Science fiction
Nový Red Dwarf snad už brzy
RECENZE: Miroslav Žamboch, Visio in Extremis
Postavme se čelem ke dvěma faktům. Miroslav Žamboch patří mezi nejoblíbenější (a nejlepší) české žánrové autory. To je prostě fakt. Na druhou stranu, poslední roky ztratil šťávu a všechny jeho knížky byly jako přes kopírák o „spravedlivém muži, který bojuje proti mnohonásobné přesile a přitom potkává femme fatale“. To je taky fakt.
A Miroslav Žamboch nám to stejné naservíruje znovu, jen v pozměněných kulisách. Zkřižme si Dlouhý Sprint s Drsným spasitelem a zasaďme ho do kulis Líhně. A pojmenujme to Visio in Extremis. Voilá, nová knížka je na světě.
Samozřejmě nemá přesto smysl lhát o její kvalitě. Knížka je zběsilá akční jízda, kde bitka střídá bitku a není zde ani chvíle na vydechnutí. Za ty roky psaní je už Miroslav Žamboch vypsaným autorem a jeho šermířské duely či přestřelky umí vtáhnout a disponují zvládnutou choreografií. Mají však jednu nevýhodu. Všem je jasné, kdo vyhraje – hlavní hrdina, protože Žamboch opět stvořil nepřemožitelného geroje, jenž převálcuje vše, co mu stojí v cestě. Občas má sice namále, ale vždycky jen proto, aby pak všem protivníkům znovu rozsekal pozadí katanou.
Náš hlavní hrdina Mathias Majer je totiž upír. Pár set let starý upír, který si poklidně žije v Praze. Vše se však ze dne na den změní a jde mu po krku pár (desítek, stovek) příslušníků jeho i našeho druhu. Chudák Mathias tak musí vstříc přesile zjistit, proč ho chce někdo zabít a odhalit i již zapomenuté události svého života, jež mu v tom můžou pomoci. Je to poněkud žambochovské klišé, ale Visio má jednu výhodu. Zajímavé prostředí.
Jo, Praha a přilehlé okolí moc zajímavě nezní, ale upíří (pod)svět(í), který je kolem vystavený, už ano. Starobylí upíři a jejich využívání technologií, klany, zajímavé vysvětlení vampyrismu (subjektivně mi hodně připomínalo Skinery Marcuse Pelegrima), upíří paměti, speciální schopnosti krvesajců, jejich „poddaní“ a další zajímavosti. Samozřejmostí je také holčina „lovískující tvájlájt“ – ve „vážně“ brané upířině nutnost.
Pokud nemáte tvorbu Miroslava Žambocha načtenou, a máte rádi akční romány s upíry ze současnosti, Visio in Extremis se vám bude jistě líbit (na Noční klub nemá, o tom ale žádná). Pokud už máte všechny žambochoviny načtené, bude vám občas připadat, že tenhle zvrat/scéna/postava se už někde objevila. Pokud vám to nevadí, knížku si užijete. Pokud vadí, váš problém. Visio in Extremis je čtivé akční béčko plné žánrových klišé s pěknou pointou. Žamboch se sice nepřekonal, ale čte se to hezky, když přistoupíte na jeho hru.
PS: Žamboch nasadí nejdrsnější nepřátele, jaké může spisovatel proti svému hrdinovi poslat. Nemrtvé nacisty! Přeci jen to není nejoriginálnější nápad (Hellsing, Mrtvý sníh, CoD: World at War), přesto, co může být horší? Snad jen jejich zbytečné použití bez většího smyslu. Ups, to se vlastně ve Visiu stalo...
Visio in Extremis
Žamboch, Miroslav
Nakladatel: Triton, E. F.
Obálka: Jan Doležálek
Redakce: Jiří Popiolek
Rok vydání: 2011
Počet stran: 296
Rozměr: 140 x 200
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč
Pokrevní pouta - Mead Richelle
Pevnost 2/2012
KOMIKS: Thief of thieves - Robert Kirkman kradne...
Áno, opäť je tu tá chvíľa. Nie, nehovorím o chlapskom krvácaní (z nosu), ani o nejakom cone či premiére ďalšej série vášho obľúbeného seriálu (aj keď, pokračovanie druhej série The walking dead je už na svete). Ja hovorím o chvíli keď sa opäť mrkneme na jednu z komiksových sérií Roberta „Jeho bradatého veličenstva“ Kirkmana, ktorého scenáristickú tvorbu máme tak radi. Ak sledujete dianie v súčasnom komiksovom biznise, tak viete, že Kirkmanova séria The Infinite, na ktorej spolupracoval s Robertom „Neviem kresliť “ Liefeldom, sa skončila. Oficiálne kvôli kreatívnym nezhodám, neoficiálne preto lebo Robert číslo 2, nechcel kresliť to čo mu kázal Robert číslo 1. Našťastie došlo k rozchodu dvoch Robertov bez krviprelievania a Robert číslo 2 sa vrátil tam odkiaľ prišiel. Ale Kirkman si z toho ťažkú hlavu nerobí. Má na konte dosť úspešných minisérií a sérií na pokračovanie. Tento rok nám predstaví novú sériu, v ktorej nejde o zombie, ani o superhrdinské dedičstvo, či dinosaurov, alebo vlkolakov, ale o obyčajné, nehanebné kradnutie.
Miesto činu: luxusná loď. Hlavný podozrivý: zlodej menom Redmond, s tvárou mladého Seana Conneryho. Prvýkrát sa s ním stretávame v nezávideniahodnej situácii, keď sa mu nepodarilo utiecť s jeho lupom. Vďaka svojej spolupracovníčke, Celii a vlastnej hlúposti ho chytia ľudia starajúci sa o bezpečnosť pasažierov. Ukradnutým lupom je vzácna perla. Tá patrila nemenovanej grófke, ktorej absencia perly nepridala na dobrej nálade. Keďže má grófka istý vplyv, nechá si zlodeja predviesť a mlátiť ho svojim telesným strážcom. Ale skôr než sa dozvie to, čo chce vedieť, kapitán lode ju upozorní, že perlu zlodej pri sebe nemal. A okrem toho, jeho loď je americká a má americké zákony. Môžu zlodeja zadržať a môžu ho vypočúvať, ale nie mučiť. Grófka urobí jediné čo môže, aby dosiahla svoj ciel. Rozhodne sa, že zlodeja odvedie do svojej domoviny a tam ho pekne pomučí. Vyzerá to tak, že s Redmondom je definitívne ámen, ale nie všetko je tak, ako sa na prvý pohľad zdá.
Redmond, grófka a jej ľudia patria do jedného týmu profesionálnych zlodejov. To znamená, že nikdy nejestvovala žiadna perla, ani grófka a Redmond neurobil žiadnu amatérsku chybu. Jediné čo bolo na celej tej záležitosti pravé, boli údery do tváre, ktoré sa Redmond pokúšal prežiť v zdraví. Ale to už k jeho biznisu patrí, ako aj náhla zmena dohodnutého plánu, sprostredkovaná falošnou grófkou Celiou. Redmond sa s ňou stretol pred niekoľkými rokmi, keď mu chcela ukradnúť auto a vyzerala ako mini verzia Lisbeth Salanderovej. Obaja si padli do oka a Redmond jej ukázal ako správne kradnúť a na čo si má dávať pozor. Celii sa učenie o kradnutí zapáčilo tak veľmi, až sa stala jeho „asistentkou“. V súčasnosti vie Celia o "biznise" viac, než dosť a spolu so skúsenosťami jej stúpli aj ambície. Ale ani ona nemá na Redmonda. Ten má po akcii na lodi naplánované niečo veľké. Niečo, čo sa stane v Benátkách, čo je už mesiac odsúhlasené a zaplatené. Problémom je, že Redmond sa z nejakého dôvodu nemá k činu, čo štve každého, kto investoval do jeho superplánu. A to ešte vôbec netušia, že má v rukáve eso, s ktorým nikto nepočítal.
Kirkman sa pri tvorbe tejto série nechal inšpirovať svojimi skúsenosťami z natáčania seriálovej adaptácie komiksu The walking dead. Či skôr scenáristickým procesom. Zapáčilo sa mu, ako na scenári jednej epizódy pracuje skupinka scenáristov, ako vylepšovali príbeh a starali sa o to, aby držal pokope a dával zmysel. Preto je pri tomto komikse Kirkmanovo meno uvedené v kolónke námet a o scenár sa postaral niekto iný. Konkrétne Nick Spencer (Ultimate X-Men, Morning glories), ktorý bude túto novú sériu písať prvých šesť čísiel. Vytvorí základnú kostru príbehu, predstaví hlavné postavy, uvedie nás do príbehu každej z nich a potom na post scenáristu usadne niekto iný. Zatiaľ nie je isté kto.
A prečo sa Kirkman rozhodol pre realistický príbeh bez zombií, superhrdinov a dinosaurov? Pretože chcel skúsiť niečo nové, niečo čo by sa odohrávalo v našej realite (bez zombií) a malo by príchuť Dannyho parťákov. Dalo by sa povedať, že Thief of thieves je superhrdinský príbeh bez superschopností, pretože muž s tvárou mladého Seana Conneryho sa nevolá Redmond a nebol vždy zlodejom. Kedysi mal rodinu, pred ktorou tajil svoje hobby. Ak by som mal prvé číslo tohto komiksu prirovnať k nejakej inej komiksovej sérii, tak určite ku zlodejskému eposu Criminal od dua Ed Brubaker/Sean Phillips. Dokonca aj kresba Shawna Martinbrougha (Luke Cage Noir, Angeltown) je veľmi podobná Phillipsovej kresbe. A to nie je vôbec na škodu.
Po príbehovej stránke to nie je nič nové, a keby za námet nemohol Robert Kirkman, tak tento komiks asi ignorujem. Samotný príbeh je riešený ako seriál, v ktorom sú jednotlivé časti oddelené kapitolami, oznamujúcimi, čo sa dozvieme a čo nás čaká. Kresba vyhovie každému, kto má rád čisté linky a nepotrpí si na prílišnú detailnosť prostredia, alebo je jednoducho zvyknutý na kresebný štýl Seana Phillipsa. V každom ohľade je prvé číslo Thief of thieves výborné a stojí za vašu pozornosť. Teraz nám už iba zostáva dúfať, že Robert Kirkman nebude mať žiadne nezhody so svojim kreatívnym týmom, a že sa dočkáme viac ako iba prvých šiestich čísiel.
Stránky z komiksu nájdete TU
Vzpomínka na Jaroslava Velinského (18. 12. 1932 - 19. 2. 2012)
Komiksový mikroskop (6. - 13. 2. 2012)
Soutěž o román Povolání: Zaklínačka
Ke kořenům krvežíznivých oblud aneb Upíři a vlkodlaci v českých zemích
RECENZE: Sierra Dawn, Písně větru
Nakladatelství Straky na vrbě nám připravilo zajímavou lahůdku v knize americké bioložky Sierry Dawn Stoneberg-Holtové Písně větru. A přestože autorkou je Američanka, není kniha zařazena do edice Západní fantastika.
Příběh vypráví o lady Aesclinn, již vychovávali ve spravedlivém prostředí, jedinečném pro její životní úděl. Učila se o astrologii, teologii, politice, filozofii, alchymii, o právech a vladařské praxi, jež ji fascinovala svojí nezbytností. Lady Aesclinn Aelfraedová z Aelfraedinnsfordu si zadala zdánlivě jednoduchý cíl. Najít svoji rodinu, lady Grandmere a učitele Rowantiho Scullýho jenom proto, aby se její život vrátil do starých kolejí. Jednoduchý cíl, ale o to složitější jeho provedení. Pro jednoho člověka.
Hrubý námořní kapitán ji hodil přes palubu jako nepohodlného pasažéra. Naštěstí nedaleko břehu. Mohla být ráda, že s otrokáři přežila. Do vsi Solná se dostala s velikým štěstím. Seznámila se s Rackem, budoucím knězem Edera, Matyldou a neposlušnou Ilviromilou. Všichni tři se rozhodli doprovodit Aesclinn, která si říkala Adélka, protože skrývala svoji totožnost z obav z pronásledování, do města Aliatu. Příběh nás provází celým jejich putováním a je svědkem zajímavých setkání s ostatními lidmi a vlastními sny.
Základní rozdělení knihy do tří částí: Předmluva: Stopy větru, První píseň větru: Vánek z vesnice a Druhá píseň větru: Světy, jež vítr zná, doplňují ještě kapitoly, jejichž názvy jsou současně datem, kdy se příběh odehrává (např. 21. Kelen 552).
První věta v češtině nám oznámí, že do klína nám spadl nečekaně žalud, nahnědlý, a další věta už pokračuje v angličtině. Zpočátku jsem měla problém skákat v mysli z češtiny do angličtiny ( a překládat si to) a zase zpátky, ale ke konci knihy už mi to nepřišlo ani obtížné ani divné. Moje dcera mi řekla, že by jí vadilo číst současně česky a anglicky, protože ona dokáže myslet v jazyce, ve kterém čte. Měla by v tom zmatek. Nemyslím si to. Chce to jen zkusit. Dvojjazyčnost knihy je opodstatněná. Dává vyniknout rozdílům mezi jednotlivými prostředími knihy a mezi lidmi vzešlými z různých kultur a národů.
„ Hele, tady na stromě visí člověk!“ called Ilviromila.
The boys had continued walking and were some little way ahead. They turned back.
„ Co tam dělá?“ demanded Nolan .
„ Nevypadá, že by tam byl svázaný,“ observed Siegfried.
„ Myslíš, že je tam šťastný?“asked Matylda.
„ Možná bychom mu měli pomoct,“ said Ilviromila.
„ Možná je to jeho kůň,“suggested Racek.
„ Má knížku,“ observed Siegfried.
„ Myslíš, že je v pořádku?“asked Ilviromila.
„ Nevidíš, že visí hlavou dolů na stromě?“asked Nolan. „ Samozřejmě, že není v pořádku – je blázen!“
Písně větru je jiná kniha, než jsme si zvykli číst. Dvojjazyčnost, která může zprvu vyděsit či odradit, je zcela neotřelý způsob, jak vyjádřit rozdílnost kultur, abychom došli k závěru, že až na rozdílnost v mluvě jsme stejní. O angličtině nemohu nic říct, protože je pro mne stále ještě jen shlukem informací po sobě jdoucích, ale čeština se v knize objevuje v několika polohách. V přímé řeči jako zcela moderní jazyk, ve vzpomínkách, které jsou ovlivněny nářečím, a v odborných pojednáních ( např. Píseň „ Sons of Aleath ), kde se používá ve své archaické formě.
Autorka Sierra Dawn Stoneberg-Holtová se narodila v Montaně ( USA) a v roce 1993 ji mezinárodní soutěž středoškolského zemědělského sdružení přivedla na tři dny do Brna. Oblíbila si češtinu tak, že se opakovaně vracela a pár let v Brně pobyla. Studovala češtinu a získala doktorát na Masarykově univerzitě v Brně (obor botanika). V současnosti žije s manželem, dětmi a rodiči na ranči v Montaně. K nejbližším sousedům to má pětatřicet kilometrů daleko a do nejbližší vsi ještě dál.
Obdivuji Sieru Dawn, že napsala složitě poskládaný příběh v českém a anglickém jazyce, a jak vše do sebe přirozeně zapadalo. Donutila mne přečíst knihu celou, i když jsem ji chtěla mockrát odložit, protože mě zmáhala lenost číst anglicky. Ale přeci jen jsem se chtěla dozvědět, jak to všechno dopadne. :)
Písně větru: The Diaries of Lady Aesclinn Aelfraed of Aelfraedinnsford
Dawn, Sierra
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Vláďa Satran
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková, Barbora Lyčková
Rok vydání: 2012
Počet stran: 600
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
INTERVIEW: Rozhovor s Jaroslavem Velinským
Jak již jistě víte, svět fantastiky a nejen ten, opustil Kapitán Kid. "V neděli ráno zemřel v ústecké Masarykově nemocnici český spisovatel-prozaik, textař, trampský písničkář, hudebník a nakladatel Jaroslav Velinský." Přinášíme Vám jako vzpomínku Siriův rozhovor z roku 2007.
Čtenáři ho znají jako Kapitána Kida. Na kontě má takové hrdiny jako Christy Bigs, Dan Young a Ota Fink.
O kom je řeč? No přeci o Jaroslavu Velinském…
Rozhovor s Jaroslavem Velinským
Martin Stručovský: Jak si se dostal k fantastice? Kteří autoři ovlivnili nejvíce?
Jaroslav Velinský: Možná ti to bude připadat jako vyprávění o národních buditelích… K fantastice jsem se dostal přes Doktora Doolittla (Hugh Lofting), Aničku Skřítka se Slaměným Hubertem (Vítězslav Nezval) a Raketou do Měsíce (O. W. Gail). Pak to byly samozřejmě verneovky, haggardovky a kompletní J. M. Troska – a pár výjimek, jako třeba anglický symbolik Rex Warner.
MS: Vzpomínáš si na své autorské začátky? Bylo těžké se prosadit?
Byla to náhoda. Stejně tak mi první kniha vyjít nemusela a já bych se třeba ani spisovatelem nestal.
MS: Jaký pocit jsi měl, když jsi v ruce držel Zápisky z Garthu – svou knižní prvotinu?
Kniha stála Kč 14,- a honorář činil čtrnáct tisíc. Koupil jsem rum bacardi a připadal si jako slavný muž.
MS: Tvým nejznámějším hrdinou je Christy Bigs – reportér Antarktidy. Kdy vznikl ten prvotní impuls vytvořit ho a co bylo jeho předobrazem? Dočkáme se dalších jeho příběhů?
JV: Nemyslím, že by právě Bigs byl nejznámější. Prvotní impuls byl, že jsem se snažil prodat do Svobody Engerlingy a Ivo Železný, který tam tehdy redigoval SF antologie, mi slíbil uveřejnit napřed nějakou kratší novelu… Napsal jsem Den a Noc. V nějakém Zápisníku jsem viděl obrázek plánovaného města budoucnosti v Antarktidě, tak jsem to kapánek domyslel a okoloroval to reklamou ad absurdum, netuše, že se toho ještě dožiju. Další příběhy bych napsal rád, ale jsem poněkud svázán odpovědností k vlastnímu nakladatelství a klubu čtenářů, na kterém je závislé. Zájemců o detektivky je totiž podstatně víc.
Říká se, že je Bigs podobný Marlowovi. Asi ano, ale mně to nevadí. Prostě jsem si brousil styl na Chandlerovi a jazyk na Františku Jungwirthovi.
MS: Další tvou známou postavou je Ota Fink. Co nám povíš o něm?
JV: Ota Fink je mi z mých hrdinů nejblíž. Celý ten svět fabrik, hospůdek, trampské muziky a čundrů je i mým světem. Samozřejmě bez těch zločinů; ale já mám detektivky rád. Ba i ty anglické, které můj nejoblíbenější autor Raymond Chandler právem zatracuje.
MS:Ve tvých příbězích je často vidět detektivní zápletka, máš rád detektivky? A vůbec – jaké máš rád vlastně žánry?
JV: Neodpověděl jsem na to už? Snad by se to dalo shrnout: Miluju tajemství. Takže mám rád i literaturu faktu. Například Ivanovovu Záhadu Rukopisu královédvorského jsem přečetl mnohokrát.
MS: Minulý rok jsi křtil Chladnou hru Tomáše Němce, která patří do cyklu o neohroženém agentovi JFK. Nelákalo by tě si taky střihnout jedno Kovářovo dobrodružství?
JV: Něco podobného jsem dělal už začátkem 90. let – všech dvanáct příběhů Dana Younga by mělo snad ještě letos vyjít v edici Trifid. JFK ne – asi by mi to nesedělo. Jsem osamělý vlk.
MS: Co bys poradil začínajícím autorům?
JV: Každý začátek je těžký, s tím nic nenaděláte. Začínejte dál.
MS: Sleduješ současnou českou fantastiku? Který titul tě v poslední době asi nejvíce nadchl?
JV: Nesleduju, nemám na to čas. Tím pádem mě taky nemohlo nic nadchnout.
MS: Co dalšího připravuješ?
JV: Jsem na 120. stránce patnáctého příběhu Oty Finka. Nevylučuju dalšího Christyho Bigse a taky bych rád pokračoval v projektu čtyř CD v podobě písničkových „sebraných spisů“.
MS: Jak relaxuješ? Máš nějaké oblíbené filmy a knihy?
JV:Odpočinkově se dívám se na Kriminálky – Las Vegas, Miami, New York. Filmy, které bych rád viděl, vesměs neběží. Třeba stará Bílá velryba s Gregorym Peckem, vynikající Zardoz s Connerym nebo Krakatit s Karlem Högrem, Florence Marly a Jiřím Plachým. Pokud si čtu, tak pořád dokola ty staré oblíbené autory: Chandler, Hammet, Gardner, Christie… Samozřejmě se taky vracím k Lemovi, Bradburymu, prvním Strugackým… Nějak se mi už nechce zkoušet něco nového.
MS: Jakou posloucháš muziku?
JV: Pokud vůbec nějakou, tak vážnou. Brahmse, Schumanna, Beethovena, Mozarta, Liszta, Berlioze. Při psaní nejen že poslouchat nemůžu, ale vůbec muziku nepostrádám. Snad i proto, že jako písničkář, kytarista a banjista jí mám dost.
Rozhovor z 18. června 2007.
Tento víkend se uskuteční Cravatacon
RECENZE: Adam Roberts, Anticopernicus
Je to tu! Konečně přiletěli! Proč však čekají na kraji naší sluneční soustavy (Oortův oblak) a na naše otázky odpovídají značně nečitelně? Jak se jim podařilo překonat vzdálenost od Souhvězdí Labutě až k nám? Jak vypadají? Proč na některé otázky vůbec neodpovídají? A můžeme se jich vlastně ptát tázacím zájmenem „proč“, dává jim smysl?
Trpasličí román Anticopernicus (tedy román velice krátký, nikoli s námětem o životě v říši mrňavých bytostí) z pera Adama Robertse vyšel samonákladem výhradně ve formátu pro elektronické čtečky. K sehnání je například na Amazonu. Od odborné i laické veřejnosti si vysloužil vysoká hodnocení, a to nejen za fakt, že autor na tak malé ploše vylíčil obsah, na který jiní často vyplýtvají mnoho stovek stran.
Na okraj sluneční soustavy míří vesmírná loď Leibniz. Jméno lodi dle mého (možná mylného) výkladu zastupuje matematickou preciznost, dedukci, logiku, podle které se lidstvo řídí při konstrukci teorií o životě a vesmíru. Předpoklady, na kterých stavíme celé své vnímání světa.
Pozemšťanka Ange Mlinko neprošla užším výběrem na Leibniz, ze širšího seznamu byl zkrátka vybrán někdo jiný. Zatrpkle se tedy nadále věnuje svým každodenním povinnostem, konkrétně je pracovně vyslána na obchodní misi na Mars. Cesta je předznamenána smolnou událostí, o které se tříčlenná posádka (kromě Ange je na palubě ještě protivná a jednoduchoučká Ostriker a postarší podivín jménem Maurice) poplatně pověrám domnívá, že je předem splaceným dluhem smůle. Ale opak je pravdou, teprve při zpáteční cestě se začnou dít věci a loď nakonec uvízne mezi planetami.
Podle všech zpráv navíc mimozemšťané zmizeli z dohodnutého místa setkání a spekuluje se o tom, zda se vůbec vrátí.Otázky tedy nejenže zatím zůstávají nezodpovězeny, ale přibývají další. Chování „Cygňanů“ je přinejmenším podle měřítek pozemské logiky poněkud podivné.
Můžeme ale podle sebe vůbec soudit úplně odlišnou civilizaci?
Kniha se zabývá tématy podstaty času, podstaty bytí, podstaty lidského vnímání světa a jeho smyslu. Přibližuje čtenáři termíny Fermiho paradox a zabývá se obskurním tématem Temné energie.
Adam Roberts patří ke stálicím kandidátů na různé žánrové ceny, především na Cenu A.C. Clarka a na British Science Fiction Awards, kde je i letos zastoupen novým románem By Light Alone (recenzi chystáme). U nás mu ale zatím vyšly pouze parodie na Tolkiena Silmámilion a Hoblit, na Dana Browna Va Dinciho hlod aneb treska mistra Leonarda a také McAtrix Recesed, které vydal pod pseudonymy. Jeho vážněji pojatá díla se českého překladu ještě nedočkala.
Vládnete-li angličtinou, tohle pididílko rozhodně stojí za vaši pozornost. Pokud anglický jazyk neovládáte, můžete doufat, že se jej ujme například XB-1.
Prokletí trpaslíků
Novoroční soutěž: Soutěžící knihovny podruhé
Knihovničky, knihovny…
Temnota kovaná v ohni - Chris Evans
KOMIKS: Frederik Peeters - Lupus, volume 2
Rok se s rokem sešel, v nakladatelství Sýpka si na nás opět vzpomněli a na pulty českých knihkupectví byl vypuštěn druhý Lupus. Předchozí sdělení pochopitelně neznamená, že by se mezi prodejci knih rozšířila choroba stejného jména! Návštěva knihkupectví je ale i tak riskantní. Hrozí vám, že si místo nemoci dost možná odnesete nový komiks.
Za celou záhadou stojí Frederik Peeters, švýcarský komiksový tvůrce, autor oceňovaného autobiografického díla Modré pilulky, ve kterém popisuje epizody ze života s HIV pozitivní přítelkyní. Tento komiks vyšel i u nás, v nakladatelství MOT. Peeters ale po tomto svém slavném debutu zabrousil v Lupusovi nečekaně do vod sci-fi. Nejedná se ale rozhodně o typickou žánrovku.
V prvním díle (který vřele doporučuji zkusit první) se setkáváme s hlavním protagonistou, trochu nesmělým a melancholickým mladíkem jménem Lupus. Ten je spolu se svým dlouholetým kamarádem Tonym na meziplanetární dovolené s vytyčeným cílem rybařit a zkoušet místní drogy na co nejvíce planetách. Celou situaci notně zamíchá tajemná Sana, dívka, která se k cestovatelům přidá na těžařské planetě.
Druhý díl začíná o něco temněji, neboť naši přátelé se za dramatických okolností rozdělili a sledujeme už jen Lupuse a Sanu. Jejich cesta vede na planetu Necros, která je „centrem klidného podzimu života“. Nic pochopitelně není tak bezvadné, jak to na první pohled může vypadat, a tak naši hrdinové naleznou trochu klidu až daleko od metropole v tajné vesnici, kterou si zbudovali vysloužilí vousatí intelektuálové, anarchisté a umělci. Ale ani dýchánky s legračními staříky u dýmky halucinogenních kvítků netrvají věčně. Ústřední duo brzy doženou jejich vlastní problémy. Vysloužili si zájem policie a Sana kromě svého původu odhalí ještě jedno tajemství, ale to už se dočtete sami.
Asi jste si už v hlavách udělali obrázek o tom, jaký Lupus je. Nebojuje se tu s mimozemskými monstry a netrénuje se světelným mečem, ale na pozadí cizích planet se řeší život, vztahy a filozofie. To neznamená, že by byl svět komiksu nezajímavý! Naopak, setkáte se se spoustou svěžích nápadů, jako je tričko s nápisem, který se mění podle nálady, kyselinové deště nebo záhonek vesmírného bejlí, které chodí ožvykovat medvědo-gorila s králičíma ušima. Hlavní téma komiksu ale rozhodně není povrchní. Peeters na KomiksFestu 2011 v Praze přiznal, že postava Lupuse vlastně vychází z temnějších stránek jeho vlastní osobnosti. Postavy komiksu jsou totiž všechno možné, jen ne zcela všední. A to je dobře.
Frederik Peeters má na kontě jak perfektní scénář tak i povedenou výtvarnou stránku. Komiks je zpracován jako černobílá perokresba se zkušenou linkou a dynamickým šrafováním dobře postihuje celkovou náladu příběhu, který se dotýká melancholie a vnitřních rozporů. Ve druhém díle se objevuje pestřejší a členitější prostředí. Peeters to ale zvládá bravurně a komiks rozhodně nepůsobí jako zapomenuté omalovánky.
Celkový dojem je víc než pozitivní. První svazek rozehrával začátek příběhu a byl více meditativní a přemýšlivý, ve dvojce se s jinou planetou otevřel nový svět, kde bylo hned co zkoumat, takže příběh je trochu hravější. Přece jenom naši hrdinové si hlavně přáli si trochu odpočinout. Proto je možná pokračování čtenářsky ještě trochu atraktivnější. Dávka euforie je ale vyměřená přesně a nelze odhadovat, co zlého či dobrého se chystá v dalších dvou dílech, které celý příběh završí a jejichž českého vydání se, doufám, v budoucnu dočkáme.
Lupus 2 /Lupus 2/
Peeters, Frederik
Nakladatel: Tomáš Chlud - Sýpka
Překlad: Václav Najman, Tomáš Chlud
Obálka: Frederik Peeters
Redakce: Martin Urban, Šárka Klomínková
Rok vydání: 2011
Počet stran: 96
Rozměr: 220 x 290
Provedení: paperback
Cena: 280 Kč


