Science fiction

Úsvit letadlových lodí stírá rozdíl mezi alternativní a skutečnou historií

Fantasya.cz, nové knihy - 18. Květen 2016 - 22:00
Historie se ubírala jiným směrem, než tomu bylo ve skutečnosti. Zato principy vedení války zůstaly stejné. Jen s tím rozdílem, že České, respektive Česko-Slovenské, království platí za světovou velmoc s kolonií v jižní Africe a námořními základnami v Americe. Bohužel, aby k tomu mohlo dojít, musí se nejprve část světa utopit v globální katastrofě.
Kategorie: Science fiction

X-Men: Apokalypsa

FantasyPlanet.cz - 18. Květen 2016 - 13:15
zdroj: http://www.csfd.cz/

Na nové X-Meny prakticky nemá smysl chodit, pokud jste neviděli jejich předchozí díly s podtituly První třída a Budoucí minulost. X-Men: Apokalypsa na ně totiž příběhově navazuje po několika letech (děj se přitom odehrává v osmdesátkách) a hojně cituje ze situací, k nimž v nich došlo. Jde o superdrahý, epický hollywoodský velkofilm s hvězdným obsazením a stopáží téměř dvě a půl hodiny. Natočil ho Brian Singer, režisér předchozího dílu a prvních dvou filmů X-Men z let 2000 a 2003.

Na První třídě a Budoucí minulosti bylo skvělé hlavně to, jak dokonale v nich byla ztvárněna atmosféra světa X-Menů a jak moc stály na komplikovaném vývoji vzájemných vztahů mezi postavami, na jejich motivacích a komplexní psychologii, to vše umocněné skvělými hereckými výkony jejich představitelů a chytrým scénářem, samozřejmě za doprovodu výtečných akčních scén a osudového příběhu. Atmosféra a detailní prokreslenost světa, v němž žijí mutanti spolu s lidmi, v X-Men: Apokalypse pořád funguje, ale psychické rozpoložení hrdinů je tentokrát poměrně zjednodušené a do popředí je místo něho nacpán jejich (bohužel poněkud všední) boj proti všemocnému záporákovi, který mávnutím ruky boří města.

Všechno je tentokrát zkrátka podřízeno budování akce a charismatu zlého nepřítele, přičemž děj spočívá v tom, že dotyčný po svém probuzení v troskách pyramidy začne dávat dohromady armádu mutantů (asi čtyři jedinci včetně Magneta) a Charles Xavier proti němu vytáhne zas své přívržence (asi šest jedinců včetně Raven a Quicksilvera, který je opět autorem nejvtipnější scény filmu). Do té doby je přitom příběh poněkud rozplizlý a roztroušený, neb snímek neustále přestříhává z jednoho hrdiny na druhého po různých koutech světa a neustále tím pádem mění lokace i střed zájmu.

Celkově filmu ale chybí svěžest, dravost a sofistikovanost předchozích dvou dílů, vypravěčský perfekcionalismus a v návaznosti na to i divákův slastný požitek z toho, jak film krásně drží pohromadě a jak v něm do sebe chytře zapadají jeho jednotlivé složky. Nejmarkantnější je to v závěru, kdy jednotliví mutanti v sobě začnou vlivem různých podnětů objevovat dosud nepoznané schopnosti, případně silně posilovat ty stávající, a výsledek je ten, že se může stát víceméně cokoli, aniž by to bylo jakkoli ukotvené v předcházejícím dění. To, co se odehraje na konci akčního finále, je v podstatě nepochopitelné, jedna postava změní tým poté, co jí jiná postava krátce promluví do duše, svět pomalu spěje ke svému konci ve standardních digitálních orgiích a divák se v sedačce ošívá a neposedně poposedává, protože mu za celý film ani náznakem nepřipadá, že by to celé mohlo skončit třeba trochu jinak, než si představuje. A také neskončí.

Zajímavé je akorát to, že tvůrci před sebou neustále mají vidinu napojení na události z původních X-Menů, takže v tomto filmu např. uvidíme zrod postav Jean, Cyclopse a Storm a James McAvoy začne vypadat trochu víc jako Patrick Stewart. Jistým osvěžením je vlastně i zhruba dvouminutové cameo Hugh Jackmana, jenž se postaral o jednu překvapivě brutální a syrovou pasáž.

Bryan Singer přesto snímek režíruje poměrně pevnou rukou a s jistou ladností, dokonce dokáže i udržet konzistenci kvality bez zbytečných zakolísání a hluchých míst, i když tentokrát nemá vyloženě oporu ve scénáři. Herci jsou velmi dobří, hudba šlape, triky jsou špičkové a film působí koherentním a komplexním dojmem. X-Men: Apokalypsa je i přes všechny dosavadní výtky profesionálně vyvedeným, zdařilým a chytrým zábavním produktem, který není vyloženě strhující převážně proto, že má příliš okoukaný a předpokládatelný děj, známý z mnoha jiných superhrdinských adaptací, a jeho přemrštěná délka je již poněkud ubíjející.

A bonusová potitulková scéna tu je, až úplně na konci. Avšak přínos má pravděpodobně jen pro znalce komiksů.

Režie: Bryan Singer
Scénář: Michael Dougherty, Dan Harris, Simon Kinberg, Bryan Singer
Délka: 143 min.
Kamera: Newton Thomas Sigel
Hudba: John Ottman
Hrají: James McAvoy, Michael Fassbender, Jennifer Lawrence, Nicholas Hoult, Oscar Isaac

Hodnocení: 70%

Tuto recenzi, stejně jako další články nejen o sf&f titulech, si můžete přečíst na autorově blogu.

Kategorie: Science fiction

Zámek a klíč: finále

FantasyPlanet.cz - 18. Květen 2016 - 11:12

…a popravdě, je to vlastně trochu osvobozující, přestože k sobě to úplně konečné dočtení nějaké dobré, delší série pojí i jisté pocity melancholie (Vážně už to je za mnou? Závidím všem, kteří to ještě nečetli!). Je ovšem skvělé to vědomí, že u nás nějaká komiksová série úspěšně skončí (většinou se zdají být nesmrtelné nebo jejich prodeje zamezí kompletnímu vydání). A zrovna Zámek a klíč si tohle postavení absolutně zasloužil.

Pokud jste si tuhle řadu také oblíbili, z posledních svazků budete nadšení – a to i v případě, že vám třetí a čtvrtá kniha přišla lehce natahovaná. V závěru scénárista Joe Hill tahle drobná zaškobrtnutí naplno napravil a spolehlivě dohnal.

Pátá kniha s podtitulem Časohrátky je přitom tím nejklasičtějším předfinále ve své nejplnotučnější podobě. Vysvětlujícím a napínajícím, nádech před skokem do vody. Odkud se magické klíče vzaly a jaké skrývají tajemství? A odkud všechno to zlo, které Lovecraftov obepíná a ztělesňuje se ve Fintovi? Pro odpovědi musíme daleko do minulosti, až do osmnáctého století, ale jak napovídá podtitul knihy, to nebude zase tak nemožné. Pokud jste lační po odpovědích, Časohrátky vás zcela nasytí. Hillův komplexní příběh a jeho mytologie před vámi naplno rozkvetou a autor ani trochu nezaškobrtává v obvyklých časových paradoxech – skákání časem vyřešil náramně.

Alfa a Omega je finále bezmála stejně kvalitní. Akční a emocionální, dovádějící postavy do extrému, odkud pro některé ani není cesty zpět. Přestože se nemůžu ubránit dojmu, že mohl (a měl) závěr být ještě silnější a pádnější (hlavně co do emocí), mnohem méně upovídaný, Alfa a Omega je pořád kouzelným zakončením kouzelné série. A s geniálním pomrknutím k tatíkovi, Stephenu Kingovi.

Vážně už je to za mnou? Závidím všem, kteří to ještě nečetli!

Scénář: Joe Hill
Kresba: Gabriel Rodriguez
Vydalo: Comics Centrum 2016
Počet stran: 160 a 192
Cena: 499 Kč

Zámek a klíč 5: Časohrátky – 85 %

Zámek a klíč 6: Alfa a omega – 84 %

 

Kategorie: Science fiction

RECENZE: Co je fantastika?! (Tereza Dědinová, Po divné krajině)

Sarden.cz - 18. Květen 2016 - 6:26
Tagy: LiteraturaRecenzeNonfictionT. DědinováMasarykova univerzita

Podtitul knihy je přesný: charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury. Potřebujeme něco takového? Vždyť je to přece jasné: máme sci-fi, fantasy a horor, to jsou hlavní žánry, a v jejich rámci pak lze zmínit třeba městskou fantasy, steampunk, new weird nebo space operu. Jednoduché, srozumitelné, každý fanoušek tomu rozumí... no jo, ale zkuste si to definovat! Je Anthonyho trilogie Adept sci-fi, nebo fantasy? A co Zelaznyho Podvrženec/Divomág (a spousta dalších Zelaznyho knih)? A co vlastně Komenského Labyrint světa a ráj srdce? Utopie? Alternativní svět? Sci-fi? Nebo to není fantastika? A co Michal Ajvaz a Druhé město? A jak definovat fantasy, když v Harrym Potterovi se náš svět objevuje, ale Středozemě nebo Westeros nemají na náš svět žádnou vazbu – a přitom vše zmíněné je jednoznačně fantasy?! A když sáhneme do nejbližší doby: v březnu 2016 vyšel třetí díl „fantastické“ tetralogie Chaima Cigana (alias Karola Sidona) Kde lišky dávají dobrou noc s názvem Puzzle. Mix reálné historie, alternativní historie, židovské mystiky, snění a cestování v čase. Román sledující osudy židovských hrdinů v různých epochách? Autobiografie záměrně zkreslená výmysly? Fantastika? Hra? Při bližším zkoumání dojdeme k tomu, že existují buď definice příliš široké, nebo definice příliš úzké. Respektive k jednomu: fantastiku nelze definovat.

Tereza Dědinová se intenzivně zabývá tím, proč spisovatelé používají fantastické prvky, k čemu tyto prvky slouží a jakým způsobem jsou používány. Ptá se doslova: „Jaký je smysl fantastična v literárním díle? Je to ozvláštnění reality, postižení její hlubší úrovně, nebo naopak odvrat od krásy i nároků všedního dne a únik do říše snění? A jaký význam přesně náleží výrazu fantastické?“ Aby vzápětí dodala, že „pokus o odpověď se nemůže obejít bez vyjasnění pojmu realita“ (obě citace ze str. 204) a že vyjasnění toho, co je realita, je minimálně problematické. Každý z nás má svou vlastní realitu, která je proměnlivá, mění se s časem i prostorem. Realita 14. století je jiná než realita 21. století. Realita nábožensky silně založeného člověka z Jeruzaléma se nutně liší od reality zarytého ateisty z Rio de Janeira. A co hůř: to, co bylo kdysi přirozené, se může dnes zdát nadpřirozené. A naopak.

Pokud vezmeme v potaz, že veškerou fantastickou literaturu spojuje užití fantastického prvku, zdálo by se, že jej lze použít pro vnitřní strukturaci. Ale nesmí se to přehánět. Shodneme se na tom, že Shakespearův Hamlet není fantastika. Přesto se tam vyskytuje fantastický prvek: duch Hamletova otce. Ve shodě s Nancy H. Traillovou (Možné světy fantastiky) Dědinová říká, že „fantastické je takové dílo, ve kterém je fantastický prvek pro tvoření fikčního světa zásadní a neobjevuje se pouze ojediněle nesa zcela specifickou funkci“ (str. 58).

Autorka postupně a logicky čtenáře provází svými (i cizími) úvahami na dané téma a následně dochází k vnitřní strukturaci fantastické literatury na základě motivace fantastického prvku. S použitím Lofti A. Zadehem představené teorie neostrých množin (v angličtině fuzzy sets) dospívá Dědinová ke třem základním množinám: množina zdání realističnosti (hard sci-fi, alternativní historie), množina vyvolání pochybnosti (často díla P. K. Dicka, postmoderní literatura) a množina postižení vnitřní souvislosti (kam autorka řadí např. Zeměplochu Terryho Pratchetta nebo Levou ruku tmy Ursuly K. Le Guinové).

Z daných premis nutně vyplývají otázky, a to otázky těžko stravitelné pro ortodoxního fanouška např. akčních příběhů. Co dělá fantastiku fantastikou? Jsou to hvězdné koráby, mimozemšťané, elfové? Jak moc nám dnes fantastika supluje dobrodružné příběhy a jak moc nám jde pouze o překotný děj, u kterého není třeba příliš používat hlavu? Mnohé z toho, co tradičně považujeme za fantastiku, je dobrodružný příběh ozvláštněný neobvyklým prostředím. Neměli bychom chtít po fantastice víc? Není škoda jejích takřka neomezených možností využívat k tvorbě triviálních příběhů?

Celá publikace je vlastně přemítáním. Autorka nahlas přemýšlí o problémech spojených s pojmem „fantastická literatura“, s významem tohoto pojmu, s jeho zařazením v rámci literatury jako celku. Tereza Dědinová si není všude stoprocentně jistá. Nepředkládá jednoduchá řešení. Ale ne proto, že by se v dané oblasti neorientovala. Naopak: nabízí rozhled, který nemá v dané oblasti v České republice pravděpodobně nikdo jiný (a pokud, je těch lidí velmi málo). A není to jen rozhled či nějaké chvástání se. To, co je nám v Po divné krajině nabízeno, je přemýšlení. Ucelené, logické a konzistentní. A v neposlední řadě styl, který je na odbornou publikaci neobvykle čtivý (viz např. úvod celé knihy, ten je vyloženě beletristický). Pokud to s fantastikou myslíte vážně, tohle je kniha, kterou nemůžete minout.

 

Hodnocení: 100 %

Po divné krajině
Tereza Dědinová
Nakladatelství: Masarykova univerzita
Počet stran: 230
Obálka: Pavel Křepela
Rok vydání: 2015

Kniha v elektronické podobě zdarma dostupná zde.

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Dneska trochu netradičně. 

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Objetí mrazu, Merry Gentry 6

Fantasya.cz, nové knihy - 17. Květen 2016 - 22:00
„Meredith, Meredith, ne, neukradnou mi tě!“ ječel za mnou Taranis. Zpoza nás se vyřinulo zlaté spalující světlo. Jako první nám do zad udeřil žár. Rozpoznala jsem Rhysův hlas. Slyšela jsem za námi dupot nohou, ale věděla jsem, že dorazí příliš pozdě. Na rozdíl od toho, co se ukazuje ve filmech, světlo nemůžete předběhnout. Dokonce ani sidhe nejsou tak rychlí.
Kategorie: Science fiction

RECENZE: Stephen King, Žhářka

Sarden.cz - 17. Květen 2016 - 15:23
Tagy: S. KingLiteraturaRecenzeHororBeta-Dobrovský

Dnes vám představíme jedno z klasických děl Stephena Kinga, a to Žhářku, kterou vydal už v roce 1981. O tom, že se jedná o velice povedený kousek, svědčí například její filmové zpracování z roku 1989 nebo fakt, že se u nás Žhářka dočkala už třetího vydání. Ještě jste ji nečetli? Dokážeme vám, že za přečtení rozhodně stojí.

Hlavními hrdiny Žhářky jsou osmiletá Charlie a její otec, Andy McGee. Ti společně utíkají před agenty Dílny, tajné vládní organizace, která je pronásleduje. Chtějí je polapit nebo zabít? To ani jeden z nich přesně neví a neodvažuje se domýšlet. Oba však ví, proč je pronásledují – Charlieini rodiče se jako studenti zúčastnili vládního experimentu, díky kterému získali nadpřirozené schopnosti, a jejich dcera je zdědila v mnohem větší míře, než si vůbec dovedou představit. Jejich zoufalý útěk je prokládaný vzpomínkami na minulost, vyčerpaná holčička usíná svému neúnavnému tátovi v náručí s neochvějnou důvěrou, že se vše vyřeší… a muži v zelených autech jsou blíž a blíž.

O tom, že Kingovi dětští hrdinové prostě jdou, nemůže být nejmenších pochyb, vzpomeňme například na OsvíceníSrdce v Atlantidě nebo Jakea, jednoho z hrdinů osmidílné Temné věže. Ani malá Charlie není výjimkou, její uvažování a potýkání se s problémy světa dospělých je naprosto věrohodné a čtenáři nemůžou jinak než si ji zamilovat. Bravurně napsanou hlavní postavu doplňuje našlapaný příběh, který nabírá neskutečné obrátky už od prvních stránek, je oživený flashbacky a částmi, kdy sledujeme pronásledování hlavních hrdinů z pohledu záporáků. Když k tomu přidáte dusivou a neúprosnou atmosféru ubíhajícího času, která Žhářku jako celek skvěle dokresluje, dostanete starou dobrou kingovku ve stylu Carrie nebo Osvícení.

Máte-li chuť na nějakou starší, klasickou knihu z pera mistra (už dávno ne pouze) hororu Stephena Kinga, věříme, že zrovna Žhářka bude skvělou volbou. Připravte se, hon na holčičku začíná…

 

Žhářka

Autor: Stephen King

Překlad: Ivan Němeček

Počet stran: 432

Vazba: Paperback

Nakladatelství: Beta – Dobrovský

Cena: 269 Kč

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Dnes vám představíme jedno z klasických děl Stephena Kinga, a to Žhářku, kterou vydal už v roce 1981. O tom, že se jedná o velice povedený kousek, svědčí například její filmové zpracování z roku 1989 nebo fakt, že se u nás Žhářka dočkala už třetího vydání. Ještě jste ji nečetli? Dokážeme vám, že za přečtení rozhodně stojí.

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Revoluce přinášející zkázu státu i celému světu

FantasyPlanet.cz - 17. Květen 2016 - 11:16

Viva la Revolución

Brian McCleellan si pro příběh své knihy vybral poměrně netypickou kulisu – zasadil děj do alternativního prostředí francouzské revoluce. Muškety, střelný prach i svištící gilotiny, to vše se na čtenáře vyvalí hned od prvních stran. A samozřejmě nemůže chybět ani ta revoluce. Král je mrtev… a co sakra teď? Vlády se ujímá skupina vlivných lidí, z nichž každý hájí v první řadě své vlastní zájmy, a po převzetí moci je celá koalice křehká jak váza z nejjemnějšího porcelánu. Začíná vyjednávání o kompromisech, ale zároveň je třeba ukázat lidu pevnou ruku. A k tomu je ještě nutné eliminovat posledních pár zbývajících roajalistů.

Alternativní – to je klíčové slovo. Na rozdíl od reálného světa funguje totiž ve světě Prachmistrů magie; a obě znesvářené strany se ani v nejmenším nebojí ji využít. A právě zmiňovaní Prachmistři jsou trumfem maršála Tamáse při převratu. Na klopě nosí odznak svého úřadu a jak již napovídá jejich jméno, mají tito jedinci schopnosti manipulovat se střelným prachem. Tu si vypomohou při střelbě, tu nechají explodovat nádobku s prachem svého nepřítele, a mají v záloze i pár dalších zajímavých kousků. Pro mnohé z takto nadaných jedinců je navíc prach doslova a do písmene drogou – stačí si trochu šňupnout, a člověku se hned zlepší smysly.

Obrat v převratu

Kulisy příběhu i systém magie jsou originální, neklišovité, a v rámci žánru nevytěžené; možná si místy vzpomenete na knihy Brandona Sandersona, ale podobnost je opravdu velmi vzdálená. To by samo o sobě však neznamenalo mnoho, pokud by dobrý nápad zabilo bídné provedení knihy. Nebudu vás napínat – i v tomto bodě si v Příslibu krve počíná autor (ruku v ruce se skvělým překladem Dany Krejčové) nadmíru dobře.

Děj se větví do několika linií. První z nich je vláda samotného maršála Tamáse prošpikovaná politikou, ale i pletichařením a zradou. Druhou je výprava jeho syna v doprovodu podivné domorodé dívky za jeho nejlepším přítelem, který je bohužel v soukolí nově vzniklého státu časovanou bombou. A konečně třetí linie zachycuje osudy vyšetřovatele, který pracuje pro Tamáse, a snaží se rozlousknout, který z jeho spoluvládnoucích společníků mu jde po krku.

McClellan velmi dobře pracuje s postavami. I přesto, že jich je v knize slušné množství, má každý z hlavních charakterů dostatek prostoru, a tak má čtenář šanci ho lépe poznat. Postupem času bude těžké vybrat si, komu vlastně fandit, protože brzy zjistíte, že naprostá většina postav jsou prostě sympaťáci. Navíc velmi dobře propracovaní sympaťáci; žádná z hlavních postav nezůstane plochá, každá má své tajemství a motivaci k tomu, co dělá.

Vysoká hra

A aby byl příběh ještě o něco nabitější, přidává McClellan motivy, které se budou táhnout i dalšími díly série. Povstalci postupně odhalují dávné tajemství související s vyvražděním královy kabaly. V rovnici o příliš mnoha neznámých figuruje odveta, šílení bohové a smrt MNOHA lidí. A také se dozvíte, jak nepostradatelným může být pro armádu „obyčejný“ kuchař.

Dalším rozvleklejším motivem, který je v Příslibu krve pouze lehce naťuknut, je hrozící válka se sousedním státem. Nová vláda sedí doslova na sudu prachu, neboť armáda nemůže zároveň držet pořádek ve městě a bránit se nepříteli zvenku; a ani diplomatická cesta se bohužel neukazuje jako schůdná.

První díl cyklu Prachmistři je vskutku velmi povedený. Nabízí mnoho zapamatovatelných postav, mnohovrstevný příběh s několika zajímavými zvraty, originální prvky a neokoukané prostředí. Otázkou zůstává, jak české publikum přijme tuto netradiční větev fantasy – konzervativní čtenáři jsou přece jen zvyklejší máchat v rytmu magie meči než střílet z mušket. Ale dobrá kniha zůstane dobrou knihou, i když je netradiční; a Příslib krve si rozhodně pozornost čtenářské obce zaslouží.

Brian McClellan: Příslib krve (Prachmistři – kniha první)
Talpress, 2016
Překlad: Dana Krejčová
Obálka: Gene Mollica
Počet stran: 550
Cena: 349 Kč

Hodnocení: 85 %
Kategorie: Science fiction

První fotky z Temné věže

FantasyPlanet.cz - 17. Květen 2016 - 8:03
zdroj: https://twitter.com/lights_cam_act/status/732305153261441024

Jsou, pravda, zatím jen z natáčení a zrovna u téhle to trochu kazí mobil. Ale k tomu, abychom si udělali představu o filmové verzi posledního pistolníka, stačí. Teď ještě jak bude vypadat Matthew McConaughey jako muž v černém…

Tak co vy na to? Dáte filmové Temné věži šanci? Máte ještě čas si to rozmyslet; do kin film půjde (pokud všechno dobře dopadne) v únoru 2017.

Kategorie: Science fiction

Světlo pulsaru: Příjemná akční oddechovka, kterou přečtete na jeden zátah

Fantasya.cz, nové knihy - 16. Květen 2016 - 22:00
Záchranář Desmond se omylem připletl ke krvavému incidentu na měsíci Io a najednou je z něj galaktický hrdina, který za zásluhy dostane místo velitele na výzkumné stanici kdesi v poklidném zapadákově. Jenže už cestou tam někdo zřejmě sabotuje přepravní loď a trable nepřestanou ani po příjezdu.
Kategorie: Science fiction

SOUTĚZ: Tim Lebbon, Predátor - vpád

Sarden.cz - 16. Květen 2016 - 15:00
Tagy: SoutěžSoutěžeT. LebbonPredátorBAronet Vesmír je nekonečný… a lidstvo do něj proniká dál a dál, buduje si v něm základny, přizpůsobuje si planety pro život a rozšiřuje svou sféru vlivu. Predátor – Vpád je první díl trilogie navazující na filmový, komiksový, knižní a herní vesmír mimozemských monster – vetřelců a predátorů. A my máme díky nakladatelství Baronet pro vás soutěž a na jejím konci jeden výtisk knihy pro jednoho výherce. Stačí, když nám napíšete: 
  • Kterého Predátora máte nejraději? První film, druhý film, nějakou z knih, které již vyšly nebo filmy s Vetřelci?
 Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 22.5.2016, do předmětu napiště Predátor a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi. Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Kdo neposlal odpověď, už to nestihne!

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Co způsobí jeden Plameňák na konci léta?

FantasyPlanet.cz - 16. Květen 2016 - 11:28

Řeč je o knize Plameňák na konci léta, vydané zcela nově založeným nakladatelstvím Gnóm!, které se vymezuje jako „malé, pomalé, podzemní a zpravidla neviditelné“ stejně jako skřítek či trpaslík (z řeckého genómos – „žijící v zemi“). Nakladatelství Gnóm! se chce zaměřovat především na fantastiku a vybírat pro nás „solitérní díla nadprůměrné literární kvality“. A hned svým prvním titulem svůj záměr potvrzuje.

Útlá knížka totiž zaujme na první pohled. Hlavně upoutá svou pestrou, byť nefantazáckou, resp. nelesklou obálkou, provedenou ve 2D grafické úpravě, připomínající levné detektivky z trafiky. Sympaticky malý formát, od něhož se nehodlá nakladatelství Gnóm! odchýlit ani do budoucna, umožňuje brát knížku s sebou na cesty a strčit ji třeba do kapsy kalhot. Zvolený font i rozptyl písma je očím příjemný a nutno přiznat, že i přes patrné úsilí o úspornost, v rámci které je obsah umístěn nápaditě na záložce přebalu, nepůsobí knížka odbytým či neprofesionálním dojmem. Co tedy najdeme uvnitř?

Plameňák na konci léta je malou antologií povídek velmi unikátního ražení. Šest naprosto šmrncovních povídek napsaly samé ženy, a to konkrétně americké autorky, u nás převážně neznámé. Nečekejte však žádnou červenou literaturu či jiné ukázky „ženského psaní“ (pokud vůbec něco takového existuje), ani žádný feministický manifest. Připravte se na strhující čtení, ve kterém vám ale akční scény, vesmírné cesty, děsivá monstra a potoky krve zaručeně chybět nebudou!

Editor Jakub Němeček (a také nakladatel, překladatel a grafik v jedné osobě) považuje vybrané autorky za „bytosti a tvůrkyně svobodné“, které zběhly do říše neomezených možností fantazie. Jejich příběhy se nedrží obvyklých žánrových klišé, ani těch typických „mužských“, jako je dobývání vesmíru, technika a násilí, ani těch údajně „ženských“, k nimž řadí magii, elfy a nekonečné upírské romance. Důležité pro něj je, že příběhy mají vnitřní řád, smysl, prostě „hlavu a patu“.

Znamená to tedy, že se s žádnou s uvedených žánrových rekvizit v povídkách nesetkáme? A jsou autorky zařazené do antologie skutečně svobodné? Těžká otázka. Když si přečtete jejich stručné profily na přebalu knihy (pozoruhodné, jak se to tam všechno vešlo i s fotkami) a originální medailonky uvnitř, můžete získat dojem, že životy těch žen jsou pomalu zajímavější než jejich tvorba! Nakonec posuďte sami…

Místo, kam se cestující první třídou nikdy nedostanou

Proslulou Ursulu K. Le Guinovou snad není potřeba sáhodlouze představovat, její Čaroděj Zeměmoří navždy změnil podobu světové fantasy, nemluvě o Levé ruce tmy a řadě teoretických esejů o fantastice. Le Guinová však píše i nežánrovou tvorbu; ne každý asi ví, že vydala také sedm svazků poezie, dvacet dva románů, přes stovku povídek, čtyři knihy esejů, dvanáct knih pro děti a čtyři překlady. Ideově tíhne k levici a k enviromentalismu. S ohledem na tenhle výčet si každý domyslí, že tato autorka už asi nepotřebuje nic řešit a může si psát cokoliv. Třeba povídku Velká radost, která je právě součástí malé antologie. Původně patří ale do jiného celku, do sbírky cestopisných črt po imaginárních krajích Mimolety (2003). Zavede nás do letištních hal, kde člověk na cestách obvykle uvízne a nezbude mu než čekat dlouhé hodiny na nepohodlných přišroubovaných sedačkách. Nemůže odtud nikam, letiště se stává ne-místem, kde neplyne čas a kde není naděje na jakoukoli smysluplnou existenci. Je to však chvíle pro vynález mimoletové techniky Sity Dulipové, jejíž let z Chicaga do Denveru byl opožděn kvůli neznámé poruše letadla. Zpoždění nabíralo nejprve na minutách, pak hodinách, až zmizel spoj zcela z panelu odletů (nepřipomíná vám to nic?). U odletové brány samozřejmě nikdo, kdo by zodpověděl dotazy, svačina dávno snězená, všude fronty a ta nejdelší před WC, všechny tiskoviny přečtené a v knihkupectví jen bestsellery, po jejichž přečtení by hrdinka riskovala nervový otřes… Břitký humor Le Guinové se však proměňuje v hořký sarkasmus. Pro mě rozhodně nejdepresivnější povídka celé plameňákové antologie, s úctou k autorčinu géniu, pokud jde o vystižení dopadů lidské hamižnosti a rozpínavosti. Daleko víc mě ale oslovily povídky další, i když ani v nich není nic zas tak růžové.

Žít minulostí, přítomností, nebo budoucností?

Povídka Bitva o malou velkou vědu zabrnká na strunu každému, kdo se kdy snažil dosáhnout velkých výsledků s velmi omezeným rozpočtem. Výkonný výbor, pověřený kontrolou výsledků výzkumu a schválením dalšího grantu, složený především z kmenových stařešinů, má však úplně jiné starosti. Indiánské vědecké konsorcium nerozdává peníze jen tak a není snadné uspět v konkurenci: floridští indiáni létají na Měsíc, Hopiové objevili lék na cukrovku a Seminolové vybudovali vesmírné středisko velikosti Rhode Islandu. Agnes Wildeová, vedoucí projektu s názvem „Severozápadní pacifický prohlížeč historie“, po vytrvalém dvacetiletém úsilí řeší velké dilema: cestovat do minulosti, nebo zachránit hernu na bingo? Řešení: nečekané! Autorka Pamela Rentzová pochází z kmene Karuků, žije ve Vancouveru, kde pěstuje dýně a jiřiny, ráda peče, cvičí jógu a fandí fotbalu. Píše údajně od nepaměti, nespíš jen tak pro radost, dosud vydala jednu povídkovou sbírku. Co myslíte, je dost v pohodě, aby byla ve své tvorbě svobodná?

A co taková Katty Barnhillová, bývalá učitelka, bývalá barmanka, bývalá servírka, bývalá aktivistka, bývalá strážkyně rezervace, bývalá sekretářka, bývalá domovnice a bývalá kytaristka v kostelním sboru, je dostatečně nespoutaná, aby vás oslovila s povídkou Paní Sorensonová a seskveč? Příběh krásné vdovy Anežky, která našla spřízněnou duši mimo lidské společenství, se zaryje hluboko pod kůži. Je to příběh o odvaze vzepřít se maloměstské morálce, o vášni žít každý den a o záchraně vlastní duše ze zimního spánku, ať to stojí cokoliv. Překladateli je nutno poděkovat za zvukomalebné slovo seskveč, kterým do naší řeči zavedl českou podobu původního indiánského slova „sasquatch“, označující severoamerického yettiho. Jazyk vyprávění je vůbec plný poezie, hudby a harmonie, jakou vytváří nedrancující spojení člověka s přírodou, znějící i v oslavné mši života v závěru povídky.

Autorka čtvrtá, Charlie Jane Andersová, je sice nejmladší, ale ani tak si s ostatními vůbec nezadá. Žila v budhistickém klášteře, miluje karaoke a pálivá jídla. Je šéfredaktorkou internetového fantastického magazínu io9.com a angažuje se v problematice transgenderu. Má na kontě dva romány a stovku povídek. Za tu, která se nachází i v Plameňákovi, získala cenu Hugo. Hříčka Šest měsíců, tři dny nám předvede, jak to dopadne, když si mladík Doug, schopný vidět budoucnost, domluví rande s dívkou Judy, která dokáže zahlédnout hned několik variant možné budoucnosti. Povídají si o stejných věcech jako obyčejní lidé, nebo se spoří o to, jak dlouho jim vztah vydrží? Kdy přijde megahádka a kdy úžasný sex…? Autorka mistrně demonstruje konflikt rozumu a citu, aniž by však podléhala genderovým schématům. Tuhle vztahovku si prostě užijete, i když normálně tenhle styl zrovna nemusíte. Povídka už česky jednou vyšla, a to v časopise XB-1 v č. 8/2013, takže kromě dobré zábavy se můžete zaměstnávat i porovnáváním obou překladů.

Vpád do stojatých vod

Pátou autorku, kterou sbírka českým čtenářům představuje, jsem si nechala na konec. Pat Murphyová je držitelkou cen Nebula a Locus a také Pamětní ceny Theodora Sturgeona za povídku Zamilovaná Rachel, která vyšla už dvakrát česky (ve Wollheimově antologii a také ve sborníku Locus – To nejlepší z fantasy a science fiction). Na její jméno jste mohli narazit také v antologii Alien Sex nebo na stránkách časopisu Ikarie z poč. 90 let. Další ocenění obdržela Pat Murphyová za romány, ty však u nás zatím nevyšly, což je rozhodně škoda. Podle toho, co předvedla v Plameňákovi, bych si je ráda přečetla. Autorka uchvátila i editora, vždyť do malé antologie zařadil hned dvě její povídky! Pat Murphyová se ráda pohybuje mezi žánry, a tak jsou všechna její díla trochu „divná“. Obě povídky se vymykají jakémukoliv zařazení do fantastických žánrů, a přesto sem bezpochyby patří.

Pat Murphyová je tvůrkyní rozhodně vynalézavou (kromě psaní se věnuje také vědeckému bádání a vynalézání hraček) a přesvědčí vás o tom hned povídkou Jak to bylo doopravdy na tak otřepaném tématu, jakým je pohádka o Sněhurce. Divili byste se, jak celý příběh interpretuje ze svého pohledu „zlá“ královna a jaká tabu se odváží odhalit. Vypravěči pohádek si totiž hodně rádi vymýšlí a lžou. Princezna musí být vždycky hlavně krásná, nemusí být chytrá, ani odvážná, ani silná. Stačí se provdat a bude žít šťastně až do smrti. Jenže ono je to trochu jinak, však čerstvá královna po svatební noci o tom ví své, tedy pokud si z ní vůbec něco kvůli přemíře vína pamatuje… A propos, napadlo vás někdy, co dělal král, když se nebohé Sněhurce děly ty strašné věci? Proč svou dceru nebránil? Nebo co taková neuvěřitelná situace, kdy mladá dívka žije v chaloupce uprostřed lesa se sedmi muži…? Pat Murphyová se nebojí poukázat na slabá místa slavné pohádky a nebere si žádné servítky, když ji trhá na cucky.

Vrcholem celé sbírky je pak povídka šestá, poslední, pojmenovaná Hejno zahradních plameňáků. Editor ji do antologie zařadil, protože nemohl odolat, a já se mu vůbec nedivím. Vše začne celkem nevinně. Antropoložka Joan se nastěhuje do domu uprostřed spořádané čtvrti Divoká Doubrava kdesi v Kalifornii, avšak velice brzy rozpoutá vášně místních obyvatel. To když si na trávník před svým domem umístí novou zahradní dekoraci. Záplava růžových plameňáků sice imituje zcela dokonale tradiční počet těchto hejnových ptáků, ale vůbec není po chuti místnímu předsedovi sdružení vlastníků domů. Nejenom stanovy se však dočkají změny… S fantastikou má povídka zdánlivě společného jen málo, ale přesto v ní najdeme stopy magie, té nejprostší a nejrafinovanější zároveň – Terry Pratchett jí říkal hlavologie. Hrdinka Joan čarovala, když se snažila vyvolat efekt podobný kruhům na vodě, do níž hodíte kámen. Myšlenka se šíří a rozhýbává stojaté vody.

Snít a nemyslet přitom na prachy

Exkurz antologií je u konce. Můžeme přemýšlet, co mají povídky společného, že se ocitly v jednom souboru. Vždyť jsou naprosto rozdílné, často nezařaditelné k jakémukoliv žánru, a přesto si něčím blízké. Rozhodně je tím pojítkem dobré řemeslo, vyprávění, které ani na chvíli nenudí, svižné dialogy, barvitý jazyk, schopnost nadhledu a hlavně neuvěřitelně uvěřitelné ženské hlavní hrdinky. Žádné dokonalé superženy, Xeny bojovnice ani svůdné krásky v upnutých šatečkách. Ale postavy tak živé, že nevěříte, že na další stránce nevystoupí z řádků a nepodají vám ruku.

Editorovi Jakubu Němečkovi se opravdu podařilo vylovit klenoty z moře anglosaského psaní, odlišující se především svou jedinečností a neotřelostí. Autorky tak dobré, že se vlastně už ani nemusí starat, jaký že to žánr vlastně píšou. A nemusí se starat ani o to, zda se povídka bude líbit nakladateli, zda se prodá a co jí řeknou recenzenti. Jsou skutečně svobodné. „Když člověk sní, nemyslí na prachy,“ píše editor v předmluvě a dodává: „Pokud se dílo podaří, přízrak zisku ho začne stíhat jako stín.“

Tak uvidíme. Já osobně nikomu nepřeju, aby ho pronásledoval jakýkoliv přízrak, ono se o tom lépe mluví, než se před tím utíká. Spíš doufám, že Plameňák na konci léta bude oním kamínkem, který vyvolá kruhy na mírně zahnívajícím rybníčku naší fantastiky. Kéž nás popostrčí z  proudu komerční žánrové produkce, vedoucí jen k otrockému kopírování úspěšných šablon, směrem ke svobodné umělecké činnosti, kterou literatura vždy byla a nikdy (doufejme) nepřestala být.

Němeček, J. (ed.): Plameňák na konci léta
Vydal: Gnóm!, 2016
Obálka: Jakub Němeček
Počet stran: 152
Cena: 180 Kč

Hodnocení: 90 %

 

Kategorie: Science fiction

Nové tituly z nakladatelství CREW

Sarden.cz - 16. Květen 2016 - 8:30
Tagy: LiteraturaKomiksCrew

Cenami ověnčená a čtenáři nadšeně přijatá série Mezi řádky (v originále Unwritten) se v češtině dočkala už druhého pokračování:

Mezi řádky 2: Informátor
Tom Taylor byl celý život vězněm otcova literárního odkazu – a slavného smyšleného malého čaroděje Tommyho Taylora, s nímž ho spojuje jméno. Ale teď je vězněm úplně jiného druhu.
Tom, falešně obviněný z vyvraždění domu plného slavných autorů silami, které teprve začíná chápat, se ocitá za mřížemi v cizí zemi. Zdi věznice ho sice drží uvnitř, ale nedokážou udržet venku jeho vlivné nepřátele – kteří chtějí, aby byl stejně mrtvý jako jeho údajné oběti.

Překlad Petr Kotrle, kniha obsahuje 168 barevných stran, ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=992&pr=160503

Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=785&pro=d&pr160503

 

 

 

 

 

Vaší pozornosti bychom rádi doporučili rovněž následující titul:

 Živí mrtví 17: Důvod se bát
Všechno se mění. Je tu zbrusu nový svět... a s ním i nové ohrožení a především nový protivník. Mnohem silnější a nebezpečnější, než kdokoliv předtím. Rick už si myslel, že to zvládá, že ví, jak přežít – ale přichází Negan a jeho Zachránci a smrt si opět začíná vybírat svou daň.

Překlad Martin Antonín, kniha obsahuje 144 černobílých stran, ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=995&pr=160503

Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=787&pro=d&pr160503

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Nakladatelství Crew má pro vás pokračování sérií Mezi řádky a Živí mrtví. Už jste si je pořídili?

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Naslouchač

Fantasya.cz, nové knihy - 15. Květen 2016 - 22:00
Původní česká fantasy z fascinujícího temného světa, kde se na pravdu a naději téměř zapomnělo.
Kategorie: Science fiction

Kladivo na recenzenty aneb každý není Kisch

FantasyPlanet.cz - 15. Květen 2016 - 10:45

Recenze by měli psát odborníci, ale…

Nakolik toto kritérium splňuje třiadvacetiletá studentka?  Vždyť každý přece nějak začínal. A co pětatřicetiletý vědec, mající vystudované dvě vysoké školy, ale ani jedna z nich nemá literární zaměření? Představím si např. překladatele, který řadu let „dělá Polsko“, a načetl většinu polské produkce. Takový člověk by kritérium odbornosti splňoval jak po stránce teoretické, tak po praktické. Jenže narážíme na překážku. Pokud někdo překládá z polštiny, neměl by díla Poláků recenzovat vůbec. V opačném případě by se vyjadřoval buď k vlastnímu překladu, nebo k překladu kolegy-konkurenta.

A nutně vyvstává další otázka. Co jsou recenzenti f/sf zač? Dost často aktivně píšící f/sf autoři, není výjimkou, že jsou to zaměstnanci jiných nakladatelství, studující mládež, někdy žurnalisté (no vida), ale většinou lidé rozličných profesí, které s literaturou (a f/sf), nemají nic společného. Drtivá většina recenzí je recenzemi uživatelskými – tj. texty napsanými neodborníky na základě subjektivní zkušenosti s daným produktem. Typicky některé blogerské recenze. Ale tak jednoduché to není. Naši recenzenti nejsou žádní Erwini Kischové, házet je do jednoho pytle s běžnými uživateli zboží a jejich výpotky na různých serverech však nechci. Ve skutečnosti je to ještě horší.

Již nějaký čas sleduji dvojí tendenci – nazvěme si je pracovně „přebral mi holku“ a „píárko“. Zatímco účelem prvního směru je co nejvíce zhanobit autora (typicky za použití „opakovačky“, že kniha je průšvih), varianta číslo dva naopak pozvedá autora až do Valhaly za použití obdobných triků. Podle mě však není účelem recenze řešit autora (zejména těm zahraničním jsou naše názory víte kde), a už vůbec ne recenzenta (že on sám je sečtělejší, inteligentnější a krásnější než autor, čtenáře opravdu nezajímá), leč zhodnotit knihu a snažit se najít okruh čtenářů, kterým by mohla padnout do noty. Případně varovat toho, kdo by se jí měl raději vyhnout, a to nemusí být nutně proto, že kniha je mizerná. Jak se říká, není člověk ten, který by se zavděčil lidem všem.

Náš malý smraďoch

Jednou za čas se stane, že se mě mainstreamový autor zeptá, jak to ve f/sf je s tím vydáváním. Že prý slyšel, že u nás panuje divný mrav, že prý každý peče s každým a věci fungují stylem „já na bráchu, brácha na mě“. Na rovinu říkám, že s mainstreamem mám zkušenost mizivou a nemohou soudit, jak to tam chodí. Mám ale jisté zkušenosti s publikací odborných textů, a bez obalu říkám: ano, náš f/sf rybníček je malý a možná se z něj místy line nevábný pach, ale proti tomu, co najdete jinde, je křišťálovou tůňkou.

Nemám ráda Kulhánka

Domnívám se, že jen málokterá, jinak než samo nákladem publikovaná kniha je běs, který si nenajde svého člověka. Na druhou stranu ani Kulhánek není pro každého. Někdy se může stát, že není zrovna pro recenzenta, a zrovna u Kulhánka je slušná šance, že si to recenzent uvědomí, zalekne se házení špíny na arcimistra braku a knihu deleguje na kolegu s méně inteleguánským nevkusem.  U jiných ne tak zvučných jmen šance klesají úměrně se slávou dotyčného. A proto, pokud si recenzenti knihu sami vybírají, nechť se předtím aspoň obtěžují s přečtením ukázky. Nesnáším-li texty v ich formě, měla bych opatrně volit, zda po takové knize sáhnu, neboť autor má už od začátku vroubek. Totéž detektivky, akčňárny, scifi… Ne každý je má rád.

Jednou jsem si nabrala recenzák detektivky. Fanda Sherlocka Holmese zrovna nejsem, ale kniha vypadala lákavě a v cizině měla velmi pozitivní ohlasy, tak proč to nezkusit? Už prvních padesát stran bylo martýrium. Nakonec jsem to s určitými rozpaky předala recenzentovi, který má detektivky rád. Zatímco já bych na tom nejspíš nenechala niť suchou, protože to nebyl můj šálek čaje, kolega se při čtení bavil a zhodnotil, že fanoušci tohoto žánru se mají na co těšit.

Pokud si už dopředu myslím, že kniha bude průšvih letošního roku, tak proč si ji ještě brát domů? Možná odpověď: Autor někomu „přebral holku“. A, ano, nemám ráda Kulhánka…

Literární puristé

Někteří recenzenti se stylem a volbou slov pokouší přiblížit autorovi recenzovaného díla. Může to fungovat, pokud předtím nečetli Peakova Tita Žala nebo něco od Lovecrafta. Že v recenzi by neměly být hrubky nebo slohová škobrtnutí, to je asi jasné. Přesto mám radši neobratný text s jedním dvěma překlepy, který po věcné stránce vystihuje dílo, než stylově vytříbený klenot, kde si recenzent honí triko od XS až do XL. Co by však mělo být zmíněno, je styl autora. Osobně mám ráda i krátké citace z díla. Zmínka „je ještě nevyzrálý“ však už zavání zobecňováním. Lepší je konkretizovat: „Často opakuje slova a nadužívá spojku leč.“ Naopak co už je moc: „Opakovaně používá spojku „a“ a zvratné zájmeno „se“, a to víckrát než dvakrát v jednom odstavci.“ Prý i takové věci se na workshopech učí…

Recenzent neudrží ani moč

„Pán prstenů je epický příběh o tom, že půlčík Frodo nese Prsten zla do Hory osudu. Cestou mu pomáhá družina, která je vlivem neblahých okolností rozdělena, aby se zase všichni setkali po závěrečné bitvě. Jedině ten Glum, chudák, to odnesl.“ To byste se divili, kolik recenzí trpí tímto neduhem. (Ponechme stranou, že to hlavní na nás často křičí už z anotace.) Pokud milujete synopse, je jedno řešení: wikipedie! Tam lze vkládat detailní rozbor děje. V recenzi je ale vhodnější zaměřit se na konkrétní klady a zápory: „Autor vyniká ve znalosti výbušnin a chladných zbraní, ale potápění vůbec nerozumí.“ Zase špatně! Hvězdou vašeho článku je dílo, ne jeho původce. A fakt, čemu autor rozumí nebo nerozumí, je čtenáři víme kde. Vzpomeňme šermířské scény u Sapkowského. Zručný autor dokáže zamaskovat i svou neznalost, a pokud čtenář není v oboru zrovna machr (bacha na ty šermíře!), nemá šanci to zjistit. Pokud ale vy sami nevíte o potápění zhola nic, a z textu je patrné, že ani autor, něco je špatně.

I hovno se dá prodat, aneb když dva dělají totéž, není to totéž

„V posledních pěti kapitolách byla co stránka, to překlep“ působí jinak než „Kniha bohužel neunikla řádění tiskařských šotků“. Jiný příklad: „je to psané tak, jak se psalo před deseti lety“ versus „zas jedna stará dobrá fantasy plná skřetů, trpaslíků a elfů“. Nebo: „není to úplně špatné, ale předchozí dílo bylo mnohem lepší“ oproti „autor tentokrát sám sebe nepřekonal, ale má dobře nakročeno a laťku drží velmi vysoko“. A když se napíše „příběh je o dávné kletbě“ není třeba zdůrazňovat, že „téma není nijak třeskutě originální“, to už z daného vidí všichni. Naopak tím navodíte dojem, že dílo je o kletbě, tudíž neoriginální, a stejně neoriginální je to zřejmě i v dalších věcech.

Píárko

V knize není co kritizovat a děj papouškovat nechci. Navíc to nenapsal mistr žánru a můj potlesk by mohl působit až podezřele. Jak na takovou recenzi, aby se to nezvrhlo v ódu na autora? Povím vám: Špatně. Existují berličky – krátká citace, stručné info o autorovi (i když o něm to primárně být nemá). A co když se tam nic neděje, ale zdráhám se to takhle napsat, neboť kniha je přes svou obsáhlost velmi čtivá? (Nebudeme nikoho jmenovat, že…) Pak je třeba zaměřit se na to, v čem jiném dílo vyniká – ať už je to styl, atmosféra příběhu, propracovanost světa či vývoj a charakteristika postav. Je hloupost hledat za každou cenu blechy v kožichu.

Ale autor mi opravdu „přebral holku“!

V tom případě nerecenzovat. A když jste natolik nesoudní, že přesto zrecenzujete, rozhodně nevyhledávejte uvedené dílo ve všech možných databázích, abyste tam hodili na svou negativní recenzi link. A už vůbec si nedávejte na svůj FB profil komentář, že „takové knihy by se měly pálit a autoři spolu s nimi“.  Autorovi se to donese, a vy budete akorát za blázna. Stejně nemístné jsou vaše grafické úpravy obálky s uvedením rádoby vtipného nápisu „Čtení těchto knih způsobuje rakovinu“, případné opakované snižování hodnocení autorových děl pod různými nicky. A povzdechy typu „díky takovýmhle je na tom naše fantasy scéna tak, jak na tom je“, si radši nechte na doma. Věřit, že jedna osoba, nebo nedej bože jedna konkrétní kniha, mají takovou moc, aby zprznily naši f/sf scénu, může jen blbec.

Sám jsem autor, mohu vůbec recenzovat?

Když český autor tu a tam zrecenzuje nějakého zahraničního kolegu, třenice asi nevzniknou. Ale jak je to v tuzemsku? Když píšu výhradně fantasy, mohu ji veřejně hodnotit nebo se mám omezit jen na scifi? Smím rozcupovat dílo konkurenčního nakladatelství nebo naopak blahořečit knižní produkci svého chlebodárce? A když jsem začínající a na svou slávu teprve čekající povídkář, smím si brát na paškál české antologie, zejména ze soutěží, v nichž jsem se neumístil? Názory se rozcházejí a žádný recept neexistuje. V minulosti se stalo, že X výrazně kladně hodnotilo antologii Y a Y ve stejné době v témže mediu dalo vysoká procenta antologii X. Jakkoliv obě antologie byly vysoko nad hranicí průměru, a tudíž hodnocení byla zasloužená, osobně nepokládám takový postup za šťastný. Faktem ale je, že kdyby s recenzováním praštili všichni, kdo jsou nějak napojeni na vydávání knih, případně jezdí na cony a s řadou autorů se znají, moc recenzentů by nám nezbylo. Proto je dobré velmi citlivě volit tituly. Já třeba zásadně nerecenzuji díla svého nakladatelství a i s recenzováním českých autorů jsem opatrná a velmi dlouho jsem se vyhýbala také soutěžním sborníkům.

Mor na ty procenta

Dodnes jsem nepochopila, na základě čeho se dávají, a pokud na to dříve byly nějaké návody, jsou dávno zapomenuty. U našich recenzentů jednoznačně vedou komiksy a muži psaná akce, naopak neoblíbené jsou paranormální romance a samo náklady.

Procentuální hodnocení by podle mě vždy mělo korespondovat s textem recenze. Např. vlídná recenze a pod ní pouhých padesát procent v médiu, kde spodní hranice neklesají pod osmdesátku, nepůsobí seriózně. Časy, kdy se autor radoval z šedesátky, jsou také nenávratně pryč. Laťka leží opravdu vysoko a cokoliv pod sedmdesát je průser. Je to zapříčiněno i nadbytkem knižní produkce. Ne na všechny dílka se dostane, recenzenti si pečlivě vybírají, a většinou se jim to, co si sami vybrali, líbí. O to víc pak bije do očí šedý průměr nebo nedej bože negativní report.

Mistr napsal sr…

Může se to stát, v takovém případě doporučuji řídit se radou jednoho nejmenovaného nakladatele: „Ruce pryč od Koreje!“ Leda byste do toho šli schválně po hlavě s cílem stát se tím prvním, kdo se nebojí říct: „Sorry, mistře, ale ve svém posledním díle vykrádáš sám sebe.“ A to je špatně, protože recenze nemá být o vás. Nikdy. Ještě horší je renomé „zlého recenzenta“, který strhá úplně všechno. Ptám se: Proč to takový člověk dělá? Pokud se mu opravdu nic nelíbí, nechť nečte a jde dělat něco jiného. Například pást voly.

Nakladatelé prasí knihy

Recenzenti, autoři, čtenáři – všichni mají stejnou mantru: Máme rádi nakladatele a jejich podřízené! Bez jejich peněz a času by totiž nebylo našeho oblíbeného fetiše. Ale… Když se v knize najdou hrubky, primárně je to chyba korektora, případně editora antologie. Autor je až na konci té řádky hříšníků. Když se v knize najdou věcné chyby, opět by to měla odhalit osoba, která má na starosti korektury. Někdy si to bere na svá bedra i nakladatel. Výjimkou není ani situace, kdy na věcnou botu přijde až překladatel a pak se řeší, co dál. Domluvit se na opravě se zahraničním autorem, případně majitelem autorských práv, nebo to nechat plavat?

Nevydařená obálka je věcí trochu spornou – dost často o ní striktně rozhoduje nakladatel, jindy má autor volnější ruku a může si nadiktovat, co tam chce. A někdy prostě jen ilustrátor nesplní představy.

Tyhle věci v recenzi můžeme zmínit, ale ne jako pochybení autora. A hlavně omezují působnost recenze na jedno konkrétní vydání knihy – což je v dnešní době zažitou praxí. A k tomu se váže ještě jedna poznámka: když takto hodnotíme knihu, je to jedna konkrétní kniha jednoho konkrétního nakladatelství, která vyšla tehdy a tehdy, má tolik a tolik stran. Obálku a korektury mají na svědomí ty a ty osoby… To jsou informace, které by měly na konci naši recenze zaznít. F/SF weby si to obvykle hlídají, ale pozor na to při psaní blogerské recenze.

Nakladatelé umí knihy, a umí to dobře

Co bylo řečeno „ve zlém“, platí i naopak. Když se líbí obálka, je vhodné zmínit celé jméno a příjmení ilustrátora, totéž platí o vnitřních kresbách nebo o překladu. Jak řekl jeden nejmenovaný překladatel, pochvala překladu je o ničem, když tam nejsem jmenován. (Otázka, na kolik mohu hodnotit překlad, pokud jsem nečetla originál, by asi vydala na samostatný článek.) A věta o tom, že v knize o osmi set stránkách nebyl zaznamenán jediný překlep, potěší všechny zúčastněné.

Neexistuje dokonalá recenze, stejně jako neexistuje dokonalá kniha

Nic z toho, co bylo napsáno výše, není dogma. Za určitých okolností může být vhodné postupovat zcela odlišně a nepochybuji, že i v mých recenzních textech by se nalezly některé z uvedených nešvarů. Já sama se nepokládám za nijak výrazně nadprůměrného recenzenta, proto mě prosím berte s rezervou.

Kategorie: Science fiction

Letem (fantastickým) světem 25

Sarden.cz - 15. Květen 2016 - 9:39
Tagy: publicistikaJ. RohlíkP. K. DickHan SoloAssassin’s Creed

Ceny Akademie SFFH

Včera byly v Praze v rámci Světa knihy vyhlášeny ceny Akademie SFFH. A dopadlo to následovně

Knihou roku se stala Existence Davida Brina

Nejlepší science fiction Anihilace Jeffa VanderMeera

Sošku za Nejlepší fantasy a horor si odnesly Řeky Londýna Bena Aaaronovitche

Nejlepší povídkovou knihou Černá křídla Cthulhu 2 S. T. Joshiho

Cenu za Nejlepší původní čes. nebo slov. knihu si odnesl Pavel Renčín za svoji Vězněnou

Nejlepší povídkou se staly Psí oči Petra Heteši

Cenu za Nejlepší překlad získal Petr Kotrle za Anihilaci

Nejlepším dílem domácího výtvarníka se staly Řeky Londýna Petry Bažantové

Nejlepším nakladatelstvím se stalo Argo

Nejlepším internetovým médiem byl vyhlášen web XB-1.

Kategorii Nadějný nováček/počin roku/zvláštní cena získala monografie Karel Zeman a jeho kouzelný svět

Cenu za dlouholetou práci pro SF získal Richard Podaný a Karel Zeman in memoriam

Literární novinky

Nakladatelství Argo chystá nové vydání Muže z vysokého zámku. – K vydání se chystá nová kniha Jindřicha Rohlíka. Už brzy navštívíme Brány Skeldalu.

Zemřel Darwyn Cooke 

Ve věku padesáti tří let zesnul na rakovinu scénárista a kreslíř Darwyn Cooke, kterého můžete v našem prostředím znát hlavně díky kresbě k Before Watchmen. Nakladatelství Crew pak na červen připravuje Cookovu komiksovou adaptaci Lovce od Richarda Starka. 

Filmové novinky

Mladého Hana Sola si zahraje Alden Ehrenreicher. – V připravované Mumii si zahraje i Russell Crowe. Ztvární Dr Jekylla. – V roce 2020 se proti sobě postaví Godzilla a King Kong. - V připravované televizní adaptaci Půjčovny masa si hlavní roli zahraje Joel Kinnman. - Marvelovka Black Panther nabírá obsazení. Nově se k filmu přidal i Michael B. Jordan. 

Rušení týdne

Televizní stanice tenhle týden slušně mávali kosou a do věčných lovišť poslali několik seriálů. Nejvíc asi zamrzí zrušení Agentky Carterové, která si tak odbyla jen dvě sezóny. Po osmi sezónách pak skončí taky seriál Castle, kde se to dalo ale tak trochu čekat, protože herečka Stana Katic (Backettová) nedávno oznámila, že hodlá ze seriálu odejít.

Trailery

Assassin´s creed

Letošní rok bude ve znamení souboje adaptací dvou kultovních videoher. Zatímco Warcraft má svou kampaň rozjetou na plné obrátky a snaží se nás nalákat do kina, Assassin´s creed se rozjíždí pozvolna. Venku je první trailer, který láká hlavně na akci. Fanoušci předlohy jsou nejspíš na větvi, ale mě to zatím nechává chladným. Na druhé straně –  je tu Michael Fassbender, Marion Cotillard, takže můžeme očekávat i silný příběh. 

Strašidla

Venku je taky první trailer na pohádku Strašidla. No, názor si na něj udělejte sami. 

 

 

Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Kdo si tenhle týden odnesl cenu Akademie SFFH? Kdo bude nový Han Solo? 

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Komiks Zero: Trojka je ubitá k smrti

Fantasya.cz, nové knihy - 14. Květen 2016 - 22:00
Třetí díl špionážní série utopil Aleš Kot, český scénárista pracující v USA, v rozvleklé akční scéně. Dějových zvratů je poskrovnu, ran pěstí přespříliš.
Kategorie: Science fiction

Ztracené hvězdy se rozhodně neztratí

FantasyPlanet.cz - 14. Květen 2016 - 10:45

Mimo Tarkina, který nám Egmont v minulém roce vydal, jsme se dočkali i několika dalších oficiálně kanonických románů, které však spíše cílily na mladší čtenářstvo. Jedno z nich měla být i kniha Ztracené hvězdy od Claudie Gray. Ovšem pokud se nenecháte odradit kategorizací a dáte tomuhle dílu šanci, zaručuji vám, že se ponoříte do jedné z nejlepších Star Wars knih, co u nás vůbec vyšly.

Já tohle vážně nečekal. Příběh dvou stran – dvou světů a dvou na první pohled odlišných postav není žádnou novinkou. Thane Kyrell ze smetánky a Ciena Ree naopak z chudobných poměrů… tohle fakt není něco, co by člověka mělo nalákat. Oba dva si k sobě najdou cestu, oba míří k podobnému cíli a oba mají spoustu společných názorů, a přesto víte, že musí nastat nějaký zvrat. Základní premisa, a vlastně i prvních několik stran, jsou jedno velké klišé, které nepřekvapí ani příběhem, ani stylem napsání, prostě ničím. Jenže čím víc čtete a čím dál se dostáváte, tím víc chápete, že tento příběh v sobě skrývá neuvěřitelnou hloubku a důležitost. A hlavním důvodem jsou právě postavy.

Ty totiž nejsou ploché. Dokonce se postupně vymaňují z pozic klasických kladných charakterů. Gray dokázala napsat příběh o dvojici, která je uchopena tak uvěřitelně, jako nebe na obloze. Jejich chování a emoce procházejí díky různým etapám příběhu neskutečným vývojem a děj napsaný z pohledů obou postav najednou získává určitý tvar a emoční podkres, který rezonuje na první dobrou. Právě díky tomu, že jak Thanea, tak Cienu sledujeme od jejich dětství, přes pubertu až dál do dospělosti a stáří, se jejich pocity, charaktery a příběh stávají neuvěřitelně silným, blízkým a v mnoha ohledech i hřejivým. Dlouho se mi nestalo, že bych se culil od ucha k uchu, když se snaží Gray o romanci, a to ne nutně právě mezi hlavní dvojicí. Pevně vybudované základy zkrátka sympaticky ukazují nám známý svět z pohledu chlapce a dívky, již umí snít, chybovat a pochopitelně i milovat. A když už jsem to naťukl: Hlavně první polovina se toho vůbec nebojí, a i když je kniha primárně určena mladším, nemá problém s mírou sexuality, syrového vyobrazení či smrti. A vše je napsáno tak svěže, tak lidsky, že budete překvapením otvírat pusu sem a tam. Neskutečně silné vyprávění plné citu a lásky.

Tím druhým a nejdůležitějším důvodem, proč je kniha tak skvělá, je skutečnost, že děj se odehrává v delším časovém rozmezí, díky čemuž vidíme téměř všechny podstatné scény a důležité události, které změnily svět téhle předaleké galaxie. Aniž bych vyzradil vše podstatné, tak se můžete těšit třeba na bitvu o Hvězdu smrti, nezapomenutelnou potyčku na Hothu, návštěvu v Oblačném městě a spoustu dalších známých lokací, které však vidíme úplně z jiné perspektivy. A o to víc jsou tyhle scény šťavnatější a zábavnější. Mimo to se můžete těšit na spoustu odkazů na filmové události, a to i ve formě postav, kde Vader, Tarkin, Leia a Wedge nejsou ani zdaleka jedinými, kdo sehrají svou roli. Ale nic z toho není v příběhu jen pro efekt, jen na sílu. Vše tam zkrátka sedí jak hrnec na prdel a vy se budete usmívat od ucha k uchu.

Tam, kde mi Tarkin vadil svou strohostí, chladností a příliš detailním vyprávěním, Ztracené hvězdy ladně přinášejí příběh, který nijak nedrhne, vše okamžitě vysvětluje a nesnaží se sloužit jako encyklopedie Star Wars světa. Je to skutečně příběh, který funguje ve všech směrech, a mimo to má velmi příjemnou přidanou hodnotu ve formě odkazů, postav, strojů a všeho možného, jenž známe z klonových válek či filmové ságy. Hlavním hnacím motorem je však dvojice hlavních postav, které jsem fandil od začátku do konce. A to se mi už zatraceně dlouho nestalo. Proto na vás všechny naléhám – nebojte se toho, běžte a kupte to, neboť lepší příběh z kulis Star Wars jsem od Dartha Banea fakt nečetl.

Silné vyprávění, perfektní psychologie postav, hřejivé emoce, tuna odkazů, kulisy oblíbeného světa… tady není o čem se bavit. Naprostá paráda a jedna z nejlepších knih SW u nás!

Claudia Gray: Ztracené hvězdy
Překlad: Lucie Kosíková
Vydal: Egmont, 2015
Počet stran: 480
Cena: 429 Kč

Hodnocení: 95%
Kategorie: Science fiction

UKÁZKA: Tim Lebbon: Predátor - Vpád

Sarden.cz - 14. Květen 2016 - 1:22
Tagy: BAronetPredátorUkázkaLiteraturaSci-fiT. LebbonANOTACE:
 Vesmír je nekonečný… a lidstvo do něj proniká dál a dál, buduje si v něm základny, přizpůsobuje si planety pro život a rozšiřuje svou sféru vlivu. Vesmír je nebezpečný… a z jeho hlubin se blíží hrozba. Začínají se množit útoky Yautjů, inteligentní rasy, dosud považované za samotářskou. Predátoři nikdy nebyli přímými nepřáteli lidí, ale teď se k Zemi řítí jejich invazní loďstvo. Lidé se chystají mimozemšťanům postavit, jenže pozor! Predátoři neútočí, ale prchají před ještě horší, hrozivou silou. Vesmír je nevyzpytatelný… a lidstvo náhle čelí katastrofě, jakou si nikdo nedovedl představit. Schyluje se k bouři ve vesmíru! Predátor – Vpád je první díl trilogie navazující na filmový, komiksový, knižní a herní vesmír mimozemských monster – vetřelců a predátorů.  INFO O KNIZE:Lebbon, Tim: Predátor - VpádSérie: Bouře ve vesmíru 1Původní název: Predator - IncursionNakladatelství: Baronet, květen 2016Překlad: Dana ChodilováVazba: vázaná
Počet stran: 312Cena: 329 Kč  UKÁZKA Z KNIHY:PROLOG  LILIYA  Loď USS Evelyn-Tew (vyřazená z bojové služby), Alpha Centurai, září 2351  Zvuky se rozléhaly ozvěnou, syté a těžké, bušily jí v hrudi jako metronom smrti. Na šílený okamžik jí připomněly vibrace hudby a přistihla se, jak bezděky poklepává prstem na rám postele. Ale vzpamatovala se, jakmile slyšela vřískání a chaos, krveprolití a výbuchy. To bušení byl tlukot srdce lodě v jejích posledních chvílích. Plán vyšel a nastal čas sehrát jeho poslední dějství.  Liliya mohla být klidně posledním živoucím tvorem na palubě lodě Evelyn-Tew.  Kromě nich.  Neozbrojená a samotná postupovala z ubytovací paluby dolů k laboratořím. Vklouzla do otevřených dveří, zavřela je za sebou, schovala se ve tmě, zatímco někdo nebo něco prošlo kolem. Zaznamenala těžké oddechování, tiché syčení a projel jí strach. Zůstala tam déle, než bylo nutné, a znovu se přistihla, jak pochybuje o svých rozkazech.  Podívej se, co jsou zač! Podívej se, co dokážou!  Jeden z těch netvorů si našel cestu na ubytovací palubu a propuklo peklo. Liliya slyšela útok – vyplašené výkřiky, hlasité syčení útočníka, střelbu a jekot – a viděla následky, když pak obcházela rozervané vlhké cáry, ještě donedávna lidi. Bylo jich nejméně sedm, ale pod jedním lůžkem se nacházela taková spoušť, že se nedalo poznat, kolik obětí tam vlastně zahynulo. Nejspíš je znala jmény.  Vypnula jsem bezpečnostní zámek, pustila jsem je ven a teď –  Ale byla malý pán, aby zpochybňovala rozkazy nebo jim nevěřila. Ocitla se tu z jistého důvodu. Nikdy ještě Wordswortha nezklamala a nezačne s tím ani teď.  Bylo to zvláštní, procházet takhle opuštěnou laboratorní lodí. Obvykle rušnými, nyní zmlklými chodbami se odrážely vzdálené zvuky, Evelyn-Tew duněla a sténala, jak čím dál víc zrychlovala. Liliya věděla, kam loď míří. V případě jakékoli kritické situace následovala automatická reakce, nasměrovala plavidlo do nejbližšího slunce. Všechno spálit.  Neriskovat, že někdo nebo něco unikne.  Jenže ona všechno změnila. V její hlavě už nastalo odpočítávání.  Dostala se na křižovatku tří chodeb, podívala se směrem, kam potřebovala jít a přitom tam vůbec jít nechtěla. Světla na schodišti poblikávala a selhávala, snad následkem nouzových opatření, nebo se něco poškodilo v boji s uniklými xenomorfy. Liliya zaváhala jen na okamžik a vydala se po prvním schodišti dolů.  Měla jsem to udělat dřív, pomyslela si. Na palubě výzkumné lodě byla už skoro sto dní a za tu dobu se mezi posádkou zabydlela, splynula s prostředím. Své úkoly plnila dobře, ale ne přehnaně dobře, byla přátelská, ale s nikým se nespřátelila. Čím déle tu byla, tím méně si jí lidé všímali. Přesně o to jí šlo, potřebovala se stát neviditelná.  Ale kdyby svůj úkol splnila dřív, byla by už teď dávno z lodě pryč a možná by se všechno tak nepokazilo. Ten křik, střelba, ten jekot by třeba ani nenastaly. Posádka by snad unikla.  Snad.  Ale s xenomorfy vždycky nakonec nastal chaos. Kdykoli se získaly vzorky, ať už živých tvorů, vajíček nebo embryí, všechno se nakonec pokazilo. Vetřelci nechtěli být chytáni a studováni a s těmito tvory, vypěstovanými ze vzorků sebraných na planetě LV-178, tomu nebylo jinak. Pořádek neměli v povaze, byli to tvorové násilí a krve. Tam, kde se vyskytli, se vesmír změnil v drsné, kruté, nelítostné místo.  V dalším patře světla znovu zablikala, lákala ji dál. Na stěně zamrkal matný skleněný obrys. Komunikační stanoviště. Přejela rukou po obrazovce, vyvolala plánek lodě. Tlumeně zasvítilo slovo stav. Liliya se ho dotkla a dívala se, jak se vytrácí. Na jeho místě se objevilo varování.  Zadržela dech a přečetla si ho znovu, i když nemusela. Měla fotografickou paměť, vybavovala si všechno. Proto si Wordsworth vybral pro tento úkol právě ji. Na podobné mise se do této části Sféry lidí vypravili i další, ale řekl jí, že na té její záleží nejvíc. Tohle je důležité. To, co sebere z Evelyn-Tew, může ovlivnit, zda Zakladatelé zvítězí, nebo zaniknou coby zapomenutá odbočka historie.  Podle varování měla ještě méně času, než se obávala. Loď byla nastavena na zrychlenou sebevražednou trajektorii a za necelou hodinu vletí do hvězdy Alpha Centurai.  Liliya zavřela oči a zhluboka se nadechla.  Správně, pomyslela si. Těm netvorům se nesmí dovolit –  Z dálky se rozeznělo praskání, jako by se pomalu odlepoval suchý zip. Následoval výkřik, slovům nebylo rozumět. Střelba a pak ječení.  Liliya pospíchala na vršek dalšího schodiště a vydala se dolů. Sestupovala opatrně, střehla po nějakém pohybu nebo zvuku, které by mohly znamenat nebezpečí. Pevně doufala, že najde, pro co sem přišla. Ironií osudu se teď, když xenomorfové unikli a plenili loď, jejich původní vězení v laboratořích stalo možná nejbezpečnějším místem plavidla.  Schodiště skončilo a Liliya se ocitla ve vestibulu, odkud vedlo několik chodeb. Odehrálo se tu něco zlého. O zeď vzadu sedělo opřeno tělo s nepřirozeně zkroucenou rukou, kolem plno krve. Opodál se válela zbraň. Mřížku v podlaze něco prorazilo zevnitř a z ní jako by do chodby plynula temnota z vesmíru.  Liliya rychle utekla od té scény, od příběhu, který nechtěla znát. Ať byl ten člověk dobrý, nebo ne, doufala, že zemřel rychle.  Ocitla se v laboratorním patře a dalším vstupem se dostala k prvnímu bezpečnostnímu stanovišti. Všechny naděje, že dveře byly rozmláceny nebo zůstaly otevřené, se rozplynuly – ale s tím počítala. Vytáhla z kapsy malý nástroj. Pod nohama se jí rozlehlo tupé žuchnutí, následované zaduněním odkudsi zdaleka.  To byla exploze. Zamrkala a naklonila hlavu, napínala uši. Pokud se odehrálo něco zkázného a loď se začíná rozpadat, bude muset pospíchat k doku nebo k únikové kapsli a nesplní cíl, pro který sem přišla.  Podlaha trochu zavibrovala, ale tím to skončilo. Srdce lodě bušilo dál a motory fungovaly.  To, co způsobilo explozi, bylo daleko a nemusela se o to starat. Aspoň zatím ne.  Vytáhla dekodér a pustila se do práce na zámkovém mechanismu. Protože šlo o kombinované zařízení, chopila se sady planžet a začala pracovat na prvním stavítku. Kombinace elektronických zámků a staromódního systému cylindrických vložek by měla všechny nezvané hosty odradit, ale Liliya byla cvičená. A výjimečná.  Ani ne za minutu se dveře otevřely, ocitla se v hlavní části laboratoří. Celá tato ústřední sekce byla obklopena obří zpevněnou konstrukcí podobnou gondole, byl to zesílený trup uvnitř trupu se samostatnými systémy a obvody, aby se zabránilo v úniku tomu, co se tu přechovávalo. A přece po Liliyině zásahu zabezpečení selhalo a xenomorfové si našli cestu ven.  Prošla první z přetlakových komor vedoucích do laboratoře číslo tři a zahleděla se silným zpevněným sklem dovnitř. Laboratoře byly vzhůru nohama, zadní stěna rozervaná, v rohu se válelo několik zkrvavených a roztrhaných těl.  Laboratoř číslo dvě se naplnila kouřem. Uvnitř neviděla nic než pár rozmazaných otisků rukou na skle zevnitř.  Mezi laboratoří číslo dvě a jejím cílem, jedničkou, se nacházela hlavní skladovací sekce. Stěny měla silnější a tlustší než vnější trup lodě. Tam si Liliya netroufla nic porušit. Uvnitř seděla smrt a paradoxně i zdroj strašlivého života.  Královna.  Liliya ji spatřila jenom jednou a ta vzpomínka v ní vyvolala takové noční můry, že se už nikdy v klidu nevyspí. Už jen z toho, že se ocitla takhle blízko, jí naskakovala husí kůže a krev v žilách stydla.  Rychle prošla kolem neoznačených těžkých dveří, za nimiž cítila děsivou vnímavou bytost.  Ona ví, co se děje? Pokusí se osvobodit, odervat se od porodního vaku?  Liliya si v duchu vynadala. Musí se soustředit a královna není její cíl.  Laboratoř číslo jedna byla pořád zabezpečena, musela znovu nasadit své kasařské schopnosti. Když se dveře nehlučně otevřely, přitiskla se zády ke zdi, poslouchala, zda uslyší zavřeštění, čekala útok. Ale všude vládl klid.  Vklouzla dovnitř a dala se do práce.  Netrvalo jí ani deset minut, než se dostala do velkého počítače, obešla sérii ochranných protokolů a zahájila kopírování všech potřebných informací. Za tři minuty stáhla záznamy ze všech harddisků, datových cloudů a velkokapacitních úložišť z lodě i mimo ni. Stala se jediným majitelem veškerých výsledků výzkumu, prováděného na Evelyn-Tew.  Vědci na palubě ušli dlouhou cestu. V uplynulých několika letech zjistili o xenomorfech víc, než se odhalilo za několik předchozích staletí – a ona to teď všechno ukradla.  Bylo to těžké břemeno, ale nesla ho kvůli Wordsworthovi… a všem ostatním. A teď bylo nejdůležitější přežít.  *** Měla v plánu vzít jednu z lodí z dokové paluby. Kotvilo tam několik raketoplánů a taky vyřazené bitevní plavidlo koloniálních mariňáků, údajně pro ochranu. Ale některé z nižších palub hořely, a jak se tak blížila k dokům, slyšela střelbu, křik a nezaměnitelné vřeštění xenomorfa.  Rozhodla se vsadit na únikovou kapsli.  Loď Evelyn-Tew, víc než míli dlouhá a půl míle široká, byla vyřazený armádní torpédoborec, který unesl mnohem více lidí, než ho obývalo teď. Krvavé stopy dokazovaly, že vetřelci povraždili vědeckou posádku, snad unikl aspoň ostatní personál. Doufala, že pro ni zbyla některá úniková kapsle.  Uslyšela je necelých dvě stě metrů a jedno patro od nejbližšího kotviště záchranných člunů. Šelestili. Škrábali. Kradli se podél zdi před ní, někde za rohem, k němuž se blížila. Když zablikalo světlo nad hlavami, uviděla tancující a chvějící se stíny.  Liliya se zastavila a ztuhla, snažila se ani nehnout. Deset kroků za sebou měla dveře, ale netušila, jestli se dají otevřít. O padesát kroků dál vzadu byly dveře v přepážce. Kdyby se obrátila a rozběhla se, možná by to stihla – nebo taky ne. A ani pak nebylo jisté, jestli je za sebou dokáže zavřít, nebo jestli ji dostanou zezadu.  Rychle zamrkala, snažila se rozhodnout, co udělá, a stíny vyrazily zpoza rohu.  „Já ti říkal, že jsem někoho slyšel!“ prohlásil muž k ženě po svém boku. Nesl starý model pulzní pušky a ona svírala dva porcovací nože. Oba vypadali vyděšení.  „Vy jste ta z jídelny,“ promluvila žena. „Liliya, že?“  „Ano. A vy?“  „Kath Robertsová. Inženýrka. Tohle je Dearing.“ Jeho profesi neuvedla a Liliye na tom stejně nezáleželo. Bylo jasné, že ani jeden z nich si se zbraněmi neporadí, a v očích jim sedělo strašlivé zoufalství. Potřebovali pomoc a vedení.  Toho Liliya schopná nebyla, ale mohou spojit síly a tak možná přežít.  Neudělej nic, čím by ses zpronevěřila misi. Ten hlas, který se jí ozval v hlavě, jako by patřil Wordsworthovi.  Věděla, že jsou to pravdivá slova. Ti dva znamenají nebezpečí pro tvůj úkol. Budou chtít záchranu, ne to, co chceš ty – zmizet.  „Musím jim pomoct,“ zamumlala pro sebe a viděla, jak se Dearing zamračil, zaslechl ji. Asi si pomyslel, že se zbláznila.  „Viděla jste ty potvory?“ zjišťovala Robertsová.  „Jednu. Schovala jsem se.“  „Ono vás to nevyčenichalo?“ chtěl vědět Dearing.  Liliya pokrčila rameny. „To umějí?“  „Jo. Aspoň si to myslíme.“ Pohlédl stranou a pak zpátky, odkud přišli. „Jestli jste šla k evakuačním lodím, tak pozdě.“  „Jsou všechny pryč?“  „Z doku C ano. Dok A byl zničený při explozi, z béčka unikla atmosféra a déčko je skoro o půl míle dál k zádi. Nemyslím si…“ Odmlčel se.  „Víte, že letíme v sebevražedném kurzu, že?“ zeptala se Liliya.  „Sebevražedném?“ Robertsová vykulila oči a zbledla.  „Loď vletí do slunce,“ vysvětlila a pak dodala: „Pojďte. Je jedna šance.“  „Jaká?“ zeptal se Dearing, ale Liliya neodpověděla. Zčásti proto, že jemu ani Robertsové nevěřila, a její síla spočívala ve vědomostech. A navíc nevěděla, jak velká ta šance je.  V doku pod důstojnickými kajutami kotvily záchranné kapsle. Každá z nich byla určena pro jednu osobu. Netušila, kolik jich tam zůstalo.  Na schodišti našli mrtvou ženu. Ležela roztažená na schodech. Podle uniformy šlo o důstojnici z letové paluby, ale jinak nezbylo moc,  čím by se dala odlišit od ostatních mrtvých, které Liliya viděla. Rozervané tělo, rozervané šaty, roztříštěné kosti – po zásahu xenomorfů si byli ve smrti všichni rovni.  Způsobila jsem to já.  Potlačila tu myšlenku.  Opatrně prošla skrz spoušť, pokoušela se projít po suchých částech schodů. Nebylo jich moc. Tu ženu to zastihlo, když směřovala dolů k záchranným kapslím. Těžko říci, jestli její zhouba pokračovala tím směrem, nebo přišla zespoda.  „Dávejte pozor,“ zašeptala na Robertsovou a Dearinga. „Nespadněte.“ Byla tam toho spousta, na čem se dalo uklouznout. Ale propletli se dolů na odpočívadlo a k dalšímu schodišti a ocitli se v tlumeně osvětlené hale s několika pohodlnými sedadly a nápojovým automatem v rohu. Osvětlení, napodobující příjemné denní světlo, bylo náročné na provoz, a vymezené proto pro luxusnější části lodě. Očividně se nacházeli v důstojnické sekci.  Robertsová čekala, až jí řeknou co dál. Dearing pokrčil rameny, pulzní pušku pořád svíral v ruce.  „Kudy?“ zeptal se.  Liliya si vybavila plánek lodě a soustředila se na prostor s únikovými kapslemi. Nacházel se o patro níž, ale blízko. Na vteřinu se odvrátila, poslouchala, napínala smysly, pokoušela se odhalit, jaké nebezpečí jim hrozí. Systémy životní podpory hučely. Loď se otřásala vibracemi, jak motory zrychlovaly směrem k hvězdě, tady dole to ale nebylo tolik znát. Žádné další výkřiky, žádná palba ani syčící tvorové. To nebylo moc povzbudivé.  Mohlo to znamenat, že všichni lidé jsou mrtví.  „Pojďte,“ pobídla je. „Nemáme moc času.“  Nech je být, ozval se Wordsworthův hlas. Hlavní je mise.  Ale když zachrání tyhle dva, možná spasí aspoň malou částečku vlastní duše.  Šli za ní o další patro dolů. Přístupové dveře do doku s kapslemi byly otevřené, z elektronického zámku vedle nich zbyla doutnající spoušť. Někdo před nimi je odpálil, aby se dostal dovnitř.  „To ne,“ hlesl Dearing.  „Možná nejsou všechny pryč,“ řekla, ale přitom už myslela dopředu. Kalkulovala čas a trajektorii, zásoby a životní podporu. Porovnávala záchranu dvou dalších lidí s úspěšným dokončením mise. Dostala jsem se tak daleko… pomyslela si. Nemůže si to teď pokazit.  Dostali se do kruhového prostoru se sedmi kulatými dveřmi, každé vedly přímo ke kapsli. V nouzi byl třeba rychlý a snadný přístup.  „Do hajzlu!“ ulevila si Robertsová.  „Zbyla jenom jedna!“ sykl Dearing a Liliya uvažovala, jestli ví, co to znamená. Obrátila se. Už odstupoval, zvedal zbraň, ještě na ni nemířil, ale byl připravený to udělat.  „To není třeba.“ Dívala se mu do očí. Na okamžik se zarazil. Pak couvl o tři další kroky, přitiskl se na hladkou přepážku vedle přístupového panelu ke zbylé kapsli. Tady v důstojnickém úseku byly vymalované dokonce i stěny nouzového doku.  Motory lodě znovu zapulzovaly Liliye pod nohama a ona zauvažovala, jestli to vycítili i ti dva. Nejspíš ne. Vnímala spoustu věcí, které jim unikaly. Dearingův zrychlený tlukot srdce, kapičku potu na jeho spánku a klouby, které zbělely na spoušti pušky.  „Dearingu…,“ začala.  „Jsou určené jenom pro jednoho,“ přerušil ji. Díval se z Liliyi na Robertsovou, jako by se snažil uhodnout, která se na něj vrhne první.  „Touhle soustavou lítá spousta dalších lodí,“ domlouvala mu Robertsová. „Za pár dní nás někdo vyzvedne. Příjemné to nebude, ale tři se tam vejdeme.“  Jenže to není to, co chci, pomyslela si Liliya. Nechci, aby mě vyzvedli – nikdo jiný než Zakladatelé. Měla si to rozmyslet, nebrat ty dva s sebou.  Dearing zvedl pušku.  Věděla o sobě, že je rychlá, ale možná ne dost.  „Robertsová má pravdu,“ řekla. „Budeme tam nacpaní, start bude drsný, ale ve třech tam pár dní vydržíme. Myslíte si, že by důstojníkům nenachystali dost jídla a vody? Že by jim to tam nezařídili pohodlně?“  Dearing se podíval stranou a dotkl se panelu na stěně. Oči měl vykulené vzrušením z nadcházejícího úniku.  „Nemůžeš nás tu nechat umřít!“ vyjekla Robertsová.  „Zbyly ještě další záchranné čluny,“ odbyl ji.  „To je o půl míle dál!“ houkla.  „Tiše,“ napomenula ji Liliya pevně, ale už to zašlo moc daleko. Mezi těmi dvěma bylo něco, o čem nevěděla, a následující prohlášení Robertsové to odhalilo.  „Copak pro tebe nic neznamenám?“ fňukla inženýrka.  Dearing se ušklíbl a Liliya popošla o krok. Všiml si toho a namířil zbraň jejím směrem.  Zaslechla běžící, pospíchající kroky, blížil se jeden z těch tvorů. Sledoval je, snad šel po zvuku jejich hlasů. Dearing to zřejmě ještě nezaregistroval. Měla pár chvil, aby zareagovala, a v nich to na ni všechno dopadlo.  Riziko, které na sebe vzala, aby se dostala na Evelyn-Tew, služby, které se po ní chtěly, zákulisní machinace Wordswortha a dalších Zakladatelů.  Odpovědnost, jakou měla, význam informace, kterou v sobě nyní nesla.  Neštěstí a smrt, způsobené tím, že vypustila ty tvory.  Důsledky, pokud neuspěje.  Všechno v ní se bránilo tomu, co udělala pak. Ale věrnost Wordsworthovi byla větší než její vlastní síla, instinkt nebo morální zásady, které si vyvinula. Její oddanost věci byla absolutní.  Liliya se přesunula za Robertsovou, popadla ji pod pažemi a strčila ji na Dearinga.  Pulzní puška zaduněla. Žena sebou prudce škubla a odskočila dozadu. Liliya její nápor ustála a znovu ji postrčila. Dearing pod tíhou zkrvaveného umírajícího těla zavrávoral pozadu ke zdi. Jak se Robertsová sunula k zemi, jednou rukou ho chňapla za oblečení a nechala mu na prsou krvavou stopu. Vyvlékl pušku a namířil ji na Liliyu.  Praštila do ní, až odletěla stranou. Něco se jí v ruce zlomilo, puška spadla na zem, sklouzla a zastavila se vedle dveří, jimiž vešli.  Za nimi se roztancoval mohutný stín a rozlehlo se temné syčení.  „Co to kurva je?“ houkl Dearing. Nedíval se Liliye do tváře. Vykulenýma očima zíral níž, a když na sebe shlédla, konečně naskočila bolest.  Vykřikla, spíš zoufalstvím než agonií.  Takhle to skončit nemůže.  To není správně. To není fér!  Přitiskla si ruku na ránu, ale bílou tekutinu nezastavila, dál se rozlévala na podlahu.  „Ježíšikriste!“ sykl Dearing.  Liliya využila jeho zmatku. Volnou rukou ho odrazila stranou, vložila do toho všechnu sílu. Zakopl o tělo své milenky a rozplácl se na zemi, zrovna když se stín objevil ve dveřích.  Nepodívala se tam. Věděla, že jde o čas, a pokud má přežít, záleží na každém pohybu, na každém okamžiku.  Překročila nohu mrtvé ženy, stiskla panel na stěně, přečkala mučivou věčnost, než se průlez kapsle otevřel, chytila se jeho okraje a –  Dearing zaječel.  Podívala se – musela se podívat – a viděla, jak xenomorf stojí rozkročený nad padlým mužem, jednu končetinu mu vrazil do ramene, druhou vtiskl do kříže. Nahrbil se, protáhlá hlava se sklonila k bránící se oběti, a když Dearing znovu zaječel, vyrazily tvorovi z tlamy zuby a rozdrtily mu lebku.  Liliya se protáhla do kapsle a praštila po tlačítku na stěně vedle dveří. Průlez se zavřel. Něco tvrdě narazilo na druhou stranu, ale to už ji ohlušilo dunění, kotvicí svorky kapsle se odpálily, zažehl se pohon.  Měla se chránit připoutaná na sedadle, místo toho ji obrovské zrychlení vtisklo na zavřený průlez a ona se konečně poddala žhavé bolesti.  Přepadlo ji bezvědomí, uvítala to vysvobození v požehnané temnotě.  *** Liliya zamrkala a prudce se probrala do reality. Tiše skučela, bolestně sténala při každém nádechu. Bolest ji přivedla zpátky. Byla sama a Robertsová s Dearingem zahynuli.  „Ne,“ šeptla.  To ona způsobila jejich smrt, i když nestiskla spoušť pušky namířené na Robertsovou ani nerozdrtila vlastními zuby Dearingovu lebku.  „Ne!“ Tentokrát vykřikla, hlas utlumil měkký interiér kapsle. Věděla, že udělala dobře. Nemohla se zachovat jinak.  Nemohla, pokud má její mise vyjít.  Úniková kapsle se ještě pár vteřin třásla, pak se vypnuly pomocné rakety. Liliya se ve stavu beztíže lehce odlepila od průlezu, přidržela se sedadla, obrátila se, přitáhla se na něj, připoutala se v pase a přes ramena. Ve vzduchu se vznášela mlha z její krve a sbírala se do kapek, mléčných bublin, plynoucích v rozvířené atmosféře.  Břicho ji bolelo, ale ještě víc bolelo pomyšlení, že by to všechno mohlo být k ničemu. Jakmile se připoutala na sedadlo, uspořádala si rozbouřené myšlenky, projela zklidňující program, který srovnal výkyvy její lidské stránky. Ten proces z duše nenáviděla. Liliye bylo přes padesát a považovala se za člověka. Spuštění podpůrných protokolů ji z té příjemné iluze probralo. A přece to bylo nutné zlo, aby mohla zhodnotit poškození – sebe sama a hlavně informací, které ukradla.  Spustila vnitřní diagnostiku a rychle se soustředila na oblast zranění a související komponenty. Netrvalo ani vteřinu a ujistila se, že vnitřní disk zůstal nepoškozen. Výboj pulzní pušky oddělil úlomek žeber. Pronikl jí do žaludku a vyšel ven bokem, minul důležité vnitřní systémy a těsně se vyhnul porcelánovému krytu, který chránil její harddisk.  Dýchat nepotřebovala, stejně si ale zhluboka oddechla úlevou.  Všechno tam zůstalo. Nejenom to, co po ní chtěl Wordsworth, ale i všechno, pro co byla určena Evelyn-Tew. Celý výzkum. Celé ty hodiny, dny a roky analýz, experimentování, zkoušek a hrůz… a ty hrůzy to málem všechno skončily.  Společnost Weyland-Yutani se dostala daleko. Její výzkum vzorků xenomorfů z planety LV-178 postoupil dál, než by si kdokoli představoval nebo doufal. Cizí rasa sice byla pořád záhadou, informace nyní uzavřené v Liliyině harddisku však osvětlovaly více, než lidé do té doby objevili.   Teaser obrázek (výška): Teaser: 

Vesmír je nekonečný… a lidstvo do něj proniká dál a dál, buduje si v něm základny, přizpůsobuje si planety pro život a rozšiřuje svou sféru vlivu.

Obrázky v článku: 
Kategorie: Science fiction

Ódinovo dítě, Havraní kruhy 1

Fantasya.cz, nové knihy - 13. Květen 2016 - 22:00
Představ si, že ti chybí něco, co všichni ostatní mají. Něco, co dokazuje, že patříš do jejich světa. Něco tak důležitého, že bez toho nejsi nikdo. Jsi jen nákaza. Pouhý mýtus. Člověk.
Kategorie: Science fiction

Novinka od Hostu: Naslouchač

FantasyPlanet.cz - 13. Květen 2016 - 11:20
Anotace

Velká válka rozdělila svět na dvě části, z nichž jedna je obyvatelná a druhá zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii z nerostu zvaného sklenit. V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dokážou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Energetické pole štítu odsuzuje sklenaře k životu ve středověkých podmínkách, lidé z nížin je zotročili a těžba sklenitu jim způsobuje nemoci a znetvoření.
Třináctiletá Ilan se jako jedna z mála narodila bez deformací a navíc se vzácným darem — dokáže naslouchat sklenitu. Aby ji neodvedli od rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v masce a hábitu, které musejí sklenaři nosit na znamení podřízenosti.
Díky svému daru by snad mohla mít o něco lepší život, protože se může vyučit sklenařským brusičem.
Jenže její schopnosti jsou už teď tak výjimečné, že si ji vybere kapitán pětadvacítky, družiny, která chrání sklenařská města před nebezpečnými tvory zrozenými z otráveného vzduchu za štítem.
Ilan ví, že musí své tajemství před pětadvaceti bojovníky za každou cenu uchránit. Jsou to přece nepřátelé a život sklenaře pro ně nic neznamená. Nebo se mýlí?

Svět otrokářů a otroků,
svět bohatých a chudých,
svět věčně mladých a těch,
kteří denně umírají v nelidských podmínkách.
Kdo je však na kom závislý?

Původní česká fantasy z fascinujícího temného světa, kde se na pravdu a naději téměř zapomnělo

Po několika úspěšných překladových titulech a dvojici upírských románů české autorky Karoliny Limrové vydává nakladatelství Host další knihu z žánru fantasy. Naslouchač Petry Stehlíkové je první díl plánované série o nadané dívce pocházející z utlačovaného národa sklenařů. Kniha vychází na květnový veletrh Svět knihy.

Rukopis románu se před pár měsíci dostal přímo do rukou ředitele nakladatelství Host. „Zaujalo mě to, jak je autorka schopná od první stránky vytvořit plnohodnotný a věrohodný svět a zabydlet ho ‚živými‘ postavami,“ vzpomíná na svůj první dojem z rukopisu ředitel Tomáš Reichel. Vzhledem k tomu, že chce nakladatelství Host v budoucnu vydávat kromě překladové fantasy i více žánrových knih českých autorů, nadějný text Petry Stehlíkové v něm vzbudil okamžitý zájem. „Pro vydání knihy hrál i fakt, že přestože cílí primárně na čtenáře fantasy, nezklame ani toho, kdo s žánrem ještě nemá mnoho zkušeností. Román není zaměřen jen na ‚technologii‘ nebo ‚magii‘, ale především na silnou hlavní postavu, se kterou se čtenář může snadno sblížit,“ dodává Reichel.

Temná atmosféra a silná hlavní hrdinka

Ústřední postava Ilan, která je zároveň vypravěčkou knihy, je přesně ten typ hrdiny, jenž příběh „táhne“ a nutí čtenáře pokračovat ve čtení, aby zjistil, jaké nástrahy mu autor přichystal. „Ilan je podle mě na příběhu to nejsilnější. Kniha nepatří mezi nejakčnější a hodně se soustředí na budování světa, ale postava malé sklenařky je tím, co čtenáře k textu připoutá a nepustí. Prostě musíte číst dál a zjistit, jak to s ní dopadne. A tento čtenářský zážitek byl důvodem, proč jsem se rozhodl knihu vydat a zkusit přesvědčit ostatní čtenáře, že stojí za to,“ vysvětluje ředitel nakladatelství.

Kromě ústřední postavy se čtenáři mohou těšit také na temnou atmosféru, kterou se autorce podařilo skvěle vykreslit. „Atmosféra provází čtenáře i hlavní hrdinku po celou dobu, kdy musí čelit jak nebezpečím, která přináší život v postapokalyptickém světě, tak i nástrahám vzpoury proti sociálnímu útlaku,“ popisuje redaktor sci-fi literatury a fantasy Jiří Štěpán. Petra Stehlíková se nesnaží čtenáři jeho cestu světem sklenařů příliš komplikovat, příběh je přímý, jasný a odvíjí se ve svižném tempu, které si v ničem nezadá s filmem. „Je velmi těžké Naslouchače jen tak odložit, protože Ilan vám to prostě nedovolí,“ doplňuje Štěpán. Naslouchač je zkrátka debut, který by fanouškovi fantasy určitě neměl uniknout.

Petra Stehlíková: Naslouchač
Vydal: Host
Formát: váz.
Počet stran: 376
Cena: 329 Kč

Kategorie: Science fiction
TOPlist