Sarden.cz

První sérii cen předal s grácií sobě vlastní sám Richard Klíčník, dalších několik sličná zástupkyně významného sponzora z IT branže. Když se pořad přehoupl přes polovinu, předal významnější ceny Martin Gilar. Tento známý emigrant, spisovatel, vědecký pracovník a přispěvatel do Interkomu se zároveň zařadil mezi sponzory ceremonie.

• Reportáž Jardy Houdka zde.
• Výsledky zde.

Asi jsem nebyl sám, koho překvapilo, že tentokrát nemoderuje Richard Klíčník. Richard byl přítomen, ale měl na starosti nejen fotografování, ale také předávání a přebírání cen. Navrch zodpovědně moderovat by už nemohl.

Moderování bylo svěřeno dvojici Chiory a Dizzy (Tomáš Skoupý a Tomáš Randus) známé dosud spíše z menších conů, např. Opatconu. Dva komedianti jsou víc než jeden a ceremoniál zpestřili vzájemným špičkováním. Předávání docela odsýpalo, přičemž Zdeněk Rampas oba borce z první řady režíroval (frenetické signalizování povelů jako zpomalte, zrychlete, máte dost času, vymyslete teď nějakou improvizaci, host má zpoždění, ukončete to rychle, Stephen Clarke už je tady).

První sérii cen předal s grácií sobě vlastní sám Richard Klíčník, dalších několik sličná zástupkyně významného sponzora z IT branže. Když se pořad přehoupl přes polovinu, předal významnější ceny Martin Gilar. Tento známý emigrant, spisovatel, vědecký pracovník a přispěvatel do Interkomu se zároveň zařadil mezi sponzory ceremonie.

Moderátoři nebyli na zábavu sami - mnozí ocenění si neodpustili ani dost pichlavé a ironické žerty. Od Leonarda Medka, vítěze ceny za nejlepší povídku, nějakou sžíravou poznámku asi čekal každý. Nikdo nebyl překvapen, když utrousil sarkasmus na adresu své konkurence. Vtipem ale sršel i jindy mlčenlivý Tomáš Němec, který si pro cenu za nejlepší časopis přišel i se svou spolušéfredaktorkou Alžbětou Lexovou. Na malém pódiu byl docela mumraj.

Největší taškařici obecenstvu ale připravil sám Zdeněk Rampas. Stephenu Clarkovi, který měl předat hlavní cenu, (prý omylem) podstrčil obálku s loňským vítězem. Když zahraniční host snaživě přeslabikoval česko-italskou kombinaci jména autora a titulu, vyskočil režisér na pódium a vyhlásil cenu sám. Zástupkyně nakladatelství Albatros se zhostila role překladatelky a překvapenému britskému spisovateli situaci vysvětlovala.

Moderátoři pak jako součást omluvy vyhlásili soutěž o své honoráře, kterých se výherci z publika nadšeně ujali.

Vítězové i poražení se pak sešli v blízké restauraci, nosící jméno slavného spisovatele O´Briena, a slavili, nebo sbírali inspiraci pro další tvůrčí rok. Ale to už je jiný příběh.

Nejlepší původní čes. nebo slov. kniha

• Juraj Červenák: Zlato Arkony (Brokilon)
• Edita Dufková: Zpráva z Hádu (Laser-books)
• Ondřej Jireš (ed.): Krvavá čest (Triton)
• Jiří Pavlovský: Magie pro každého (Epocha)
• Vladimír Šlechta: Keltská brána (Brokilon)

Nejlepší časopis

• Interkom
• Pevnost
• XB-1

Nejlepší fantasy a horor

• Steven Erikson: Chromý bůh (Talpress)
• Kevin Hearne: Prohnaný (Laser-books)
• Guy Gavriel Kay: Pod nebesy (Argo)
• John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými (Argo)
• George R. R Martin.: Tanec s draky (Talpress)

Nejlepší nakladatelství

• Argo
• Brokilon
• Laser-books
• Straky na vrbě
• Triton

Nadějný nováček / počin roku / zvláštní cena

• Jan Czechaczek za bakalářskou práci Vznik fandomu a „realistická fikce“ Jana Hlavičky a Ivana Kmínka
• Lubomír Kupčík za grafické zpracování knihy Amélie a tma
• Michal Jedinák za překlad trilogie Hry o život
• Nakladatelství Epocha za původní českou knižní řadu Kladivo na čaroděje
• Petr Kotrle za překlad knihy Anatém

Nejlepší povídka

• Martin D. Antonín: Saladinova lampa (Krvavá čest)
• Juraj Červenák: Chřestýš Callahan a brána duchů (Pevnost)
• Vilma Kadlečková: Starýma očima, za tisíc let (Krvavá čest)
• Leonard Medek: Příběh zloděje (Mrtvý v parovodu)
• Pavel Renčín: Hněv boží (Krvavá čest)

Nejlepší povídková kniha

• Martin Fajkus (ed.): Temné časy (Fantom Print)
• Ondřej Jireš (ed.): Krvavá čest (Triton)
• Stephen Jones (ed.): Kniha hrůzy (Laser-books)
• Howard Phillips Lovecraft: Volání Cthulhu 2 (Albatros Media - Plus)
• Jonathan Strahan (ed.): Nejlepší science fiction a fantasy 2011 (Laser-books)

Nejlepší překlad

• Michael Bronec (Pán světla)
• Jan Kantůrek (Šňupec)
• Petr Kotrle (Anatém)
• Richard Podaný (Pod nebesy)
• Milan Žáček (Ambasadov)

Nejlepší SF

• China Miéville: Ambasadov (Laser-books)
• Hannu Rajaniemi: Kvantový zloděj (Laser-books)
• Alastair Reynolds: Transport ledu (Triton)
• Neal Stephenson: Anatém (Talpress)
• Connie Willisová: …o psu nemluvě (Triton)

Nejlepší dílo (domácího) výtvarníka

• Jan Doležálek (Krvavá čest)
• Michal Ivan (Zlato Arkony)
• Tomáš Kučerovský (Pán světla)
• Lubomír Kupčík (Amélie a tma)
• Jana Šouflová (Mrtvý v parovodu)

Cena za dlouholetou práci pro SF

• Tomáš Němec
• Josef Pecinovský
• Richard Podaný

Kniha roku

• Anatém (Neal Stepheson)

Hororovou sci-fi povídku Moucha (1957) napsal - trochu i ve stylu Jekylla a Hyda a anglicky - francouzský novinář a záhadolog George Langelaan (1908–1972). Prakticky současně byla zfilmována, ale komunisti k nám tento „nechutný“ horor nepustili a pustili se do něj krátkými ústrky v tisku a v časopisech, abychom tu pochopili, nakolik zůstává západní kultura vrcholem dekadence.

Minimálně jeden takový pobouřený referát jsem jako kluk objevil (tuším) uvnitř starého vojenského Zápisníku. Od té chvíle jsem o Mouše snil. A bál se. Děsil. Tam dávno, mezi dětmi jsme si o ní vyprávěli, než zaznělo hřmění letní bouřky, a doteď si matně vzpomínám, jaký na mě příběh mouchočlověka udělal dojem. Rapidní. Šokoval. Kdosi starší mi to určitě musel vyprávět, už přesně nevím. Kde však ten vypravěč mohl dekadentní Mouchu vidět?

Netuším.

Scénář toho filmu napsal vynikající literát James Clavell (1924-1994) a velmi, velmi se odklonil od předlohy. Langellan se zajímal o záhadná zmizení (cituje ho i Ludvík Souček) a jako jako jeden z prvních detailně psal o Filadelfském experimentu. To byly jeho parkety. Tady je scenárista vytrhal z podlahy a JEHO příběh začíná tím, že chlapec uloví mouchu. A ta je (fakticky) jeho tatínkem. Tedy... Viz za chvíli.

Uloží úlovek do krabičky, ale bohužel... Matka mu přikáže, aby mouchu pustil. Na svobodu. Ta však znamená i cosi x-krát odpornějšího než smrt.

Až mrazí, jak je tento film věrohodný, a velmi se věrohodností podobá pozapomenuté próze Davida Garnetta Dáma v lišku. Ó, jak věrohodné je i závěrečné policajtovo „rozhodnutí“, že to „přece jen“ byla sebevražda, a na jiném místě zase muž zákona vydechne: „Jsem jen policista, ne žádný fanoušek science fiction...“

Ani hlavní hvězdou tu ostatně není. Tou je herec Vincent Price. Jako vědec.

„Není nic, čím bych mohl prokázat…“ mumlá si nezapomenutelně. „Nic. Jen ta moucha!“ A pak smaže tabuli - plnou výpočtů - a píše na ni: „CHCI mouchu.“

A píše: „MILUJU TĚ!“ Musí psát. Nemůže totiž už mluvit. Ne že by oněměl. Má jen novou hlavu. Obří. Muší. Zatímco jeho skutečná hlava se zmenšila a...

Také z dalších Clavellových nápadů běhá dodnes mráz po zádech. „Na který film mě vezmeš, strýčku?“ ptá se sirotek úplně na konci filmu Vincenta Price, ale jen okamžik předtím došlo přitom k nejstrašlivějšímu z odhalení. Moucha s otcovou, už hrůzyplně bílou hlavou, se totiž chytila do pavučiny. A strýček?

„Hledání pravdy je ta nejdůležitější práce na celém světě, synovče. Ale taky nejnebezpečnější.“ I to je odpověď na dotěrně dětskou otázku, proč tatínek zemřel.

Ústřední scény z laboratoře jsou, a to je také zajímavé, esenciálně propojeny hned se čtyřmi jinými klasickými příběhy.

• 1. S Neviditelným (motiv hadru přes hlavu, který je obdobou Griffinova fáče).
• 2. S Fantomem Opery (motiv odpornosti hlavy).
• 3. S Jekyllem a Hydem (motiv šoku při pohledu na vlastní ruku, která se v záběru vynořuje poprvé ve chvíli, kdy matka informuje o mouše: „Řekla jsem synovi, ať ji pustí.“)
• 4. S Frankensteinem.

Clavell je Clavell, ale jeden okamžik příběhu stejně nechal diskutabilní, protože...

Skutečně by manželka postiženého takto oddaně poslouchala? Skutečně by mlčela a oddaně mu nosila vyžadované mléko. Skutečně by jako v pohádce nikdy by z jeho hlavy nestrhla hadr? Nevím, nevím. Jorika by ho strhla. Hm. Ale je fakt, že ten hadr posléze stejně spadne. Hádejte kdy? I to je načasované. A hádejte, co následuje. Ne, neuhádli jste.

Následuje záběr mušíma očima. A jak že spatří postižený zoufalec (s novou muší hlavou) svou ženu? Správně. Mnohokrát.

Mouchy přece mají složené oči. A když je celá hrůznost odhalena, začne nešťastník jako blázen ničit vybavení své laboratoře. Nebo jako mistr Hyde?

Rozhodně využívá požární sekyrku. Chvíli tu vlastně sledujeme klasický němý film. A vědec? Pálí výpočty, které ho přivedly až na sám okraj pekla, anebo vlastně přímo do něj.

Ne, už nikdy nechci vědu - a počítat! jako by mlčky řval a maně si možná vybavíme jednu z předchozích scén, kdy s jeho ženou navštívili baletní představení a on začal i v lóži rouhavě s výpočty, a když mu manželka zabránila, aby pokračoval, přimkl se k ní.

Tím ale přestal vidět na jeviště divák za nimi, i zvedl se - a přesedl si. Jeho tvář se tím propadla do stínu – a především v této fázi se odkazuje k Fantomovi Opery. My se však od těchto romantických asociací vraťme na začátek.

„Ona a můj bratr,“ říká strýc Vincent Price. „věřili v posvátnost života a neublížili by ničemu. Ani mouše.“ Jaká ironie. Protože na konci (ten oblouk!) je třeba zmrzačenou mouchu s lidskou hlavou nějak rozmáčknout. Anžto pavouk... by znamenal cosi daleko horšího. Pro ni.

Tedy pro poločlovíčka.

Bohužel jsem viděl tuto „starou“ Mouchu poprvé až příliš stár - a dojem z ní se nevyrovnal dojmu, který bych získal v dětství, kdy jsem byl extrémně vnímavý a lépe chápal podstatu hrůzy. Lituji toho! A Mouchu jsem poprvé viděl až Cronenbergově variaci. Není zlá, ale... O něčem jiném (http://www.youtube.com/watch?v=kj7KRcV8r3M).

V původním filmu nejde přece vůbec o postupnou proměnu. K proměně dochází jako u Kafky. Naráz. Ale je taky pravda, uznávám, že něco přesto mizí do neznáma postupně. A co?

Mysl. Hrdinovo vnímání¨. Zvolna se mění, a to třeba po návratu z opery. Anebo na zahradě, když se někdejší člověk začíná v přírodě proti své vůli přibližovat zvířeti, asi jako kdyby se měnil pod vlivem měsíce ve Vlkodlaka. I toho je film jistou obdobou.

Působivým prvkem původní Mouchy bylo také to, že obsahovala retrospektivu, kdy hrdinka spočívá na lůžku a rozhodne se policistovi vyprávět: „Začalo to v zimě…“ Pak...

Krajně hrůzná je i scéna s kočkou. Rozhodně tedy překoná i stratosférickou kočičí smrt z Poeova Hanse Pfaala. Zvíře se totiž nepodařilo přenést prostorem a zmizelo. A teď badatel slyší žalostné: „Mňau!“ A zase: „Mňau!“ Odkud to jen zní?

Právě že odnikud! Z mimosféry. Z vnějšího prostoru. Proboha, stala se snad i kočka napůl mouchou?

Pokud vás to, vážení čtenáři, zajímá, sežeňte si tohoto domácího mazlíčka, který vás nyní bude sledovat mnohokrát, ale musíte si jej sehnat s celým tímto hororem. A pak díváním dožeňte, co jste kvůli Davidu Cronenbergovi a Geeně Davisové zameškali.

Měsíčník Pevnost, který se věnuje science fiction a fantasy knihám, filmům a hrám, přežil vlastní zánik. Jeho vydávání převzala původní redakce. A nyní každé nové číslo propaguje s pomocí sociálních sítí a virálního videa.

Časopis Pevnost je na trhu už jedenáct let. Až do konce roku 2012 jej vydávala společnost K4K Publishing, do jejíhož portfolia patří ještě časopisy Meduňka a Jezdectví.

"Oficiálním důvodem zániku časopisu byla jeho nerentabilita. Dosavadní redakci přišlo líto zahodit víc než deset let práce, a proto jsme se rozhodli převzít vydávání časopisu sami. Jsme totiž přesvědčení, že má dost velkou čtenářskou základnu na to, aby bylo jeho vydávání ziskové," uvedl Tomáš Němec, jeden ze šéfredaktorů časopisu.

Vydavatelem obnoveného časopisu se stala jeho bývalá marketingová ředitelka Kristina Nowakowska. Redakci postavenou na externích redaktorech, kteří se rekrutují z profesionálních novinářů, publicistů a známých spisovatelů fantastiky, jako jsou Petra Neomillnerová, Pavel Renčín, Petr Janeček či záhadolog Otomar Dvořák, vedou společně Tomáš Němec a Alžběta Lexová.

"Protože za sebou nemáme silného vydavatele, hledáme alternativní a bezplatné způsoby propagace, jako jsou sociální sítě, žánrové weby a také virální video. To první jsme pojali jako informaci o tom, že jsme zpátky ve hře. Každý měsíc by novou Pevnost měla propagovat videa se známými spisovateli, herci a fanoušky fantastiky a samozřejmě našeho časopisu," vysvětluje Alžběta Lexová.

 

Druhé, v němž aktuální číslo propaguje sám guru české městské fantasy, přibylo tento týden.

 

 

 

Časopis Pevnost má 84 stran a stojí 59 korun. Vychází také ve verzi s knižní přílohou z žánru sci-fi či fantasy.

Nikdykde - Neil Gaiman 

Když se řekne městská fantasy, většinu čtenářů jistě napadne Gaimanovo Nikdykde. Příběh o Richardu Mayhewovi, který při pomoci neznámé dívce přijde o identitu v našem světě. Vydejte se s ním na Pohyblivý trh a seznamte se s markýzem de Carabasem, slečnou Dvířkou a její osobní strážkyní Hunter. S nimi poznejte hlubiny Podlondýna. Pokud nemáte čas číst knihu, můžete sáhnout po stejnojmenném komiksu, který je celkem povedený.

Labyrint - Pavel Renčín

Z Londýna se vraťme zpět do Prahy. Respektive do pražského podzemí. Víte, co všechno se skrývá v kanálech a chodbách pod naší metropolí? S Ritou, Zdenalem a dalšími můžete projít velký kus chodeb a ještě si užít představivosti Pavla Renčína. Navíc je tato kniha unikátním projektem, který vznikal po kapitolách na internetu, a tak do vývoje příběhu mohli mluvit i čtenáři. Výběr z jejich příspěvků naleznete na konci knihy.

Chladná hra - Tomáš Němec 

S třetí knihou zůstaneme v Praze. Nebo spíše Praagu. Děj se odehrává po jaderné válce, díky které je na celé planetě doba ledová. John F. Kovář je vyslán, aby našel agenta Maxmiliana Scharfa. Dostává se do Praagu, ve kterém se věci, které my normálně používáme, těží jako vzácné artefakty z dob minulých a volně zde pobíhají mastodonti ne nepodobní pravěkým mamutům. Při pátrání po Maxovi John zjišťuje, že ne všichni jsou tím, čím se zdají být a nakonec bude muset bojovat o to, aby se z tohoto světa dostal živý.

 

Začalo to jednoduše. Nakresli kruh… dej doprostřed suchý list… posyp špetkou soli… zarecituj pár latinských slov… přidej kapku krve…

Anotace:

Začalo to jednoduše.

Nakresli kruh… dej doprostřed suchý list… posyp špetkou soli… zarecituj pár latinských slov… přidej kapku krve…

To poslední zas tak jednoduché není, ale Sille Kennicotové to tak nějak připadá správné. Přitom v jejím životě nejde správně nic od chvíle, co příšerným způsobem zemřeli její rodiče. Udělala by všechno, aby odhalila pravdu o své rodině – dokonce zkusí i pár kouzel ze záhadné knihy, kterou jí někdo poslal, a prolije trošku krve.

Kniha však není jediná novinka v Sillině životě. Do sousedního domu se přistěhoval nový kluk, Nick Pardee, a asi ji přistihl při čarování. Neví jistě, co všechno viděl, a bojí se to zjistit. Ale když se blíž poznají, ukáže se, že Nick se nesetkal s magií krve poprvé. Sillu a Nicka svede dohromady kombinace osudu a chemie, vzájemnou přitažlivost nemůžou popřít. A nemůžou ani přehlédnout cosi temného, co číhá poblíž a chce se zmocnit knihy a moci v ní ukryté.

Fascinující prvotina Tessy Grattonové vám zrychlí tep a zaměstná mysl, neodložíte ji až do poslední kapky krve.

O autorce:

Tessa Grattonová se narodila v japonské Okinawě, kde její otec sloužil v americkém námořnictvu. Během dětství a dospívání se rodina často stěhovala, Tessa postupně žila v Japonsku, Kalifornii, Kansasu a Anglii. V roce 2003 získala na Kansaské univerzitě titul z genderových studií. Magisterské studium však nedokončila a dnes žije se svou partnerkou, kočkami a zmutovaným psem v  Kansasu. Ke světu, který vytvořila v Magii krve, se vrátila v románu Blood Keeper,jehož české vydání připravujeme. Tessu můžete navštívit na stránkách www.tessagratton.com. 

Ukázka:

Rád bych řekl, že jsem přišel na hřbitov hledat svou minulost, ze sentimentu nebo nostalgie. Ale přišel jsem tam, abych byl co nejdál od svojí psychopatické nevlastní matky.

Večeřeli jsme, ona, táta a já, seděli jsme u dlouhého stolu v načančané jídelně. Popotahoval jsem za bílý ubrus a uvažoval, jestli kdybych na něj vylil pár kapek vína, Lilith by se protočily panenky a začala by pozpátku chrlit verše z Bible.

„Těšíš se v pondělí do školy, Nicku?“ zeptal se táta a zvedl ke rtům sklenici s vínem. Věří v zasvěcení do alkoholu postupným a kontrolovaným způsobem, jako bych se s ním neskamarádil už ve čtrnácti na klučičích záchodech ve škole.

„Asi stejně, jako bych se těšil, že se sklouznu po svahu ze žiletek.“

„Tak zlé to nebude.“ Lilith zuby stáhla z vidličky kousek steaku. Její verze provokativního šklebu.

„Jasně. Nová škola v absolutním zapadákově, když začínám čtvrťák. Určitě to bude senzační.“

Našpulila botoxové rtíky. „Ale no tak, Nicku, sotva ti dá víc práce všechny si znepřátelit a stát se outsiderem tady než v Chicagu.“

Schválně jsem postavil sklenici na stůl moc zprudka, takže na ubrus vyšplíchlo víno.

„Nicku!“ Táta se zamračil. Pořád měl na sobě kravatu, i když se vrátil domů už před kolika hodinami.

„Tati, neslyšel jsi snad, co –“

„Je ti skoro osmnáct, synku, musíš přestat –“

„Jí je třicet dva! Jestli se tu někdo má chovat jako dospělý, tak ona.“ Vyskočil jsem od stolu. „Ale takhle to dopadá, když si vezmeš někoho o třináct let mladšího, než jsi sám.“

„Smíš odejít,“ řekl klidně. Vždycky je klidný.

„Bezva.“ Vzal jsem si výhonek chřestu a zasalutoval jím Lilith. Tohle kolo vyhrála na celé čáře. Vyhrála každé, protože měla tátu omotaného kolem prstu.

Když jsem vyšel do haly, ještě jsem zaslechl, jak Lilith říká: „Tím se netrap, miláčku. Od toho je bělidlo.“

Se skřípěním zubů jsem to vzal kolem skříně, popadl mikinu s kapucí a třískl předními dveřmi. Kdybych byl doma, rozběhl bych se o ulici dál k Treyovi a šli bychom do kavárny nebo k Mikeymu postřílet na jeho Xboxu pár emzáků. Jenže já byl sám před missourským venkovským barákem a široko daleko nebylo nic než rozpadlý starý hřbitov. Schroustal jsem chřest, vydal se po štěrkové příjezdové cestě a zapnul si mikinu.

Slunce už zapadlo za les kolem domu, takže byla docela tma. Nebe nade mnou ale pořád bylo světlé. Poblikávalo na něm jen pár hvězd. Strčil jsem ruce do kapes mikiny a zamířil ke stromům. Viděl jsem hřbitov z okna svojí ložnice a napadlo mě, že tam aspoň můžu zajít a porozhlédnout se po dědově hrobu.

Děda v létě umřel a odkázal všechno mně. Přitom jsme se potkali jen jednou, když mi bylo sedm, pamatuju si z toho akorát, že jsem byl celou tu dobu nemocný a on kvůli něčemu křičel na mámu. Ale stáří asi s člověkem pěkně zacvičí a kromě mámy, která ani s jedním z nás nemluvila, jsem byl jeho jediný žijící příbuzný.

Jo, je to takový hezký rodinný příběh.

Jenomže pak se táta s Lilith vrhli na to, co zřejmě bývalo hezkým venkovským domem, strhali ze zdí všechny staromódní tapety a místo nich tam vnesli černobílou bezduchost ve stylu art deco. Kéž by byl stejně bezbarvý i jejich sexuální život.

Lilith pár dní nedělala nic jiného, než že vzdychala nad krajinou. „Dokonalá atmosféra pro spisovatele!“ „Ach, miláčku, zbožňuju to tady! Koukni na tu vyhlídku!“ a „Už nikdy neutratím tři tisíce dolarů za značkový kabát!“ No dobře, to poslední neřekla, ale klidně mohla.

Nejhorší bylo, že táta se rozhodl na čtyři dny v týdnu odlétat do Chicaga, aby byl k dispozici svým náročným klientům. Takže kromě toho, že jsem se ocitl v buranově, kde se všichni nejradši scházejí ve zmrzlinovém baru, tu ještě ke všemu mám zůstávat sám s Lilith.

Aspoň že tu mám žít jen pár měsíců, než odmaturuju. A aspoň jsem prošvihl jen měsíc školy, takže k té maturitě budu moct vůbec jít.

Produsal jsem lesem. Ani normálně nerozeznám dub od jilmu, ale po setmění byla mezi stromy tma jak v pytli a kmeny se kolem mě tyčily jak veverčí zábavní centrum. A taky broučí a žabí. Bzučelo a vrzalo to kolem mě, že bych se snad ani neslyšel, kdybych promluvil. Zem pokrývala vrstva starého spadaného listí, a jak se mi do něj bořily nohy, cítil jsem báječné věci jako hnilobu a trouchnivinu. Párkrát jsem málem zakopl, ale vždycky se mi podařilo máchnout rukama a chytit se nějakého stromu. Prodírat se listím a křovím byla zábava, jako když jsem jako dítě skákal do hromad shrabaného listí za domem. Máma nechala listy tančit, vznášely se mi nad hlavou a pak mě bombardovaly. Říkávala, že jsou to broučí letadýlka a –

Tak to ne. Kvůli tomuhle jsem nechtěl do Yaleylah. Všechno mi tu připomínalo mámu a to, o čem jsem správně neměl přemýšlet. V domě. Zastavil jsem se před každými dveřmi a dumal, za kterými z nich byla její ložnice. V kuchyni. Uvažoval jsem, jestli se tu skvělou omáčku na špagety naučila sama nebo jestli jí pomohla její máma. Taky hledívala ke hřbitovu, jako já včera před spaním? Nebo ji duchové vůbec nezajímali? Právě tohle se nikdy nedozvím, protože ona je někde v Arizoně a předstírá, že neexistuju.

Vynořil jsem se z lesa úplně nečekaně. Ani jsem si nevšiml, že trochu líp vidím na cestu. Mezi mnou a rozdrolenou hřbitovní zdí se táhla silnice – vlastně teda jen dvě vyježděné koleje zarostlé plevelem. Přešel jsem k vyviklaným kamenům a bez námahy přelezl na druhou stranu. Mezi popraškem hvězd se na mě cenil tenký srpek měsíce. Obloha byla nafialovělá a čistá. A hřbitov se táhl nejmíň čtvrt míle do dálky, končil vysokým živým plotem, který ho odděloval od domu našich nejbližších sousedů.

Připadalo mi neslušné kopat na hřbitově do listí, tak jsem zpomalil a kráčel opatrně. Většina náhrobků byla ze zčernalé žuly nebo mramoru, nápisy opršelé a ve tmě špatně čitelné. Podařilo se mi rozluštit pár jmen a dat, která sahala až někam do roku osmnáct set a něco. Neodolal jsem a vytáhl ruce z kapes, sem tam jsem nějaký kámen pohladil nebo přes něj jen přejel prsty. Náhrobky byly studené a drsné, a taky špinavé. Na pár hrobech se držely vadnoucí kytky. Hřbitov neměl žádný zjevný řád – když už jsem myslel, že jsem narazil na souvislou řadu, najednou se zakroutila do podivného oválu nebo nádvoříčka. Ne že bych se mohl ztratit, pořád jsem na jedné straně viděl černou masu lesa kolem našeho domu a stromy u sousedů. Zajímalo mě, kdo tam bydlí a jestli jim patří i pole na jižní straně, nebo jestli jsou jiného farmáře.

Vládlo ticho, když nepočítám bzukot hmyzu v lese a občasný výbuch vraního krákorání. Viděl jsem, jak jich vzlétá celé hejno, hlasitě se dohadovaly a klovaly po sobě, a zjistil jsem, že se cítím víc v pohodě. Aspoň mezi mrtvými jsem našel trochu klidu. Určitě byli už všichni dočista zpráchnivělí. Kromě dědečka. Rozhlížel jsem se po nějakém světlejším, novém hrobu.

Přemýšlel jsem, jestli bych ho měl rád, kdybych za ním někdy přijel na návštěvu. Mohl jsem to udělat. Asi jsem měl. Jenže já ho vůbec neznal a táta na máminu rodinu nikdy nepřiváděl řeč, takže jsem zkrátka žil svůj život a tohle mě ani nenapadlo. Teď už nemělo smysl se tím trápit.

Asi tři metry přede mnou se pohnula socha. Strnul jsem na místě, pak jsem zapadl za půldruhého metru vysoký obelisk ve stylu Washingtonova památníku. Vykoukl jsem zpoza něj a uvědomil si, že ta socha má na sobě džíny a tričko a ve vlasech má klipsy, které se v měsíčním světle fialově třpytí. Choval jsem se jako vůl.

Ta holka seděla na zemi, opírala se zády o nový náhrobek. Vedle ní ležela otevřená knížka a u kolene se jí třepotala modrá igelitka. Byla hodně hubená se střapatými krátkými vlasy, které teatrálně trčely všemi směry. Fakt se mi to líbilo. Jako že bych je mohl prohrábnout prsty a ona by nezačala frfňat, že ji rozcuchám (jako jisté holky, které bych mohl jmenovat), protože by to nebylo poznat. Už jsem ji chtěl pozdravit, když vzala kapesní nůž a přiložila si ho k palci.

Krucinál, co to dělá?

Zaváhala, stiskla rty a řízla se. Ne.

Po prstu jí stékala krev a já si vzpomněl na mámu, všechny prsty oblepené náplastmi.

Pamatoval jsem si, jak se máma píchla do prstu a rozetřela krev po zrcadle, aby mi v něm ukázala oživlé obrázky, nebo jak ji nakapala na plastovou figurku dinosaura a šeptla slovo, po kterém stegosaurus zamával trnitým ocasem. Nechtěl jsem na to myslet, nechtěl jsem vědět, že to nebylo jen naše společné šílenství.

Holka se předklonila a zašeptala něco listu, který ležel před ní. Zachvěl se, rozvinul se a zezelenal.

Kurvadrát.

Vzhlédla. Já civěl s otevřenou pusou. Nemohl jsem to vidět, sakra. Není to možné. Ne tady. Ne znova.

Když jsem pusu sklapl, rychle vyskočila a nůž schovala za zády.

Obešel jsem náhrobek, odtrhl pohled od listu a podíval se jí do tváře. „Sorry,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. „Jenom jsem se tady procházel a viděl…“ Zase jsem koukl na list.

„Viděl co?“ šeptla, jako by jí něco uvízlo v krku.

„Nic… nic. Jen tebe.“

Pořád se tvářila ostražitě. „Neznám tě.“

„Jsem Nicholas Pardee.“ Obvykle se takhle nepředstavuju, ale připadalo mi, že na hřbitově jí musím říct celé svoje jméno. Jako by na tom záleželo. „Zrovna jsem se přistěhoval do toho starého domu u hřbitova.“ Podařilo se mi potlačit bolestný výraz. Totální klišé. Čau, přistěhoval jsem se do strašidelného domu starouše Harleigha a rád se courám po hřbitovech. Obvykle s sebou mám velikého psa jménem Scooby.

„Aha.“ Podívala se směrem k našemu domu. „Jo, slyšela jsem o tom. Já jsem Silla Kennicotová. Bydlíme támhle.“ Ukázala za sebe na nedaleký dům, pak si zjevně vzpomněla, že má v ruce nůž, a znovu ji rychle schovala za záda.

Dlouze jsem se nadechl. Fajn, takže je moje sousedka. Stejně stará. Kočka. Zřejmě pošahaná. Nebo jsem pošahaný já. Protože tohle prostě nemůže být pravda. Já, sexy holka a něco, co vypadalo jako… ne. Ne. Všechno mě svědilo, jako by mi po celé délce zad narostly dikobrazí bodliny. Chtěl jsem říct něco jízlivého, abych měl lepší pocit, abych našel ztracenou půdu pod nohama, ale místo toho ze mě vypadla úplná ubohost. „Silla – tohle jméno jsem ještě nikdy neslyšel. Je hezký.“

Odvrátila se, tvář nehybnou jako ze skla. Když promluvila, hlas měla tak tenký, že se mohl roztříštit na tisíc střepů. „To je zkráceně Drusilla. Táta učil na střední latinu.“

„Aha, latinu, hm.“ Učil. Minulý čas.

„Znamená to něco jako silná.“ Řekla to, jako kdyby v tom byla nějaká ironie.

Koukali jsme na sebe. Nemohl jsem se zaboha rozhodnout, jestli ji mám popadnout a začít na ni řvát, že vím moc dobře, co dělala, a že toho musí nechat, než se někomu něco stane… nebo předstírat, že jsme oba normální a krev je nám úplně ukradená. Třeba je jen blbá a řeže se, nebo to byla nehoda. Skoro nic o ní nevím. Možná to s mojí mámou nemá co dělat. Možná jsem ve skutečnosti nic neviděl. Nedovolil jsem si podívat se ještě jednou na ten list.

„Už jsi dodělal střední?“ zeptala se.

Překvapila mě, a tak jsem odpověděl trochu moc hlasitě. „Ne, ne. Zítra nastupuju do školy.“ Předvedl jsem nejlepší kyselý úsměv z repertoáru. „Celej vedle.“

„Určitě už jsi čtvrťák, ne?“

„Jo.“

„Tak to asi nebudeme spolu chodit na žádné předměty. Já jsem ve třeťáku.“

„Nejde mi děják.“

„Já jsem v programu pro pokročilé.“ Znovu se usmála, a protože v tom byl skutečný humor, přimhouřila oči. Už nevypadaly tak přízračně a vytřeštěně.

Zasmál jsem se. „A sakra.“

Silla přikývla a sklopila pohled. Zatímco jsme mluvili, rozmazala nohou spirálu vyrytou v hlíně. Zbyla z ní jen spleť čar, kousky suché trávy a listí. Ani stopa po něčem divném. Ulevilo se mi a to mi dodalo odvahu. „Ruka v pohodě?“

„No, hm.“ Ukázala ruce a nenápadně strčila zavřený nůž do kapsy džín. Na všech prstech měla prsteny. Roztáhla je a zkoumavě se zadívala na palec. Byl špinavý od krve.

„Peroxid,“ vyhrkl jsem. Ten používala máma. Ten smrad se mi hnusil.

„Cože?“

„Měla by sis to tím, no, vyčistit.“

„Nic to není. Jen škrábnutí,“ zamumlala.

Obklopilo nás ticho, jen ty vrány v dálce pořád vřískaly.

Silla otevřela pusu, zarazila se, pak tiše vzdychla. „Měla bych jít domů a ošetřit si to.“

Přál bych si, aby mě napadlo ještě něco, co bych mohl říct. Ale zasekl jsem se na tom, jestli chci zapomenout, co jsem možná viděl, nebo jestli se chci dožadovat vysvětlení. Věděl jsem jenom to, že nechci, aby odešla. „Smím tě doprovodit?“

„To je dobrý. Mám to kousek.“

„Jasně.“ Shýbl jsem se pro tu její knížku. Vypadala obyčejně a hodně staře, neměla žádný titul. „Rodinná památka?“ zavtipkoval jsem.

Silla ztuhla, na okamžik rozevřela rty, jako by se bála, ale potom se zasmála. „Jo, přesně.“ Pokrčila rameny, jako by právě řekla něco hrozně legračního, a knížku si vzala. „Dík. Tak zatím, Nicholasi.“

Zvedl jsem ruku na pozdrav. Vyrazila pryč, skoro bez hluku. Ale i když už zmizela v šeru, pořád jsem slyšel svoje jméno, dlouhé a tak nějak exotické, když ho říkal její tichý hlas. 

Magie krve /Blood Magic/
Gratton, Tessa
Nakladatel: Euromedia Group - Knižní klub
Překlad: Jana Kunová
Obálka: Sara Haas
Redakce: Martina Bekešová, David Dvořák
Rok vydání: 2013
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 299 Kč

Vlastně třípodlažní domek s 200 metry krychlovými obytného prostoru. Architekt pro něj zvolil tvar válce o průměru 6,5 metru, což vyžaduje pořízení nábytku na míru. Může to být trochu nepohodlné pro vnitřní dipsozici, ale například muminům by se takový dům líbil. Pro bydlení slouží hlavně přízemí. Nachází se zde pokoj o podlahové ploše 16,7 m čtverečních, který slouží i jako pracovna. Kuchyňka s jídelním koutem má 9,3 metrů, ložnice 6,5 metru, toaleta se sprchovým koutem 2,8 m. Oproti jiným americkým domkům chybí vana. Přízemí je vysoké 2,1 metru, patro nad ním je o něco vyšší, aby se sem vešly skutečné americké ledničky se spoustou jídla. A také skříně s oblečením, a boxy s nářadím a všelijakým materiál, co je potřeba k údržbě a k provozování různých koníčků.

Domek je podsklepený, uzávěrem z přízemí se do sklepa házejí všelijaké odpadky, a to bez separace. Nejen zbytky od jídla, odpadky po domácích pracech, ale i spodní, ba i svrchní prádlo. Pračka chybí. Ano, domek je určen k tomu, aby ho obývali mužští.

Na střeše je ještě věžička, ze které je vyklopen dalekohled. Nejkrásnější výhled je ale z obýváku, kde je jediné okno. Kulaté (to by se líbilo hobitům) o průměru 46 cm, dvojité, s ohřívači skel, aby se zabránilo jejich zamlžení nebo zamrznutí kosmickým chlaedm. Za oknem se v hloubce 435 km nachází planeta Země. On to ani tak není domek, jako laboratoř, přesněji kosmická laboratoř Skylab. Byla vypuštěna 14. května 1973, čili právě před 40 lety.

Když stála s nosnou raketou Saturn-V na startovacím komplexu 39 na Kennedyho vesmírném středisku na mysu Canaveral, nebyl na první pohled patrný rozdíl od normální měsíční mise. Na prvním stupni S-IC byl umístěn druhý stupeň S-II, a na něm třetí stupeň S-IV B. Ale na druhý pohled jste si mohli všimnout, že tento kompletní Saturn-V nemá záchrannou startovací věžičku. Na oběžnou dráhu se totiž vydával bez posádky. Na špičce rakety nespočívala kabina Apolla, ale jenom aerodynamický kryt, jak je patrno na třetí pohled. Místo třetího stupně je plně vybavená kosmická stanice. V místech, kde se u měsíčních misí schovával lunární modul je umístěn komplexní sluneční dalekohled ATM. "Komplexní" se mu říká, že jde vlastně o pět spřažených přístrojů, které sledují Slunce v různém světle - od viditelného, přes ultrafialové až po rentgenový obor.

Pod dalekohledem je ještě místo na přechodový modul, přesněji spojovací adaptér MDA, což je válec o průměru 3 m a délce 5,24 m. Když se dalekohled vyklopí na trubkové konstrukci na bok, může zde v ose zadokovat jedna kosmická loď Apollo a druhá pak na druhém boku spojovacího válce. (Nevím, jestli se tak stalo, ale tenhle prostor by mohl klidně sloužit i jako trucovna.) Celé to bylo dlouhé asi 30 metrů a hmotnost to mělo asi 90 tun.

Po zkrácení počtu letů ma Měsíc byla tak šikovně využita celá nosná raketa Saturn-V. Dva stupně stačily na vynesení třetího, který tentokrát nezamířil k Měsíci. S-IVB byl nakonec až zbytečně rozměrný, proto se na kosmickou stanici přestavěla jen jeho nádrž na kapalný vodík. Nádrž na kyslík zůstala nevyužita. Ale využítí se pro ni našlo: Stala se z ní senkrovna, do které se házel veškerý odpad. Neznečišťoval se tak okolní prostor, ani výhled slunečního dalekohledu. A bylo tam dost místo pro odpadky všech tří posádek.

Nejprve Skylab obydleli Charle "Pete" Conrad (kapitán Apolla 12, třetí muž na Měsíci) s nováčky Josephem Peterem Kerwinem a Paulem Josephem Weitzem. Jejich Apollo, nazvané "Skylab 2" (jednička byla rezervovaná pro samotnou kosmickou stanici Skylabu) bylo jiné hned na první pohled: nesla ho nosná Saturn IB. Protože byla asi dvakrát menší, bylo pod ní na startovací rampu nainstalováno jakési lešení, aby se do kosmické kabiny dalo přejít ze stejné výšky, jako by tam stál Saturn-V. Na výlet do kosmického domku s sebou posádka vzala i rybářské pruty. Při startu Skylabu 1 se totiž strhl "protimeteorický kryt", tedy fólie, která hlavně chránila obytnou část před slunečním zářením. Takže vnitřní prostory se nepříjemně oteplily, a to až na 52° C. Nešlo jen o nepříjemnost – při takové teplotě by se brzy zkazily potraviny, protože to by chladičky neuchladily. Navíc hrozilo nebezpečí, že se začne rozkládat lak a vnitřní obložení stěn. Nejhoršímu se zabránilo natočením stanice osou ke Slunci, což ovšem zase znemožňovalo jeho pozorování ATM. Teplota klesla pod čtyřicet, další měli zařídit opraváři. Kterými se stala první posádka. A to právě pomocí těch teleskopických rybářských prutů, na nichž se rozložil padákový nylon, laminovaný pohliníkovaným mylarem. Skládací pruty byly nutné: Čtvercový slunečník musel mít žebro dlouhé 7 metrů, a do kabiny Apolla se nemohly nasoukat předměty delší než 1,5 metru.

Bylo to složité, ale podařilo se to. Během výstupu do volného prostoru se také podařilo uvolnit a roztáhnout jedno rozkládací křídlo slunečních baterií. (Druhé bylo zničeno při startu.) Protože do společné sítě přispívala energií i čtveřice baterií na ATM, dostal nakonec Skylab tolik elektřiny, že mohl fungovat dle plánu. To bylo asi první prvenství Skylabu: Kosmonauti si svoje obydlí nejdříve museli opravit, aby v něm mohli bydlet celé čtyři týdny. Což byl tehdy rekord. Z dalších zajímavostí: 15. června se ATM podařilo zachytit výjimečně výživnou sluneční erupci. (Což mělo později dohru.)

Po úspěšném přistání 22.6. čekala navrátilce další drobná změna: Na letadlovou loď Ticonderoga byli dopraveni společně s kabinou Apolla, která se neprohýbala pod metrály měsíčních vzorků. Rovněž je nečekala žádná karanténa, takže už o dva dny později mohli odletět vrtulníkem do San Clemente v Kalifornii, kde se setkali s prezidentem Richardem Nixonem – a jeho vzácnou návštěvou generálním tajemníkem KSSS Leonidem Iljičem Brežněvem. Připomeňme, že první obydlenou kosmickou stanicí byl sovětský Saljut 1, kam přiletěli tři sovětští kosmonauti Sojuzem 11 (start 6.6. 1971). G. T. Dobrovolskij, V. N. Volkov a V. I. Pacajev však při přistání po téměř čtyřiadvacetidenním letu zahynuli.

Tady ještě poznamenám, že velkou zásluhu na křepkosti kosmonautů po tak dlouhém letu bylo i to, že podlahy na Skylabu byly tvořeny voštinou s trojúhelníkovými otvory. Kosmonauti nosili boty, které měly pod špičkou trojúhelníkové výstupky, takže se mohli k podlaze přišprajcovat bez složitého uvazování a mohli klidně pracovat. Zatěžovaly se tedy nohy, které by se jinak při plavání v beztížném stavu flákaly. Společně s podtlakovým pytlem pro spodní část těla, který uměle zvyšoval tlak krve v nohou (na pozemský "normál"), tak dokázali kosmonauti i bez dlouhých hodin cvičení přežít rekordně dlouhý beztížný stav. Ještě jedna technická poznámka: Ve Skylabu nebyla čistě kyslíková atmosféra, jak bylo do té doby u amerických kosmických lodí obvyklé, ale 74 % kyslíku a 26 % dusíku při třetině pozemského tlaku.

Skylab 3 odstartoval už 28. července. Vedl ho Conradův pilot měsíčního modulu Alan L. Bean (čtvrtý muž na Měsíci) s nováčky Owenem K. Garriottem a Jackem. R. Lousmou. Také tento let má jedno prvenství – protože se už na vedlejší rampě připravuje let Skylab 4, může jeho kabina poprvé v dějinách kosmonautiky posloužit pro případnou záchrannou misi. A ta byla málem potřebná, protože se zjistil únik kysličníku dusičitého z manévrovacích trysek Apolla druhé posádky. V tom případě by nahoru letěli jako třetí, záchranná posádka, jenom dva piloti, třetí sedadlo by zůstalo volné. Pod trojicí křesel by byla namontována dvě lehátka. Poprvé by tak kosmická loď mohla přistávat s pěti osobami na palubě. Nakonec to nebylo nutné, a tak si posádka užila další pěkné sluneční protuberance 21. a 22. srpna. Skylab dostal při jedné z vycházek nový slunečník. A Bean si vyzkoušel pohyb s autonomní manévrovací jednotkou AMU, kterou poháněl stlačený dusík, vypouštěný z 16 trysek. Uvnitř stanice, prosím, tolik tam bylo místa! Délka letu byla opět rekordní: 56 dní.

Skylab 4 odstartoval 16.11. 1973 a jeho posádka pobyla ve vesmíru opět rekordních 84 dnů. Rekordmany se stali Gerald P. Carr, Edward G. Gibson a William R. Pogue, všechno nováčci. Kosmonauti sledovali navíc proti plánu Kohoutkovu kometu. Na Štědrý den si užili i částečného zatmění Slunce. Hodně času věnovali opravám a údržbě stanice, ale přesto se jim podařilo pracovat o třetinu efektivněji než předchozí posádky – díky jejich zkušenostem. Také byli po návratu na Zemi dříve fit.

A to bylo z rozsáhlého plánu Apollo Applications všechno, milé děti! Po úsporných (tupých) škrtech v programu Apollo nedošlo ani k vypuštění druhého plně funkčního (původně záložního) Skylabu. Jednička měla sloužit i pro další posádky, ale NASA už neměla čím ji obsluhovat. Právě v době vypuštění Skylabu začal program Space Shuttle, který se však opozdil. Místo roku 1978 letěla Columbie až 12. dubna 1981. Jenže to už Skylab shořel v atmosféře. Stalo se to 11. 7. 1979. Bylo to dříve, než se počítalo, a vinu tentokrát mělo Slunce, přesněji jeho vyšší aktivita, která vedla k většímu "dýchání" atmosféry. (To byla ta "dohra".) Na západní Ausrálii dopadla část úlomků. Starosta města Esperanza poslal NASA účet 400 dolarů za černou skládku. Americký prezident Jimmy Carter se za dopad tělesa jménem USA omluvil – avšak jestli poslal dolary, o tom se zprávy nezmiňují. Dneska nenadávejme. Připijme si: Před 40 lety se do vesmíru dostal obyvatelný domek. Pouhých dvanáct let po startu Gagarina…

Psáno v Praze dne 14. května 2013.

Prameny:

• SKYLAB - 140 DNŮ NA OBĚŽNÉ DRÁZE (Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracoval Ing.Jan KOLÁŘ, Astronautický klub SPACE (L+K č. 8/1973)
• Heslo Wikipedie SKYLAB
• Kolumbové vesmíru II, Karel Pacner, Paseka 2007
• Historie kosmických lodí, Tim Furniss, překlad Václav Bartoš, Naše vojsko 2006
• Petr Lála, Antonín Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta Praha, 1982
• Co tak pamětník pamatuje.

V sobotu 18. 5. od 15 hodin v rámci pražského knižního veletrhu Svět knihy proběhne udělování Cen Akademie sci-fi, fantasy a hororu za rok 2012. Pojďme si po nominacích prvního kola anketou připomenout, jak tipovali nakladatelé samotní...

Pro srovnání s výsledky prvního kola hlasování nabízíme výsledky ankety, kterou jsme udělali mezi vybranými českými nakladateli a uveřejňovali ji ve dnech 5.–15. 3. na facebookové stránce ASFFH.

Nakladatelé odpovídali na otázku: "Kterou z knih žánru sci-fi, fantasy či fantastického hororu, které jste vydali v roce 2012, byste sami ohodnotili jako nejlepší?"

Za nakladatelství ALBATROS odpovídala Karolina Medková:

• "Pokud bych měla volit za nakladatelství Albatros, tak by to určitě v loňském roce byla kniha O DÍVCE, KTERÁ OBEPLULA ČAROZEM V LODI VLASTNÍ VÝROBY od Catherynne M. Valenteové."

Za nakladatelství ARGO odpovídal Milan Gelnar:

• „Jakožto moudrý muž nemám z této otázky žádný strach a už ve své první větě předznamenávám, jaká bude vlastně odpověď. Tou nejlepší fantastickou knihou za minulý rok nemůže být v Argu nicjiného než STRACH MOUDRÉHO MUŽE od Patricka Rothfusse, jedna z nejočekávanějších fantasy posledních několika let. A že to čekání stálo za to, autor nám naservíroval tisíc stran textu a i mudrc by měl z tupého úderu touto knihou pořádně nahnáno. Pokud jste ještě románům Patricka Rothfusse nepropadli, pak si před jejich koupí raději vezměte pár dnů volno, protože jinak vás v práci budou hledat marně…
• Z původních českých knih je mým favoritem letos MONDSCHEIN, románová prvotina Ondřeje Štindla. Tenhle dystopický román je zajímavý mj. i proto, jak si pohrává s pravidly žánru: často odkazuje na zahraniční (a snad i české) klasiky, ale přitom nabízí silný a původní příběh i působivě vystavěnou atmosféru. Třešničkou na dortu jsou pak výtečné ilustrace Josefa Bolfa.“

Za nakladatelství BROKILON odpovídal Robert Pilch:

• "Juraj Červenák: ZLATO ARKONY I"

Za nakladatelství EPOCHA odpovídal Zdeněk Pobuda:

• „Jiří Pavlovský: MAGIE PRO KAŽDÉHO“

Za nakladatelství FANTOM PRINT odpovídali Libor Marchlík, Jiří Popiolek a Martin Fajkus:

• „Jedna kniha z padesáti určitě zvolit nejde, a tak vybíráme tři, které se od sebe žánrově docela liší, a jednu jako bonus: Robin Hobb: ŠÍLENÁ LOĎ za klasickou fantasy Larry Correia: LOVCI MONSTER S. R. O. za akční fantastiku Ilona Andrews: MAGIE KRVE za paranormální romance, ke které připojujeme M. T. Majar: ZNAMENÍ VLKA, také za paranormálky, zde navíc v ryze českém balení.“

Za KNIŽNÍ KLUB a ODEON odpovídali Martina Bekešová, Petra Diestlerová, Vojtěch Staněk a Jindřich Jůzl:

• „Pokud bychom museli jmenovat jen jednu knihu, byl by to odeonský titul Haruki Murakami: 1Q84. Chceme-li však zastoupit nejrůznější subžánry fantastiky, pak - za dobrodružnou fantastiku G. Brown: ČERNÝ DÉŠŤ - za fantasy E. Morgensternová: NOČNÍ CIRKUS a D. Polanski: LÉČBA OSTROU BŘITVOU - za fantastické horory A. Stevensová: OKŘÍDLENÁ DUŠE a C. Stroud: NICEVILLE“

Za nakladatelství LASER-BOOKS odpovídal Martin Šust:

• "Odpovídat na otázku, která kniha z celoroční produkce je nejlepší, to je skutečně nevděčná úloha. Pokud bychom to vzali dle prodejů, pak by se do popředí dostali kupříkladu Andrzej Pilipiuk a Kevin Hearne. Pokud bychom brali nejlepší nové tváře, rázem by se mezi sebou rvali Edita Dufková, Paul Melko a Hannu Rajaniemi. Tahouny uplynulé sezóny byly tradičně i Dan Simmons, William Gibson a China Miéville. A to si máme vybrat jen jednu knihu? Pak tedy to nejlepší na závěr – volíme antologii NEJLEPŠÍ SCIENCE FICTION A FANTASY 2011 editora Jonathana Strahana. Ještě lepší výběr než ten loňský, plno oceněných prací a nových i osvědčených tváří, sami nechápeme, kolik skvělých autorů a hlavně nápadů se Jonathanovi podařilo vecpat na necelých šest set stran. Na letošní výběr se těšíme jako vyprahlý poutník po poušti na blížící se oázu!"

Za nakladatelství MLADÁ FRONTA odpovídaly Lucie Šavlíková a Zuzana Machková:

• „Do ankety bychom za českou fantasy pro děti a dospívající jmenovaly knihu Renaty Štulcové RAFAELOVA ŠKOLA: TANCE NÁG (druhý díl série) a za překladovou knihu Carrie Ryan: VLNY ZMÍTANÉ SMRTÍ – druhý díl trilogie.“

Za nakladatelství STRAKY NA VRBĚ odpovídal Michael Bronec:

• „To je těžké, pro mě jsou ty knihy opravdu trochu jako děti; a navíc netoužím, aby se naštvali autoři, které nezmíním. :-) Možná bych je tedy mohl vzít plošně a jmenovat Pána světla, ale dost mých loňských knih má viditelné klady: Sierra Down: PÍSNĚ VĚTRU - jsou fakt divné z hlediska zpracování. Tomáš Bandžuch: VE SLUŽBÁCH REPUBLIKY - je opravdu hodně zajímavé, jak to napsal politolog; taky dost příjemně úspěšné na trhu. Žoldnéři fantazie – DOBRÉ ZPRÁVY ZE ZÁHROBÍ - je srdeční záležitost a tu soutěž dělám 14 let; povídky jsou tradičně kvalitní Jan Dobiáš: AŽ NA KRAJ SVĚTA - téměř neprodejné, ale úžasné drobnokresba. Daniel Tučka: UMRLČÍ TANEC - hodně promakaně napsané, nevtíravě intelektuální a samozřejmě PÁN SVĚTLA v mém geniálním překladu. Jak si z toho má jeden vybrat?“

Za nakladatelství TALPRESS odpovídal Vlastimír Talaš:

• "Za Talpress by to mohl být CHROMÝ BŮH od Stevena Eriksona. Skvělé zakončení rozsáhlé ságy! Kdybych mohl dva tituly, tak i ŠŇUPEC od Terryho Pratchetta... A kdyby tři, tak i ANATÉM od Neala Stephensona..."

Za nakladatelství TRITON odpovídal Staso Juhaňák:

• "Connie Willisová: ...O PSU NEMLUVĚ"

Zdroj: www.asffh.info

Dne 8. června 2013 se bude v Praze konat už osmý ročník pravidelné komiksové akce, srazu všech komiksových fanoušků, vydavatelů a tvůrců – Crweconu! Akce se bude jako obvykle odehrávat od 9.00 do 18.00 v klubu Cross, na rohu ulic Plynární a Jankovcovy, kousek od stanice metra Nádraží Holešovice.

Na programu jsou přednášky, křty nových titulů, rozhovory s vydavateli, komiksové burzy i promítání filmů. Představí se to nejzajímavější z minulého roku, dojde opět na velký komiksový kvíz o velké ceny, návštěvníci se seznámí s televizními komiksovými seriály, shrne se, co se za minulý rok událo v nakladatelství DC, čeští vydavatelé odhalí své plány a odpoví na dotazy, prozkoumá se život mága Johna Constantina i nejzajímavější současní scenáristé, jsou připraveny přednášky o manze i ukázky z anime filmů a seriálů – a samozřejmě, dojde i na prodej nových a starých komiksů, figurek a obrazových alb za bezkonkurenční ceny, dražbu originálních kreseb a vyhlášení ceny Fabula Rasa! Nakladatelství Albatros, BB art a Crew představí své projekty a možná vás šokují novinkami... a samozřejmě, vstupné se opět neplatí!

„I když je Crwecon rok od roku větší, snaží se udržet si post fanovské záležitosti, akce pořádané fanoušky komiksu pro fanoušky komiksu,“ říká Petr Litoš, jeden z pořadatelů Crweconu.  „Je to akce, která chce především sdružovat komiksové čtenáře. Těm zkušeným umožnit setkání se stejně zapálenými jedinci (a případně si doplnit sbírky a načerpat nové informace) a těm novějším usnadnit komiksový start.“

Kromě vydavatelů přislíbili přijít nejen komiksoví vydavatelé, ale i tvůrci, od kterých bude možné získat autogramy či koupit kresby. Crew si speciálně pro tuto příležitost připravuje několik dlouho očekávaných titulů. Kupříkladu další díl Zlatou stuhou oceněného Kůstka, nového hororového Batmana, humoristickou řadu Kid Paddle, či už osmou knihu z hitové zombie série Živí mrtví, která inspirovala i neméně úspěšný televizní seriál. A hlavně se tu bude křtít nová verze magazínu Crew!

Podrobný program a další informace najdou zájemci na stránce www.crwecon.cz, kde se dozvědí nejžhavější novinky a informace, případně i na stránce Crwe na Facebooku.

Mé pojetí dobrého příběhu? Vsadit lidi do stísněného prostředí.

Frank Herbert

Česky právě potřetí vyšel slavný román Spasitel Duny. Jak vůbec vznikal? Vraťme se kvůli tomu do let šedesátých.

V mnoha směrech byla k nezaplacení. Beatles, uvolnění šroubů a matic, ale i v srdeční krajině fantastiky to ruplo.

Nejenže nastoupila Nová vlna, ale došlo ke comebacku děl zesnulého Edgara Rice Burroughse a prodejního úspěch prvně dosáhl Pán prstenů.

A skoro ve stejné chvíli... vyšel i fascinující román Duna. Díky čemu?

Roku 1957 řídilo americké ministerstvo zemědělství v Sonorské poušti v Oregonu projekt, který měl zabránit šíření dun. Reportáž o téhle metodě války s pískem chystal novinář a spisovatel Frank Herbert (1920-1986) a ptal se, jak lidé na přesypy zaútočí. Pak to vylíčil.

Duny byly tehdy stabilizovány vysazením křovinaté trávy a než se našla ta pravá tráva, tedy ta s nejfunkčnějšími kořeny, vyzkoušeli snaživci přes jedenáct tisíc odrůd.

Vyhrála to nakonec jedna „plážová“ odrůda z Evropy a úkolem pro ni se stalo být jakýms předmostím v boji. Když zakořenila, opřely se totiž o její kořínky i další vysazované rostliny. Nebo byl aspoň takový plán. Písku, ty musíš být zkrocen.

Nadšený Frank Herbert, veselý jako vždy, psal tedy článek skoro ve stylu tehdejších stachanovců v Rusku – a jmenoval se Zastavili pohyblivé písky. Herbertův literární agent Lurton Blassingame zaslaný text otráveně přečetl a 29. července 1957 napsal Herbertovi, že to nepůjde vydat. Proč ne? Chybí tam "lidský prvek".

"Pokud, Franku, chceš získat pro článek zelenou, tak se, brachu, musíš věnovat i tomu, co zaujme dnešního amerického vydavatele,“ zdůraznil Blassingame. Reakce Franka Herberta?

Došlo na ni s odstupem. Šest let psal román.

Jeho první verze zůstává dekadentní a jmenuje se Planeta koření. Tematizovala hlavně drogovou závislost. Je zajímavá a byla by okamžitě vydatelná. Už tehdy. Ale Frank Herbert ji v některé chvíli odložil - stranou, a tak vyšla prvně až roku 2005 (a česky roku 2006), zatímco Herbert začal znovu od píky.

Nyní prvořadě o náboženském fanatismus a o válčení o vodu. Jistěže taky o ekologii. Výsledek?

Roku 1963 ho opět zaslal agentovi. V té šťastné chvíli mu bylo 42 let.

„Klopýtá to,“ reagoval Lurton. „Některým čtenářům to bude připadat rozvleklé. Moc málo vědy.“

Víc zaujal text známého redaktora Johna W. Campbella, a ten ho jasnozřivě koupil - za 2550 dolarů. A Herbertovi napsal: „Blahopřeji! Jste otcem patnáctiletého supermana!“

Campbell byl zkušený redaktor a byl taky spisovatel. Rovnou nastolil i výhrady. Jaké? Mladý Herbertův „superman“ Paul Atreid měl - podle Campbella - tolik mimořádných schopností zděděných po matce, že to mohlo či muselo znemožnit zajímavé budování zápletky v plánovaném pokračování. „Franku? Omezte jeho schopnost vidět do budoucnosti,“ poprosil Campbell.

Herbert reagoval pětistránkovou filozofickou obhajobou chlapcovy jasnozřivosti, ale redaktora vůbec nezviklala: „Franku, navrhuji, abyste úplně opustil Paulovu schopnost vidět do budoucna.“

Herbert k sobě pozval kolegu Paula Andersona a probírali výhradu nejen u polévky, aby Campbellovi napsal: „Čas a život spolu podle mého souvisejí způsobem, který neplatí pro čas a mrtvé objekty.“

Nato se začal rozhlížet i po vydavateli knih. A narazil. Bylo divu?

Ne. Román byl čtyřikrát silnější než obvykle a už v té chvíli měl 200 tisíc slov. Nakladatelství Doubleday nic podobného nesneslo a nedomnívali se, že by to snad cokoli vyneslo. Toužili tudíž po brutální redukci na 75 tisíc slov a tamní redaktor Timothy Selden posléze plán vydání knihy rozboural úplně: „Mistr Herbert měl při psaní trochu problém. Se zanořením se do příběhu,“ zjistil.

V říjnu odmítlo Dunu i nakladatelství Scribner´s. Herberta to ale neodradilo. Fanaticky pokračoval v psaní. (Zdůrazněme, že Herbert tenkrát sice tvořil trilogii, ale tu, která je dnes vydávána v jediném svazku pod názvem Duna a má díly Duna, Muad´dib a Prorok. Šest dalších knih o Duně konče až Cestou k Duně (2005) mělo vyjít až v pozdějších letech. A Campbell?

Sice se mu nepovedlo okleštit Paulovy nadlidské schopnosti (Herbert líčí mimosmyslové vnímání podle diskutabilního J. B. Rhina!), ale přemluvil autora, ať aspoň nelikviduje hrdinovu sestru Aliu. „Ta dívka se bude ještě hodit!“

Měl Campbell pravdu? Určitě. A Alia je dodnes jednou z nejzajímavějších figur v kosmu Duny. Zato byl Herbertem sveřepě odpraven jiný z hrdinů, Duncan Idaho, a fanoušci nad ním později ronili tolik slz, až jej autor oživil. Asi jako kdysi Doyle Sherlocka. A naštěstí to ještě šlo, neboť Idahova likvidace předtím nebyla realizována žádným z definitivních stylů.

„Nikdy nepiš: Hlava se oddělila od krku!“ radil v Čechách kolegům to samé Vladimír Neff. Ale do Států. Koncem ledna 1964 román ještě jednou odmítl redaktor Selden:

„Žádný existující čtenář se nikdy neprokouše přes prvních sto stran, aniž by ho popletly,“ pochopil. Další z mnoha nakladatelství Harcourt, Brace and World odmítlo Dunu také: „Slabá místa. Rozhovory unaví. Nacházím až moc melodramatické výlevy...“ Ale tento redaktor (Muller) končí prorockou větou:

„Je možné, že se odmítnutím dopouštíme chyby desetiletí.“

Trefil hřebík a „BUDE to prodejné,“ psal tou samou dobou svému agentovi Frank Herbert. Vzápětí Dunu nominovali na Huga. Na základě Campbellem časopisecky vydané části. Jenže Huga získala Přestupní stanice Clifforda Simaka a Dunu odmítlo i nakladatelství New American Library. „Až moc staromódního ražení,“ odhalili. Co na to Frank Herbert?

Huga sice nezískal, dali ho ale Campbellovu časopisu Analog, a to právě díky Duně, a Herbert směl cenu převzít.

Dunu mezitím odmítlo i nakladatelství E. P. Dutton: „Vyžádala by si neskutečné investice a cena knihy by výrazně přesáhla cenu jakékoli dosud vydané sci-fi,“ vypočítali. Pak ji odstrčilo i vydavatelství Dodd, Meat and Co, kde viděli Titanik: „Příliš velké nebezpečí, že se to dílo potopí vlastní vahou.“ Avšak zdejší redaktor Allen Kloss měl čich, když dodal: „Rukopis toho druhu, který dokáže vyvolat kult a přetrvat navždy.“

Zkraťme to. Rukopis dohromady odmítlo víc než dvacet nakladatelství, anebo to aspoň bývá uváděno, a zabral až dům Chilton Books, jinak vydavatel manuálů pro opravy aut. Za Dunu nabídli 7 500 dolarů. Jak se to mohlo poštěstit?

Asi díky tomu, že zdejší redaktor STERLING LANIER byl i autorem vědeckofantastických románů.

„Obdivuji Dunu,“ napsal Herbertovi, „a chci ji vydat v jediném svazku.“

A vyšla. Roku 1965. Ale úspěch nepřišel v tu ránu. Došlo naopak i na zápory v recenzích. „Tento podivný mišmaš nápadů nedrží pohromadě,“ lze se dočíst ve slavném The Magazine of Fantasy and Science Fiction a Judith Merrilová dodává, že nedokáže vysledovat „množství pramenů“, které se tu proplétají, ale kniha prý „nestojí za práci, která do ní byla vložena“. A El Paso Times pak napsaly: „Fantazie Duny je naneštěstí víc fascinující pro autora samého, než pro průměrného čtenáře.“

Na chválu ale také došlo a obdivnou recenzi z Cejlonu dodal sám Arthur C. Clarke, načež román získal jak Nebulu, tak i Huga.

Počátkem roku 1967 se také konečně „zvedl“ jeho prodej a úvodem příštího roku Herbert již pilně pracoval na pokračování Spasitel Duny (časopis Galaxy 1969, knižně 1970), které se mělo původně jmenovat Šílený svatý.

John W. Campbell druhý díl bohužel nepochopil, odmítl jej vydat a roku 1971 mlád zemřel. Co mu vadilo?

Hlavně to, že se mladý mesiáš Paul nechová dostatečně bystře a je proň očividně náročné býti „bohem“. A Campbellovi se nelíbilo ani to, že je pojednou z Paula jen „bezmocný pěšák“ a „mrzák už nepotřebný pro kmen“. A že Atreid ničí nejen sebe a své blízké, ale i „celou galaxii“. J. W. Campbell byl přesvědčen, že čtenáři prahnou po Paulových nových hrdinstvích a chtějí, aby inspiroval. A nevěřil, že ho lidé přijmou za „antihrdinu“. Nepřál si, aby byla planeta Duna tímto mládencem „postižena“, ale pohořel. A vizí posedlý Herbert?

Své vyvzdoroval. Udělal dobře? Snad. Protože už za pár roků byly Duna i Spasitel bestsellery, a to fenomenální. Chopilo se jich zároveň i hnutí na ochranu přírody, Herbert inkasoval za přednášky na vysokých školách po celých Státech a začal se chystat první z filmů.

A román? Určitě za to všechno stojí?

Ano. A je v něm i ďábelský baron Vladimir - a z povzdálí k nám zní ozvuky skutečného špióna pouště Lawrence z Arábie - a lze tu ochutnat drogu nesmrtelnosti. A drtí nás náboženský matriarchát - a hned nás zase ohrožují obří píseční červi. Zdalipak nás dovnitř do  sebe vtáhne i slovník výrazů (má 18 stran)? A je hodný či nehodný Tolkienova odkazu? A... A... Zaujme i Campbellem tak odmítaná myšlenka, že mesiášovo charisma občas zvládá zastřít jeho špatný směr, a to zrovna jako u Hitlera či generálů George Armstronga Custera a u George Smihe Pattona. A zrovna jako u prezidenta Kennedyho.

A co napsal o Duně tvůrce sám?

„Můžete si vybrat, jakou chcete vrstvu příběhu, a sledovat ji, a při dalším čtení si můžete zvolit úplně jinou a zase objevit něco nového.“

Mám rád autorov, ktorí nedokážu sklamať. Stačí povedať Robert Kirkman a viete, že to bude niečo dobré, bez nadmerného klišé. Keď sa povie Garth Ennis, tak si môžete byť istý, že jeho príbeh bude plný rasizmu, nadávok, krvavej akcie, dialógov a monológov. Pri vyslovení mena Jason Aaron zase viete, že čokoľvek, čo ten muž napíše, stojí definitívne za to. Takto by som mohol pokračovať ešte pár minút, ale na to nemáme čas. Opäť sa totiž blíži koniec sveta a jeho zvestovateľom je dvakrát nominovaný, neskutočne schopný a talentovaný scenárista Jonathan Hickman. Keď sa nevenuje písaniu príbehov pre Marvel Comics, tak píše pre Image Comics, a práve pod ich hlavičkou vydal svoj najnovší počin East of West, v ktorom rozpúta doslova peklo na Zemi.

Začalo sa to v roku 1862, keď bola Amerika rozdelená Občianskou vojnou. Mnohí v nej padli a mnohí v nej slúžili. Jedným z vojakov bol Elijah Longstreet, oddaný vojak Severu. No ten počúvol božie volanie, dal armáde zbohom a stal sa z neho Prorok Longstreet. O rok neskôr zložil Stojaci Medveď, náčelník indiánskeho kmeňa Ponca, zbrane pred náčelníkom kmeňa Lakota. Náčelník kmeňa, Červený Mrak, sa stal náčelníkom náčelníkov a zjednotil všetky indiánske kmene. Došlo k vojne Indiánov proti Únii, ktorá trvala dlhých dvadsať rokov. Až do dňa, keď sa objavil na oblohe oheň.

Dopad meteoritu brali ľudia ako znamenie od Boha. Vojna sa skončila, národy si medzi sebou rozdelili teritóriá a založili Sedem Národov Ameriky. To sa stalo deviateho novembra roku 1908 a bola to tretia najdôležitejšia udalosť toho dňa. Prvou bola tá, že Prorok Longstreet napísal Druhé Zjavenie Jána. Druhou udalosťou bola vízia, o ktorú sa Červený Mrak podelil s radou starších. Keď tak obaja muži učinili, na mieste zomreli. Tieto písané a hovorené slová boli mnohými považované za Správu a tá bola pol storočia nekompletná. No potom v Novom Šanghaji spísal svoje posledné slová čínsky vodca v exile. Jeho slová boli chýbajúcou časťou Správy. Tri Správy sa stali jednou a tá Správa bola príbehom o konci sveta. A príchode Štyroch jazdcov Apokalypsy.

Podobne ako pri predchádzajúcej sérii, The Manhattan Projects, aj v tomto komikse sa Hickman naplno oddáva svojej vášni: vytváraniu nových dejín, mytológie a alternatívnej budúcnosti sveta. Čo keby Občianska vojna netrvala štyri roky, tri týždne, šesť dní a posledný výstrel nebol vystrelený v roku 1865? Čo keby trvala oveľa dlhšie? Neviem prečo, ale Jonathan Hickman dokáže neskutočne dobre a uveriteľne pretvárať dejiny. A absolútne mu to žeriem. Nehovoriac o „evolúcii“ štyroch Jazdcov Apokalypsy. Pretože keď sa povie štyria Jazdci Apokalypsy, tak si ľudia predstavia štyroch tvorov na koňoch. Chorľavý  Mor na bielom koni, obrnenú Vojnu na ohnivom koni, vychudnutý Hlad na čiernom a všemocnú Smrť na matne zelenom koni.

Hickman sa rozhodol urobiť niečo iné. Príbeh Jazdcov sa začína v roku 2064 a apokalyptická štvorica neprichádza na koňoch, keď sú prelomené štyri pečate zo siedmych na zvitku v pravej ruke Božej. Oni sa „rodia“ z pečatí na posvätnom mieste. Všetko šlo presne podľa plánu, ale príchod Štyroch jazdcov mal dve negatíva (okrem toho, že ich príchod je predzvesťou konca sveta). Prvým bol fakt, že keď sa jazdci znovuzrodili, tak boli deťmi. Veľmi nebezpečnými a smrtiacimi deťmi, ale aj tak deťmi. To je pre nadpozemské tvory ponižujúce. Druhým problémom bolo, že namiesto Štyroch jazdcov Apokalypsy sa vrátili na Zem iba traja.

Teraz sa dostávame k tomu, čo je pre jedných veľkým plusom a pre druhých veľkým mínusom. Štýl rozprávania. Príbeh sa začína príchodom apokalyptickej trojice, nasledujú flashbacky na udalosti z Občianskej vojny, potom príbeh skočí nohami do prítomnosti, kedy už vidíme dospelých jazdcov Apokalypsy, a to je sprevádzané spomienkami na udalosti, ktoré zjavne viedli ku „smrti“ jedného z Jazdcov, potom sa na chvíľu vrátime k detským verziám Jazdcov a nakoniec je to zakončené návštevou prezidenta v prítomnosti. Možno sa to zdá byť chaotické, ale Hickman príbeh krásne rozfázoval a vyrozprával. Plus to všetko je to krásne nakreslené Nickom Dragottom. Dragotta spolupracoval s Hickmanom už na sérii FF v roku 2012, takže vedel do čoho ide. Ale ani najlepšia kresba sa nezaobíde bez poriadneho coloringu. Ten dostal na starosti Frank Martin Junior a jeho farby sú absolútne úchvatné.

East of West je krásna Hickmanova vízia dystopickej alternatívnej histórie odohrávajúcej sa v štýle vedecko-fantastického westernu, na pokraji Apokalypsy. Prvý diel má viac ako tridsaťpäť strán a číta sa ako úvodný diel knižnej ságy. Dokonca máte v komikse mapku. East of West absolútne odporúčam, ak ste fanúšikovia tvorby Jonathana Hickmana, Apokalypsy, prípadne násilne krásnych a krásne násilných westernov so štipkou fantastična. Alebo ak máte jednoducho radi dobré komiksy.

Stránky z komiksu nájdete TU.

Čas se v elektronickém světě Matrixu kroutí a sténá jinak než na umírajících ulicích Megaměsta hnaných undergroundovou hudbou a trhanými pohyby tanečníků. Běží čtyřikrát rychleji a rok 2073 je dávno vymazán z virtuální paměti. Návrat do Osaky za 3, 2, 1...

text: Vojtěch Čepelák, Ondřej Václavík

Ulici skrápěl sírou čpící kyselý liják. Kapky se tříštily o schodiště na stěně budovy. Ocelová konstrukce tu sváděla svůj marný boj se rzí a agresivní toxickou směskou, kterou k ní déšť a vítr přinášeli z přilehlé průmyslové zóny. Betonové panely, kterými byla ulice zpevněna, se začaly měnit v pestrobarevnou mozaiku drobných louží, na nichž rozpuštěná mastnota z popílku a kyselý liják vytvářely duhové odlesky.

Dveře do temných skladišť byly povětšinou zavřené. Jedny z nich však zely dokořán a do mokrého venkovního povětří se jimi valil tabákový kouř, blikající světla a zvuk. Ve světelné mlze se tu a tam mihla silueta lidské postavy v taneční póze.

Už podruhé geeci potkávají hudební underground!

A stejně jako u Osaky 2073 dojde v sobotu 18. května k průniku mezi podzemními evropskými a japonskými styly elektronické hudby. K tomu přihoďte slušnou porci tematické projekce a kostýmní cyberpunk-dark anime soutěž.

Hlavní hudební zážitek bude spočívat na eklektickém mísení asijské harmonizace a ultrarychlých rytmů...

...s invencí a originalitou zvukových experimentů Západu.

Náladu a zvuk budou kořenit vokální samply v japonštině, ale také experimenty s chiptunes, jednoduše syntetizovanými zvukovými stopami, které evokují počátky zvuku a hudby v počítačových hrách a počítačovém průmyslu dřevních dob vůbec.

Akce zůstává věrna klubu, který jí umožnil vzniknout, tedy Music Clubu 77 na pražském Žižkově (Velehradská 26, Praha 3). Naši DJs se věnují ledasjaké muzice a tak je možná znáte ze SteamUpu v pražském klubu HooDoo. Příležitostně se objevují taky mezi DJi akcí Welcome to Hell v pražském klubu Styx a samozřejmě jsou součástí CZScene podporované Sanctuary.cz.

Vstup 30 Korporátních čchinů.

A jako vždy, stalkujte nás na FB!

Hypnotizér Larse Keplera nově na Audiotéka.cz – poslechněte si první román mistra severské detektivky.

Lars Kepler, pseudonym, pod kterým tvoří renomovaní švédští spisovatelé, manželé Ahndorilovi, je dnes zárukou té nejvyšší kvality v žánru krimi románů. Po úspěchu audioknihy Svědkyně ohně vydalo ADK-Prague ve spolupráci s nakladatelstvím HOST světový bestseller Hypnotizér, ve kterém poprvé vstoupil na scénu charismatický kriminální komisař Joony Linna. Více než šestnáctihodinová audioverze thrilleru ve strhujícím podání herce Pavla Rímského je na Audiotéka.cz ke stažení ve formátu MP3 za 299 Kč.

Psychiatr Erik Maria Bark je uznávaný odborník na léčbu traumat pomocí hypnózy. Jedné prosincové noci ho probudí zvonění telefonu. Volá mu detektivní inspektor Joona Linna z nemocnice ve Stockholmu a prosí ho, aby okamžitě přijel k případu malého chlapce, který je v bezvědomí, ve velmi kritickém stavu. Erik je jedinou nadějí, jak může policie chlapce vyslechnout a zjistit, kdo brutálně zavraždil jeho rodiče a mladší sestru. Doufají, že vraha vystopují a zachrání jeho starší sestru dřív, než bude pozdě. Erik se však praxi hypnotizéra nevěnuje už deset let a je rozhodnutý, že hypnózu už nikdy provádět nebude. Žádost o pomoc v něm probudí bolestné vzpomínky, a proto Erik prosbu policie odmítá. Když se však Erik konečně nechá přesvědčit, všichni se rázem ocitnou ve víru nečekaných událostí. Tyto události bez varování udeří plnou silou do Erikova života. Erikův syn zmizí. Erik je nucen postavit se tváří v tvář minulosti a vrátit se ve vzpomínkách zpět do časů, kdy jeho profesionální život ležel v ruinách a jeho manželství bylo na pokraji zhroucení. Jedině tak má šanci zachránit život svému synovi...

Na stránkách Sardenu jsme se mohli v nedávné době dočíst recenze na tři deskové hry s totožnou tématikou, a to sice – Kingpin, Mafie a Mafia city. Ve všech třech jsme se mohli vtělit do gangsterů. A jak dopadlo jejich přímé srovnání?

MYŠLENKA HRY

V Kingpinovi hráč bojuje s kartelem soupeře o moc ve městě, remíza neexistuje. Ve hře Mafie naopak spolupracuje s dalšími mafiány na tom, aby jejich akce probíhaly úspěšně. Mezi sebou však mají také „krysy“ z policejních řad, které se snaží o pravý opak. Ve hře Mafia city hráči představují bosse jednotlivých klanů, za použití svých podřízených a karet se snaží ovládat městské čtvrtě a tím nejrychleji získat vítězný počet bodů. Komu příliš nevoní nádech historie a gangsterů 20. a 30. let, sympatie u něho získá hra Kingpin, která jako jediná danou atmosféru zasazuje do současného prostředí.

HERNÍ KOMPONENTY

Pokud se preferuje skladnost, nejmenší je karetní hra Mafie. Herní díly deskovky Kingpin se sice skrývají v největší krabici, ale pokud se vyndají, jsou až překvapivě skladné a lehce přenosné. Nejhůře v tomto srovnání dopadla Mafia city, která s největším počtem komponentů ani svůj obal opustit nemůže, zase ale obsahuje žetony v podobě pokerových, jejichž „žmouláním“ lze příjemně vyplnit čas mezi jednotlivými tahy. Obaloví designeři odvedli ve všech třech případech kvalitní práci. Kingpin zaujme grafickou neotřelostí, Mafia city nejlépe přenese do 20. a 30. let.

HERNÍ DOBA

V délce hry lze najít styčné body, Kingpin trvá 15-30 minut, u Mafie se udává též půlhodina, ale Mafia city se vymyká délkou trvání v rozmezí 60-90 minut.

PRAVIDLA

Pravidla jsou precizně zpracována u všech tří a je logické, že u časově nejnáročnější jsou i nejsložitější. Také proto Mafia city obsahuje praktické přehledové karty. Pravidla Kingpinu a Mafie se snadno pochopí na jedno přečtení. U Kingpina jsou nevýhodou chybějící pravidla v češtině, sice si je lze stáhnout na internetu, ale obrázky jsou v této verzi rozmazané. Hráč proto musí při studiu pravidel nahlížet i do cizojazyčných verzí, které jsou součástí balení. Začínajícím hráčům velice usnadní orientaci v hlavních tazích jejich vyobrazení přímo na herním plánu.

POČET HRÁČŮ  

Kingpin je určen pouze pro dva hráče. Kdo hraje v nejčastějším počtu tří až pěti hráčů, pro něj je prakticky jedinou volbou deskovka Mafia city. Kdo však hrává ve větších počtech než čtyřech, je pro něho přímo určená party hra Mafie určená pro pět až deset hráčů.

NÁROČNOST NA PŘEMÝŠLENÍ

S Kingpinem lze v klidu zajít i do hospůdky, ale je nutno počítat s tím, že zapojení mozkových závitů přebije činnost chuťových buněk. Mafie je ryze oddechová záležitost. Mafia city je nejdelší, vyžaduje klid a soustředěnou mysl.

CENA

Cena je nejnižší u karetní hry Mafie, následuje Kingpin a Mafia city. Ale rozdíl není nijak extrémně dramatický.

Z uvedeného vyplývá, že srovnávat tyto tři tematické hry sice lze, ale narazí se na zásadní problém. Společného, vyjma tématu, mají pramálo. Diametrálně odlišný počet hráčů je pro srovnání zásadním handicapem. Z toho plyne, že kdo je limitován menším počtem spoluhráčů, má rozhodování vcelku snadné. Zábavy totiž poskytují všechny tři dost a dost, jak již vyplývá z dříve vydaných recenzí.

Pro mě osobně je vítězem Kingpin, protože je pro dva hráče a má opravdu krásné grafické zpracování. Mohu ho hrát prakticky kdykoli a nemusím čekat, až se sejde společnost.

Ani s jednou hrou však nesáhnete vedle a budete spokojeni, jen pro ni najít správný okamžik uplatnění.

 

Kingpin

Mafia city

Mafie

Počet hráčů

2

3-5

5-10

Herní doba

15-30 minut

60-90 minut

30 minut

Doporučený věk

12 +

12 +

12 +

Pravidla

jednoduchá

střední

jednoduchá

Náročnost hry

střední

střední

jednoduchá

Do světa Star Treku v období krátce po ukončení seriálu Star Trek: Enterprise zavedl českého čtenáře již před nedávnem vydaný román Kobayashi Maru od Laser-books, ale opět jej odtud vytrhl v nejnapínavějším okamžiku – na samém začátku právě propuknuvší války mezi Zemí a Romulanskou říší. Hlad po pokračování ovšem utišilo nedlouho poté vydané pokračování Romulanská válka – Pod křídlem dravce od nakladatelství Baronet, které – pomineme-li prolog, kdy jsou události velmi netypicky uvozené prospektivou – navazuje přesně tam, kde hrdiny a soupeřící galaktické mocnosti opustili autoři Kobayashi Maru.

Z tvůrčí dvojice podepsané pod předcházejícím románem zůstal pro pokračování jen jeden autor, Michael A. Martin, ale v důsledku toho kniha o typicky komplexní a mnohovrstevnatý přístup tvůrčí dvojice k zadané látce (česky již vyšly dva společné romány Martina a Mangelse v sérii Star Trek: Titan Mezi dvěma světy a Černý král) ochuzena nebyla a ani na kvalitě zpracování či vhledu do bohatého fikčního světa Star Treku neubylo.

Romulanské války jsou nejspíše největším důvodem, proč bylo ukončení televizního seriálu Star Trek: Enterprise pro fanoušky tak bolestivé. Zmínky ze starších seriálů o zničujícím válečném konfliktu v období na začátku druhé poloviny 22. století by nutně vedly k jeho předvedení na obrazovkách to hned v několika sezónách seriálu. Nejen ve čtvrté a zároveň poslední sezóně si k tomu scénáristé budovali „předmostí“. Ačkoliv se tak sice nakonec nestalo a i s ohledem na v současnosti se rozmáhající diváckou kampaň za obnovu seriálu ani v dohledné době nestane, literární zpracování se ukazuje být více než uspokojivou kompenzací.

I přestože Star Trek byl od úplného začátku především obrazem utopické budoucnosti, předvídající závratný technický i společenský pokrok a všeobecný mír, už televizní seriál Star Trek: Deep Space 9 prokázal, že i v tomto světě má téma války veliký potenciál. Stejně jako na obrazovkách během odrážení invaze Dominionu o dvě století později, i v literárně zaznamenané obraně před expanzivními Romulany v roce 2156 prochází těžkou zkouškou jak křehké mírové společenství Země a jejích mimozemských spojenců Vulkánu, Andorie a Tellaru, tak šlechetné ideály a svědomí snad až příliš charakterních hrdinů.

Od začátku je zřejmé, že se válka nevyvíjí pro Koalici planet dobře a to v žádném aspektu. Soustavy jedna po druhé podléhají nepříteli, proti romulanské zbrani schopné přebírat kontrolu nad koaličními pravidly není k dispozici obrana, sabotovat program nepřítele na vývoj přelomové technologie nejrychlejšího nadsvětelného pohonu se nedaří, bojeschopných lodí je pouhá hrstka a posádka lodi Enterprise ztrácí důvěru ve svého kapitána. Rozkládá se mikrosvět na palubě legendární lodi i pouto spojující členy Koalice planet.

Právě pan-galaktické rozpětí děje ostře kontrastuje s většinou ostatních románů podle Star Treku vydaných v češtině, které zpravidla omezují svůj záběr na jednu vesmírnou loď, jednu posádku a jednu misi. S tím se pojí rovněž relativně detailní kresba politických machinací, kterou Pod křídlem dravce připomene spíše politické thrillery Jamese Lucena a Timothyho Zahna ze světa Star Wars. Rozsáhlá síť souvislostí je jedním z největších přínosů románu. Čtenáře ale může potěšit i mnohost intertextuálních odkazů i na širší kulturní oblast, z nichž nejpatrnější jsou pocty Princezně z Marsu Edgara Rice Burroughse a slavnému televiznímu pořadu See It Now a jeho moderátorovi Edwardu R. Murrowovi (není bez souvislosti, že pořad vysílala stanice CBS, která v současnosti vlastní licenční práva na Star Trek).

Autor vykazuje vysokou úctu ke kontinuitě. Naprosto přesvědčivě splétá „volné konce“ (závěr Star Treku: Enterprise a situaci v Původní sérii a Nové generaci) do koherentního celku a naplno přitom těží z nesmírně bohatého fikčního světa Star Treku. Důsledně zohledňuje každou kusou zmínku o Romulanských válkách z dřívějších pramenů a tvoří tak i na poměry startrekové literatury unikátní dílo transmediální narace. Vyjasní se tak například i otázka, proč Země zůstala v boji s Romulany osamocená, když podle seriálu Enterprise měla v daném údobí podporu spojenců z Koalice planet, nebo jak je možné, že během války nikdo nespatřil tvář žádného Romulana. Mimoto, román velmi dobře vystihuje postavy důvěrně známé ze seriálu i jednotlivé mimozemské národy a jejich zobecněné vlastnosti; od pyšné krátkozrakosti cti oddaných Klingonů, po izolacionismus Vulkánců meditujících o pacifismu a věčně usilujících hledat rovnováhu mezi bouřícími city a přísnou, emoce zapovídající filozofií. V souladu s titulem jsou ale centrálním druhem antagonisté z planety Romulus, kteří se v románu neprojevují o nic méně lstivě, úskočně a nejednotně ve svých zájmech a loajalitách, než jak tomu vždy bylo v seriálech a filmech.

Co by snad mohlo zážitek čtenáři mírně znepříjemňovat, je jistá míra nepoměru mezi dějovými liniemi a scházející vazby mezi některými z nich. Zatímco mnohé navzájem velmi různorodé dějové linie v Kobayashi Maru všechny přímo souvisely jedna s druhou a často se proplétaly a prolínaly, Pod křídlem dravce se jeví nespojitě a rozháraně, jako kdyby se svou strukturou pokoušela reflektovat chaos běsnící války. Zajímavé špionážní linii sledující oblíbenou postavu Charlese „Tripa“ Tuckera se dostává velikého prostoru ze začátku, ale po kapitole 16 ji čtenář po několik set následujících stran očekává marně. Oproti tomu víceméně zbytečné „zpravodajské“ linii sledující osudy odvážné válečné zpravodajky Gannet Brooksové byly vyhrazeny takřka „pravidelné vstupy“, vyvažující perspektivu vojáků z fronty daleko civilnějším pohledem na společenskou situaci na Zemi i v jejích vzdálených koloniích. Kniha zkoumá politické pozadí ovlivňující průběh války z obou stran. Vedle samozřejmého náhledu do jednacích síní pozemských politiků vyniká dějová linie soustředící se kolem postavy romulanského admirála Valdora a četné vlivy a faktory, které se podílejí na jeho strategiích pro válečné tažení.

Pod křídlem dravce lze bez váhání řadit do povinné četby pro všechny fanoušky, a to jak pro „starou generaci“, tak pro milovníky Star Treku (2009) režiséra J. J. Abramse, jelikož události seriálu Enterprise a románů na něm založených jsou pro oba tyto paralelní světy společnou minulostí. Ze stejného důvodu mohou Pod křídlem dravce ocenit i čtenáři dosud nedotčení jakýmkoliv Star Trekem, jelikož s výjimkou Kobayashi Maru nevyžaduje žádné další znalosti fikčního světa. Vše podstatné je stručně a obratně nastíněno na stránkách knihy. Pokud tedy čtenář promine poněkud kostrbatý sloh libující si v často jen stěží přehledných a zbytečně složitých souvětích a občasnou chybu či překlep (jmenuje se romulanský prétor Kazran či Karzan?), které jsou ovšem pochopitelné vzhledem k terminologické náročnosti a především délce (neuvěřitelných 614 stran textu, které překonává jen dříve vydaný román Star Trek: Zkouška ohněm – Odkud přicházejí stíny), vychutná si jeden z nejlepších česky vydaných románů podle Star Treku.

Adam Kotaška

Původní název: Star Trek - The Romulan War 1 - Beneath the Raptor's Wing
Žánr: Sci-fi
EAN: 9788073845728
ISBN: 978-80-7384-572-8
Nakladatel: Baronet
Redakce: Albert Balatka, Helena Šebestová
Překlad: Břetislav Čenda
Vazba: brožovaná
Rozměr: 108.00 x 165.00 mm
Počet stran: 640
Vydání: 1.
Datum vydání: březen 2013
Cena: 399 Kč

Anotace:

Romulané, nepřítel hrozivější než všichni předchozí, se blíží k Zemi, světům obývaným lidmi i planetám jejich spojenců. Nikdo nezná jejich tvář, nikdo neví, co požadují, nikdo neví, jak se s nimi dohodnout. Romulané útočí jako noční přízraky, zanechávají po sobě zmar, spoušť a smrt. Ani spojené síly Země, Andorie a Tellaru nestačí na zastavení krutých nájezdníků, navíc se Koalice planet, která měla představovat účinnou ochranu, otřásá v základech. Nejmocnější spojenec - Vulkán - totiž něco skrývá. A odmítá se zapojit do boje proti přicházející zkáze...

Anotace:

Druhá kniha série Stín.

Neúprosné severské země...
V Otiru stál na vrcholu potravního řetězce. Zabiják, kterému se nikdo nevyrovnal, temný noční stín. Tenhle život ale Caim opustil, když dopomohl královně na trůn. A nyní ho opět volá minulost.
Při pátrání po pravdě o zmizení a vraždě svých rodičů najde Caim zemi zotročenou Stínem. Pronásledován svody Druhé strany se zaplete do války, se kterou nechce mít nic společného.
Existují ale věci, které syn Stínu nemůže ignorovat, a boje, před kterými nemůže utéct. V této bitvě však Caimova síla ani jeho schopnosti nebudou stačit. Nikdo totiž nedokáže odolat vábení Stínu.

PR text:

„V ZEMI ZOTROČENÉ ZLEM STOJÍ SÁM PROTI VŠEM.“
Zabiják Caim pátrá po vrazích svých rodičů ve druhém díle klasické fantasy trilogie...

Každý, komu v poslední době chyběla na trhu kvalitní akční fantasy, měl možnost seznámit se v románu Syn Stínu s nájemným vrahem Caimem, který se v metropoli Otiru zapletl do vražedných intrik, které otřásly celou zemí.

V pokračování tohoto čtenáři vřele přijatého příběhu, který nejenže se stal jedním z bestsellerů počátku tohoto roku, ale také bodoval v žebříčcích elektronických knih, Caim musí opustit pohodlí Otiru a vydat se na sever. Žene ho tam jediné: pomsta...

Severní země jsou ale zpustošené, ovládané Stínem. Caimova temná strana v něm najde mocného spojence a nelítostný zabiják náhle stojí proti všem: tajemným vrahům svých rodičů, všemocnému nepříteli, které ovládá sever a hlavně – proti sobě samému.

Ani ve druhém díle triloge se Jon Sprunk nezpronevěřuje svému vypravěčskému umění a do hry vrací vše, kvůli čemu si čtenáři oblíbili Syna Stínu. „Atraktivní hrdina s tajemnou minulostí, krásná a tak trochu neviditelná společnice, dobře stavěná dívka v nesnázích a svět v ohrožení nemilosrdným a podlým zlem,“ citujeme z magazínu Pevnost, který dodává:„Zkrátka vše, co od dobrodružné fantasy čekáme.“

Caim musí nejdříve vybojovat tu nejtěžší bitvu ve své vlastní duši, než se bude moci postavit nepříteli, který – jak se zdá – bude nad jeho síly. Stín nebyl nikdy silnější a podlehnout jeho vábení znamená splynout s temnotou...

O autorovi:

Jon Sprunk - Narodil se a žije v Pensylvánii se svou ženou a synem. Pokud zrovna nepíše, rád cestuje nebo se zabývá sbíráním středověké a starověké zbroje. A kromě toho – na Američana trochu netypicky – holduje evropskému fotbalu. Trilogie Stín (Syn Stínu, Vábení Stínu a Mistr Stínu) vznikla v rozmezí pouhých tří let 2010 – 2012 a okamžitě autora katapultovala mezi nové hvězdy současné fantasy. Sprunk nabízí přesně to, co fanoušci žánru zbožňují: silného, nekompromisního hrdinu a temný drsný svět, v němž se dotyčný umí pohybovat jako málokdo jiný. Pokud holdujete naturalistické akci, zběsilému tempu a propracovaným fantasy kulisám, budete – v tom dobrém slova smyslu – ztraceni. Více informací o autorovi naleznete na stránkách jonsprunk.com.

Ukázka:

Síní otřásl hlasitý řev, jak družina mužů vyskočila na nohy a zabušila do stolů. Ostatní zemani si za Komarkovými zády vyměnili ustarané pohledy. Jeden hlas rámus překřičel.

„Proč bojovat sami?“

Starý Jevik se zadíval do davu. „Kdo to řekl?“

Síň se ztišila, avšak pohledy, které se obrátily k jejich stolu, nebyly právě přátelské. Keeganův kapitán se postavil a Keegan rychle polkl zbytek piva.

„Caedman Du’Ormik, syn Londainův.“

Síní se rozlehlo mumlání. Starý Jevik se otočil, aby si promluvil s ostatními zemany, Komark ale nečekal.

„Slyšel jsem o tobě,“ řekl náčelník Ragarson. „Většina mých bojovníků nedokáže říct, jestli jsi hrdina, nebo jenom šťastný blázen. Jen zeman má ale právo ujmout se slova.“

Lavice zaskřípaly o zem, jak vstali další dva muži z Keeganovy družiny, odhodili si z ramen pláště a odhalili bílé pláštěnky pod nimi. Při pohledu na ně si ostatní začali šeptat.

„Mluví za klan Indrig,“ prohlásil zeman Samnus.

„A taky za Huroldy,“ dodal zeman Obern.

Komark si odfrkl. „Vidím, že sis přivedl párek ňafajících psů. Škoda, že ti sedí u nohou místo tady nahoře, mezi sobě rovnými.“

„Jdi vojet svoji mámu, Komarku,“ řekl Samnus. „Jsem tu, abych se postaral, že nezmizíš někam se ženskými, až se debata trochu rozohní.“

Komark se zasmál. „Přijímám, Du’Ormiku. Máš slovo.“

Caedman se rozhlédl po místnosti. „Ptal jsem se, proč bychom měli bojovat každý sám. Jestli budeme bojovat sami za sebe a za svůj krb a klan jako dřív, rozpráší nás, pozabíjejí a naše rodiny si vezmou jako rukojmí.“

Ta představa se Keeganovi nelíbila.

Zeman Nuodirů praštil pohárem o zem. „Slyšel jsem dost. Právě kvůli takovým bláznům plení Liovard naše vesnice a vyhání naše lidi.“

„Když se spojíme,“ nabádal Caedman, „budeme se moct lépe bránit a možná získáme pro naši zemi i trvalý mír, který nám byl přislíben už před lety, když otcové a strýcové vyhnali Nimejce.“

Všichni v síni vyskočili na nohy, bušili do stolů a snažili se překřičet ostatní. Keegan jim nerozuměl, nedokázal říct, jestli s Caedmanem souhlasí, nebo ne. K vřavě se přidali i zemani. Komark řval něco o tom, že dluh eregotské krve byl stokrát splacen, Keegan se ale v rámusu přestal orientovat.

Najednou něco zaslechl, slabý zvuk, který ale rychle zesílil v pronikavé vytí. Muži zmlkli, protože stropní trámy se začaly otřásat. Oheň v krbu se třepotal a hrozilo, že zhasne, jak komínem fičel dolů vřeštící vítr. Keegan se rozhlédl, všechny ale uchvátil povyk, který se šířil síní. Znenadání něco zalomcovalo dveřmi. Rána zavibrovala Keeganovou hrudí. Židle se převracely a stoly sténaly, jak se válečníci otáčeli. Venku zavyl vlk.

Nad shromážděním se rozlehl šepot: „Hon!“

Keegan polkl. Po druhé dunivé ráně se dveře rozlétly a dovnitř vtrhli muži s nablýskanými zbraněmi v rukou. Všichni zírali s otevřenými ústy, když si vetřelci začali klestit cestu davem a odstrkovat stranou členy klanů. Keegan vyskočil na stůl, aby lépe viděl. Vetřelci se tyčili nad válečníky v síni a jejich bledé oči zíraly zpod helem ve tvaru vlčích hlav. Měli u sebe sekyry, kladiva z tmavého železa a široké štíty. Keegan je rázem poznal z příběhů, které mu vyprávěl otec.

Seveřané.

Keegan užasle zíral, pak ale vešel do síně další muž a Keeganovi se převrátil žaludek. Od hlavy k patě byl oděný do zbroje z černé oceli, a převyšoval dokonce i Seveřany. Keegan zaťal ruce v pěst. I jeho znal z příběhů. Kdekoli se objevil, umírali lidé. Klany mu říkaly Netvor.

Za obrem v oceli vstoupily dvě postavy. Muž měl štíhlou postavu a hubenou tvář s rysy, které by někteří mohli označit za ušlechtilé, a na sobě tolik pozlátka, že by pohřbilo i prince. Keeganovu pozornost ale upoutala žena vedle něj. Způsob, jakým se pohybovala, křivky pod jejími průsvitnými černými šaty, to všechno rozpalovalo jeho krev. Její pleť se třpytila jako mokré hedvábí. Nebyla to obyčejná žena. Po jejím příchodu se v síni rozhostilo nebezpečné ticho.

Muž se ženou kráčeli ruku v ruce za Netvorem středem síně a členové klanů jim ustupovali z cesty. Ti, kdo neuhnuli dostatečně rychle, byli sraženi stranou Seveřany. V tu chvíli Keegan pochopil, kdo ti lidé jsou. Muž musel být Erik Eviskin, vévoda z Liovardu. A to znamenalo, že ta žena je…

Čarodějnice. Sibyla, královna Temnoty.

Keegan se odvrátil, protože se ani na dálku neodvažoval pohlédnout jí do očí. Podpatky vévodových naleštěných bot klapaly na dláždění, dokud se s milenkou nezastavil před zemany.

„Eviskine.“ Komark Ragarson se ušklíbl. „Mírové schůzky se účastní jen eregotští patrioti.“

Vévoda sevřel v ruce zlatou hrušku meče. „Kdo se opovažuje říct, že nejsem patriot?“ Otočil se a na krku se mu zhoupl velký medailon. „Nejsem zeman jednoho z nejstarších klanů?“

Davem se neslo mumlání, nikdo se ale neodvažoval protestovat nahlas, dokonce ani Komark, třebaže si s ostatními náčelníky vyměnil zamračené pohledy. Keeganovi se scvrkl žaludek, když se davem protlačil kupředu Caedman.

„Já tě nazývám zrádcem, Eviskine,“ prohlásil Caedman. „Když se nikdo jiný neodvažuje.“

Vévoda se pousmál, jako by slyšel špatný vtip. „Jeviku, řekl bych, že máš dům prolezlý havětí.“

„Jsem svobodný muž Eregotu,“ řekl Caedman. „A označuju tě za zrádce. Zrádce této země, ve které jsi prolil krev a do níž jsi vnesl strach. Společností, ve které se zdržuješ, zrazuješ svůj lid. Zatímco ostatní pro svoji zemi bojovali a krváceli, ty ses převrátil na záda jako děvka a pustil jsi nepřítele dovnitř.“

Žena se zasmála. Keeganovi se zdálo, jako by se zastavil čas, slyšel totiž jen chladnou melodii jejího hlasu. Pak ale okamžik pominul. Odkašlal si do rukávu. V ústech cítil pachuť spálené mědi.

„No tak, Eriku,“ pravila. „Říkala jsem ti, že si nedají říct.“

Vévoda se otočil k pódiu a zavrtěl hlavou. „Byl bych vás zachránil. Pamatujte si to.“

Keegan s nepříjemným pocitem sledoval, jak vévoda s dámou odchází. Na prahu se zastavili a otočili se. Keegan očekával nějaká slova na rozloučenou, nějakou hrubou urážku. Místo toho čarodějnice hvízdla. Svíčky i oheň v krbu zhasly a v síni se rozhostila tma.

Od stěn se odrazil křik podtržený jekotem a mokrými údery, jak ocel roztínala maso. Nad Keeganovou hlavou problesklo zvláštní modré světlo. To, co ozářilo, připomínalo scénu z pekla. Neozbrojení příslušníci klanů používali v boji o život nohy od stolů a jídelní nože – cokoli, co našli – sekyry Seveřanů ale padaly jako cepy a sklízely úrodu, která zalévala podlahu krví. Ani ne tři kroky od něj setnul Seveřan válečníka. Keegan sáhl po noži u opasku, zabiják se ale obrátil jinam.

Samnus a Obert vedli družinu do řeže za Caedmanem. Keegan se chystal vyrazit za nimi, pak si ale vzpomněl na to, co mu velitel řekl těsně předtím, než vešli do hradu.

Bez ohledu na to, co se stane, musíš přežít, Keegane. Musíš vyprávět klanům o tom, co jsi tu viděl a slyšel, jinak jsme všichni ztraceni.

Keegan vyhledal očima Caedmana. Jeho kožený oděv potřísnila tmavá krev, jak odrážel útoky Seveřana holýma rukama. Potom dorazili Samnus a ostatní a strhli vetřelce k zemi. Keegan se usmál, pak se ale dav rozestoupil, jako by ho roztáhly neviditelné provázky, a Keeganovi se hruď naplnila hrůzou.

Blížil se Netvor.

Vábení Stínu /Shadow's Lure/
Sprunk, Jon
Nakladatel: Fantom Print
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Michael Komarck
Redakce: Libor Marchlík, Jiří Popiolek
Rok vydání: 2013
Počet stran: 304
Rozměr: 145 x 205
Provedení­: paperback
Cena: 239 Kč

Už obálka Martina Zhoufa prozrazuje mnohé o novém románu Františka Novotného Křižník Thor. Sametově černým oceánem se na ní prokousává šedivá loď, z níž se ke žlutooranžovému nápisu na oranžovožlutém chvostu plamene šplhá právě odpálená raketa…

Knihkupec mi správně napověděl, že jde o subžánr fantastiky, který se nazývá "military". Tak ano, užijeme si mnoha námořních soubojů vedených na dálku doletu balistických raket i na blízkost nože. Hornblowerovské bitvy lodí tvoří kostru knihy, která prorůstá příběhem, jenž se odehrává v letech 2039 - 2041. Dva roky války! Takže je to také sci-fi, třebaže některé z popisovaných zbraňových systémů fungují i dnes. Jako neodborník nevím, co je už v provozu, co je vyvíjeno, a co si autor vymyslel. Oceňuji to. Připomíná mi to systém pletení lan, kdy jeden pramen drží druhý, a ten drží třetí a další, a pevné je lano, spletené ze stometrových vláken i na svém kilometr dlouhém konci.

Stejně pevně jsou spojena všechna témata v téhle knížce. Proto své příběhové lano může autor vzít nejdříve za jeho konec. (A proto se úvodní kapitola jmenuje Koda.) Jenže autor je ještě mazanější, a z několika lan tvoří síť. A zdaleka se nedrží v šuplíčku "military". Sám je spleten mnoha svými odbornostmi a dovednostmi. (Možná si ještě někteří dávní čtenáři Neviditelného psa vzpomenou na jeho Mrožoviny.)

Když už mluvíme o šuplících, vzpomněl jsem si při četbě Thora na Letiště Arthura Haileyho či knížky Thomase N. Scortii a Franka M. Roninsona (třeba Prométheus v plamenech). Profesionální kritici o těchto dílech mluví jako o "sociologické beletrii", jež je charakterizována dokonalým poznáním zvoleného prostředí, do něhož jsou zasazeny dramatické příběhy lidí. Zde je to stejné: Různé typy lodí, letadel, zbraní horkých i studených, prostředků elektronického boje jsou předvedeny velice uvěřitelně a velice srozumitelně. A i když někdy laik nerozumí, lana informací jsou tak dobře natažena, že čtenář důvěřuje autorovi, a nechá se jím vést. To je důležité:

Důvěryhodnost. Možná pro někoho, kdo je zvyklý "jet" v akci od začátku do konce, mohou technické podrobnosti zdržovat spád. Tomu čtenáři pak doporučím přeskočit kapitolu Zkoušky. Ale takhle to dělal i Jules Verne: Když usoudil, že pro příběh je nutný nějaký technický výklad, zhustil ho do samostatných kapitol. (Které jsem jako kluk přeskakoval. A dnes se v nich bahním…) Takový přeskakující čtenář se pak nedoví, co znamenají displeje SHAFT SPEED, PROP PITCH, nepozná vlastnosti navigačního radaru AN/SPS-64 nebo charakteristiky radaru AN/SPY-1D, a to by mohla být škoda. Toto je další lano ve Frantově síti, uvázané na pacholeti, nazvaném "počítačové hry". Ostatně hlavní hrdina Tomáš Hornych (proto "THOR", severský bůh je zmíněn jen jako ikona, zejména tedy jeho bojové kladivo, které je zobrazeno na osobní vlajce kapitána křižníku) je původem programátor počítačových her. Sám autor vystudoval kybernetiku a nějaký čas sloužil u sálového počítače ZPA 600. Zde je zakotveno jedno z autorových lan, na kterém dobře drží i Hornychův vynález – samopíšící se, samoochraňující se, samorozpadající se a samoobnovující se fraktálový program.

Je to technika, ale to já rád. A ocenil jsem, že když jsem si řekl – rok 2040, a není řeč o protivzdušné laserové obraně? Načež byl ke konci knihy Thor vybaven – protivzdušnou laserovou obranou.

Kniha začíná v (rodném autorově) Brně, na chvíli si odskočíme do Prahy, aby byl pak hrdina s nově získanými kamarády vyvržen na dlouhou road-movie. Ano, taky samostatný žánr, zde je dalším lanem v síti příběhu. Tenhle začátek mi docela připomíná film Sedm statečných, i když základní posádka má pouze šest členů: Její jádro tvoří čtyřka z klubu "805" (což jsou fandové modulární automatické pušky CZ 805 BREN, rok výroby první série 2010), jejíž součástí je i Tom, kterému zachrání život Tamara. Šestého Arona zase zachrání tahle pětka společně. Cestou z Brna do jihoafrického Durbanu někde u somálského pobřeží přiberou do party Wanga, Číňana z Tchaj-wanu, a je jich skutečně sedm. A řekněme ještě, že chlapi jsou skutečně chlapi, fanoušci osmsetpětky mají zkušenosti například z Afghánistánu, a Tomovi je právě 50 let, protože se symbolicky narodil roku 1989.

Road-movie funguje dobře, autorovi se podařilo popsat uvěřitelnou cestu jachty ze Středomoří až na tanzanské pobřeží. A rovněž tak, že to není nuda. A to je vlastně celý první díl knihy. Ve které se podařilo důvěryhodně dopravit hrdinu na jeho hlavní působiště, skutečný křižník Thor.

A proč se utíkalo z Evropy? Protože román je také dystopie: V roce 2039 je na tom Evropa hůře než v roce 1939. Evropská unie se rozpadá, Evropa si ani neuvědomuje, že je pod čínským embargem. Zatímco česká Dé jednička je ještě rozbitější než teď, policie a armáda se rozpadá, protože státy na ně nemají peníze (nemají už peníze na nic), u berlínské Brandenburské brány se pěstují zelné hlávky (větší bída než na konci hitlerovské třetí říše), ustanovuje se nové společenství se zkratkou SSSR – Světové společenství socialistických států, jehož klíčovým (řídícím, ovládajícím a postupně požírajícím své spojence) státním útvarem je komunistická Čína.

Ano, dalším žánrovým lanem v téhle síti je i "political fiction". Autor však pouze domýšlí jasně patrné trendy (jasně patrné pro ty, kdo nečtou pouze české noviny): Pozvolný rozpad Evropské unie, couvání Ameriky z dříve halasně narýsovaných rudých linií, je zde zmíněn i zálusk Turecka na jeho bývalou provincii Sýrii. Současná hospodářská kolonizace Afriky pseudokapitalistickou Čínou je doplněna i o vojenskou okupaci novou čínskou říší, která se tvrdě přihlásila k tvrdému marxlenisnkému komunismu. Pro opravdu velké pamětníky připomínám, že začátkem století až do 40. let bylo vydáváno hojně dobrodružných románů o "žlutém nebezpečí". Autor s ním zde pracuje o spirálu výš: jde o "žlutorudé" nebezpečí, proti kterému se spojují Evropané, muslimové i židé. Velice "politicky nekorektní": Nejde o rasismus (jedním z klaďasů je Číňan Wang), ale o jasný autorův antikomunistický postoj, který ostatně vyjádřil už ve své vůbec první povídce, jež pojednávala o hnutí "Tří bradatých (1983). Tedy – autor není proti "žlutým", ale proti "rudým".

Poznámka: Konečně v současném českém literárním rybníčku někdo řekl na plnou hubu, že komunismus může být v budoucnosti ještě nebezpečnější, než byl v minulosti nacismus.

Autor není zaujat ani proti ženám, přestože jeho hrdinu spoluvězněné ženy v zajateckém táboře nenávidějí. Ale nakonec se i pro ně najde uplatnění na palubě bojové lodi. I pro feministky, i pro pacifistky.

Když už mluvíme o ženách, hrdina Tom má několik milenek, a dokonce se jednou i zamiluje. Žádný tvrdý však sex nečekejte, snad jen mírnou erotiku, kdy je však důležitější příběh. Ale ani žádná velká love story tu není, avšak její nitka se v lanu příběhu vine od začátku do konce.

Milovník "dobrodružných příběhů o pirátech" si na své přijde v druhé části knihy, která pojednává o slavné bukanýrské válce křižníku Thor, jenž rejdí po Indickém oceánu a zajímá tankery. Jejich obsah se posléze ocitne díky překupníkům v Evropě – a vylepšuje tak trudný život evropských ubožáků. Zde musím autorovi poděkovat, že nás nevystavil děsivým dystopickým obrázkům, o evropských hrůzách se dovídáme jen prostřednictvím televizních zpráv. Také děkuji, že nebyly použity kulhánkovské doslovnosti, stačí jen letmé nahlédnutí do ženských kajut, kde se předtím mučené a znásilňované ženy (jen zmínka, že to tvalo 18 hodin nikoli popis!) po svém osvobození vyrovnaly s násilníky požárními sekerkami. Rovněž děkujeme, že jaderné hlavice vybuchují daleko za obzorem nebo hluboko pod hladinou. Není to brutální, protože tam, kde by divák filmu odvrátil tvář, odvrátí tvář i spisovatel…

Třetí část knihy už směřuje do finále. Zde se musí hrdina vyrovnat s podrazáckým ruským bukanýrem. Protože se tak stane na atolu, s vděčností jsem si vzpomenul na tichomořské povídky Jacka Londona! Ale křižník Thor vlastně setrvává "pod palbou až na věky". Zejména když přepravuje tajuplný náklad od cejlonských břehů až do Atlantiku, a ještě dál…

Tato kniha má mnoho lan. Dovíme se zde o technických parametrech zbraní, o strategickém rozhodování i taktickém průběhu bojových plánů. Oproti klasickým dobrodružným příběhům je zde pamatováno i na to, že křižník také musí někdy natankovat palivo, že si musí doplnit munici, zásoby náhradních dílů, jídla i vody. Někdy knížka připomíná až jachtařskou příručku, ale pro milovníky knížek Arthura Ransomeho nejde o žádný balast.

Potěšily mě i drobné perly profesionálního spisovatele: Tomův kamarád se hned na začátku Kody zeptá svého kapitána, jestli má zahájit palbu na nepřátelskou loď. Následuje stránka, kde je shrnut průběh předešlého boje, jsou popsány technické parametry zbraní a taktickooperačních charakteristik boje. Po této stránce následuje stručná odpověď:

"Jo."

Na tomhle uzlu sítě, kde se vyskytlo slovo "profesionalita", ještě pochválím grafiku za drobnou vychytávku: Každá nová kapitola začíná vždy na pravé stránce, i když se tak občas "plýtvá" prázdnou levou stránkou. (Ono se to při šesti stech stranách vsákne…) No a text bez očirvoucích, ba jakýchkoli chyb, je pro duši čtenářovu pravým požehnáním po četbě českých novin a poslechu českých televizí a rádií… Počítačový odborník, znalec historie, modelář, Brňák, jachtař, námořník, spisovatel… František Novotný napsal krásnou sci-fi akční military, s pozadím nekorektní politické budoucnosti, která ani nemusí být fikcí. Vede nás po své námořní cestě, ale trochu se podíváme i pod hladinu hrdinovy duše – a možná i pod hladinu duše námořního kapitána Františka Novotného. Toto hrdinovi při jedné příležitosti vmete do tváře Tamara:

"Ty sis vůbec nepřipustil, že by mohl být kapitánem někdo jiný. Ty to prostě bereš jako samozřejmost, jako věc, která ti automaticky náleží. Ty si ani neuvědomuješ, jak automaticky s lidmi manipuluješ. Vytváříš situace a podmínky tak, aby ostatní dělali, co chceš, aby to vypadalo, že to, co chceš, se stane nějak samo a ty k tomu přijdeš jako slepý k houslím… Možná uvažuješ o různých možnostech, ale když se pro něco rozhodneš, netrpíš žádnými pochybami, a jdeš přes mrtvoly. A tady jde o ně doslova. Jsi zrůdný egoista , a to tě asi dělá dobrým kapitánem a lidi to cítí. Ta tvoje příšerná sebedůvěra ti dává to správné charisma, vnukáš těm ostatním pocit, že když půjdou za tebou, nic se jim nemůže stát, že vyřešíš všechny situace, které nás mohou potkat."

Ale tlustým lanem ve válečném románu se vine i poetická linka. Hle, báseň, kterou může napsat jen námořník:

"…Křižník najel do vlny a přídí odřízl její vršek, který se zvedl vlevo od dělové věže jako bílé labutí křídlo a ometl palubu kolem děla vějířem nazelenalé pěny, jenž spláchl nábojnici z mého dohledu. …Vítr zesílil ke třiceti uzlům a oceán zhrubl. Suchý vzduch až z horského srdce Asie vymetl oblohu a moře pod ní nabylo safírové barvy. Celou tu hluboce modrou tabuli pokrývaly skvrnky běloby zalamujících se hřebenů čtyřmetrových vln…"

Knihou nás vine nit příběhu, toho zjevného, i toho tajeného. Křižník Thor je archou pro lidi, kteří se osvobodili z otroctví, a kteří se spojili společným bojem, kterým tu svou svobodu hájí. A, jak je v závěrečné samostatné kapitole Exodus osvětleno, může tento boj v budoucnosti zachránit před komunistickou nesvobodou celé lidstvo.

A aby to nebylo tak vzletné, zmíním dvě nenápadné skoby, které také napínají tu síť příběhu: Na začátku příběhu přijde Tom, milovník koček, o svého kocoura Hamiltona. Uprostřed naskakuje na palubu nový kocour Lorentz. Snad mohu prozradit, že přežije všechny bitvy a doprovodí hrdinu do finále.

Jseš nám jasnej, Mroži! Nejen jako drsný kapitán, ale rovněž jako milovník koček, případně kocourů.

Ach, ach, dobře jsem si početl. Doporučuju nečíst v metru, abyste nepřejeli. Já tedy v metru nečetl – přečetl jsem za tři noci.

(Zde se můžete podívat na fotoreportáž ze křtu knížky . )

František Novotný: Křižník Thor
Obálka: Martin Zhouf
Klub Julese Vernea, Knižní řada Poutník, Praha 2013
584 stran, 350 Kč, pevná vazba

Omnibus Indiana Jones: Další dobrodružství začíná hodně hrubým střelivem zaměřeným na čtenáře, a sice třísešitovou oficiální komiksovou adaptací filmu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy vydávanou v září až listopadu 1981. Nejen úplní znalci filmu najdou jisté odlišnosti, což je jen dobře, neboť alespoň může dojít k nějakému překvapení.

Další části rozsáhlé publikace obsahují kompletní ročník dobrodružství Indiana Jonese vydávaný v roce 1983.

V lednovém a únorovém čísle nazvaném Dvaadvacetikarátová zkáza Indy pátrá po ikonách z Ikammanenu. Jeho bývalý student, který mu o nich doručí zprávu, je úkladně zavražděn. Přesto na toto dobrodružství není Indy sám a může se opřít o sestru zavražděného. Je jasné, že o ikony jde i záporákům a o střety s nimi není nouze. Příběh je sice uzavřen, ale hned plynule navazuje další – Ďáblovo sedlo. Indy v něm prokáže dobré srdce a zachrání mladíka před lynčujícím davem. Odlišením je i větší počet komiksových panelů na stránce. Zajímavým fantasy prvkem je zde elixír dlouhověkosti.

V příběhu Brána do nekonečna hned v úvodu předvede Indy jeden neskutečný a nenapodobitelný kousek, výskok z letadla bez padáku, pouze s roztaženou dekou. Dále se utkává se zlovolnými nacisty, bojuje nejen o vlastní život, ale i osud celého světa.

Proti tomu další dobrodružství Noční můra v klubu je značně odlehčené. Indy spolu s  Marion začínají provozovat taneční klub. Mafie a pašeráci jim ale klidného podnikání nedopřejí a oba hlavní hrdinové musí opětovně prokázat svůj důvtip a fyzickou připravenost.

Další dvousešitový příběh Afrika volá začíná poměrně nevinně ve starodávném francouzském  klášteře, kde Indiana chce získat zpátky pro muzeum ukradený Pajutský svolávací kámen. Jaké je však překvapení, když omylem vezme i pergamen popisující cestu Šintajů, skupiny, jež se údajně oddělila od Atlantiďanů. Čtenář je zaveden až do afrického Konga.

V Africe se odehrává i začátek dobrodružství Zlatá bohyně uvedeného na dalších stránkách. S doručením čačapojské sošky Indym do muzea nesouhlasí čačapojští válečníci a nebojí se prolít kvůli tomu krev, svou i cizí. O pár stran později je nucen Indy přijet srovnat účty až do brazilského pralesa.

Poslední příběh Čtvrtý hřeb vsuvkou začíná v Austrálii, záhy se přesouvá do Španělska, kde Indy hledá bájný čtvrtý hřeb Krista. Hřeb, jenž byl ukraden cikánem těsně před ukřižováním Ježíše, znamenal pro Krista prodloužení života, neboť tento hřeb byl původně určen k probodnutí srdce.

Jak ze zmíněného vyplývá, čtenář spolu s Indianou procestuje celý svět vyjma Antarktidy. Příjemným osvěžením je i zmínka o nás Češích, v souvislosti s plavbou Indyho na československé lodi, ta bohužel nedopadne nijak valně, naštěstí v tom nejsou vinně českoslovenští námořníci. Všechny příběhy mají velice vyrovnané výtvarné ztvárnění, vyjma Dobyvatelů ztracené archy kreslené Johnem Buscemem, který nezachycuje u postav tolik detaily mimiky. Děj ubíhá též velice plynule a čtivě. Za to vděčíme rozsahu příběhů ve dvou sešitech a nezbytnému nadhledu hlavního hrdiny, jeho občasné hlášky jsou příjemným nikoli zpestřením ale čtenářem očekávanou samozřejmostí. 

Indiana Jones: Další dobrodružství 1

Archie Goodwin, John Boyne, David Michelinie

Nakladatel: BB/art

Překlad:  Michaela Macková

Počet stran: 368

Rozměr:

Provedení: Vázaná

Cena: 899 Kč

 

Růže pro Algernon - Daniel Keyes

Někteří tvrdí, že původní povídka, kterou autor napsal, je lepší než natažená verze v románu. Můžete to zkusit posoudit sami. Ať tak, či onak, zůstává mi příběh o odvážném experimentu s lidskou inteligencí stále v paměti. Charlie Gordon a jeho Algernon jsou hrdinové, které rozhodně stojí zato poznat. Je to určitě jeden z nejoriginál­nějších a zároveň nejcitlivějších románů naší doby.

Historička - Elisabeth Kostova

Stačí jen pár slov - Drákula, upíři, dlouhá cesta, mnohá tajemství a nástrahy a šestnáctiletá dívka, pátrající po svých předcích. Máte-li rádi upířiny a všechny zmíněné ingredience dohromady, je rozsáhlý román americké autorky přesně pro vás. Ponořte se při pátrání v současnosti až do hluboké minulosti a uvidíte sami, co příběh přinese.

Ztracena v dobré knize -  Jasper Fforde

A na odlehčení dnes nabízím bláznivý svět, kde je absurdita na denním pořádku. Nelítostný svět, kde zločinci unášejí z knih vaše oblíbené hrdiny a skutečné lidi naopak ukrývají do stránek knih – a ještě za to požadují výkupné. Poťouchlý svět, kterému co chvíli hrozí neodvratná zkáza, jíž můžete zabránit jen a jen vy. Středa Další, jedinečná detektivní agentka bez bázně a hany je skutečně velmi neotřelou hrdinkou. Sice už je to její druhý příběh boje se zlem, ale knihy na sebe navazují tak volně, že to není na překážku.
V druhém příběhu agentky SpecOpu Středy Další popustil Jasper Fforde své erudované invenci a fantazii uzdu snad ještě víc než v první knize. Středa se sotva stačila vzpamatovat z následků takzvané „aféry Eyrová" a ocitá se znovu na divoce roztočeném kolotoči událostí. Nečekaně objevuje rukopis dávno ztracené Shakespearovy hry, společnost Goliáš se ji snaží diskreditovat a připravit o místo a kdosi jiný a zcela neznámý se ji několikrát pokusí zabít. V zoufalé snaze zachránit sebe a manžela zjišťuje, že existují ještě horší protivníci, než byl mistr zločinu Acheron Hádes. A do toho všeho musí ve spolupráci s otcem zachránit svět a celé lidstvo před bezprostředně hrozícím zničením.
Jen pro zajímavost, v originále se hlavní hrdinka jmenuje Thursday (což je čtvrtek - pro neanglofily) a to by v češtině znělo fakt divně, takže uzdu fantazii (a zřejmě nejen v tomto ohledu) musel popustit i překladatel:-)