, co do příběhu uvedl některý z předchozích autorů). Teprve zásah editora Josepha O’Connora, který zabíjení postav zhruba v polovině knihy jednoduše zakázal, se podařilo dovést vyprávění do zdárného konce. A vylezla z toho kupodivu prima bláznivina.

 

  1. Čtenář jako autor(ita) v LABYRINTU Pavla Renčína

I když je tahle urban fantasy z podzemní Prahy podepsaná jen jedním autorem, vznikala dost specifickým způsobem, který kolektivní autorství přinejmenším simuluje. Všichni víme, jak to bylo – postupné zveřejňování jednotlivých kapitol na webu a čtenářské komentáře, z nichž se některé nejenže staly součástí tištěné verze románu, ale svým způsobem ovlivnily i jeho výslednou podobu. Třeba takový vyhazovač Tomáš Slíva je postavou vymyšlenou jedním ze čtenářů, kteří navíc autora často upozorňovali na nejrůznější chyby, jichž se při budování svého světa dopustil. Příležitost zasahovat přímo do textu sice nedostali, v podstatě však měli šanci stát se spolutvůrci světa (a) příběhu, o němž text vyprávěl. Výborný marketingový tah a zároveň zajímavý způsob, jak ke spolupráci využít někoho jiného než kolegu ve zbrani.

 

  1. Třicetiletý HON NA LOVCE

Bezpochyby jedna z nejlepších česky vydaných knih roku 2014 – hispánský hrdina, realistické, detailně propracované prostředí kolonizované planety a originální zápletka, to vše v režii tria Martin-Dozois-Abraham. Jenže aby se dosáhlo takhle dobrého výsledku, chtělo to opravdu zatnout zuby a vydržet. Práce na textu se totiž táhla celých 30 let, během nichž se příběh mnohokrát ocitl ve slepé uličce. A kolektivní autorství bylo jedinou možností, jak ho z ní vyvést. V roce 1977, kdy Gardner Dozois postoupil první fragment (tehdy ještě) povídky Georgi R. R. Martinovi, bylo Danielu Abrahamovi 8 let. Jenže příběh si na něj počkal – a dostal se mu do rukou v době, kdy Abraham dospěl do věku, v němž jeho spoluautoři s psaním první verze začínali. Aneb jak si kniha svůj autorský kolektiv vlastně sama vynutí, protože bez něj by doteď ležela v šuplíku.

 

+ JFK – Jedinečné fantastické koalice

Románový Agent JFK, Kladivo na čaroděje, povídkové Divoké karty, bobtnající komiksová univerza nebo třeba intermediální sdílení herních světů. I když nejde o kolektivní práci na jediném textu, mluvíme o fenoménu, který prostě nejde přeskočit. Oproti „klasické“ literatuře si totiž fantastika nehraje na skrblíka, protože zná jedno tajemství – originalita nutně nespočívá ve vymýšlení zbrusu nových hrdinů a kulis. Naopak. Rozvíjení těch, co už existují, přináší čtenářům potěšení, a tak se tento způsob autorské spolupráce odráží nejen v dlouhověkosti mnohých sérií, ale také zabraňuje tomu, aby jim došel dech.

 

A co vaše číslo jedna mezi romány a (nebo) univerzy z pera kolektivu?

Kategorie: Science fiction

LITERATURA: Aeronautilus 2015

Sarden.cz - 10. Červenec 2016 - 7:47
Tagy: BrokilonJ. NovákováFestival FantazieAeronautilusJ. WillertV. FořtíkV. ŠlechtaXB-1

Kdo si včera v Chotěboři odnesl ceny Aeronautilus?

Kniha roku

Nováková, Julie: Elysium (Brokilon)

editor Nováková, Julie: Terra Nullius (Brokilon)

Renčín, Pavel: Vězněná (Argo)

Slováková, Petra: Démon z East Endu (Brokilon)

Šlechta, Vladimír: Rok havrana (Brokilon)

 

Povídka roku

 

Čechalová, Božena: Psí měsíc (XB1 2015/10)

Nováková, Julie: Zaříkávač lodí (Brokilon)

Obluk, Pavel: Prospektoři z Coranu (ant. Capricorn 70)

Pecharová, Petra: dvacet cigaret denně a pět jazyků (ant. Terra Nullius)

Seiner, Hanuš: Terra Nullius (ant. Terra Nullius)

 

 

 

Nejlepší obálka knihy nebo časopisu

Javora, Jakub: Capricorn 70 (ed. Robert Pilch) (Brokilon)

Kobík, František: Odyseus (V. Šorel) (XYZ/Albatrosmedia)

Kupčík, Lubomír: Pán země (O. Neff) (Albatrosmedia)

Malík, Milan: Poslední policajt (B. H. Winters) (Triton)

Willert, Petr: Bitva o Sinaj (Fantom Print)

 

Nejlepší web

Děti noci

Sarden

vanili.cz

Vlčí bouda

XB - 1

 

Velmistr organizátor

Václav Fořtík

Velmistr autor

Vladimír Šlechta

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Kdo si včera v Chotěboři odnesl ceny Aeronautilus?

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Krvavý trůn Lucie Fidlerové je jen slabším spojovníkem mezi prvním a třetím dílem trilogie

Fantasya.cz, nové knihy - 9. Červenec 2016 - 22:00
Existuje místo, ukryté před zraky všech. Místo, kde žijí lidé, elfové, trpaslíci a draci. Boj o trůn vrcholí a královna Melissa postupně naplňuje svůj šílený plán. Podaří se ji hrdinům přemoci?
Kategorie: Science fiction

Temná bajka o Sojčákovi

FantasyPlanet.cz - 9. Červenec 2016 - 8:00

Už po otočení prvních několika stránek se dere na povrch skutečnost, že prim zde hraje znepokojivě tíživá atmosféra, která v metaforické rovině připomíná šedivý smog usazující se i v těch nejukrytějších plicních sklípcích, a v jejímž středu stojí v patřičně studených barvách vyvedený, téměř opuštěný a zevnitř prakticky neprodyšně zabarikádovaný viktoriánský dům. Mezi rekvizitami sestávajícími z dlouhých hal plných neodbytných pohledů předků shlížejících ze zaprášených obrazů či všudypřítomných pavučin se odehrává příběh od vnějšího světa izolovaného ptačího „hrdiny“ Sojčáka, jehož roztomilost mylně svádí k dojmu, že sem zabloudil z některé z knížek pro děti. Právě lehká dávka groteskna vyvěrajícího z kontrastu zjevné tíživosti a určitého pocitu jakési přívětivé bezstarostnosti, kterou (byť jen) na první pohled vyvolává způsob znázornění jednotlivých aktérů děje, představuje jediné drobné pomrkávání na proklamovaného Kafku.

V každém případě je to ale temnější část palety emocí, která se dostává ke slovu nejčastěji a která ze Sojčáka činí v první řadě nervydrásající hororový zážitek. V jeho středu jako aluze Hitchcockova Psycha stojí Sojčákova (polo)šílená a na lůžko upoutaná matka představující jedinou osobu, která – byť třeba patřičně deformovaně – interpretuje jevy nacházející se mimo synovo dosti omezené a nerozvinuté vidění světa. Izolovanost zdůvodňující historka o zlých ptácích nacházejících se za zdmi sídla, kde naslouchají a čekají na svou šanci ke konání teroru, zasévá v Sojčákovi semínko až paranoidních obav ze zlověstných stínů.

S atmosférou, která je hustější než jogurty z otravných reklam, si bratrská dvojice pohrává za přítomnosti již zmíněných esenciálních hororových propriet na prvotinu až nebývale zkušeně. Skvělou volbou se v tomto smyslu ukazuje býti výrazné okleštění textové stránky věci. Tvůrci slovem šetří jako pacifista municí a roli pomyslného tažného koně svěřují samotné kresbě, čímž vytvářejí reminiscence na zlatou éru němých hororových snímků. Paradoxně je to ale již tak střídmé využití jazyka, který prostřednictvím své konkrétnosti a doslovnosti jde čtenářům až příliš okázale na ruku. Narušuje tím jinak velmi zdařilou celkovou kompozici a atmosféru, kterou naopak autoři šikovně prohlubují znamenitými formálními vychytávkami; jednu z takových a zároveň nesmírně sugestivních představují po všech stránkách zvládnuté hrátky se změnami pozorovatelských perspektiv. V určitých momentech, kdy je na mizanscénu nahlíženo z odtažitých a nezaujatých vzdáleností a úhlů, staví autoři čtenáře (či v tomto případě díky textové strohosti spíše diváky) při sledování snažení sympatického „hrdiny“ do pozice nezúčastněného pozorovatele, jindy je zase razantně vtahují přímo do centra dění; ve zmíněném ohledu je obzvláště působivý nejistotou a určitou dávkou hororového voyeurismu prosycený Sojčákův průchod domem, v němž se čtenář převtěluje do neviděného zla pozorujícího celou scenérii skrze prkno zabedněného okna. Tím ale výčet důkazů potvrzujících bravurní práci s atmosférou zdaleka nekončí. Pochválit je třeba také mistrné seřizování tempa; zatímco v jednu chvíli se děj prostorově i časově žene kupředu takřka mílovými kroky i na relativně krátkém prostoru, v jiné napětí graduje pouhým otevřením dveří roztaženým na plochu hned několika panelů.

S přihlédnutím k textové úspornosti, celkově malému rozsahu díla a faktu, že v něm zvířecí postavy nabývají typicky lidských vlastností, se dá Sojčák relativně snadno označit za temnou komiksovou bajku. Oproti ní nenabízí jednoznačně čitelné poselství, ale naopak vytváří spletitý interpretační prostor, který z čerstvé finského přírůstku mezi česky vydané komiksy činí nezapomenutelný zážitek; a to ať už na něj budete pohlížet jako na děsivou pohádku, univerzální podobenství nebo jej zařadíte do kontextu současné uprchlické krize, k čemuž hrozivá historka o zlých ptácích čekajících „tam venku“ vysloveně svádí.

Sojčák
Autoři: Lauri a Jaakko Ahonen
Překlad: Richard Klíčník
Vazba: vázaná
Počet stran: 128
Cena: 298 Kč

 

Kategorie: Science fiction

UKÁZKA: Robert E. Howard, Černý kámen

Sarden.cz - 8. Červenec 2016 - 23:43
Tagy: Laser-booksR. E. HowardLiteraturaUkázkaUkázkyHoror

Robert E. Howard neproslul pouze jako autor hrdinské fantasy, Conana a dalších neohrožených reků, ale patří rovněž k předním představitelům pulpového dobrodružného hororu se silným lovecraftovským zabarvením. Z jeho bohatého díla vybíráme do třetího svazku Klasických děl hororu klíčové texty, které napomáhaly vytvářet mýtus Cthulhu, a vedle nich lze v této knize najít i několik dalších temných povídek s Howardovými oblíbenými okultními badateli, v dobrodružstvích, při nichž stydne krev v žilách.

Kdo jsou Obyvatelé podhrobí ve stejnojmenné klaustrofobní povídce? Co se skrývá pod patnáctou úrovní tajuplných chodeb v odlehlém kopci? Jakým hlasem promlouvá pradávný bůh Enlil ve ztraceném africkém údolí? Odkud se vzaly přízračné Děti noci a co jsou vlastně zač? Jaká rouhavost se uctívá u bizarního Černého kamene v uherských horách? V čem spočívá Dermodova zhouba na divokém irském pobřeží?

brožovaná, obálka C. W. Kelly, překlad Milan Žáček a Michael Bronec, 248 stran 199 Kč

 

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Černý kámen - to je sbírka povídek R. E. Howarda, kterou vydalo nakladatelství Laser-books

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Dvanáct jedinečných pozvánek do neprobádaných steampunkových světů

Fantasya.cz, nové knihy - 8. Červenec 2016 - 22:00
Získávání energie ze sopečné činnosti? Ovládání létajících strojů pomocí hry na hudební nástroj? Objevování vzácných živočišných druhů ve vietnamské džungli? Tesání andělů z živého dřeva? Sestrojování mechanických brouků? Ve steampunkové jihovýchodní Asii není nic nemožné.
Kategorie: Science fiction

RECENZE: Russell Blake, JET – Zrada

Sarden.cz - 8. Červenec 2016 - 13:57
Tagy: Fantom PrintMystery PressJETThrillerZ jiného soudkuR. Blake

Článek od: Pavel Diviš

Prdelka je zpátky! Bývalá elitní vražedkyně Mossadu, Jet, přežila do druhého dílu a náležitě to oslavila gejzíry krve a mozkomíšního moku. A já se přiznám, že jsem se na pokračování opravdu těšil. Po zahřátí laskavého čtenáře citlivým úvodem, kde jsou jen dva mrtví a z toho pouze jeden skoná brutální smrtí nabodnut na hroty naostřených bambusů, se kniha rozjede z nuly na sto jako Ferrari. Vlastně kecám. Na nule nebyla nikdy.

Jet hned na začátku unese svojí dceru Hannah, aby ji o tři stránky dál unesli zase jí. Protože to by měla moc snadné, že? A dostane na výběr: buď pro CIA zavraždí nepolapitelného bílého démona z džungle, nebo o dítě navždy přijde. Naše kočka má svojí hrdost, takže než na zakázku finálně kývne, odnese to zase pár krkavic a šourků. Je to prostě její image. Ale nakonec do letadla přeci jen usedne. Místo přistání: mezinárodní letiště Suvarnabhumi, Bangkok.

Blake další část románu zasadil do nejnebezpečnější části světa zvané „Zlatý trojúhelník“. Do neprostupných hor a džunglí jihovýchodní Asie na hranicích Myanmaru, Laosu a Thajska. Na území nikoho, kam se armáda neodvažuje a kde vládnou drogové kartely. Zeleným peklem se tam prodírají pašeráci drog, otrokáři, dravé šelmy, komáři, jedovatí hadi, paraziti a pavouci, a pokud mají smůlu, tak narazí na Jet, která se plíží proti nim ozbrojena lukem a je pěkně nasr… naštvaná.

Blake ví, co máme my, úchyláčci, rádi. Prvním dílem si nás ještě oťukával, ale teď už vyložil karty na stůl a přiznal se, že patří taky k nám. Ubral trochu střílení a přidal katany a jiné libůstky působící na tělech protivníků nevratné změny. A namíchal nám neředěný koktejl složený ze sexu, drog, džungle, opuštěných klášterů, mozků prošpikovaných šípy a usekaných hlav podávaný v exotickém baru překrásnou dominou ve vypasovaných legínách. Na své si navíc přijdou vyznavači konspiračních teorií. Ano, světový obchod s drogami opravdu řídí americká CIA! Alespoň v téhle knize.

Závislák na počítačových hrách (což já ale nejsem!) by Jet: Zradu nazval „questovkou“ – vedlejším úkolem, který má hlavní postavě pomoci posbírat nějaká ta „ixpéčka“ a posunout jí na vyšší level. Je totiž jasné, že mlýnkem na maso v lesích Myanmaru to neskončilo a jízda bude pokračovat. A to je dobře!

Miluju tě, Jet! Vrať se!

 

P.S: Měl bych se do teho Bangkoku taky podívat. Navštívit nějaké ty památky…

Mohlo by vás zajímat: Recenze na první díl

 

Russel Blake, JET – Zrada

Nakladatel: FANTOM Print, Mystery Press

Obálka: Michael Schubrt / Lucifer-Verlag

Překlad: Helena Dvořáková

Redakce: Kateřina Teodosijevová

Počet stran: 304

Provedení: brožovaná

Rozměry:145x205

Cena: 289 Kč

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Prdelka je zpátky! Bývalá elitní vražedkyně Mossadu, Jet, přežila do druhého dílu a náležitě to oslavila gejzíry krve a mozkomíšního moku. A já se přiznám, že jsem se na pokračování opravdu těšil. Po zahřátí laskavého čtenáře citlivým úvodem, kde jsou jen dva mrtví a z toho pouze jeden skoná brutální smrtí nabodnut na hroty naostřených bambusů, se kniha rozjede z nuly na sto jako Ferrari. Vlastně kecám. Na nule nebyla nikdy.

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Zavřete oči, odcházím! I s vaším majetkem.

FantasyPlanet.cz - 8. Červenec 2016 - 8:00

Jako pes a kočka

Celý příběh Podfuku táhnou dvě hlavní postavy: Nick Fox a Kate O‘Hareová. Jen těžko byste hledali nesourodější pár. Nick je dobře vypadající muž s floutkovským vystupováním, oslnivým úsměvem a reprezentativním vzhledem vzbuzujícím důvěru na první pohled, což ho předurčuje k tomu stát se politikem nebo podfukářem. Jak tušíte, vybral si jako zdroj obživy druhou možnost, a patří ve své branži k nejúspěšnějším. Protipólem tomuto hezounkovi je Kate. Jakožto agentka FBI se udržuje ve formě, a rozhodně také nevypadá špatně, ačkoliv se snaží svoji ženskost všemožně maskovat. Drobná kráska kráčí v Nickových stopách s jediným cílem: vrhnout se na něj, spoutat ho a zavřít, až mu vybledne opálení. Také byste toužili po tom samém, kdyby vám někdo proklouzl doslova mezi prsty a ještě přitom stihl sníst všechnu čokoládu.

Ironií osudu se tito dva „protihráči“ ocitnou v jednom týmu. Kate má být velitelem, Nick (v současnosti trestanec na útěku) mozkem. Úkol zní: najít bankéře, který vytuneloval, na co sáhl, a získat ukradené peníze zpátky; to, že nikdo neví, kde se již několik let úspěšně ukrývá, je jen jedna z dalších drobných nepříjemností. Pravda, vše trochu kazí atmosféra vzájemné nedůvěry a nevraživosti, ale takové už pracovní vztahy často bývají.

Nemyslete, bavte se!

Základem knihy je velmi nesourodý tým, který pod vedením zkušeného autorského dua opravdu baví. Mezi postavami to jiskří, slovní přestřelky a špičkování jsou na každé druhé stránce. Vše zvýrazňuje fakt, že obě postavy se navzájem fyzicky přitahují, ale než aby to tomu druhému byť jen naznačily, to by si radši ukously ruku.

I celá mise je neskutečně zábavná a ztřeštěná. Je třeba dát dohromady lidi, kterým je možné věřit, ale zároveň budou splňovat velmi specifická kritéria. A tak v přípravě podfuku jede nejlepší „oldschoolový“ výrobce filmových triků, nebo třeba dáma s talentem řídit cokoliv i bez řidičského průkazu. Přidejme k tomu pár záporáků, kteří se díky téhle vykutálené partě octnou v říši divů dirigované zpoza kulis Nickem, a vznikne esence krystalické zábavy plná drobných pousmání a ironie.

Postavy se opravdu vydařily, a i když jednají mnohdy předvídatelně a drží se své role zuby nehty (ve filmu bychom řekli, že přehrávají), bez vážnějších problémů celou knihu „utáhnou“.

Zkušený a zkušenější

Z celé knihy jasně čiší jediný autorský záměr: nezdržovat čtenáře omáčkou okolo, ale jít rovnou na věc. Svižně, nekomplikovaně, ale především zábavně a čtivě. Autorský tandem patří v tomto oboru k nejpovolanějším. Lee Goldberg je známým seriálovým scénáristou, a na své pažbě má těžkotonážní zářezy jako Můj přítel Monk nebo Diagnóza: Vražda. Janet Evanovich je oproti tomu renomovanou spisovatelkou, jejíž drobnou úchylkou je trestat vzpupné zlosyny tím, že je porazí autobusem. Výsledkem je kniha, která kombinuje čtivý příběh se spoustou více či méně originálních nápadů. O úspěchu této spolupráce svědčí i fakt, že v originále série o Nickovi a Kate čítá v současnosti již pět knih.

Pokud chcete lehký příběh s detektivně-thrillerovým nádechem plný zábavy, který má hlavu, patu a prim v něm hrají dobře napsané postavy, pak sáhněte po Podfuku. A my, kteří již máme přečteno, jdeme netrpělivě vyhlížet další díl(y) série.

Janet Evanovich a Lee Goldberg: Podfuk
Vydal: Mystery Press, 2016
Překlad: Alžběta Lexová
Obálka: Jan Matoška
Počet stran: 256
Cena: 279 Kč

Hodnocení: 80 %
Kategorie: Science fiction

Mrtvola na palubě kosmické lodi znamená intergalaktický skandál

Fantasya.cz, nové knihy - 7. Červenec 2016 - 22:00
Sergej Lukjaněnko je uznávaným tvůrcem a jedním z předních mužů ruské fantastiky. Tentokrát sáhl, stejně jako již několikrát předtím, do škatulky s hrdým názvem space opera, aby v románu Genom trochu škodolibě ukázal, že jeho představa tohoto žánru absolutně nekopíruje obecně vžité stereotypy.
Kategorie: Science fiction

All Star Western přeci jenom podruhé

FantasyPlanet.cz - 7. Červenec 2016 - 8:03

Na scénu se tak opět vrací tvrdý, nemilosrdný ultra-badass pistolník Jonah Hex a jeho nevyžádaný „parťák“, doktor-psychiatr Amadeus Arkham. Ti v minulé knize dokázali zastavit únosy dětí v Gothamu a odhalit ohromný komplot. Přesto však všechny padouchy polapat nedokázali, a proto druhá kniha (s podtitulem Válka vládců noci) začíná přesně v tom momentě, kdy se mu vydávají na stopu do New Orleans, města jižanského temperamentu, řeky Mississippi a budoucího rodiště blues a jazzu. Zde se spolu s maskovanými hrdiny Nighthawkem a Cinnamon pustí nejen do hledání ztraceného padoucha, ale i do zastavení teroristického hnutí jménem Sedmý srpen. Tomu se nelíbí zrušení otroctví a vůbec současná situace na jihu, a tak vyhazuje do vzduchu, co se dá.

Klid na Hexe a Arkhama však nečeká ani po návratu do Gothamu. Až příliš v tomto ponurém městě totiž začínají roztahovat křídla dvě podsvětní organizace – první je známa jako Následovníci Kaina, stoupenci Bible zločinu, s tou druhou už jsme měli co do činění v Batmanovských příbězích Scotta Snydera – samozřejmě jde o Soví tribunál, pevně spjatý s historií města proslulého svým netopýřím vigilantem.

A jako bonus na závěr si můžete počíst kratší povídky o Nighthawkovi a zrzečce Cinnamon, o parapsychologovi Terrenci Thirteenovi a úsměvnou humoresku o nenapravitelném hráči s kartami a ženskými srdci, Bat Lashovi.

Komiks westernovému žánru sluší. Divoké prérie, po kterých se prohánějí osamocení drsní muži, a stará města jsou vysoce fotogenickým (nebo spíš „kresbygenickým“?) prostředím. Scénáristé Palmiotti a Gray navrh vyprávějí příběh v kulisách zapadajícího divokého západu, z toho času, kdy kovbojů ubývá a přibývá chlapíků, co jezdí v prvních automobilech. Nebo na kole (pokud znáte film Podivné dědictví s Terrencem Hillem).

I proto dostáváme v ústřední dvojici takový charakterový kontrast (temperamentní živočišnost versus uhlazený intelekt), že bychom All Star Western mohli s čistým svědomím zařadit mezi buddy kriminálky, žánr proslavený kupříkladu filmovou sérií Smrtonosná past.Však naprostá většina vtipů v komiksu vychází právě z tohoto schématu.

Časové zařazení komiksu pak může potěšit i fanoušky především netopýřího muže. Nejenže máme možnost prozkoumávat historii Gothamu, ale k budoucímu nočnímu hlídači města jsou v komiksu roztroušena sympatická pomrknutí.

Takže nakonec škoda jen, že Moritatova kresba nedokáže udržet vyšší standard. Zatímco některé panely jsou super, jiné působí jako by odflákle. Oproti tomu obálky jednotlivých čísel jsou vždy standardně parádní.

Ve výsledku je druhý All Star Western kvalitativně na srovnatelné úrovni s knihou číslo jedna. Mainstreamový komiks vybočující svým westernovým prostředím, který na jedno přečtení rozhodně zabaví. A to je jeho cíl. All Star Western se nikterak (narativně, myšlenkami) nesnaží rozproudit čirou konverzaci mezi neurony, chce jen a pouze pobavit.

A my teď můžeme být zvědaví, jestli se s Hexem a Arkhamem zase vrátí. Za rok, za dva, někdy?

All Star Western 2: Válka vládců noci Autoři: Justin Gray, Moritat, Jimmy Palmiotti
Překlad: Martin D. Antonín
Vazba: brož.
Počet stran: 192
Cena: 399 Kč
Kategorie: Science fiction
TOPlist