Science fiction

Tearský Kámen, pevnost z pověstí, byla dobyta a Callandor, Meč, jenž není mečem, byl získán. Ale pro Randa al'Thora, jenž se stal Drakem Znovuzrozeným, je to teprve začátek. Jeho přátelé i nepřátelé kují pikle a vznešený Drak studuje zapsaná proroctví a snaží se ovládnout jedinou sílu, která mu patří. Dozví se však jen to, že musí dojít k válce – válce proti Zaprodancům a všem, kteří stojí proti Draku Znovuzrozenému. A zdi věznice, v níž je držen Temný, pomalu povolují. Rand al'Thor ví, komu se...

Měsíčník Pevnost, který se věnuje science fiction a fantasy knihám, filmům a hrám, přežil vlastní zánik. Jeho vydávání převzala původní redakce. A nyní každé nové číslo propaguje s pomocí sociálních sítí a virálního videa.

Časopis Pevnost je na trhu už jedenáct let. Až do konce roku 2012 jej vydávala společnost K4K Publishing, do jejíhož portfolia patří ještě časopisy Meduňka a Jezdectví.

"Oficiálním důvodem zániku časopisu byla jeho nerentabilita. Dosavadní redakci přišlo líto zahodit víc než deset let práce, a proto jsme se rozhodli převzít vydávání časopisu sami. Jsme totiž přesvědčení, že má dost velkou čtenářskou základnu na to, aby bylo jeho vydávání ziskové," uvedl Tomáš Němec, jeden ze šéfredaktorů časopisu.

Vydavatelem obnoveného časopisu se stala jeho bývalá marketingová ředitelka Kristina Nowakowska. Redakci postavenou na externích redaktorech, kteří se rekrutují z profesionálních novinářů, publicistů a známých spisovatelů fantastiky, jako jsou Petra Neomillnerová, Pavel Renčín, Petr Janeček či záhadolog Otomar Dvořák, vedou společně Tomáš Němec a Alžběta Lexová.

"Protože za sebou nemáme silného vydavatele, hledáme alternativní a bezplatné způsoby propagace, jako jsou sociální sítě, žánrové weby a také virální video. To první jsme pojali jako informaci o tom, že jsme zpátky ve hře. Každý měsíc by novou Pevnost měla propagovat videa se známými spisovateli, herci a fanoušky fantastiky a samozřejmě našeho časopisu," vysvětluje Alžběta Lexová.

 

Druhé, v němž aktuální číslo propaguje sám guru české městské fantasy, přibylo tento týden.

 

 

 

Časopis Pevnost má 84 stran a stojí 59 korun. Vychází také ve verzi s knižní přílohou z žánru sci-fi či fantasy.

Nikdykde - Neil Gaiman 

Když se řekne městská fantasy, většinu čtenářů jistě napadne Gaimanovo Nikdykde. Příběh o Richardu Mayhewovi, který při pomoci neznámé dívce přijde o identitu v našem světě. Vydejte se s ním na Pohyblivý trh a seznamte se s markýzem de Carabasem, slečnou Dvířkou a její osobní strážkyní Hunter. S nimi poznejte hlubiny Podlondýna. Pokud nemáte čas číst knihu, můžete sáhnout po stejnojmenném komiksu, který je celkem povedený.

Labyrint - Pavel Renčín

Z Londýna se vraťme zpět do Prahy. Respektive do pražského podzemí. Víte, co všechno se skrývá v kanálech a chodbách pod naší metropolí? S Ritou, Zdenalem a dalšími můžete projít velký kus chodeb a ještě si užít představivosti Pavla Renčína. Navíc je tato kniha unikátním projektem, který vznikal po kapitolách na internetu, a tak do vývoje příběhu mohli mluvit i čtenáři. Výběr z jejich příspěvků naleznete na konci knihy.

Chladná hra - Tomáš Němec 

S třetí knihou zůstaneme v Praze. Nebo spíše Praagu. Děj se odehrává po jaderné válce, díky které je na celé planetě doba ledová. John F. Kovář je vyslán, aby našel agenta Maxmiliana Scharfa. Dostává se do Praagu, ve kterém se věci, které my normálně používáme, těží jako vzácné artefakty z dob minulých a volně zde pobíhají mastodonti ne nepodobní pravěkým mamutům. Při pátrání po Maxovi John zjišťuje, že ne všichni jsou tím, čím se zdají být a nakonec bude muset bojovat o to, aby se z tohoto světa dostal živý.

 

Poslední přeživší ze severského pantheonu, král podvodu a kovář lží Loki, kope již nějaký čas za Boží tým. Krvavá válka o smrtelné duše pokračuje a na scéně se objevují další bohové. Někteří, aby Lháři pomáhali, jiní, aby se jej pokusili zabít. Dokonce i archandělé mají svá slabá místa a démoni kvůli bodům využijí kohokoli. I dívku, kterou v srdci nosí anděl a jejíž lásku možná získá božský Lhář.

Green Lantern je jeden z klasických hrdinů DC universa. Když se ho chopil Geoff Johns, rozhodl se jeho mýtus pozměnit a vynesl ho na výsluní. Pokračování jeho série vychází v druhé knize i v češtině s názvem Pomsta Green Lanternů.

Začalo to jednoduše. Nakresli kruh… dej doprostřed suchý list… posyp špetkou soli… zarecituj pár latinských slov… přidej kapku krve…

Anotace:

Začalo to jednoduše.

Nakresli kruh… dej doprostřed suchý list… posyp špetkou soli… zarecituj pár latinských slov… přidej kapku krve…

To poslední zas tak jednoduché není, ale Sille Kennicotové to tak nějak připadá správné. Přitom v jejím životě nejde správně nic od chvíle, co příšerným způsobem zemřeli její rodiče. Udělala by všechno, aby odhalila pravdu o své rodině – dokonce zkusí i pár kouzel ze záhadné knihy, kterou jí někdo poslal, a prolije trošku krve.

Kniha však není jediná novinka v Sillině životě. Do sousedního domu se přistěhoval nový kluk, Nick Pardee, a asi ji přistihl při čarování. Neví jistě, co všechno viděl, a bojí se to zjistit. Ale když se blíž poznají, ukáže se, že Nick se nesetkal s magií krve poprvé. Sillu a Nicka svede dohromady kombinace osudu a chemie, vzájemnou přitažlivost nemůžou popřít. A nemůžou ani přehlédnout cosi temného, co číhá poblíž a chce se zmocnit knihy a moci v ní ukryté.

Fascinující prvotina Tessy Grattonové vám zrychlí tep a zaměstná mysl, neodložíte ji až do poslední kapky krve.

O autorce:

Tessa Grattonová se narodila v japonské Okinawě, kde její otec sloužil v americkém námořnictvu. Během dětství a dospívání se rodina často stěhovala, Tessa postupně žila v Japonsku, Kalifornii, Kansasu a Anglii. V roce 2003 získala na Kansaské univerzitě titul z genderových studií. Magisterské studium však nedokončila a dnes žije se svou partnerkou, kočkami a zmutovaným psem v  Kansasu. Ke světu, který vytvořila v Magii krve, se vrátila v románu Blood Keeper,jehož české vydání připravujeme. Tessu můžete navštívit na stránkách www.tessagratton.com. 

Ukázka:

Rád bych řekl, že jsem přišel na hřbitov hledat svou minulost, ze sentimentu nebo nostalgie. Ale přišel jsem tam, abych byl co nejdál od svojí psychopatické nevlastní matky.

Večeřeli jsme, ona, táta a já, seděli jsme u dlouhého stolu v načančané jídelně. Popotahoval jsem za bílý ubrus a uvažoval, jestli kdybych na něj vylil pár kapek vína, Lilith by se protočily panenky a začala by pozpátku chrlit verše z Bible.

„Těšíš se v pondělí do školy, Nicku?“ zeptal se táta a zvedl ke rtům sklenici s vínem. Věří v zasvěcení do alkoholu postupným a kontrolovaným způsobem, jako bych se s ním neskamarádil už ve čtrnácti na klučičích záchodech ve škole.

„Asi stejně, jako bych se těšil, že se sklouznu po svahu ze žiletek.“

„Tak zlé to nebude.“ Lilith zuby stáhla z vidličky kousek steaku. Její verze provokativního šklebu.

„Jasně. Nová škola v absolutním zapadákově, když začínám čtvrťák. Určitě to bude senzační.“

Našpulila botoxové rtíky. „Ale no tak, Nicku, sotva ti dá víc práce všechny si znepřátelit a stát se outsiderem tady než v Chicagu.“

Schválně jsem postavil sklenici na stůl moc zprudka, takže na ubrus vyšplíchlo víno.

„Nicku!“ Táta se zamračil. Pořád měl na sobě kravatu, i když se vrátil domů už před kolika hodinami.

„Tati, neslyšel jsi snad, co –“

„Je ti skoro osmnáct, synku, musíš přestat –“

„Jí je třicet dva! Jestli se tu někdo má chovat jako dospělý, tak ona.“ Vyskočil jsem od stolu. „Ale takhle to dopadá, když si vezmeš někoho o třináct let mladšího, než jsi sám.“

„Smíš odejít,“ řekl klidně. Vždycky je klidný.

„Bezva.“ Vzal jsem si výhonek chřestu a zasalutoval jím Lilith. Tohle kolo vyhrála na celé čáře. Vyhrála každé, protože měla tátu omotaného kolem prstu.

Když jsem vyšel do haly, ještě jsem zaslechl, jak Lilith říká: „Tím se netrap, miláčku. Od toho je bělidlo.“

Se skřípěním zubů jsem to vzal kolem skříně, popadl mikinu s kapucí a třískl předními dveřmi. Kdybych byl doma, rozběhl bych se o ulici dál k Treyovi a šli bychom do kavárny nebo k Mikeymu postřílet na jeho Xboxu pár emzáků. Jenže já byl sám před missourským venkovským barákem a široko daleko nebylo nic než rozpadlý starý hřbitov. Schroustal jsem chřest, vydal se po štěrkové příjezdové cestě a zapnul si mikinu.

Slunce už zapadlo za les kolem domu, takže byla docela tma. Nebe nade mnou ale pořád bylo světlé. Poblikávalo na něm jen pár hvězd. Strčil jsem ruce do kapes mikiny a zamířil ke stromům. Viděl jsem hřbitov z okna svojí ložnice a napadlo mě, že tam aspoň můžu zajít a porozhlédnout se po dědově hrobu.

Děda v létě umřel a odkázal všechno mně. Přitom jsme se potkali jen jednou, když mi bylo sedm, pamatuju si z toho akorát, že jsem byl celou tu dobu nemocný a on kvůli něčemu křičel na mámu. Ale stáří asi s člověkem pěkně zacvičí a kromě mámy, která ani s jedním z nás nemluvila, jsem byl jeho jediný žijící příbuzný.

Jo, je to takový hezký rodinný příběh.

Jenomže pak se táta s Lilith vrhli na to, co zřejmě bývalo hezkým venkovským domem, strhali ze zdí všechny staromódní tapety a místo nich tam vnesli černobílou bezduchost ve stylu art deco. Kéž by byl stejně bezbarvý i jejich sexuální život.

Lilith pár dní nedělala nic jiného, než že vzdychala nad krajinou. „Dokonalá atmosféra pro spisovatele!“ „Ach, miláčku, zbožňuju to tady! Koukni na tu vyhlídku!“ a „Už nikdy neutratím tři tisíce dolarů za značkový kabát!“ No dobře, to poslední neřekla, ale klidně mohla.

Nejhorší bylo, že táta se rozhodl na čtyři dny v týdnu odlétat do Chicaga, aby byl k dispozici svým náročným klientům. Takže kromě toho, že jsem se ocitl v buranově, kde se všichni nejradši scházejí ve zmrzlinovém baru, tu ještě ke všemu mám zůstávat sám s Lilith.

Aspoň že tu mám žít jen pár měsíců, než odmaturuju. A aspoň jsem prošvihl jen měsíc školy, takže k té maturitě budu moct vůbec jít.

Produsal jsem lesem. Ani normálně nerozeznám dub od jilmu, ale po setmění byla mezi stromy tma jak v pytli a kmeny se kolem mě tyčily jak veverčí zábavní centrum. A taky broučí a žabí. Bzučelo a vrzalo to kolem mě, že bych se snad ani neslyšel, kdybych promluvil. Zem pokrývala vrstva starého spadaného listí, a jak se mi do něj bořily nohy, cítil jsem báječné věci jako hnilobu a trouchnivinu. Párkrát jsem málem zakopl, ale vždycky se mi podařilo máchnout rukama a chytit se nějakého stromu. Prodírat se listím a křovím byla zábava, jako když jsem jako dítě skákal do hromad shrabaného listí za domem. Máma nechala listy tančit, vznášely se mi nad hlavou a pak mě bombardovaly. Říkávala, že jsou to broučí letadýlka a –

Tak to ne. Kvůli tomuhle jsem nechtěl do Yaleylah. Všechno mi tu připomínalo mámu a to, o čem jsem správně neměl přemýšlet. V domě. Zastavil jsem se před každými dveřmi a dumal, za kterými z nich byla její ložnice. V kuchyni. Uvažoval jsem, jestli se tu skvělou omáčku na špagety naučila sama nebo jestli jí pomohla její máma. Taky hledívala ke hřbitovu, jako já včera před spaním? Nebo ji duchové vůbec nezajímali? Právě tohle se nikdy nedozvím, protože ona je někde v Arizoně a předstírá, že neexistuju.

Vynořil jsem se z lesa úplně nečekaně. Ani jsem si nevšiml, že trochu líp vidím na cestu. Mezi mnou a rozdrolenou hřbitovní zdí se táhla silnice – vlastně teda jen dvě vyježděné koleje zarostlé plevelem. Přešel jsem k vyviklaným kamenům a bez námahy přelezl na druhou stranu. Mezi popraškem hvězd se na mě cenil tenký srpek měsíce. Obloha byla nafialovělá a čistá. A hřbitov se táhl nejmíň čtvrt míle do dálky, končil vysokým živým plotem, který ho odděloval od domu našich nejbližších sousedů.

Připadalo mi neslušné kopat na hřbitově do listí, tak jsem zpomalil a kráčel opatrně. Většina náhrobků byla ze zčernalé žuly nebo mramoru, nápisy opršelé a ve tmě špatně čitelné. Podařilo se mi rozluštit pár jmen a dat, která sahala až někam do roku osmnáct set a něco. Neodolal jsem a vytáhl ruce z kapes, sem tam jsem nějaký kámen pohladil nebo přes něj jen přejel prsty. Náhrobky byly studené a drsné, a taky špinavé. Na pár hrobech se držely vadnoucí kytky. Hřbitov neměl žádný zjevný řád – když už jsem myslel, že jsem narazil na souvislou řadu, najednou se zakroutila do podivného oválu nebo nádvoříčka. Ne že bych se mohl ztratit, pořád jsem na jedné straně viděl černou masu lesa kolem našeho domu a stromy u sousedů. Zajímalo mě, kdo tam bydlí a jestli jim patří i pole na jižní straně, nebo jestli jsou jiného farmáře.

Vládlo ticho, když nepočítám bzukot hmyzu v lese a občasný výbuch vraního krákorání. Viděl jsem, jak jich vzlétá celé hejno, hlasitě se dohadovaly a klovaly po sobě, a zjistil jsem, že se cítím víc v pohodě. Aspoň mezi mrtvými jsem našel trochu klidu. Určitě byli už všichni dočista zpráchnivělí. Kromě dědečka. Rozhlížel jsem se po nějakém světlejším, novém hrobu.

Přemýšlel jsem, jestli bych ho měl rád, kdybych za ním někdy přijel na návštěvu. Mohl jsem to udělat. Asi jsem měl. Jenže já ho vůbec neznal a táta na máminu rodinu nikdy nepřiváděl řeč, takže jsem zkrátka žil svůj život a tohle mě ani nenapadlo. Teď už nemělo smysl se tím trápit.

Asi tři metry přede mnou se pohnula socha. Strnul jsem na místě, pak jsem zapadl za půldruhého metru vysoký obelisk ve stylu Washingtonova památníku. Vykoukl jsem zpoza něj a uvědomil si, že ta socha má na sobě džíny a tričko a ve vlasech má klipsy, které se v měsíčním světle fialově třpytí. Choval jsem se jako vůl.

Ta holka seděla na zemi, opírala se zády o nový náhrobek. Vedle ní ležela otevřená knížka a u kolene se jí třepotala modrá igelitka. Byla hodně hubená se střapatými krátkými vlasy, které teatrálně trčely všemi směry. Fakt se mi to líbilo. Jako že bych je mohl prohrábnout prsty a ona by nezačala frfňat, že ji rozcuchám (jako jisté holky, které bych mohl jmenovat), protože by to nebylo poznat. Už jsem ji chtěl pozdravit, když vzala kapesní nůž a přiložila si ho k palci.

Krucinál, co to dělá?

Zaváhala, stiskla rty a řízla se. Ne.

Po prstu jí stékala krev a já si vzpomněl na mámu, všechny prsty oblepené náplastmi.

Pamatoval jsem si, jak se máma píchla do prstu a rozetřela krev po zrcadle, aby mi v něm ukázala oživlé obrázky, nebo jak ji nakapala na plastovou figurku dinosaura a šeptla slovo, po kterém stegosaurus zamával trnitým ocasem. Nechtěl jsem na to myslet, nechtěl jsem vědět, že to nebylo jen naše společné šílenství.

Holka se předklonila a zašeptala něco listu, který ležel před ní. Zachvěl se, rozvinul se a zezelenal.

Kurvadrát.

Vzhlédla. Já civěl s otevřenou pusou. Nemohl jsem to vidět, sakra. Není to možné. Ne tady. Ne znova.

Když jsem pusu sklapl, rychle vyskočila a nůž schovala za zády.

Obešel jsem náhrobek, odtrhl pohled od listu a podíval se jí do tváře. „Sorry,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. „Jenom jsem se tady procházel a viděl…“ Zase jsem koukl na list.

„Viděl co?“ šeptla, jako by jí něco uvízlo v krku.

„Nic… nic. Jen tebe.“

Pořád se tvářila ostražitě. „Neznám tě.“

„Jsem Nicholas Pardee.“ Obvykle se takhle nepředstavuju, ale připadalo mi, že na hřbitově jí musím říct celé svoje jméno. Jako by na tom záleželo. „Zrovna jsem se přistěhoval do toho starého domu u hřbitova.“ Podařilo se mi potlačit bolestný výraz. Totální klišé. Čau, přistěhoval jsem se do strašidelného domu starouše Harleigha a rád se courám po hřbitovech. Obvykle s sebou mám velikého psa jménem Scooby.

„Aha.“ Podívala se směrem k našemu domu. „Jo, slyšela jsem o tom. Já jsem Silla Kennicotová. Bydlíme támhle.“ Ukázala za sebe na nedaleký dům, pak si zjevně vzpomněla, že má v ruce nůž, a znovu ji rychle schovala za záda.

Dlouze jsem se nadechl. Fajn, takže je moje sousedka. Stejně stará. Kočka. Zřejmě pošahaná. Nebo jsem pošahaný já. Protože tohle prostě nemůže být pravda. Já, sexy holka a něco, co vypadalo jako… ne. Ne. Všechno mě svědilo, jako by mi po celé délce zad narostly dikobrazí bodliny. Chtěl jsem říct něco jízlivého, abych měl lepší pocit, abych našel ztracenou půdu pod nohama, ale místo toho ze mě vypadla úplná ubohost. „Silla – tohle jméno jsem ještě nikdy neslyšel. Je hezký.“

Odvrátila se, tvář nehybnou jako ze skla. Když promluvila, hlas měla tak tenký, že se mohl roztříštit na tisíc střepů. „To je zkráceně Drusilla. Táta učil na střední latinu.“

„Aha, latinu, hm.“ Učil. Minulý čas.

„Znamená to něco jako silná.“ Řekla to, jako kdyby v tom byla nějaká ironie.

Koukali jsme na sebe. Nemohl jsem se zaboha rozhodnout, jestli ji mám popadnout a začít na ni řvát, že vím moc dobře, co dělala, a že toho musí nechat, než se někomu něco stane… nebo předstírat, že jsme oba normální a krev je nám úplně ukradená. Třeba je jen blbá a řeže se, nebo to byla nehoda. Skoro nic o ní nevím. Možná to s mojí mámou nemá co dělat. Možná jsem ve skutečnosti nic neviděl. Nedovolil jsem si podívat se ještě jednou na ten list.

„Už jsi dodělal střední?“ zeptala se.

Překvapila mě, a tak jsem odpověděl trochu moc hlasitě. „Ne, ne. Zítra nastupuju do školy.“ Předvedl jsem nejlepší kyselý úsměv z repertoáru. „Celej vedle.“

„Určitě už jsi čtvrťák, ne?“

„Jo.“

„Tak to asi nebudeme spolu chodit na žádné předměty. Já jsem ve třeťáku.“

„Nejde mi děják.“

„Já jsem v programu pro pokročilé.“ Znovu se usmála, a protože v tom byl skutečný humor, přimhouřila oči. Už nevypadaly tak přízračně a vytřeštěně.

Zasmál jsem se. „A sakra.“

Silla přikývla a sklopila pohled. Zatímco jsme mluvili, rozmazala nohou spirálu vyrytou v hlíně. Zbyla z ní jen spleť čar, kousky suché trávy a listí. Ani stopa po něčem divném. Ulevilo se mi a to mi dodalo odvahu. „Ruka v pohodě?“

„No, hm.“ Ukázala ruce a nenápadně strčila zavřený nůž do kapsy džín. Na všech prstech měla prsteny. Roztáhla je a zkoumavě se zadívala na palec. Byl špinavý od krve.

„Peroxid,“ vyhrkl jsem. Ten používala máma. Ten smrad se mi hnusil.

„Cože?“

„Měla by sis to tím, no, vyčistit.“

„Nic to není. Jen škrábnutí,“ zamumlala.

Obklopilo nás ticho, jen ty vrány v dálce pořád vřískaly.

Silla otevřela pusu, zarazila se, pak tiše vzdychla. „Měla bych jít domů a ošetřit si to.“

Přál bych si, aby mě napadlo ještě něco, co bych mohl říct. Ale zasekl jsem se na tom, jestli chci zapomenout, co jsem možná viděl, nebo jestli se chci dožadovat vysvětlení. Věděl jsem jenom to, že nechci, aby odešla. „Smím tě doprovodit?“

„To je dobrý. Mám to kousek.“

„Jasně.“ Shýbl jsem se pro tu její knížku. Vypadala obyčejně a hodně staře, neměla žádný titul. „Rodinná památka?“ zavtipkoval jsem.

Silla ztuhla, na okamžik rozevřela rty, jako by se bála, ale potom se zasmála. „Jo, přesně.“ Pokrčila rameny, jako by právě řekla něco hrozně legračního, a knížku si vzala. „Dík. Tak zatím, Nicholasi.“

Zvedl jsem ruku na pozdrav. Vyrazila pryč, skoro bez hluku. Ale i když už zmizela v šeru, pořád jsem slyšel svoje jméno, dlouhé a tak nějak exotické, když ho říkal její tichý hlas. 

Magie krve /Blood Magic/
Gratton, Tessa
Nakladatel: Euromedia Group - Knižní klub
Překlad: Jana Kunová
Obálka: Sara Haas
Redakce: Martina Bekešová, David Dvořák
Rok vydání: 2013
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 299 Kč

Každý snil o dokonalé škole, která nabízí vše, na co člověk pomyslí. Sporty, velikánské archivy, přednášky, které rozšíří obzory a hlavně učitelé, kteří se pokaždé usmívají a ochotně věnují svůj čas. Tato škola je to nejlepší, co se ve Spojených státech najde, a její premianti pracují jako viceprezidenti, ministři a světoznámí politici. Studentům se dostávají ty nejlepší možnosti. Ale co se odehrává za kulisami tohoto nádherného a dokonalého místa? Je možné, že existují lidé, kteří studují a zároveň se snaží ohrozit náš svět?

Čas se v elektronickém světě Matrixu kroutí a sténá jinak než na umírajících ulicích Megaměsta hnaných undergroundovou hudbou a trhanými pohyby tanečníků. Běží čtyřikrát rychleji a rok 2073 je dávno vymazán z virtuální paměti. Návrat do Osaky za 3, 2, 1…

Zrzavý druid Atticus O'Sullivan se opět vrací na scénu, aby tentokráte, společně se svými přáteli i novými společníky, zatnul jednou provždy tipec největšímu praču*ákovi ze všech bohů, Thórovi. Jestli se mu to podaří či ne, se můžete dočíst ve třetím dílu Kronik železného druida, příslovečně nazvaném Praštěný.

Vlastně třípodlažní domek s 200 metry krychlovými obytného prostoru. Architekt pro něj zvolil tvar válce o průměru 6,5 metru, což vyžaduje pořízení nábytku na míru. Může to být trochu nepohodlné pro vnitřní dipsozici, ale například muminům by se takový dům líbil. Pro bydlení slouží hlavně přízemí. Nachází se zde pokoj o podlahové ploše 16,7 m čtverečních, který slouží i jako pracovna. Kuchyňka s jídelním koutem má 9,3 metrů, ložnice 6,5 metru, toaleta se sprchovým koutem 2,8 m. Oproti jiným americkým domkům chybí vana. Přízemí je vysoké 2,1 metru, patro nad ním je o něco vyšší, aby se sem vešly skutečné americké ledničky se spoustou jídla. A také skříně s oblečením, a boxy s nářadím a všelijakým materiál, co je potřeba k údržbě a k provozování různých koníčků.

Domek je podsklepený, uzávěrem z přízemí se do sklepa házejí všelijaké odpadky, a to bez separace. Nejen zbytky od jídla, odpadky po domácích pracech, ale i spodní, ba i svrchní prádlo. Pračka chybí. Ano, domek je určen k tomu, aby ho obývali mužští.

Na střeše je ještě věžička, ze které je vyklopen dalekohled. Nejkrásnější výhled je ale z obýváku, kde je jediné okno. Kulaté (to by se líbilo hobitům) o průměru 46 cm, dvojité, s ohřívači skel, aby se zabránilo jejich zamlžení nebo zamrznutí kosmickým chlaedm. Za oknem se v hloubce 435 km nachází planeta Země. On to ani tak není domek, jako laboratoř, přesněji kosmická laboratoř Skylab. Byla vypuštěna 14. května 1973, čili právě před 40 lety.

Když stála s nosnou raketou Saturn-V na startovacím komplexu 39 na Kennedyho vesmírném středisku na mysu Canaveral, nebyl na první pohled patrný rozdíl od normální měsíční mise. Na prvním stupni S-IC byl umístěn druhý stupeň S-II, a na něm třetí stupeň S-IV B. Ale na druhý pohled jste si mohli všimnout, že tento kompletní Saturn-V nemá záchrannou startovací věžičku. Na oběžnou dráhu se totiž vydával bez posádky. Na špičce rakety nespočívala kabina Apolla, ale jenom aerodynamický kryt, jak je patrno na třetí pohled. Místo třetího stupně je plně vybavená kosmická stanice. V místech, kde se u měsíčních misí schovával lunární modul je umístěn komplexní sluneční dalekohled ATM. "Komplexní" se mu říká, že jde vlastně o pět spřažených přístrojů, které sledují Slunce v různém světle - od viditelného, přes ultrafialové až po rentgenový obor.

Pod dalekohledem je ještě místo na přechodový modul, přesněji spojovací adaptér MDA, což je válec o průměru 3 m a délce 5,24 m. Když se dalekohled vyklopí na trubkové konstrukci na bok, může zde v ose zadokovat jedna kosmická loď Apollo a druhá pak na druhém boku spojovacího válce. (Nevím, jestli se tak stalo, ale tenhle prostor by mohl klidně sloužit i jako trucovna.) Celé to bylo dlouhé asi 30 metrů a hmotnost to mělo asi 90 tun.

Po zkrácení počtu letů ma Měsíc byla tak šikovně využita celá nosná raketa Saturn-V. Dva stupně stačily na vynesení třetího, který tentokrát nezamířil k Měsíci. S-IVB byl nakonec až zbytečně rozměrný, proto se na kosmickou stanici přestavěla jen jeho nádrž na kapalný vodík. Nádrž na kyslík zůstala nevyužita. Ale využítí se pro ni našlo: Stala se z ní senkrovna, do které se házel veškerý odpad. Neznečišťoval se tak okolní prostor, ani výhled slunečního dalekohledu. A bylo tam dost místo pro odpadky všech tří posádek.

Nejprve Skylab obydleli Charle "Pete" Conrad (kapitán Apolla 12, třetí muž na Měsíci) s nováčky Josephem Peterem Kerwinem a Paulem Josephem Weitzem. Jejich Apollo, nazvané "Skylab 2" (jednička byla rezervovaná pro samotnou kosmickou stanici Skylabu) bylo jiné hned na první pohled: nesla ho nosná Saturn IB. Protože byla asi dvakrát menší, bylo pod ní na startovací rampu nainstalováno jakési lešení, aby se do kosmické kabiny dalo přejít ze stejné výšky, jako by tam stál Saturn-V. Na výlet do kosmického domku s sebou posádka vzala i rybářské pruty. Při startu Skylabu 1 se totiž strhl "protimeteorický kryt", tedy fólie, která hlavně chránila obytnou část před slunečním zářením. Takže vnitřní prostory se nepříjemně oteplily, a to až na 52° C. Nešlo jen o nepříjemnost – při takové teplotě by se brzy zkazily potraviny, protože to by chladičky neuchladily. Navíc hrozilo nebezpečí, že se začne rozkládat lak a vnitřní obložení stěn. Nejhoršímu se zabránilo natočením stanice osou ke Slunci, což ovšem zase znemožňovalo jeho pozorování ATM. Teplota klesla pod čtyřicet, další měli zařídit opraváři. Kterými se stala první posádka. A to právě pomocí těch teleskopických rybářských prutů, na nichž se rozložil padákový nylon, laminovaný pohliníkovaným mylarem. Skládací pruty byly nutné: Čtvercový slunečník musel mít žebro dlouhé 7 metrů, a do kabiny Apolla se nemohly nasoukat předměty delší než 1,5 metru.

Bylo to složité, ale podařilo se to. Během výstupu do volného prostoru se také podařilo uvolnit a roztáhnout jedno rozkládací křídlo slunečních baterií. (Druhé bylo zničeno při startu.) Protože do společné sítě přispívala energií i čtveřice baterií na ATM, dostal nakonec Skylab tolik elektřiny, že mohl fungovat dle plánu. To bylo asi první prvenství Skylabu: Kosmonauti si svoje obydlí nejdříve museli opravit, aby v něm mohli bydlet celé čtyři týdny. Což byl tehdy rekord. Z dalších zajímavostí: 15. června se ATM podařilo zachytit výjimečně výživnou sluneční erupci. (Což mělo později dohru.)

Po úspěšném přistání 22.6. čekala navrátilce další drobná změna: Na letadlovou loď Ticonderoga byli dopraveni společně s kabinou Apolla, která se neprohýbala pod metrály měsíčních vzorků. Rovněž je nečekala žádná karanténa, takže už o dva dny později mohli odletět vrtulníkem do San Clemente v Kalifornii, kde se setkali s prezidentem Richardem Nixonem – a jeho vzácnou návštěvou generálním tajemníkem KSSS Leonidem Iljičem Brežněvem. Připomeňme, že první obydlenou kosmickou stanicí byl sovětský Saljut 1, kam přiletěli tři sovětští kosmonauti Sojuzem 11 (start 6.6. 1971). G. T. Dobrovolskij, V. N. Volkov a V. I. Pacajev však při přistání po téměř čtyřiadvacetidenním letu zahynuli.

Tady ještě poznamenám, že velkou zásluhu na křepkosti kosmonautů po tak dlouhém letu bylo i to, že podlahy na Skylabu byly tvořeny voštinou s trojúhelníkovými otvory. Kosmonauti nosili boty, které měly pod špičkou trojúhelníkové výstupky, takže se mohli k podlaze přišprajcovat bez složitého uvazování a mohli klidně pracovat. Zatěžovaly se tedy nohy, které by se jinak při plavání v beztížném stavu flákaly. Společně s podtlakovým pytlem pro spodní část těla, který uměle zvyšoval tlak krve v nohou (na pozemský "normál"), tak dokázali kosmonauti i bez dlouhých hodin cvičení přežít rekordně dlouhý beztížný stav. Ještě jedna technická poznámka: Ve Skylabu nebyla čistě kyslíková atmosféra, jak bylo do té doby u amerických kosmických lodí obvyklé, ale 74 % kyslíku a 26 % dusíku při třetině pozemského tlaku.

Skylab 3 odstartoval už 28. července. Vedl ho Conradův pilot měsíčního modulu Alan L. Bean (čtvrtý muž na Měsíci) s nováčky Owenem K. Garriottem a Jackem. R. Lousmou. Také tento let má jedno prvenství – protože se už na vedlejší rampě připravuje let Skylab 4, může jeho kabina poprvé v dějinách kosmonautiky posloužit pro případnou záchrannou misi. A ta byla málem potřebná, protože se zjistil únik kysličníku dusičitého z manévrovacích trysek Apolla druhé posádky. V tom případě by nahoru letěli jako třetí, záchranná posádka, jenom dva piloti, třetí sedadlo by zůstalo volné. Pod trojicí křesel by byla namontována dvě lehátka. Poprvé by tak kosmická loď mohla přistávat s pěti osobami na palubě. Nakonec to nebylo nutné, a tak si posádka užila další pěkné sluneční protuberance 21. a 22. srpna. Skylab dostal při jedné z vycházek nový slunečník. A Bean si vyzkoušel pohyb s autonomní manévrovací jednotkou AMU, kterou poháněl stlačený dusík, vypouštěný z 16 trysek. Uvnitř stanice, prosím, tolik tam bylo místa! Délka letu byla opět rekordní: 56 dní.

Skylab 4 odstartoval 16.11. 1973 a jeho posádka pobyla ve vesmíru opět rekordních 84 dnů. Rekordmany se stali Gerald P. Carr, Edward G. Gibson a William R. Pogue, všechno nováčci. Kosmonauti sledovali navíc proti plánu Kohoutkovu kometu. Na Štědrý den si užili i částečného zatmění Slunce. Hodně času věnovali opravám a údržbě stanice, ale přesto se jim podařilo pracovat o třetinu efektivněji než předchozí posádky – díky jejich zkušenostem. Také byli po návratu na Zemi dříve fit.

A to bylo z rozsáhlého plánu Apollo Applications všechno, milé děti! Po úsporných (tupých) škrtech v programu Apollo nedošlo ani k vypuštění druhého plně funkčního (původně záložního) Skylabu. Jednička měla sloužit i pro další posádky, ale NASA už neměla čím ji obsluhovat. Právě v době vypuštění Skylabu začal program Space Shuttle, který se však opozdil. Místo roku 1978 letěla Columbie až 12. dubna 1981. Jenže to už Skylab shořel v atmosféře. Stalo se to 11. 7. 1979. Bylo to dříve, než se počítalo, a vinu tentokrát mělo Slunce, přesněji jeho vyšší aktivita, která vedla k většímu "dýchání" atmosféry. (To byla ta "dohra".) Na západní Ausrálii dopadla část úlomků. Starosta města Esperanza poslal NASA účet 400 dolarů za černou skládku. Americký prezident Jimmy Carter se za dopad tělesa jménem USA omluvil – avšak jestli poslal dolary, o tom se zprávy nezmiňují. Dneska nenadávejme. Připijme si: Před 40 lety se do vesmíru dostal obyvatelný domek. Pouhých dvanáct let po startu Gagarina…

Psáno v Praze dne 14. května 2013.

Prameny:

• SKYLAB - 140 DNŮ NA OBĚŽNÉ DRÁZE (Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracoval Ing.Jan KOLÁŘ, Astronautický klub SPACE (L+K č. 8/1973)
• Heslo Wikipedie SKYLAB
• Kolumbové vesmíru II, Karel Pacner, Paseka 2007
• Historie kosmických lodí, Tim Furniss, překlad Václav Bartoš, Naše vojsko 2006
• Petr Lála, Antonín Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta Praha, 1982
• Co tak pamětník pamatuje.

Do soutěže o román Kolejmoří přišlo 99 správných odpovědí. Vylosován byl Petr Krob z Chyňavy. Správné odpovědi: pravé jméno autora obálky zní Les Edwards, kniha vyšla v edici New Weird a originál vyšel v roce 2012.

Mnoho jiných by toužilo po tom, co jsem mohl zažít. Po dlouhověkosti, kterou mi zaručil můj otec, generál-kymek Agamemnon. Po úspěších a slávě, které jsem vydobil v nesčetných bitvách s myslícími stroji. Po mnoha ženách, které jsem mohl milovat a stále je ohromovat svým mladistvým vzhledem trvajícím po staletí. Po nesčetných planetách, které jsem navštívil a ještě stále mohu. Netuší však, jaké všechny útrapy mi to přineslo, o co vše jsem přišel a čím vším jsem si protrpěl. Jsem Vorian Atreides a od smrti Sereny Služebnice uběhlo více jak sto let, ale od klidu v Impériu je stále hodně daleko …

 

Český cover

I takto by mohl začít nejnovější román z rozsáhlého univerza Duny, který nese název Sesterstvo Duny. Kniha, která je již sedmnáctou novelou z tohoto světa, je opět počinem Briana Herberta a Kevina J. Andersona. Dějově navazuje na sérii Legendy Duny, jež skončila bitvou o Corrin a určitě nikoho nepřekvapí, že je součástí plánované trilogie. Přesto někteří pozorní čtenáři mohou vznést správný dotaz, jestli neměla vyjít nějaká jiná Duna? A ptali by se oprávněně, protože Sesterstvo Duny „narušilo“ původně plánované čtyři svazky. Ty měly doplňovat období okolo původní hexalogie Franka Herberta a dva z nich jsme již měli možnost pročíst(Jedná se o Paul z Duny a Vichry Duny, pozn. autora). Zbývající dva díly ze započaté série však byly odloženy a dočkali jsme se tak několika příběhů z mnohem dřívějšího období tohoto univerza.

 

A čemu se tedy nová “Duna” především věnuje? V centru dění se nachází významné školy a organizace, které stojí teprve na počátku svých dlouhých cest. Dle názvu knihy vás jistě nepřekvapí, že budou zmíněny počátky Bene Gesseritu. Sesterstvo však navíc doplňují i škola mentatů – lidských počítačů, rozšiřující se VenHold, v němž můžeme tušit předchůdce Gildy, dluhy sužovaná lékařská Súkovská škola a v neposlední řadě hnutí Služebníků vedené Manfordem Torondem. Připočtěte k tomu ještě císařský dvůr Corrinů, osudy nejmladší generace Harkonnenů a o pestrost se tedy nebude potřeba obávat.

 

V příběhu se mihne na desítky postav

Široký výběr existuje i mezi postavami, kterých se na stránkách knihy mihne na desítky. Ze starých známých se tu objeví třeba Vorian Atreides či Gilbertus Albans, Norma Cenva nebo Raquella Berto-Anirulová. Nově objevivší se postavy pak přibližují nové členy rodů Corrinů, Harkonennů či Venportů. Objeví se i několik fremenů, pár neobvyklých postav a ještě větší množství těch, které vlastně nejsou ani příliš důležité.

 

Americký cover ke knize

Na první pohled by se tedy chtělo říci, že si každý musí najít to svoje, ale. Ano, přehršel postav, četná nevýraznost nebo naopak až do očí bijící umělost některých scén sráží kvalitu díla pod úroveň jeho starších sourozenců. Zatímco pro některé může být problém se orientovat, cože se to všechno v tom vesmíru děje, jiní se nebudou stačit ztotožnit s některou z postav, protože se tam budou objevovat pořád nějaké jiné či nové. Sice je u Dun zvykem přítomnost více linií příběhů, ale v tomto případě se to oběma autorům nepovedlo vhodně skloubit. Těžko říct, zda-li jich bylo tentokrát už příliš nebo se prostě nepovedlo je vhodně provázat.

 

Navíc další rozpor najdeme v kvalitě jednotlivých linií a postav. Zatímco Manford Torondo je propracovaný dobře a do hloubky, tak se v několika místech až nechce věřit jakési naivitě nebo nečekané oddanosti Rodericka Corrina. Kvalita hloubky postav tak kolísá od kapitoly ke kapitole a výkyvům se nevyhnou ani známé či populární postavy.

 

Osudů některých postav se nemůžete na dočkat, jiných však ne

Co se linií příběhu týká, tak zde máme některé, jejichž dalšího pokračování se nemůžete dočkat, ale také ty u kterých se ptáte, cože tam vlastně dělají. Celkově však ani u těch lepších nehledáte spadlou čelist a většinou jenom sledujete dění. A nepomůže tomu ani dobře vykreslená atmosféra, kterou už věrný čtenář série dobře zná a nemůže tím být výrazně oslněn.

 

Britský cover

Měl bych se i podívat na to, jak je Sesterstvo Duny přístupné čtenářům, kterým neříká nic jméno Paula Atreida nebo Vladimira Harkonnena. Zde si dovolím být skeptický, protože mnoho znalostí a událostí je zapotřebí znát z trilogie popisující boj s Omniovými synchronizovanými světy a bez nich čtenář chvilku tápe. Dobrým příkladem je pochopení rozporu a nenávisti, kterou chová Valya a Griffin Harkonennovi vůči Vorianu Atreidovi. I když ve Valyině případě se musíte ptát jestli ona sama vůbec plně chápe počátek tohoto rozporu a není to pro ni jenom omluva k jejím vlastním ambicím a touze po pohodlí.

 

Nikoho asi po předchozích řádcích nepřekvapí, že nyní nebude následovat óda na skvělé dílo, ale spíše naopak. Ano, závěrečné hodnocení je spíše negativní a osobně bych Sesterstvo Duny řadil mezi nejslabší díla z dosavadní série. Sice jsem mnoho věcí jako pravověrný fanoušek Duny ocenil a našel si v knize to svoje, což by se nejspíš mohlo říci i o dalších mně podobných. Potíž by však mohla nastat u těch, kteří nemají k pískům Arrakis takový vřelý vztah nebo o nich doposud neslyšeli. Navíc přítomnost onoho pocitu, kdy po přečtení více jak 600 stránek přemýšlíte, kolik bylo uměle dopsáno, aby cena knihy mohla ještě stoupnout a více se tak vyrýžovalo ze známé značky, příliš netěší. Budu však doufat, že to je jen recenzentova paranoia a oběma autorům prostě kniha nevyšla tak, jak by se patřilo na dědictví, které započal před mnoha lety Frank Herbert. Můžeme tedy jen vyčkat na to, co nám odhalí poušť Arrakis v dalších dílech, jež budou dle všeho následovat. Sesterstvo Duny
Autoři: Brian Herbert, Kevin J. Anderson
Překlad: Dana Chodilová
Počet stran: 640
Vydavatelství: Baronet 2012
ISBN: 978-80-7384-587-2
Cena: 342 Kč(v době uvedení za 489 Kč)

V sobotu 18. 5. od 15 hodin v rámci pražského knižního veletrhu Svět knihy proběhne udělování Cen Akademie sci-fi, fantasy a hororu za rok 2012. Pojďme si po nominacích prvního kola anketou připomenout, jak tipovali nakladatelé samotní...

Pro srovnání s výsledky prvního kola hlasování nabízíme výsledky ankety, kterou jsme udělali mezi vybranými českými nakladateli a uveřejňovali ji ve dnech 5.–15. 3. na facebookové stránce ASFFH.

Nakladatelé odpovídali na otázku: "Kterou z knih žánru sci-fi, fantasy či fantastického hororu, které jste vydali v roce 2012, byste sami ohodnotili jako nejlepší?"

Za nakladatelství ALBATROS odpovídala Karolina Medková:

• "Pokud bych měla volit za nakladatelství Albatros, tak by to určitě v loňském roce byla kniha O DÍVCE, KTERÁ OBEPLULA ČAROZEM V LODI VLASTNÍ VÝROBY od Catherynne M. Valenteové."

Za nakladatelství ARGO odpovídal Milan Gelnar:

• „Jakožto moudrý muž nemám z této otázky žádný strach a už ve své první větě předznamenávám, jaká bude vlastně odpověď. Tou nejlepší fantastickou knihou za minulý rok nemůže být v Argu nicjiného než STRACH MOUDRÉHO MUŽE od Patricka Rothfusse, jedna z nejočekávanějších fantasy posledních několika let. A že to čekání stálo za to, autor nám naservíroval tisíc stran textu a i mudrc by měl z tupého úderu touto knihou pořádně nahnáno. Pokud jste ještě románům Patricka Rothfusse nepropadli, pak si před jejich koupí raději vezměte pár dnů volno, protože jinak vás v práci budou hledat marně…
• Z původních českých knih je mým favoritem letos MONDSCHEIN, románová prvotina Ondřeje Štindla. Tenhle dystopický román je zajímavý mj. i proto, jak si pohrává s pravidly žánru: často odkazuje na zahraniční (a snad i české) klasiky, ale přitom nabízí silný a původní příběh i působivě vystavěnou atmosféru. Třešničkou na dortu jsou pak výtečné ilustrace Josefa Bolfa.“

Za nakladatelství BROKILON odpovídal Robert Pilch:

• "Juraj Červenák: ZLATO ARKONY I"

Za nakladatelství EPOCHA odpovídal Zdeněk Pobuda:

• „Jiří Pavlovský: MAGIE PRO KAŽDÉHO“

Za nakladatelství FANTOM PRINT odpovídali Libor Marchlík, Jiří Popiolek a Martin Fajkus:

• „Jedna kniha z padesáti určitě zvolit nejde, a tak vybíráme tři, které se od sebe žánrově docela liší, a jednu jako bonus: Robin Hobb: ŠÍLENÁ LOĎ za klasickou fantasy Larry Correia: LOVCI MONSTER S. R. O. za akční fantastiku Ilona Andrews: MAGIE KRVE za paranormální romance, ke které připojujeme M. T. Majar: ZNAMENÍ VLKA, také za paranormálky, zde navíc v ryze českém balení.“

Za KNIŽNÍ KLUB a ODEON odpovídali Martina Bekešová, Petra Diestlerová, Vojtěch Staněk a Jindřich Jůzl:

• „Pokud bychom museli jmenovat jen jednu knihu, byl by to odeonský titul Haruki Murakami: 1Q84. Chceme-li však zastoupit nejrůznější subžánry fantastiky, pak - za dobrodružnou fantastiku G. Brown: ČERNÝ DÉŠŤ - za fantasy E. Morgensternová: NOČNÍ CIRKUS a D. Polanski: LÉČBA OSTROU BŘITVOU - za fantastické horory A. Stevensová: OKŘÍDLENÁ DUŠE a C. Stroud: NICEVILLE“

Za nakladatelství LASER-BOOKS odpovídal Martin Šust:

• "Odpovídat na otázku, která kniha z celoroční produkce je nejlepší, to je skutečně nevděčná úloha. Pokud bychom to vzali dle prodejů, pak by se do popředí dostali kupříkladu Andrzej Pilipiuk a Kevin Hearne. Pokud bychom brali nejlepší nové tváře, rázem by se mezi sebou rvali Edita Dufková, Paul Melko a Hannu Rajaniemi. Tahouny uplynulé sezóny byly tradičně i Dan Simmons, William Gibson a China Miéville. A to si máme vybrat jen jednu knihu? Pak tedy to nejlepší na závěr – volíme antologii NEJLEPŠÍ SCIENCE FICTION A FANTASY 2011 editora Jonathana Strahana. Ještě lepší výběr než ten loňský, plno oceněných prací a nových i osvědčených tváří, sami nechápeme, kolik skvělých autorů a hlavně nápadů se Jonathanovi podařilo vecpat na necelých šest set stran. Na letošní výběr se těšíme jako vyprahlý poutník po poušti na blížící se oázu!"

Za nakladatelství MLADÁ FRONTA odpovídaly Lucie Šavlíková a Zuzana Machková:

• „Do ankety bychom za českou fantasy pro děti a dospívající jmenovaly knihu Renaty Štulcové RAFAELOVA ŠKOLA: TANCE NÁG (druhý díl série) a za překladovou knihu Carrie Ryan: VLNY ZMÍTANÉ SMRTÍ – druhý díl trilogie.“

Za nakladatelství STRAKY NA VRBĚ odpovídal Michael Bronec:

• „To je těžké, pro mě jsou ty knihy opravdu trochu jako děti; a navíc netoužím, aby se naštvali autoři, které nezmíním. :-) Možná bych je tedy mohl vzít plošně a jmenovat Pána světla, ale dost mých loňských knih má viditelné klady: Sierra Down: PÍSNĚ VĚTRU - jsou fakt divné z hlediska zpracování. Tomáš Bandžuch: VE SLUŽBÁCH REPUBLIKY - je opravdu hodně zajímavé, jak to napsal politolog; taky dost příjemně úspěšné na trhu. Žoldnéři fantazie – DOBRÉ ZPRÁVY ZE ZÁHROBÍ - je srdeční záležitost a tu soutěž dělám 14 let; povídky jsou tradičně kvalitní Jan Dobiáš: AŽ NA KRAJ SVĚTA - téměř neprodejné, ale úžasné drobnokresba. Daniel Tučka: UMRLČÍ TANEC - hodně promakaně napsané, nevtíravě intelektuální a samozřejmě PÁN SVĚTLA v mém geniálním překladu. Jak si z toho má jeden vybrat?“

Za nakladatelství TALPRESS odpovídal Vlastimír Talaš:

• "Za Talpress by to mohl být CHROMÝ BŮH od Stevena Eriksona. Skvělé zakončení rozsáhlé ságy! Kdybych mohl dva tituly, tak i ŠŇUPEC od Terryho Pratchetta... A kdyby tři, tak i ANATÉM od Neala Stephensona..."

Za nakladatelství TRITON odpovídal Staso Juhaňák:

• "Connie Willisová: ...O PSU NEMLUVĚ"

Zdroj: www.asffh.info

Dne 8. června 2013 se bude v Praze konat už osmý ročník pravidelné komiksové akce, srazu všech komiksových fanoušků, vydavatelů a tvůrců – Crweconu! Akce se bude jako obvykle odehrávat od 9.00 do 18.00 v klubu Cross, na rohu ulic Plynární a Jankovcovy, kousek od stanice metra Nádraží Holešovice.

Na programu jsou přednášky, křty nových titulů, rozhovory s vydavateli, komiksové burzy i promítání filmů. Představí se to nejzajímavější z minulého roku, dojde opět na velký komiksový kvíz o velké ceny, návštěvníci se seznámí s televizními komiksovými seriály, shrne se, co se za minulý rok událo v nakladatelství DC, čeští vydavatelé odhalí své plány a odpoví na dotazy, prozkoumá se život mága Johna Constantina i nejzajímavější současní scenáristé, jsou připraveny přednášky o manze i ukázky z anime filmů a seriálů – a samozřejmě, dojde i na prodej nových a starých komiksů, figurek a obrazových alb za bezkonkurenční ceny, dražbu originálních kreseb a vyhlášení ceny Fabula Rasa! Nakladatelství Albatros, BB art a Crew představí své projekty a možná vás šokují novinkami... a samozřejmě, vstupné se opět neplatí!

„I když je Crwecon rok od roku větší, snaží se udržet si post fanovské záležitosti, akce pořádané fanoušky komiksu pro fanoušky komiksu,“ říká Petr Litoš, jeden z pořadatelů Crweconu.  „Je to akce, která chce především sdružovat komiksové čtenáře. Těm zkušeným umožnit setkání se stejně zapálenými jedinci (a případně si doplnit sbírky a načerpat nové informace) a těm novějším usnadnit komiksový start.“

Kromě vydavatelů přislíbili přijít nejen komiksoví vydavatelé, ale i tvůrci, od kterých bude možné získat autogramy či koupit kresby. Crew si speciálně pro tuto příležitost připravuje několik dlouho očekávaných titulů. Kupříkladu další díl Zlatou stuhou oceněného Kůstka, nového hororového Batmana, humoristickou řadu Kid Paddle, či už osmou knihu z hitové zombie série Živí mrtví, která inspirovala i neméně úspěšný televizní seriál. A hlavně se tu bude křtít nová verze magazínu Crew!

Podrobný program a další informace najdou zájemci na stránce www.crwecon.cz, kde se dozvědí nejžhavější novinky a informace, případně i na stránce Crwe na Facebooku.

Jedna z vlajkových lodí autorky Petry Neomillnerové, série o upírce Tině Salo, se dočkala již svého šestého pokračování. Tentokrát se hlavní hrdinka vydá na záchrannou misi do nehostinných sibiřských pustin, aby osvobodila českého představeného Timoteje.

Začalo to jednoduše. Nakresli kruh… dej doprostřed suchý list… posyp špetkou soli… zarecituj pár latinských slov… přidej kapku krve… To poslední zas tak jednoduché není, ale Sille Kennicotové to tak nějak připadá správné. Přitom v jejím životě nejde správně nic od chvíle, co příšerným způsobem zemřeli její rodiče. Udělala by všechno, aby odhalila pravdu o své rodině – dokonce zkusí i pár kouzel ze záhadné knihy, kterou jí někdo poslal, a prolije trošku krve.

Od doby, co se čtenářům superhrdinského komiksu přestalo zamlouvat to slovíčko super tak, jako dříve, se čím dál častěji setkáváme se samozvanými strážci zákona a mstiteli, kteří, ač často nosí kostým, se rozhodně nebojí použít pěst, železnou tyč, nůž a kvér. Jedním z nich je i chlápek, který si říká X.

V sobotu 18. 5. od 15 hodin v rámci pražského knižního veletrhu Svět knihy proběhne udělování Cen Akademie sci-fi, fantasy a hororu za rok 2012. Nominace naleznete zde.

Mé pojetí dobrého příběhu? Vsadit lidi do stísněného prostředí.

Frank Herbert

Česky právě potřetí vyšel slavný román Spasitel Duny. Jak vůbec vznikal? Vraťme se kvůli tomu do let šedesátých.

V mnoha směrech byla k nezaplacení. Beatles, uvolnění šroubů a matic, ale i v srdeční krajině fantastiky to ruplo.

Nejenže nastoupila Nová vlna, ale došlo ke comebacku děl zesnulého Edgara Rice Burroughse a prodejního úspěch prvně dosáhl Pán prstenů.

A skoro ve stejné chvíli... vyšel i fascinující román Duna. Díky čemu?

Roku 1957 řídilo americké ministerstvo zemědělství v Sonorské poušti v Oregonu projekt, který měl zabránit šíření dun. Reportáž o téhle metodě války s pískem chystal novinář a spisovatel Frank Herbert (1920-1986) a ptal se, jak lidé na přesypy zaútočí. Pak to vylíčil.

Duny byly tehdy stabilizovány vysazením křovinaté trávy a než se našla ta pravá tráva, tedy ta s nejfunkčnějšími kořeny, vyzkoušeli snaživci přes jedenáct tisíc odrůd.

Vyhrála to nakonec jedna „plážová“ odrůda z Evropy a úkolem pro ni se stalo být jakýms předmostím v boji. Když zakořenila, opřely se totiž o její kořínky i další vysazované rostliny. Nebo byl aspoň takový plán. Písku, ty musíš být zkrocen.

Nadšený Frank Herbert, veselý jako vždy, psal tedy článek skoro ve stylu tehdejších stachanovců v Rusku – a jmenoval se Zastavili pohyblivé písky. Herbertův literární agent Lurton Blassingame zaslaný text otráveně přečetl a 29. července 1957 napsal Herbertovi, že to nepůjde vydat. Proč ne? Chybí tam "lidský prvek".

"Pokud, Franku, chceš získat pro článek zelenou, tak se, brachu, musíš věnovat i tomu, co zaujme dnešního amerického vydavatele,“ zdůraznil Blassingame. Reakce Franka Herberta?

Došlo na ni s odstupem. Šest let psal román.

Jeho první verze zůstává dekadentní a jmenuje se Planeta koření. Tematizovala hlavně drogovou závislost. Je zajímavá a byla by okamžitě vydatelná. Už tehdy. Ale Frank Herbert ji v některé chvíli odložil - stranou, a tak vyšla prvně až roku 2005 (a česky roku 2006), zatímco Herbert začal znovu od píky.

Nyní prvořadě o náboženském fanatismus a o válčení o vodu. Jistěže taky o ekologii. Výsledek?

Roku 1963 ho opět zaslal agentovi. V té šťastné chvíli mu bylo 42 let.

„Klopýtá to,“ reagoval Lurton. „Některým čtenářům to bude připadat rozvleklé. Moc málo vědy.“

Víc zaujal text známého redaktora Johna W. Campbella, a ten ho jasnozřivě koupil - za 2550 dolarů. A Herbertovi napsal: „Blahopřeji! Jste otcem patnáctiletého supermana!“

Campbell byl zkušený redaktor a byl taky spisovatel. Rovnou nastolil i výhrady. Jaké? Mladý Herbertův „superman“ Paul Atreid měl - podle Campbella - tolik mimořádných schopností zděděných po matce, že to mohlo či muselo znemožnit zajímavé budování zápletky v plánovaném pokračování. „Franku? Omezte jeho schopnost vidět do budoucnosti,“ poprosil Campbell.

Herbert reagoval pětistránkovou filozofickou obhajobou chlapcovy jasnozřivosti, ale redaktora vůbec nezviklala: „Franku, navrhuji, abyste úplně opustil Paulovu schopnost vidět do budoucna.“

Herbert k sobě pozval kolegu Paula Andersona a probírali výhradu nejen u polévky, aby Campbellovi napsal: „Čas a život spolu podle mého souvisejí způsobem, který neplatí pro čas a mrtvé objekty.“

Nato se začal rozhlížet i po vydavateli knih. A narazil. Bylo divu?

Ne. Román byl čtyřikrát silnější než obvykle a už v té chvíli měl 200 tisíc slov. Nakladatelství Doubleday nic podobného nesneslo a nedomnívali se, že by to snad cokoli vyneslo. Toužili tudíž po brutální redukci na 75 tisíc slov a tamní redaktor Timothy Selden posléze plán vydání knihy rozboural úplně: „Mistr Herbert měl při psaní trochu problém. Se zanořením se do příběhu,“ zjistil.

V říjnu odmítlo Dunu i nakladatelství Scribner´s. Herberta to ale neodradilo. Fanaticky pokračoval v psaní. (Zdůrazněme, že Herbert tenkrát sice tvořil trilogii, ale tu, která je dnes vydávána v jediném svazku pod názvem Duna a má díly Duna, Muad´dib a Prorok. Šest dalších knih o Duně konče až Cestou k Duně (2005) mělo vyjít až v pozdějších letech. A Campbell?

Sice se mu nepovedlo okleštit Paulovy nadlidské schopnosti (Herbert líčí mimosmyslové vnímání podle diskutabilního J. B. Rhina!), ale přemluvil autora, ať aspoň nelikviduje hrdinovu sestru Aliu. „Ta dívka se bude ještě hodit!“

Měl Campbell pravdu? Určitě. A Alia je dodnes jednou z nejzajímavějších figur v kosmu Duny. Zato byl Herbertem sveřepě odpraven jiný z hrdinů, Duncan Idaho, a fanoušci nad ním později ronili tolik slz, až jej autor oživil. Asi jako kdysi Doyle Sherlocka. A naštěstí to ještě šlo, neboť Idahova likvidace předtím nebyla realizována žádným z definitivních stylů.

„Nikdy nepiš: Hlava se oddělila od krku!“ radil v Čechách kolegům to samé Vladimír Neff. Ale do Států. Koncem ledna 1964 román ještě jednou odmítl redaktor Selden:

„Žádný existující čtenář se nikdy neprokouše přes prvních sto stran, aniž by ho popletly,“ pochopil. Další z mnoha nakladatelství Harcourt, Brace and World odmítlo Dunu také: „Slabá místa. Rozhovory unaví. Nacházím až moc melodramatické výlevy...“ Ale tento redaktor (Muller) končí prorockou větou:

„Je možné, že se odmítnutím dopouštíme chyby desetiletí.“

Trefil hřebík a „BUDE to prodejné,“ psal tou samou dobou svému agentovi Frank Herbert. Vzápětí Dunu nominovali na Huga. Na základě Campbellem časopisecky vydané části. Jenže Huga získala Přestupní stanice Clifforda Simaka a Dunu odmítlo i nakladatelství New American Library. „Až moc staromódního ražení,“ odhalili. Co na to Frank Herbert?

Huga sice nezískal, dali ho ale Campbellovu časopisu Analog, a to právě díky Duně, a Herbert směl cenu převzít.

Dunu mezitím odmítlo i nakladatelství E. P. Dutton: „Vyžádala by si neskutečné investice a cena knihy by výrazně přesáhla cenu jakékoli dosud vydané sci-fi,“ vypočítali. Pak ji odstrčilo i vydavatelství Dodd, Meat and Co, kde viděli Titanik: „Příliš velké nebezpečí, že se to dílo potopí vlastní vahou.“ Avšak zdejší redaktor Allen Kloss měl čich, když dodal: „Rukopis toho druhu, který dokáže vyvolat kult a přetrvat navždy.“

Zkraťme to. Rukopis dohromady odmítlo víc než dvacet nakladatelství, anebo to aspoň bývá uváděno, a zabral až dům Chilton Books, jinak vydavatel manuálů pro opravy aut. Za Dunu nabídli 7 500 dolarů. Jak se to mohlo poštěstit?

Asi díky tomu, že zdejší redaktor STERLING LANIER byl i autorem vědeckofantastických románů.

„Obdivuji Dunu,“ napsal Herbertovi, „a chci ji vydat v jediném svazku.“

A vyšla. Roku 1965. Ale úspěch nepřišel v tu ránu. Došlo naopak i na zápory v recenzích. „Tento podivný mišmaš nápadů nedrží pohromadě,“ lze se dočíst ve slavném The Magazine of Fantasy and Science Fiction a Judith Merrilová dodává, že nedokáže vysledovat „množství pramenů“, které se tu proplétají, ale kniha prý „nestojí za práci, která do ní byla vložena“. A El Paso Times pak napsaly: „Fantazie Duny je naneštěstí víc fascinující pro autora samého, než pro průměrného čtenáře.“

Na chválu ale také došlo a obdivnou recenzi z Cejlonu dodal sám Arthur C. Clarke, načež román získal jak Nebulu, tak i Huga.

Počátkem roku 1967 se také konečně „zvedl“ jeho prodej a úvodem příštího roku Herbert již pilně pracoval na pokračování Spasitel Duny (časopis Galaxy 1969, knižně 1970), které se mělo původně jmenovat Šílený svatý.

John W. Campbell druhý díl bohužel nepochopil, odmítl jej vydat a roku 1971 mlád zemřel. Co mu vadilo?

Hlavně to, že se mladý mesiáš Paul nechová dostatečně bystře a je proň očividně náročné býti „bohem“. A Campbellovi se nelíbilo ani to, že je pojednou z Paula jen „bezmocný pěšák“ a „mrzák už nepotřebný pro kmen“. A že Atreid ničí nejen sebe a své blízké, ale i „celou galaxii“. J. W. Campbell byl přesvědčen, že čtenáři prahnou po Paulových nových hrdinstvích a chtějí, aby inspiroval. A nevěřil, že ho lidé přijmou za „antihrdinu“. Nepřál si, aby byla planeta Duna tímto mládencem „postižena“, ale pohořel. A vizí posedlý Herbert?

Své vyvzdoroval. Udělal dobře? Snad. Protože už za pár roků byly Duna i Spasitel bestsellery, a to fenomenální. Chopilo se jich zároveň i hnutí na ochranu přírody, Herbert inkasoval za přednášky na vysokých školách po celých Státech a začal se chystat první z filmů.

A román? Určitě za to všechno stojí?

Ano. A je v něm i ďábelský baron Vladimir - a z povzdálí k nám zní ozvuky skutečného špióna pouště Lawrence z Arábie - a lze tu ochutnat drogu nesmrtelnosti. A drtí nás náboženský matriarchát - a hned nás zase ohrožují obří píseční červi. Zdalipak nás dovnitř do  sebe vtáhne i slovník výrazů (má 18 stran)? A je hodný či nehodný Tolkienova odkazu? A... A... Zaujme i Campbellem tak odmítaná myšlenka, že mesiášovo charisma občas zvládá zastřít jeho špatný směr, a to zrovna jako u Hitlera či generálů George Armstronga Custera a u George Smihe Pattona. A zrovna jako u prezidenta Kennedyho.

A co napsal o Duně tvůrce sám?

„Můžete si vybrat, jakou chcete vrstvu příběhu, a sledovat ji, a při dalším čtení si můžete zvolit úplně jinou a zase objevit něco nového.“

Mám rád autorov, ktorí nedokážu sklamať. Stačí povedať Robert Kirkman a viete, že to bude niečo dobré, bez nadmerného klišé. Keď sa povie Garth Ennis, tak si môžete byť istý, že jeho príbeh bude plný rasizmu, nadávok, krvavej akcie, dialógov a monológov. Pri vyslovení mena Jason Aaron zase viete, že čokoľvek, čo ten muž napíše, stojí definitívne za to. Takto by som mohol pokračovať ešte pár minút, ale na to nemáme čas. Opäť sa totiž blíži koniec sveta a jeho zvestovateľom je dvakrát nominovaný, neskutočne schopný a talentovaný scenárista Jonathan Hickman. Keď sa nevenuje písaniu príbehov pre Marvel Comics, tak píše pre Image Comics, a práve pod ich hlavičkou vydal svoj najnovší počin East of West, v ktorom rozpúta doslova peklo na Zemi.

Začalo sa to v roku 1862, keď bola Amerika rozdelená Občianskou vojnou. Mnohí v nej padli a mnohí v nej slúžili. Jedným z vojakov bol Elijah Longstreet, oddaný vojak Severu. No ten počúvol božie volanie, dal armáde zbohom a stal sa z neho Prorok Longstreet. O rok neskôr zložil Stojaci Medveď, náčelník indiánskeho kmeňa Ponca, zbrane pred náčelníkom kmeňa Lakota. Náčelník kmeňa, Červený Mrak, sa stal náčelníkom náčelníkov a zjednotil všetky indiánske kmene. Došlo k vojne Indiánov proti Únii, ktorá trvala dlhých dvadsať rokov. Až do dňa, keď sa objavil na oblohe oheň.

Dopad meteoritu brali ľudia ako znamenie od Boha. Vojna sa skončila, národy si medzi sebou rozdelili teritóriá a založili Sedem Národov Ameriky. To sa stalo deviateho novembra roku 1908 a bola to tretia najdôležitejšia udalosť toho dňa. Prvou bola tá, že Prorok Longstreet napísal Druhé Zjavenie Jána. Druhou udalosťou bola vízia, o ktorú sa Červený Mrak podelil s radou starších. Keď tak obaja muži učinili, na mieste zomreli. Tieto písané a hovorené slová boli mnohými považované za Správu a tá bola pol storočia nekompletná. No potom v Novom Šanghaji spísal svoje posledné slová čínsky vodca v exile. Jeho slová boli chýbajúcou časťou Správy. Tri Správy sa stali jednou a tá Správa bola príbehom o konci sveta. A príchode Štyroch jazdcov Apokalypsy.

Podobne ako pri predchádzajúcej sérii, The Manhattan Projects, aj v tomto komikse sa Hickman naplno oddáva svojej vášni: vytváraniu nových dejín, mytológie a alternatívnej budúcnosti sveta. Čo keby Občianska vojna netrvala štyri roky, tri týždne, šesť dní a posledný výstrel nebol vystrelený v roku 1865? Čo keby trvala oveľa dlhšie? Neviem prečo, ale Jonathan Hickman dokáže neskutočne dobre a uveriteľne pretvárať dejiny. A absolútne mu to žeriem. Nehovoriac o „evolúcii“ štyroch Jazdcov Apokalypsy. Pretože keď sa povie štyria Jazdci Apokalypsy, tak si ľudia predstavia štyroch tvorov na koňoch. Chorľavý  Mor na bielom koni, obrnenú Vojnu na ohnivom koni, vychudnutý Hlad na čiernom a všemocnú Smrť na matne zelenom koni.

Hickman sa rozhodol urobiť niečo iné. Príbeh Jazdcov sa začína v roku 2064 a apokalyptická štvorica neprichádza na koňoch, keď sú prelomené štyri pečate zo siedmych na zvitku v pravej ruke Božej. Oni sa „rodia“ z pečatí na posvätnom mieste. Všetko šlo presne podľa plánu, ale príchod Štyroch jazdcov mal dve negatíva (okrem toho, že ich príchod je predzvesťou konca sveta). Prvým bol fakt, že keď sa jazdci znovuzrodili, tak boli deťmi. Veľmi nebezpečnými a smrtiacimi deťmi, ale aj tak deťmi. To je pre nadpozemské tvory ponižujúce. Druhým problémom bolo, že namiesto Štyroch jazdcov Apokalypsy sa vrátili na Zem iba traja.

Teraz sa dostávame k tomu, čo je pre jedných veľkým plusom a pre druhých veľkým mínusom. Štýl rozprávania. Príbeh sa začína príchodom apokalyptickej trojice, nasledujú flashbacky na udalosti z Občianskej vojny, potom príbeh skočí nohami do prítomnosti, kedy už vidíme dospelých jazdcov Apokalypsy, a to je sprevádzané spomienkami na udalosti, ktoré zjavne viedli ku „smrti“ jedného z Jazdcov, potom sa na chvíľu vrátime k detským verziám Jazdcov a nakoniec je to zakončené návštevou prezidenta v prítomnosti. Možno sa to zdá byť chaotické, ale Hickman príbeh krásne rozfázoval a vyrozprával. Plus to všetko je to krásne nakreslené Nickom Dragottom. Dragotta spolupracoval s Hickmanom už na sérii FF v roku 2012, takže vedel do čoho ide. Ale ani najlepšia kresba sa nezaobíde bez poriadneho coloringu. Ten dostal na starosti Frank Martin Junior a jeho farby sú absolútne úchvatné.

East of West je krásna Hickmanova vízia dystopickej alternatívnej histórie odohrávajúcej sa v štýle vedecko-fantastického westernu, na pokraji Apokalypsy. Prvý diel má viac ako tridsaťpäť strán a číta sa ako úvodný diel knižnej ságy. Dokonca máte v komikse mapku. East of West absolútne odporúčam, ak ste fanúšikovia tvorby Jonathana Hickmana, Apokalypsy, prípadne násilne krásnych a krásne násilných westernov so štipkou fantastična. Alebo ak máte jednoducho radi dobré komiksy.

Stránky z komiksu nájdete TU.